Hamlet aneb Hádala se duše s tělem

V Brně máme dva Hamlety na jedné scéně

K první premiéře nové sezóny v Městském divadle Brno

Všichni milovníci divadla v Brně vědí, že v Městském divadle Brno (MDB) mají dva Hamlety. I ti, kteří toto skvělé představení dosud nenavštívili. Informace se velmi rychle rozšířila. Tedy dva kralevice dánské v jednom představení. Hamleta I a Hamleta II. S originálním nápadem přišel divadelní mág, režisér a ředitel divadla Stanislav Moša. Jinou extravaganci nečekejte, žádná Ofélie s těhotenským průkazem či něco podobného objevujícího se na tuzemských i cizích jevištích. Moša, rovněž autor úpravy, ctí velkého alžbětince. 

(…)

Rozpolcená titulní postava je tak mnohem plastičtější, její pocity i akce jsou bohatější než při sólovém Hamletovi. Mnohé scény jsou komičtější (společná gesta a pohyby), i když jde o vážný obsah. Isteník dává své postavě, jak jinak, dávku svého krásného poťouchlého humoru, ale ne zase tolik, aby urazil autora a milovníky jeho dramat. Mihálově tváři dodávají vážnější ráz nápadné brýle. Mladý herec příjemně překvapil, jak se zhostil náročné role.

(…)  Ovšem bez špičkových herců by náročný, a pro mnohé známý text, diváci nepřijali. V MdB patří obdiv Petru Štěpánovi v roli Claudia, Hamletova strýce. Vrcholný je v monologu, kdy Claudius, hnán výčitkami svědomí, promlouvá sám k sobě o zločinu, vraždě  Hamletova otce. Dech se tají při výstupech ducha zavražděného krále v podání Petra Halberstadta. Jeho podmanivý hlas i vhodně zvolený šedivě lesklý kostým vše dokreslují. Aleně Antalové sluší nevděčná role Gertrudy, královny a Hamletovy matky. Herecky výraznými postavami jsou též Polonius Viktora Skály a jeho syn Laertes, jehož hraje další zkušený bard Kristian Pekar. Své umění má možnost rozehrát Eliška Skálová jako Ofelie. Její blouznění je naprosto věrohodné. Dobrou volbou byli Jan Brožek a Rastislav Širila jako Hamletovi bývalí spolužáci Rosencrantz a Guildenstern.

Potlesk rovněž zaslouží fakticky již kmenový výtvarník Christoph Weyers. Scénu ohraničil vysokými štíhlými čtyřbokými hranoly, které se podle situace různě zbarvují podle scénáře světelného designu Davida Kachlíře. Ve vyhrocených situacích jasnou červení, jindy modrou, bílou. Pozorný divák slyší ke konci hry, že jsou to solné sloupy. („Je po mně. Vysvětli těm solným sloupům, co se tu vlastně stalo,“ promlouvá umírající Hamlet I k Horaciovi. Hraje rovněž skvělý Daniel Rymeš.) K dynamice představení přispívají někdy až nečekané pauzy v úplné tmě, končící výrazným rozsvícením sloupů.

Andrea a Adéla Kučerovy oblékly většinu postav do černých kostýmů, některé jsou z imitované kůže. Jen dva herce a jednu herečku, kteří v Elsinoru hrají představení, v němž předvádějí zavraždění Hamletova otce, jsou oblečeni v pestřejších kostýmech. 

Hudba Mirko Vuksanoviće rámuje další z vydařených představení Městského divadla Brno.

Dvojjediný rozervanec je téměř dokonalý

Nejslavnější Shakespearovo drama Hamlet o dánském kralevici, jenž má pomstít vraždu svého otce, kterou spáchal princův strýc Claudius, jenž si s korunou přivlastnil i Hamletovu matku, královnu Gertrudu, je obrovská „kláda“. Nejen pro skvělé monology i dialogy, tříhodinovou délku a vrcholně dramatickou výstavbu.

Také kvůli obecnému očekávání, jak si s tímto notoricky známým kusem poradí inscenátoři a herci v čele s představitelem titulní role. Se ctí se zkrátka s Hamletem může vypořádat jen velké divadlo disponující vynikajícím činoherním ansámblem. A to teď MdB znovu dokázalo, navíc i díky značně riskantnímu řešení, když obsadilo současně dva herce do titulní role Hamleta, jehož text režisér Stanislav Moša rozdělil vcelku spravedlivě mezi oba představitele. A je třeba uznat, že obsazení mladého a pohyblivého Martina Mihála coby víceméně Hamletova „těla“ spolu s hereckým matadorem Michalem Isteníkem jako glosující a špičkující Hamletovy „duše“ se pro MdB ukázalo jako spásné, ne-li vůbec nejlepší a možná vlastně jediné možné řešení.

Protože co v roli nezvládl jeden, doplnil druhý. Sošný a talentovaný Mihál totiž přece jen nemá charisma, zkušenost a vnitřní pravdivost Isteníka, který už kvůli svému věku a zevnějšku nemůže sám uvěřitelně ztělesnit vynikajícího šermíře a svůdného prince, do něhož se po uši zamiluje krásná Ofélie. Dohromady však tito dva složili Hamleta, jaký tu snad ještě nebyl. (…)  Vše navíc podpořila opravdu precizně promyšlená scéna z jednoduchých světelných sloupů od Christopha Weyerse a úderná hudba černohorského skladatele Mirka Vuksanoviče.

Hamlet aneb Hádala se duše s tělem: Dva Hamleti na jednom jevišti

Dva Hamleti za cenu jednoho, mohlo by lákat brněnské Městské divadlo na svoji poslední činoherní premiéru. Režisér Stanislav Moša se rozhodnul Hamletovy vnitřní rozpory a dilemata podtrhnout tím, že jeho text rozdělil mezi dva herce. Martin Mihál typově odpovídá Hamletovi podle našich představ. Hubený mladík se zjevnými intelektuálními rysy. Michal Isteník ztělesňuje zemitější stránku princovy povahy. Často odlehčuje situaci humorem. Nedá se ale říct, že by pouze Mihál měl vážné repliky a Isteník dělal zábavu. 

Titul Hamlet aneb Hádala se duše s tělem napovídá, že v centru pozornosti bude vyhrocené dilema. Otázka, která stojí v popředí, zní, zda jednat, či nejednat spíš než zda být, či nebýt. S odkazem na název hry by se dalo říct, že tělo prahne po akci, která učiní spravedlnosti zadost, ale duše chce mít jistotu, než vykoná pomstu. Rozdělení rolí mezi Mihála a Isteníka ovšem není takto prvoplánové. Což je jen dobře. Oba Hamleti se velmi dobře doplňují. Jejich vzájemná interakce dodává výstupům dynamiku, která výrazně rozhýbává celé představení. Ve chvílích, kdy se ostatní aktéři obracejí k dánskému princi jako k postavě, jej většinou zastupuje Mihál a Isteník se stahuje mírně do pozadí. Nikdy však zcela nemizí ze scény. Prakticky vždy jsou přítomni oba.

Rozdělení titulní postavy na dvě není jediným netradičním prvkem v inscenaci. Také scéna Christopha Weyerse upoutá naši pozornost. Tvoří ji pouze sloupy obdélníkového tvaru, které se rozsvěcují různými barvami. Světelný design Davida Kachlíře tak dobře reaguje na náladu či děj probíhající na jevišti. Sloupy jsou přitom spouštěny nebo zvedány, takže scéna v žádném případě nepůsobí staticky. Zároveň se hra obejde prakticky bez rekvizit. Ty jsou na jeviště dopravovány či spíše diskrétně podávány případ od případu, takže scéna je prakticky neustále prázdná, čistá, soustředěná.

Je správné, že se inscenace spolehla na sílu Shakespearova textu, který se nám snažila zprostředkovat v co nejucelenější podobě v překladu Jiřího Joska. Střídmost scény a minimum rekvizit umocnila důležitost a působivost slova. Nápadité pojetí se tak nepřetahovalo o pozornost s textem hry, ale naopak ještě víc mu umožnilo vyniknout.

Hereckým výkonem zaujme i Viktor Skála v roli intrikána Polonia, který doplatí na svoji úslužnost vůči mocným. Eliška Skálová je výraznou představitelkou Ofelie zejména v její poloze dívky rozpolcené mezi láskou k Hamletovi a poslušností vůči otci. Petr Štěpán jako král Claudius zdůrazňuje jeho navenek přívětivou masku zakrývající bezohledné manýry, s nimiž se prodral k moci. Zároveň jej ale dokáže v působivé scéně, v níž se Claudius snaží vypořádat se s výčitkami svědomí, ukázat jako člověka, který je rovněž zmítaný pochybnostmi o zvolené cestě. Rosencrantz a Guildenstern jsou zdařilými parodiemi podlézavých týpků, kteří jsou schopni pro přízeň mocných učinit prakticky cokoliv. (…)

Hamlet - pokorný a dynamizující Matrix

“Stůj! Odpověz! Říkám ti: mluv!” Horacio tak otevírá jednu z nejhranějších tragédií anglického dramatika Williama Shakespeara. Městské divadlo Brno nasadilo tento titul na začátek nové sezóny 2023/24. HAMLET se stal další výzvou pro brněnské inscenátory, v jejichž čele stojí režisér Stanislav Moša. (…) Režisér Stanislav Moša předkládá divákům Hamleta vyzrálého, moderního a bezesporu aktuálního. K textu i k hercům přistupuje s velkou pokorou. Jeho režijní nápady, a mezi ně patří Hamlet ztvárněný současně dvěma herci, nejsou prvoplánové, ale mají své odůvodnění a smysl. Velmi zásadně do sebe zapadají, podtrhují interpretaci Shakespeara, ale v žádném případě se nevnucují, nevtírají se ani se nepodbízí. Prostě jsou jasně čitelné, provokující a na místě.
Celá stavba Shakespearova textu je stylově čistá a srozumitelná. Interpretace Stanislava Moši dává všem výstupům, chcete-li obrazům, řád a smysl. Všechny scény, bez příkras a patosu jasně klíčují Shakespearův záměr. Z dané inscenace máte pocit, že Hamletovi začínáte rozumět hned napoprvé.

Celé pojetí dané inscenace nestojí jen na režisérových nápadech, a znovu zdůrazňuji pokorné a poctivé inscenování, ale o své si říká každá inscenační složka. Ať už je to “prázdná” scéna (autor Christoph Weyers), která podtrhuje slova (Slovo - a to uvádím záměrně, protože celý text Hamleta je skutečně geniálně až brilantně napsaný). K tomu patří dobrý překlad Jiřího Joska. Vraťme se ke scéně, protože její “prázdnota” je zaplněná jednoduchými hranoly se čtvercovou postavou. Tyto mění barvu a nastupuje symbolika a výklad barevného řešení (modrá, bílá, červená, fialová, růžová ad.). Hranoly jsou statické nebo dynamizující. Až máme pocit, že se na jevišti objevuje digitální svět Matrixu, ale hlavně tato světelná a scénografická čistota opět podtrhuje slova (Slovo).
A dostáváme se k hudbě, protože když je “prázdná” scéna, pak diváka musí zaujmout kostýmy, herecké výkony a hudba. A ta od Mirka Vuksanoviće nabízí nejen hudební atmosféru, ale zvukově dokresluje dění na scéně s veškerým možným hudebním tajemstvím, ať už jsou to hudební motivy, nástrojová interpretace, ale hlavně stylová pestrost. Těšit se můžete i na rockovou hudbu a jiné styly.

Centrem inscenačního dění vždy zůstává herec. V případě Městského divadla Brno je jasné, že všichni herci na sebe vzájemně slyší, tím je inscenace po stránce sdílení velmi kvalitní. Každý na jevišti, ať je v jakékoliv roli, je výraznou hereckou osobností.
Duch mrtvého krále, Hamletova otce, v podání Petra Halberstadta nabízí ve zkratce nejen výzvu jít za pravdou, ale vyniká důrazným gestem zdvižené ruky - nejen zmíněné “jdi za pravdou”, ale “dej si pozor”. Viktor Skála nabízí Polonia velmi distingovaného. V oblakové scéně divák vnímá jeho bezpáteřnost. Vedle toho dává najevo starost o své děti, byť v případě syna jsou jeho rady směřované opět k falešné přetvářce. Totéž platí i v případě životních rad vůči Ofelii. Petr Štěpán, Claudius, si mocensky hraje s každým, kdo mu přijde pod ruku. V očích diváka jde za hranici morálky. Velmi expresivně se zmítá ve scéně, kdy přiznává svůj zločin. Snaží se udržet si moc a přes svou sílu má z Hamleta strach, zejména z jeho vlivu na lid, který mu je velmi nakloněn. Gertruda Aleny Antalové je zmítaná vztahem k oběma bratrům. I když na povrch nevyplývá její motiv, proč hned po smrti manžela následuje jeho bratra, přesto rozeznáme její obavu o syna Hamleta. Nejsilnější je v závěru inscenace, kdy se pro něj obětuje.

Michal Isteník a Martin Mihál coby Hamlet. I přes všechny obavy, že zdvojení hlavní postavy bude falešné, není tomu tak. Každý z nich má jinou hereckou zkušenost, a tím se jejich Hamlet stává přinejmenším zajímavým a působivějším. Dělba jejich replik, výstupů a gest je natolik přirozená a výborně timovaná, že tento režijní trik přijmete s obdivem. Nových rozměrů nabývá Hamletovo setkání s matkou. Ta sklíčená klečí na proscéniu a Hamlet - Michal Isteník a Martin Mihál - ji z obou stran předkládají její činy. A najednou se z dialogu Gertruda a Hamlet (míněno jeden herec) stává dialog výčitek. A svědomí je neúprosné a drtí každého ze všech stran. A to se právě tímto “trialogem” povedlo.
Rovněž je pohybově zdařilý souboj Laertes (Kristian Pekar) versus Hamlet, nejen ve vizuálním pojetí, kdy nejde o třeskutý souboj s meči, ale nervy drásající souboj v náznacích, o to působivější, kdy fungují oba herci (Michal Isteník a Martin Mihál), ať už s mečem, nebo slovy.

(…) A jaký je tedy ten Hamlet v Brně? Určitě Mošův, podobně jako ve Smetanově divadle v 80. letech byl ten Macháčkův. Děkuju. A stačí se jen zastavit, odpovídat a promluvit si.

 

Zobrazit další fotografie