Malá vzpomínka na Ivana, starého vodníka.
S odchodem pana Kunerta do "VĚČNÝCH JEVIŠŤ", jsem si s jistým povzdechem uvědomil, že je tomu už třicet roků, co jsem se postavil na prkna profi-divadla a to právě v tehdejším Divadle bratří Mrštíků v Jiráskově Lucerně jako Mlynář. Zařídil to tak osud a hlavně Standa Moša, že jsem v roce 1988 mohl hrát vedle tak velkých herců. Děkuji. Řada z nich už odešla - obě mladé kněžny, dvořan, obě mlynářovy báby, sekerník Braha, sluha Žán, mladý vodník Michal, muzikant Seiko a teď i vodník Ivan. Když jsem o tom tak přemýšlel, vyvstal mi obraz a s ním i zážitek ze zkušebny divadla, kdy pan Pavel Kunert, coby starý vodník (tenkrát osmapadesátiletý) zkoušel slavný monolog, "...pryč od lidí, to suma moudrosti!" Užasle jsem ho sledoval při práci a zejména a nejvíce ocenil, jak, když se dostával do textového vakua, dokázal prsty lusknout na nápovědu, aby mu "hodila", aniž by nějak vypadl z rytmu Jiráskovy vázané mluvy. Tuto dovednost jsem si dovolil osvojit si a vždy s každým mým lusknutím (a že jich přibývá) si na Vás, pane Kunerte, vzpomenu. Díky, bylo mi ctí!
Igor Bareš
