Z Mostu do Brna přes Ostravu
Josef Herman 6. únor 2023 zdroj www.divadelni-noviny.cz
Trápí mě, že nestíháme víc jezdit do regionů. (…)
V Městském divadle Brno se programově zkoušejí různé typy hudebního divadla. Na dlouhou řadu muzikálových balad nyní navázal původní historický muzikál Devět křížů – stejnojmenný motorest je známý každému automobilistovi z D1, ale málokdo ví, že je místo pojmenované podle vraždy devíti svatebčanů v roce 1540. Statkář z osady Hluboká zachránil v lesích uherského koňského handlíře Luku, ten se zamiloval do jeho dcery Elišky, dala mu slib, že na něj počká, než se vrátí z Uher s penězi, leč čekání se protáhlo a ona svolila vzít si Vavřince, syna mlynáře. Svatební průvod naneštěstí potkal vracející se Luka, v autorské licenci s hajným Kudlou. Libretisté Petr Štěpán s Miroslavem Ondrou strohý příběh vyprávějí jako historickou detektivku, kterou člen zdejšího souboru Robin Schenk (1991) zkomponoval do velkolepé dramatické skladby. Lze v ní zaslechnout mnohé inspirace, především samozřejmě zdejšími baladickými muzikály. Schenk na ně navazuje formálně i hudebním řešením situací, ale neopisuje, řeší svou skladbu svébytně a s obdivuhodnou pečlivostí hudebně odlišuje detaily situací, příběhu i charakteristiky postav. Až možná příliš pohrdá chytlavými melodiemi, jedinou takovou je baladická píseň a vlastně leitmotiv muzikálu Ty uherské koně. Schenk tak trochu operně píše prokomponované plochy a zhudebňuje texty z dramatické a emocionální logiky, kterou mu připravili poetickým stylem vyprávění Štěpán s Ondrou. Do sestavy rustikálních postav vložili symbolickou Dívku komentující události – étericky stříbrným čistým hlasem ji zpívala půvabná Elena Juráčková. Režisér Petr Gazdík obsadil role přesně po typech, každá postava má ve společném prožitku příběhu jasně definovaný prostor a funkci. Elišku báječně ztvárnila Kristýna Daňhelová, Luku Ondřej Studénka. Na většinou potemnělém jevišti Gazdík vedl aktéry k přímočarému jednání, jevištní obrazy připomínají přísné dřevořezby bez sebemenších zbytečností. Hodně dobrý počin, jen by myslím chtělo dlouhou skladbu prokrátit a závěru dodat větší spád. Cením si zvláště toho, že tvůrci přišli s vlastním námětem a příběhem, „zmuzikálovaných“ filmů už je na můj vkus příliš.
Devět křížů: hudební i dramatická trefa do černého
Luboš Mareček 5. říjen 2022 zdroj www.mestohudby.cz
Starou moravskou legendu o ukrutném mordu, který se podle kronik odehrál kolem roku 1540 ve vísce nedaleko Velké Bíteše, přivedlo na své velké jeviště Městské divadlo Brno. Nový hudební titul Devět křížů autorů Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry je v mnoha ohledech příslovečnou trefou do černého. A frenetické reakce publika to jen dosvědčují. (…) Výsledkem však není jen zručný muzikál šplhající po lákavě zakrvavené předloze, vracející ji do oběhu jako toliko efektní spotřební a povrchní dobou žádaný obrobek muzikálového žánru. Devět křížů v Brně strhne zručně vystavěnou i fabulovanou story, opravdu funkčním cizelováním a rozvržením charakterů (jak často v tomto žánru bývají postavy nahozené na první dobrou), přitažlivým básnickým libretem s hutným jazykem a navrch nosnou, zajímavou hudbou. Tvůrci v konjunkci všeho výše jmenovaného vlastně došli k přitažlivé podobě moderního hudebního divadla, které už není jenom zručně prokličkovaným muzikálem. V díle vrcholí dramatická hudební báseň či přesněji romantická balada. Lví podíl na tom má Schenkova nápaditá muzika, v níž lze zaslechnout opravdu všechno možné, aniž by měl ale člověk pocit zvukového galimatyáše: místy jsou tady odkazy k folklóru, jinde až ke středověkému muzicírování, které jinde střídají velké, až symfonické plochy. (…)
Zajímavé je i vlastní jevištní zpracování v režii Petra Gazdíka. Pro fortelně napsané role našel ideální interprety, svoji přehlednou a funkční inscenaci režisér žene do působivého dramatického finále, v němž už se tato legenda jakoby utrhne z okovů času a hrne do publika univerzální poselství o lásce, nenávisti či vydědění na různý způsob. To vše podtrhuje jednoduchá scénografie Emila Konečného– vesničané z Hlubokého se tady nacházejí ve svém mikrosvětě, jde o uzavřený prostor sevřený hradbami z palisád, hrací území tady vymezuje ponejvíce šest vysokých pojízdných stěn z vysokých kůlů. Ostatně dřevo je tady ústředním scénografickým prvkem, k tomu nutno přičíst kašírované balvany tvořící potok na forbíně. Zcela prosté a funkční jsou kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové, která u mužů místy akcentuje až uhersko-turecké střihy kalhot a plášťů.
Konstatovaná pozitiva libreta a hudební výbavy musí k publiku posunout herci. A tady hlediště taky čeká mnoho příjemných překvapení nejen v případě protagonistů. Příkladem je Dívka Eleny Juráčkové. Nejde jen o nevšední půvab této holčiny, ale zejména o její čistý, odzbrojující projev na jevišti. Juráčková křišťálovým hlasem místy posunuje či zlověstně komentuje děj, jindy figuruje jako osudová persona, která dá zemřít i odstrčenému milenci Lukovi. V této úloze se opravdu skví Ondřej Studénka, který svým jistým výkonem pěvecky, herecky i tanečně vznáší otázku, proč se mu tak velké role nedostalo v souboru už dříve. Jeho číslo Uherští koně patří (vedle několika dalších duetů) k vrcholům večera a upomíná někdejší folklorní školení a minulost mladého herce. Podobně jako je tomu u proradného Kudly (scénáristé tohoto padoucha zajímavě problematizují bez černobílého vidění) v bravurním, mocném výkonu Jiřího Macha, který také nezapře a využívá zkušenost lidového zpěváka. Zkušená muzikálová herečka Kristýna Daňhelová jako prokletá nevěsta Eliška sází ponejvíce na lyrický projev, nese a rýsuje zejména téma osudové lásky k cizinci. Hudební i písňový motiv, v němž „dva kameny o sebe křísly“ vychází ústřednímu mileneckému páru na výbornou. Herecky robustní, báječně lidskou figuru udělala ze své hospodyně Adléty Lenka Bartolšicová, jejíž bezvadná pěvecká investice i zemitý výkon je také velkou předností kusu.
Devět křížů po stránce libreta i muziky představuje syntetické hudební divadlo s důmyslnou architekturou, po stránce divadelního zpracování je zase herecky nepřecukrovaným a nepřestrašeným spektáklem, k němuž děsivá legenda lehce svádí. Tvůrci i účinkující zdařile propluli možným prvoplánovým uchopením krvavé hrůzy z dávnověku a představili silné moderní divadlo, které při repríze spontánně zvedlo diváky ze sedadel k mohutnému, oprávněnému aplausu. Přítomní k této romanticky ukočírované, baladické podívané návdavkem dostali sdělné poselství o tragických podobách lásky, jinakosti i xenofobie. A to vůbec není málo!
Devět křížů: Úchvatná muzikálová báseň
Vítězslav Sladký 4. květen 2022 zdroj www.musical-opereta.cz
(…) Po všech těch Hamletech, Cyranech, Kleopatrách či Antoinettách se jedná o skutečně nosný příběh, který si o hudebně divadelní zpracování přímo říká. Trojice autorů k němu přistoupila volně, avšak věcně, známou tragédii nijak nedeformovala. Lehkou autorskou licencí je snad jen myšlenka, že za vraždami stojí víc pomstychtivý myslivec, než zhrzený milenec. Mladý hudební skladatel Robin Schenk se nechal inspirovat středověkou hudbou i moravskými lidovými nápěvy, kterým dal ovšem moderní muzikálový háv. Zkomponoval i úchvatný hit „Ty uherské koně“, který uvízne divákům v hlavě na dlouho dobu. Ač je jedná o skladatelovu muzikálovou prvotinu, výsledkem práce jeho i obou libretistů je krásná divadelní báseň, jež mně svojí strukturou a charakteristikou postav asi nejvíc připomíná muzikálovou Divou Báru.
Již zkušení muzikáloví libretisté Petr Štěpán a Miroslav Ondra stvořili napínavý příběh o čisté lásce, nenávisti, pomstě a strachu z neznámého. Příběh krásný, jímavý, ale i brutální. Děj bez jediné trhliny, kterému samozřejmě nechybí také humor a nadhled, jehož nositelkou je povětšinou postava hospodyně Adléty, kterou při předpremiéře kouzelně odehrála populární herečka Alena Antalová. Byla právě tou postavou, kterou každý „vážný“ muzikál potřebuje, která odlehčuje a posouvá děj. A také vysvětluje některé situace, v tomto případě ve spojitosti s nadpozemskou postavou Dívky, kterou úžasně odzpívala Elena Juráčková.
Ústřední mileneckou dvojicí jsou pak koňský handlíř, jehož autoři pojmenovali Luka Frane, a rychtářova dcera Eliška. Luku hraje naprosto strhujícím způsobem charismatický Ondřej Studénka, jenž své postavě přiřkl nejen značně tajemný přídech, ale také zajímavou syrovost pěveckého projevu, jaksi civilní a neoposlouchanou. Kristýna Daňhelová je krásnou a éterickou Eliškou, dívkou zprvu naivní, ale citově autentickou. Její rozhovor s kamarádským Vavřincem, jehož si má vzít, ale nemiluje jej, patří k nejsilnějším momentům inscenace a předznamenává její tragické vyústění. Ač Eliška netuší dění věcích příštích, je ochotná pro svou lásku zemřít. Jonáš Florián, veskrze sympatický mládenec, je hlavní obětí milostného trojúhelníku. Nebo čtyřúhelníku.
Na Elišku si totiž myslí i místní hajný Kudla. Od počátku postava nesympatická, obhroublá, svým způsobem tajemná. Nedoceněný voják, s rysy současných veteránů z Iráku či Afganistánu. Nevyzpytatelný muž s nejasnou historií, těkajícíma očima a zlobou v hlase i srdci. Možná byste očekávali, že se z tohoto drsného chlapíka, oblíbenou divadelní mluvou, nakonec stane kladný hrdina… Ale chyba lávky, autoři nechávají svého Jaga dohrát svůj tragický úděl. Nelze přitom nezmínit, že nejčernější postavu celého díla napsal Petr Štěpán pro sebe. Jeho Kudla je sebestředný, násilnický, nespoutaný a divoký. Je protipólem Milana Němce coby rychtáře Heřmana. Ten mnohdy uklidňuje situaci, chce mít „své jisté“, přemýšlí, co by pro všechny, včetně milované dcery Elišky, bylo nejlepší. Dobrosrdečný statkář se vším všudy.
Ovšem lví podíl na úspěšném prvním uvedení Devíti křížů mají zejména dva muži: Dirigent Dan Kalousek, který dynamicky hrající orchestr dovedl k přesvědčivému, plnokrevnému výkonu. A pak samozřejmě režisér Petr Gazdík, jenž od počátku s autory spolupracoval a rukou zkušeného divadelního praktika jednotlivé scény usměrnil přesně tam, kam bylo potřeba. Vznikl tak divadelně krásně propojený celek, jehož součástí je nadčasová scéna Emila Konečného, zčásti folkloristické kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové a choreografie Hany Kubinové. Ta nabídla jak tradiční moravské tance, včetně lidové taškařice o zabíjení vlka, tak prvky moderního výrazového tance. (…) Jedná se o dílo, které by si neměl nechal žádný fanoušek muzikálu ujít.
Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 48)
Jaroslav Štěpaník 4. květen 2022 zdroj Občasník Jaroslava Štěpaníka
(…) Autoři libreta připravili text, který ladí s dávnou pověstí, přitom není archaický, na některých místech, nenásilně propojený s veršovaným. Ty písňové Petra Štěpána výborně dotvářejí charaktery postav a situace, jsou obrazné, poetické a posunují děj. Hudba R. Schenka, jeho první muzikálová, je skvělá, souzní s libretem, hudebně akcentuje dramatický příběh, je silně působivá, osloví širokou škálu posluchačů.
Autorům a realizátorům inscenace se podařilo vystihnout atmosféru místa děje. Lesního Hlubokého, někdejší doby. Již sám název obce evokuje okolnímu světu vzdálené, do sebe uzavřené lidské hnízdo uprostřed lesů. Místní se tu nacházejí ve vlastním světě, sevřeném hradbami z palisád, jak vystihuje scéna Emila Konečného. (…)
Autoři napsali a spolu s realizátory představili hudební drama, které dodalo staré legendě o nešťastné lásce, současně i krvavé, mordýřské historce, nemálo nadčasového. Velmi kompaktní, kde snad není jediné „hluché místo“, je zejména první, rozsáhlejší dějství. Navíc, k tragickému závěru, směřující základní linku, se zdařilo vhodně propojit scénami, vnášejícími do děje odlehčující humor i veselí. (…) Potlesk na otevřené scéně si zvlášť zasloužila stálice a hvězda souboru Alena Antalová. Především v prvé půli zářila, zaplňovala jeviště jako osobitá „dirigentka“ svěřené jí „dívčí pracovní čety“. Její Adléta nesla v nitru něco skrytého, trudného. Navenek dala znát jen v náznacích, okolí předávala optimismus, humor i životní moudrost. Drobně, v souladu s rozsahem role, jí vtipně sekundovala Dora Marty Matějové.
(…) Elena Juráčková (Dívka) svým čistým, lyricky jemným pěveckým projevem, s pěknou barvou hlasu, silně oslovila nejen mě, ale určitě všechny premiérové posluchače a diváky.
Devět křížů, původní domácí muzikál, dal vznik zajímavé, pozoruhodné inscenaci. Na úspěchu a vyznění mají zásluhu všichni na jevišti, včetně nejmenovaných. Nebyl tu jediný, který by, třeba v různé míře, pochvalu nezasloužil. (…) Režie se chopil, s citlivým porozuměním, zvlášť povolaný Petr Gazdík. Výborný pěvec, disponující hlasovým fondem velkého rozsahu, zářil v mnoha zdejších velkých rolích. Jak čas letí, je i výborným a uvážlivým režisérem, s citlivým ponorem, vhledem i přesnou mírou pro velké drama, jak v hudebním divadle, tak v činohře.
Původní muzikál domácí provenience je jednoznačně úspěchem nově vzniklé autorské trojice, nesporným obohacením repertoáru Městského divadla Brno i současné domácí tvorby muzikálového žánru. Možno se jen těšit, jak bude vzniklé autorské trio z dílny MdB pokračovat. Jejich Devět křížů nepochybně a právem vyvolá široký zájem a divácký ohlas.Jistě neujde pozornosti jiných scén, a všech, kteří se věnují hudebnímu divadlu.
Devět křížů s funkční zápletkou a čistým výkladem
Jana Soukupová 3. květen 2022 zdroj MF Dnes
(…) Autoři textu Petr Štěpán a Miroslav Ondra dokázali na Brněnsku všeobecně známé pověsti o svatebčanech zamordovaných zhrzeným nápadníkem v lesích u Velké Bíteše vtisknout nečekanou, ozvláštňující, ale přitom funkční zápletku se vše potvrzujícím vyústěním. jde o výklad po všech stránkách čistý.
Ačkoli by si cynik mohl říct, že autoři své vyznění osoby skutečného pachatele devíti vražd zvolili poněkud „sluníčkově“, k tragickému příběhu sedí skvěle. Navíc právě v dnešních válečných a uprchlických časech vůbec není na škodu přidat k tématu smrtonosné lásky čitelný morální apel, který bohužel velmi pravdivě pojmenovává skutečnost, že nám netřeba cizích padouchů, neboť si dobře posloužíme i „z vlastních zásob“.
Mravný i uvěřitelný výklad by ovšem ještě neudělal dobrý muzikál. Ale znovu – vůbec první muzikálová hudba mladého skladatele Robina Schenka, který pro divadlo zatím skládal jedině scénickou muziku, představuje nečekaně slušný zážitek. Přesně v duchu základní autorské myšlenky, že takto silný příběh se nemusel odehrát jen na moravském venkově v první půlce 16. století, nejsou hudba ani texty historizující nebo folklorní. (…)