Městské divadlo Brno se emotivně rozloučilo s „Bídníky“
Iva Bryndová 7. červen 2014 zdroj www.musical.cz
Po v letošní sezóně derniérovaných Pokrevních bratrech a Mary Poppins proběhlo v Městském divadle Brno loučení s dalším z úspěšných světových muzikálů, který se na zdejších prknech hrál několik let. Po sto třiceti šesti reprízách a pěti letech uvádění tu v sobotu 31. 5. 2014 odehrál svou derniéru světový muzikál Claude-Michela Schönberga a Alaina Boublila Les Misérables (Bídníci).
Že Bídníci patří jednoznačně k nejlepším světovým muzikálům všech dob, není snad ani třeba komentovat. Derniéra v Brně to jen potvrdila, stejně jako potvrdila fakt, že i soubor Městského divadla Brno patří k těm nejlepším.
Hodnocení brněnského nastudování se na našich stránkách již objevilo, hned po premiéře, která se uskutečnila 13. 2. 2009, není tedy důvod se do něj pouštět znovu, stačí jen uvést, že za pět let uvádění zde Bídníci dozráli lépe než víno a opustili Hudební scénu Městského divadla v té nejlepší formě.
Jaké to bylo loučení? Jednoznačně famózní. A hned dvojnásobné. Odpoledním představením se totiž s rolí Jeana Valjeana rozloučil po dvaadvaceti letech Jan Ježek, večer pak proběhla slavnostní derniéra. Hodnotit a porovnávat jednotlivé alternace a derniérové výkony by bylo zcela zbytečné. Všichni účinkující odvedli v sobotu výkony s nasazením na dvě stě procent, a to v obou reprízách, i diváci to shodně v obou případech náležitě nadšeně ocenili.
Odpoledne se naposledy představili Petr Štěpán jako Javert, Lenka Bartolšicová jako Madame Thénardier, Jakub Uličník jako Marius, Kateřina Halíčková jako Eponine, Karolína Burešová jako malá Cosette a samozřejmě také již zmiňovaný Jan Ježek v roli Jeana Valjeana. Společně s nimi odpolední představení odehráli Tomáš Sagher jako Thénardier, Markéta Sedláčková jako Fantine, Radka Coufalová jako Cosette, Barbora Remišová v roli Gavroche a Jiří Mach v roli Enjolrase, kteří se svých rolí zhostili ještě jednou večer, kdy své kolegy doplnili a odpolední alternanty vystřídali Petr Gazdík v roli Jeana Valjeana, Lukáš Vlček v roli inspektora Javerta, Jana Musilová v roli Madame Thénardier, Dušan Vitázek coby student Marius, Hana Holišová jako Eponine a Kateřina Kolčavová jako malá Cosette. Jak již bylo řečeno, všichni do jednoho včetně celé company odvedli výborné výkony a učinili tak poslední dvě představení Bídníků jednoznačně nezapomenutelnými a jen stěží překonatelnými zážitky na divadelním poli. Jistě k tomu přispěl i fakt, že se hrálo naposledy, nicméně atmosféra obou představení byla jednoznačně strhující. Hercům se dokonale podařilo ji přenést z jeviště do hlediště a diváky doslova vtáhnout do děje.
Po závěrečné děkovačce odpoledního představení se s rolí Jeana Valjeana a s muzikálem Bídníci krátkým, ale emotivním proslovem, jaký si právě tato role po celkově dvaadvaceti letech a čtyři sta padesáti reprízách jistě zasloužila, rozloučil osobně Jan Ježek. Ten si známého galejníka poprvé zahrál již 25. 6. 1992 na premiéře prvního uvádění tohoto muzikálu v Čechách v Divadle na Vinohradech. Stejnou roli si zopakoval v Praze v GoJa Music Hall v letech 2003-2007 a do třetice poté právě v Městském divadle Brno.
Po večerním představení pak následoval projev ředitele Městského divadla Brno a režiséra Bídníků v jedné osobě, Stanislava Moši. Ten primárně uvedl, že muzikál nekončí pro divácký nezájem, ale z důvodu vypršení licence, vrátil se k prvotnímu impulzu, který jej k uvedení v Brně vedl (byl již dříve unešen londýnským provedením), a na závěr pak vyjádřil svůj záměr a přání své a jistě i všech fanoušků, a sice že se snad podaří znovu práva k uvádění získat a že se Bídníci na Hudební scénu, byť třeba ne hned, zase vrátí.
Vzhledem k tomu, s jakou energií se Bídníci rozloučili, nezbývá než doufat, že pokud se jednou vrátí, budou stejně skvělí. Sami sobě nasadili laťku opravdu vysoko.
„LES MISÉRABLES“ NA FESTIVALU VE WILTZU
Jessica Nockles 1. srpen 2013 zdroj Luxemburger Wort
Produkce Městského divadla Brno – Jedinečná lahůdka
Poté co filmová verze muzikálu ještě před několika málo měsíci přilákala do kin nespočet diváků, nabídne v těchto dnech festival ve Wiltzu mimořádnou lahůdku – poprvé zde bude uvedena muzikálová verze Les Misérables.
Už několik let jsou muzikály důležitou programovou součástí festivalu ve Wiltzu a po velkém úspěchu West Side Story v loňském roce se letos jeho organizátoři rozhodli pro další muzikálovou klasiku, muzikál Les Misérables, který vychází ze stejnojmenné románové předlohy Victora Huga.
Čtvrtečního večera zavedlo Městské divadlo Brno (Česká republika) pod uměleckým vedením Stanislava Moši diváky do Francie začátku 19. století. Amfiteátr před historickým zámkem ve Wiltzu nabídl společně s vykonstruovanou scénou působivou kulisu pro téměř tříhodinové představení. Díky aktivnímu zapojení historického pozadí jako projekční plochy pro působivé projekce a také jako případné části jeviště vznikla trojrozměrná scenérie, která diváky zcela pohltila.
Stejně razantně jako děj se měnila i scéna, ve které bylo zejména v druhém jednání možno najít jednoznačné souvislosti se slavnými díly Delacroixe. Čím více večer pokročil, tím lepší atmosféru představení mělo, protože s narůstající tmou se zdálo, že se scéna mění jakoby kouzlem.
Představitelé s mocným hlasem
Avšak nejen podařená scéna přispěla k úspěchu představení; byly to především velkolepé výkony muzikálového souboru, které přesvědčily na celé čáře. Petr Gazdík, který ten večer ztvárnil Jeana Valjeana, dosáhl se svým zvučným hlasem i do nejvzdálenějších řad. Důstojného protivníka našel v Lukáši Vlčkovi jako Javertovi, oba dva excelovali v hlavních rolích a předvedli strhující souboj. V dalších rolích přesvědčili Robert Jícha a Jana Musilová, kteří s viditelným potěšením ztvárnili hrabivé hospodské Thénardierovy a také Dušan Vitázek jako Marius a Jiří Mach jako Enjolras. Kromě Johany Gazdíkové v roli Eponiny dojímala publikum také Kateřina Kolčavová v roli malé Cosetty. Jednoduché melodie a známé songy se postaraly o zbytek a zavedly posluchače do světa „bídníků“.
Různé barvy hlasů se zejména ve sborových pasážích spojovaly do mocného celku. Velká pochvala patří orchestru pod vedením Dana Kalouska, který hlasově dobře vybaveným sólistům vždy poskytoval adekvátní hudební doprovod a soubor po celé představení doprovázel.
Na konci večera odměnilo publikum mimořádné výkony představitelů a muzikantů bouřlivým potleskem a ovacemi ve stoje. Důstojné zakončení tohoto veskrze podařeného večera pod širým nebem.
ZÁVĚR JAKO KORUNOVACE
Anne Robert 29. červenec 2013 zdroj Tageblatt
Muzikál „Les Misérables“ uzavřel letošní festival pod širým nebem ve Wiltzu
Muzikál vychází ze stejnojmenného románu Victora Huga. Hudbu napsal Claude-Michel Schönberg, libreto Alain Boublil. Městské divadlo Brno dokázalo, jako už v předchozích letech, že jeho verze muzikálu v ničem nezaostává za produkcí West Endu a Broadwaye. V originálním anglickém jazyce a s titulky v němčině a francouzštině se soubor profesionálně postaral o prvotřídní zábavu. Minulý rok nadchl svým představením West Side Story.
Několikaminutový potlesk
Všechny hlavní role byly obsazeny mimořádně nadanými zpěváky a herci, kteří přesvědčili jak zpěvem, tak emocemi. Jak Valjean a Javert, tak také Marius byli velmi impozantní. Z mocného hlasu sboru naskakovala husí kůže. Zvláštní pochvalu zaslouží Eponina, která svým projevem dovedla publikum téměř k slzám. Také obě dvě děti, Cosetta a chlapec z ulice Gavroche, diváky nadchly. Thénardierovi se postarali o smích a přesvědčily také výkony Fantiny a Cosetty.
Orchestr vedený Danem Kalouskem zpěv perfektně doprovázel. Kostýmy byly dobově přesné a dokázaly diváky přenést do Francie devatenáctého století.
Krátce po půlnoci představení skončilo a nadšení diváci se zvedli ze sedadel, aby souboru poděkovali několikaminutovým potleskem a ovacemi.
Divadlo křtilo dvojalbum Bídníci
Luboš Mareček 9. březen 2011 zdroj MF Dnes
Slavný hudební příběh galejníka Jeana Valjeana, jak jej celosvětově proslavil muzikál Bídníci, včera Městské divadlo Brno představilo i jako desku. Dvojalbum s vlastní nahrávkou jednoho z nejslavnějších světových muzikálů Les Misérables včera pokřtilo při večerním představení.
„Hlavními kmotry hudebního nosiče se staly herečky Hana Holišová a Markéta Sedláčková společně s dirigentem Danem Kalouskem,“ uvedla mluvčí scény Lucie Broučková. Kompletní nahrávka obsahuje čtyřiačtyřicet písní rozdělených na dvě CD. Hlavní postavu Jeana Valjeana na desku nazpíval Petr Gazdík, který za tuto roli obdržel v loňském roce prestižní Cenu Thálie.
Muzikál, který byl uveden již ve více než padesáti světových metropolích, se dočkal své premiéry v Městském divadle Brno 13. února 2009. Pod režijním vedením Stanislava Moši jej ve dvaaosmdesáti reprízách dosud vidělo 53 178 diváků. Inscenace zaznamenala příznivý ohlas kritiky i diváků.
Příběh o uprchlém galejníkovi Jeanu Valjeanovi, který vychází ze slavného románu Victora Huga, spatřil poprvé světlo světa ve svém muzikálovém provedení v roce 1980 v Paříži. Svůj věhlas získal muzikál především po premiéře v Londýně (1980) a na Broadwayi (1987), a to hlavně díky britskému producentovi Cameronu Mackintoshovi.
Bídníci, Evita a ti druzí
Vít Závodský 21. září 2009 zdroj Týdeník rozhlas
V nabídce třísouborového Městského divadla Brno lze vystopovat několik vzájemně se doplňujících linií. Tu patrně nejnápadnější a možná obecenstvem nejvyhledávanější představuje systematicky pěstovaný hudební žánr, který se zde výrazně rozvinul po otevření moderní Hudební scény před pěti lety. Soustavně vyvažuje osobité inscenace světově proslulých titulů cizích (například Olivera, Čarodějek z Eastwicku či Fame) s bezesporu přínosnou tvorbou původní (Svět plný andělů, Koločava, Nana, Červený a černý, Balada o lásce aj.). K celostátně oceněným úspěchům činoherního repertoáru (ten dnes ponecháváme stranou) náleží například nastudování her V jámě lvové, Smrt Pavla I. či Tři mušketýři.
Přivádět na jeviště „kamenného“ divadla renomované zahraniční muzikály, limitované agenturními a producentskými požadavky, není rozhodně snadné. Režírující i píšící ředitel MdB Stanislav Moša je však velmi zdatným manažerem s kontinentálním „rozkročením“ – část ansámblu paralelně absolvuje evropská turné nebo některou inscenaci nejprve uvede mimo republiku. Na rozdíl od mnohých pražských ad hoc sestavených projektů dlouhodobě sází na objevování mladých talentů (některé role mívají až čtyři alternanty), divadelní fakultou JAMU rovněž koncepčně vychovaných k syntetickému scénickému projevu. V druhé polovině uplynulé sezony tu v krátkém odstupu proběhly zdařilé výpravné premiéry dvou osvědčených muzikálů, z nichž každá by si zasloužila podrobnější pozornost.
Nastudováním díla Les Misérables – Bídníci od dvojice Alain Boublil a Claude-Michel Schönberg ve výtečném překladu Zdeňka Borovce si Moša splnil svůj dlouholetý kumštýřský sen. V monumentální, spíše realistické nežli náznakové scénografii Němce Christopha Weyerse a dobových kostýmech Andrey Kučerové vznikla podle rozsáhlé prózy Victora Huga působivá tříhodinová freska, s přispěním početného orchestru umně propojující soukromé osudy ušlechtilého trestance Jeana Valjeana (Petr Gazdík střídá hostujícího Jana Ježka), policisty Javerta (Igor Ondříček, Petr Štěpán nebo Lukáš Vlček), Cosetty (Radka Coufalová), studenta Maria (Dušan Vitázek) a dalších postav. Na vysoce profesionální interpretační úrovni a s dynamickou gradací uvážlivě dávkuje sociálněkritické, sentimentální i revolučně patetické momenty. Do kýčovité líbivosti naštěstí nesklouzla ani o něco starší Evita slavného tandemu Tim Rice – Andrew Lloyd Webber v přebásnění Michala Prostějovského, byť svým odtažitějším námětem, epickou strukturou i střídmějším provedením zůstala poněkud ve stínu humanistického poselství Bídníků. V páté spolupráci s MdB mohl režisér i výtvarník Pavel Fieber uplatnit své zkušenosti s předlohou z Německa. Celkem chladně se odvíjející příběh vzestupu ctižádostivé Evy Perónové (Radka Coufalová, Hana Holišová) do postavení masami zbožňované první dámy Argentiny našel průběžného glosátora ve fiktivní figuře zvané Che (Ján Jackuliak, Stanislav Slovák, Dušan Vitázek), přispívající k demaskování zákulisí a politických manipulací jihoamerického diktátorského režimu.
Prach hvězdných muzikálů
Luboš Mareček 10. duben 2009 zdroj MF DNES
Bídníci (1985) a Evita (1978). Dva divadelní hity, které v posledních třech dekádách zhmotnily podobu veleúspěšného muzikálu, nasadilo po sobě v kratinkém rozestupu Městské divadlo Brno. Obě díla mají napříč kontinenty stále miliony fanoušků. Nemlsá brněnské publikum příliš? Nebude překrmené? A logicky otupěle přecpané?
Městské divadlo Brno je naštěstí rozkročeno ve své muzikálové dramaturgii do dvou stran. Cukrátka jako hit hitů Jesus Christ Superstar nebo v české premiéře uvedené Čarodějky z Eastwicku střílí do obecenstva se stejnou vervou jako autorské věci.
Na brněnské hudební scéně, nesoucí v tuzemsku od otevření v roce 2004 stále přívlastky nejmodernější
a oprávněně také nejprogresivnější, je všudypřítomná ambice dělat autorské divadlo.
Z desítky nových inscenací uváděných v brněnském divadle na Lidické ulici je ryze demokraticky vždy pět činoherních a stejně tolik hudebních. Letmý pohled do příští sezony výmluvně naznačuje, jak to tady se směřováním muzikálové dramaturgie myslí. V nabídce ještě do léta figuruje další původní hudební dílo připravené speciálně do Brna. Známý skladatel a hudebník Daniel Fikejz, inspirován severskou mytologií, dodá opus s tajemným názvem Singoalla. Do stejné kategorie původních tuzemských opusů lze přiřadit také oprášený muzikál ze zdejší nejsilněji zastoupené dílny Moša-Merta, která se připomene poopravenou politickou satirou Ptákoviny podle Aristofana. Abonentům hudební scény však neunikne ani obrázek muzikálového vření v zahraničí. Dramaturgický plán slibuje deset let starý rockový muzikál Mozart!, který byl poprvé uveden ve Vídni a jehož tématika do Brna skvěle zapadne.
Hudební biografii geniálního skladatele doplní možná nejpozoruhodnější titul nové nabídky. Na listopad je plánováno Procitnutí jara. Druhdy skandální dílo německého dramatika Franka Wedekinda o dospívání, sexu a strnulé morálce za oceánem přetavili do libreta a not. Spring Awakening mělo off-broadwayskou premiéru v červenci roku 2006 v New Yorku, ale už v prosinci stejného roku putovalo přímo na Broadway. Milujete statistiky prestiže? Procitnutí jara získalo jedenáct nominací na prestižní ocenění TONY, z nichž hned osm skutečně získalo, například v kategorii za nejlepší muzikál, režii, hudbu nebo hlavního protagonistu. Na brněnský muzikálový podzim se tedy zřejmě lze skutečně těšit. Pětici nových titulů v pomyslné dramaturgické kolonce „nesmrtelný a neohratelný šlágr“ doplní výpravný muzikál Hello, Dolly! Návrat legendy taky spojí s poporodním comebackem Aleny Antalové, milovníci zlaté klasiky a jevištního umění půvabné trojnásobné maminky mají tedy také zaděláno.
Zpět ale k brněnskému defilé populárních Bídníků. První titul podle legendárního románu Victora Huga měl premiéru v polovině února a jen o šest týdnů později ho následoval hudební příběh o manželce argentinského diktátora Evě Perónové. Režisér tohoto titulu Stanislav Moša to s velkými plátny a emocemi umí. Nejen při zahraničních angažmá prokázal cit pro organizování dění na velkém jevišti. Po sedmnácti letech od české premiéry, po dvojím pražském uvedení a po volných právech na nynější třetí tuzemskou inscenaci vsadili v Brně na velkolepost. Režie více či méně navíc zdůrazňuje hlavní motivy díla, jako jsou různé podoby lásky: od osobního milostného citu až k vnitřnímu pohořívání občanskými ideály revoluce.
Je nabíledni, že tento hřmotný příběh z barikád se může velmi nenápadně stočit do nesnesitelného balení přeslazené romantiky. Nejdéle uváděný muzikál v historii hudebního divadla má však ve své brněnské podobě cit pro míru patosu i sentimentu. Mošovi k tomu paradoxně pomáhá zejména naturalistická výprava. Německý scénograf Christoph Weyers ví, že divácké kouzlo podobné historické fresky tkví v bezmála realistickém vyvedení dobových kulis. A tak na jevišti vyroste „skutečný“ kamenolom nebo v efektní zkratce „opravdové“ barikády z bouřlivého července 1830.
Tato přesvědčivá iluze doby by však sama o sobě byla málo. Moša z těchto kulis za pomoci fortelného svícení umí tvořit až básnické dramatické obrazy. Efektně umí využít či přeskupovat samotné sólisty, jindy zase početný chór. K tomu jako nepominutelný zážitek přidejte výtečné hudební nastudování Jiřího Petrdílka a plnotučný zvuk velkého třiatřicetičlenného orchestru. Pro srovnání: hudební kolorit Evity obstarává osmnáct hudebníků.
Už opakovaně byla zmíněna, a bude to platit také o inscenaci Evita, pěvecká, herecká i pohybová vyspělost a bravura zdejšího souboru. V Bídnících jsou některé ženské role až čtyřikrát alternovány. Není v prostorových možnostech a ani silách recenzenta tuto armádu jednotlivě zaznamenat. Omezme se tedy paradoxně na jednu zápůjčku z Prahy. Při premiéře zaperlil z předchozích inscenací Bídníků vypůjčený Jan Ježek v hlavní roli galejníka Jeana Valjeana, na jehož hlasovém výkonu je znát také operní zkušenost. Brněnští Bídníci jsou tříhodinová opulentní podívaná. Výtečně napsané figury i příběh a zajímavá muzika nejsou automatickou zárukou pozitivního výsledku. V Brně se však v případě Bídníků dostavil. Moša se tváří v tvář jednomu z nejlepších muzikálů světa osvědčil, konturoval emoce, figury i děj a nesklouznul do kýče.
Bídníci se na Lidické zabydleli s aristokratickou velkorysostí
Vladimír Čech 1. duben 2009 zdroj KAM-příloha
Když muzikál Bídníci podle stejnojmenného románu Victora Huga (hudba Claude-Michel Schönberg, libreto Alain Boublil) pražskou premiérou 25. června 1992 poprvé vstoupil na českou půdu, jako by v nejednom ohledu za sebou vlekl „dědičný hřích“ světové premiéry, k níž došlo v londýnském Barbicanu 8. října 1985. Odezva pod očekáváním, snad by dokonce bylo lépe z projektu vycouvat. V britské metropoli šel však producent Cameron Mackintosh doslova hlavou proti zdi-a nakonec vyhrál. Praha takové štěstí zdaleka neměla. Přesto relativně krátký život pražských Bídníků byl v našich poměrech činem pionýrským, neboť ukázal, jak podobným projektům razit cestu.
A tak lze s jistotou říci, že Bídníci našli jistou střechu nad hlavou a spolehlivé zázemí až teď v jihomoravské metropoli – na Hudební scéně Městského divadla Brno. A využili toho ve velkém stylu (prem. 13. a 14. února). Zhruba tříhodinové představení odstartovává v allegrovém švihu, až si říkáte, jestli tempo vydrží. Ale i to občasnější andante lze brát jako kontrastní prodlevu, jako čas k nabrání dechu k novému sprintu.
Režisér Stanislav Moša s týmem spolupracovníků (hud. nastud. Jiří Petrdlík, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Vladimír Kloubek) nabízí opulentní podívanou s rychlými změnami dějišť, takže stále s překvapením zíráte, jakých proměn je scéna schopna. Jejich brysknost je však podmínkou-Bídníci jsou totiž velkou souvislou partiturou, v níž nejsou žádné pauzy pro „suchou prózu“. Takže v tomto případě s jistou licencí můžeme snad i konstatovat, že muzikál zaťukal na vrátka
opery.
Sólové party jsou vesměs alternovány, pod mnohými se skrývají tři jména, ba je tu výhled i na eventuální čtvrtou variantu. Přesto jsem přesvědčen, že výsledný pozitivní dojem nebude až zas tak závislý na konkrétní volbě toho či onoho herce, protože Bídníci v prvé řadě osloví jako výsledek skvělé týmové práce. Opět jde o představení nabité mladistvou energií, vitalitou, elánem a dalšími obdobnými synonymy. Ale to je v tomto divadle snad už pravidlem.
Na druhé premiéře – nestačil jsem si zacpat uši, abych neslyšel, že přece jen stála ve stínu své předchůdkyně – byl Jeanem Valjeanem zpočátku trochu nervózní hostující Jan Ježek, Petr Štěpán s energií sobě vlastní představoval Javerta, Tomáš Sagher byl rozkošným Thénardierem, Zuzana Maurery jako Madame Thénardier však už přece jen přehrávala. Líbil se Jakub Uličník jako Marius, Robert Jícha na barikádě přímo hřměl a Johana Gazdíková jako Eponine se se svým partem vyrovnala nesrovnatelně lépe než Marta Prokopová coby Cossete, pro niž role byla nad pěvecké síly zejména ve vyšší hlasové poloze. A to bylo také jediné výraznější manko večera, který právem sklidil odezvu až manifestační.
„Les Misérables - Bídníci“ v Městském divadle Brno
Ondřej Doubrava 28. březen 2009 zdroj Musical.cz
Druhý měsíc roku 2009 je ve znamení těch nejočekávanějších muzikálových premiér, resp. návratu dvou snad nejoblíbenějších děl v novodobé české historii. Čekalo se na ně dlouho, ale trpělivost se vyplatila a je radost vychutnávat sladké plody neboli pohled na vydařené představení. A je nám potěšením konstatovat, že nová inscenace legendárních „Bídníků (Les Misérables)“ právem aspiruje na událost sezony!
Když se o uvádění tohoto klenotu žánru v Brně začátkem roku 2008 začalo mluvit oficiálnějším tónem, leckdo si asi musel říci: „A není to trochu brzy?“ Přeci jen v té době stále mírně hořela naděje, že se pražská inscenace ještě na nějaký čas vrátí. Ale kdo se trochu vyzná v udílení licencí na největší světová díla, tak tušil, že se tak již nestane a jelikož čas je neskutečně mocný čaroděj, brněnská inscenace přichází přesně v tu dobu, kdy se divákům v Praze začíná stýskat a vzpomínky na předchozí inscenaci začíná zlehka obklopovat mlha. A Brňané zase mají velikou radost z toho, že se k nim na Hudební scénu MdB tak proslulé dílo dostalo.
Pokud už jste nějakou inscenaci tohoto díla viděli (pro účely tohoto článku předpokládejme, že většina čtenářů se mohla seznámit až s verzí uváděnou od roku 2003 po několik let v GoJa Music Hall, ač všem, kteří stihli první nastudování – vlastně kopii londýnské inscenace v létě 1992 v Divadle na Vinohradech, nepokrytě závidíme, autor této recenze, tehdy osmiletý prcek, si pouze matně vybavuje tehdejší televizní upoutávky), brněnští „Bídníci“ vám jistě nabourají všechny vaše dosavadní zážitky. Jsou totiž pojati zcela jinak.
Například už jen scénou německého scénografa Christopha Weyerse - ta se totiž, přesně podle režijního záměru, soustředí na nuzný život lidí, je poměrně temná, špinavá až syrová, z velké části dokonce naprosto minimalistická, pouze doplněná vkusnou statickou projekcí. Funguje to přímo báječně a odkrývá to nové vážnější souvislosti. Ano, tím si inscenace připisuje výrazné plus, jde totiž naprosto po tématu. Avšak, nemusíte se bát, barikády jsou v rámci možností vcelku realistické. (Barrandovské ateliéry, kde realizace kulis vznikala, se skutečně nezapřou.) Své příznivce si jistě najde i roztomilý hostineček manželů Thénardierových ve „Sweeney Toddovském“ střihu, kde je tentokrát skutečně rozemletá umělá kočka. Vypadá to skvěle, lacinost se nepřipouští! Uchváceni budete jistě i z procházení pařížských kanálů.
Stanislav Moša se nebál dokonale propracovat herecké situace (zde je veliký rozdíl oproti zpracování Petra Novotného, která sice nabízela megalomanské kulisy, ale i herci v několika málo situacích zůstávali pouze v jistém „náčrtu“) a některé momenty i pojmout zcela jinak, viz. například sólová píseň studenta Maria „Prázdný stůl a židle prázdné“ nám jej ukazuje na zcela holé scéně schouleného na židli. Trestanecké galeje jsou zase působivě umístěny do kamenolomu, kde se jakákoli chvíle žití utopí v naprosté monotónnosti.
Jisté změny se udály ve věci hudebního nastudování, o které se skloubením různých činností postarali dirigenti Dan Kalousek, Jiří Petrdlík, Igor Vavrda (hudebním supervizorem je Petr Gazdík). Díky tomu, že byl dodržen slib o novém přearanžování partitury, jsme svědky vcelku nového pojetí pro posluchače, zejména co se rytmického pojetí a frázování slabik týká. I tak bude dlouholetým příznivcům celý zvuk orchestru, postavený hlavně na smyčcích, bicích nástrojích s výraznými nástupy dechů a syntetizátorech, značně blízký, výrazných experimentů se netřeba bát. Jen tak oklikou: až bude dirigovat Jiří Petrdlík, občas se koukněte i na něj, takové nadšení z hudebního prožitku se jen tak nevidí. Sálá doslova z každého pohybu a každé
noty.
Jednotlivé výkony se u této inscenace budou asi hodnotit ryze podle subjektivního pohledu. Pojďme se tedy o něco podobného pokusit, rozhodně ale následující řádky neberte příliš jako bernou minci. Jako celek se zdají být ve většině vzácně vyrovnané.
Začněme otázkou: Dovedeme si vůbec představit některé české nastudování bez operetního pěvce Jana Ježka v roli Jeana Valjeana? Asi těžko, on skutečně JE a žije touto postavou, je tedy dobře, že využil nabídky vrátit se k jeho životní roli i napotřetí a opět na výbornou, jeho podání písně „Otčenáš“ je stále nezapomenutelným zážitkem. Legendárního představitele brněnské publikum přijalo s nadšením, což byla jistě příjemná odměna za brilantní ztvárnění.
Petr Gazdík je v roli Valjeana poměrně příjemným překvapením, chybí mu pochopitelně dlouholeté Ježkovy zkušenosti, ale vcelku zdařile se pohybuje mezi všemi Valjeanovými životními etapami a svůj výše položený baryton často nechává hrát všemi barvami.
Velice vyrovnaná je situace u představitelů inspektora Javerta. Ať uvidíte kteréhokoli z nich, zklamáni nebudete, veliké a nadmíru zajímavé rozdíly jsou však v jednotlivých pojetích.
Petr Štěpán jakožto činoherec má samozřejmě svou postavu rozehranou do všech detailů, je Javertem přísným, zásadovým. Písničky má „na tělo“ upravené tak, aby je s přehledem zvládal a takové úpravy lze jen pochválit, obzvláště ústřední píseň postavy „Stars“ (Tam ve hvězdách) v jeho podání opravdu stojí za to.
Pokud ale dáte u role Javerta spíše na podání jednotlivých písní, nelze vám doporučit nikoho jiného než famózního zpěváka Lukáše Vlčka, který se své velké příležitosti a očekávání od jeho příznivců do něj vkládaných nebál, uchopil ji za pačesy a nepustil, díky svému sytému basbarytonu a obzvláště ve druhé půlce sympatickému herectví (a nepřekonatelné Javertově sebevraždě), aspiruje na titul alternace nejlepší.
Igor Ondříček je poté příjemným mixem mezi oběma již zmíněnými pány, jistě splní diváckou představu o přísném, zásadovém policistovi, jeho pojetí navíc obsahuje i pořádnou dávku zloby a ve tváři se mu zračí intrikánství.
Fantine – jak Lenka Janíková, tak Eva Jedličková (ta má roli nazkoušenou jako understudy – záskok, ale rozhodně se nenechte touto neviditelnou nálepkou zmást) jsou v roli opuštěné matky Frantiny typově přesné a díky kvalitnímu pěveckému pojetí a hereckým detailům je nejen jejich „Knížka snů“ tím správným „dojákem“.
Marius: Jakub Uličník má výhodu v tom, že umí zahrát infantilnější poblázněné typy a tato role je mu tedy naprosto ušita na míru. Mladý student JAMU Tomáš Novotný (znát ho můžete kupříkladu jako Jidáše z „Godspellu“) je zase Mariem nejzdatnějším po pěvecké stránce. Souhrnně jsou tito dva pánové naprosto rovnocennými alternanty.
Nesmírně zajímavá je též situace u představitelky asi nejznámější dívčí role a to Eponiny. Johana Gazdíková ji hraje s kapkou suverénnosti i zdravé drzosti, ale její barva hlasu se nemusí líbit všem. Haně Holišové sedne tato role bez výhrad se vším všudy. Největším překvapením je však Kateřina Halíčková, která by se také nemusela honosit nálepkou „understudy“, vystačí si i bez ní, je totiž Eponinou s velkým E. Její pojetí písně „Samotářka“ je procítěné, přirozené, dechberoucí.
Role dospělé Cossety je snad jedním z nejproblematičtěji napsaných partů v muzikálové historii a vyzpívává se velmi obtížně, proto ho nelze posuzovat jinak, než jak ho představitelky zvládnou jako celek. Radka Coufalová i Marta Prokopová v této části obstály na jedničku s hvězdičkou, Marta se díky svému věku do charakteru hodí nepatrně lépe.
Enjolras, vůdce revoluce: role to nesmírně vděčná. „Navrátilcem“ v této roli je Robert Jícha, který od pražského uvedení charakter tentokrát ještě více prohloubil a udělal ho přísnějším. Jiří Mach je pro spolubojovníky více přítelem. Oba dva pánové jsou výborní.
Pojďme ke klenotům inscenace, na které jsou nečekaně pasováni manželé Thénardierovi. Jan Mazák je v roli vychrtlého hostinského naprosto věrohodný a pokud se za nejlepšího českého představitele této role zatím považuje Jiří Korn, Jan Mazák je zcela jiným, ale dokonalým zástupcem, s naprosto precizním hereckým projevem, takže netřeba Kornovy absence v této inscenaci litovat. Z Mazákova pojetí dokonce okamžitě pochopíte, proč má Cosseta na svatbě přesně takové šaty, jaké má. Thénardier Tomáše Saghera má zase malou nevýhodu, musí se sledovat zblízka, pak se i u něj najdou různé vtipné „vyhrávky“.
U Mme Thénardier je v rámci herecké příležitosti na výběr: Pokud jste zastánci hesla „Nová inscenace si zasluhuje nové pojetí“, doporučení má Jana Musilová, která z postavy udělala povedenou karikaturu a jakákoliv její replika je obrovským zážitkem. Dáváte přednost tradičnějšímu „semetrickému“ ztvárnění? Pak jsou tu ještě Lenka Bartolšicová a Zuzana Maurery, obě velmi dobré, ke svým manželům se dobře hodící.
Nesmírně šikovní jsou též všichni dětští představitelé, jmenovat se ale sluší výkon Davida Žáka coby Gavroche - tomuto se říká živel na jevišti.
Zkrátka a dobře: Pokud by takovouto možnost herecky vypilovat své výstupy měli Jiří Korn s Hanou Křížkovou i všichni ostatní, mohla být už tak výborná inscenace Petra Novotného v GoJa Music Hall ještě o řád lepší, v tomto směru ale slízává po právu smetanu provedení Mošovo.
Městské divadlo Brno přípravu na titul nepodcenilo, přistupovalo k němu s náležitou pokorou a na výsledku je to moc a moc znát. Do tohoto díla byla vložena jedna úžasná věc, na kterou občas kritici zapomínají a místo toho se babrají v nepodstatnostech. Je jím srdce a snad hlavně díky němu můžeme vidět „Les Misérables“ nejen v nové superlativní inscenaci (však jde také o „muzikál superlativů“, no ne?), ale také v pojetí mnohem bližší původní myšlence - depresivnějším a opravdovém a přesto tak blízké nám všem. Od pamětníků to ovšem vyžaduje se malinko odpoutat od předchozích, na první pohled velkolepějších inscenací. Pokud tomu tak bude, čeká vás velmi silný zážitek, při kterém budete držet palce svým oblíbeným postavám a nakonec se i přidáte k závěrečnému nadějnému chóru. Takže tuto recenzi přijměte jako tip na výlet, hostovat se s tímto náročným projektem nejspíše nebude.
Bídníci v Městském: Kvalitně odvedené řemeslo
Lenka Vránová 19. březen 2009 zdroj Toplife
Bídníci v Česku a soukromé muzikálové produkce. Tohle spojení ještě před pár týdny patřilo nerozlučně k sobě. Jenže od 13. února je všechno jinak. Městské divadlo Brno totiž nastudovalo nejslavnější muzikál světa jako první kamenné repertoárové divadlo u nás. A že se družina
okolo ředitele a režiséra Stanislava Moši nezalekla vůbec ničeho, dokázala i tím, že datum premiéry s klidem určila na magický pátek třináctého.
Městské divadlo si na slavný titul brousilo zuby už dlouho. Háček byl ale v tom, že nejprve museli Brňané počkat, až se hit podle stejnojmenného románu Victora Huga dohraje v pražské GoJa Music Hall. Slavný britský producent a majitel práv Cameron Mackintosh totiž nechtěl dát svolení, aby se v jedné (navíc tak malé) zemi hrály současně dvě produkce Bídníků. Mošova ekipa však ani během tohoto čekání nezahálela a nastudovala mezitím české premiéry dalších dvou známých muzikálových titulů: Oliver! a Čarodějky z Eastwicku.
Právě jejich úspěch nakonec pomohl k tomu, že při přípravě Bídníků udělila britská producentská dílna Městskému divadlu exkluzivní výjimku v jinak striktním dodržování licenčních podmínek. Brněnští inscenátoři tak nemuseli vytvářet další přesnou repliku londýnské inscenace (tak, jak je tomu všude po světě), ale měli v nastudování prakticky volnou ruku a prostor pro vlastní, originální pojetí.
Vzali to opravdu svědomitě. Ke spolupráci přizvali německého scénografa Christopha Weyerse, trojrozměrné kulisy si nechali na míru vyrobit ve Filmových studiích Barrandov, využili videoprojekcí a Andrea Kučerová navrhla přes pět set dobových kostýmů.
Režisér Moša si zase mohl dovolit ten luxus, že až na pár výjimek nastudoval revoluční příběh z pařížských barikád roku 1830 s kmenovými herci souboru – a to i přesto, že některé role si vyžádaly až čtyřnásobné alternace. Můžete totiž mít super kvalitní scénu a kostýmy, dobře šlapající orchestr (v Brně živý, pětatřicetičlenný), ale když nemáte odpovídající herecké představitele, nemůžete Bídníky na repertoár nasadit. Les Misérables bez jediného promluveného slova balancují na hranici mezi muzikálem a operou a disponují mimořádně náročnými pěveckými party.
Ten nejobtížnější pochopitelně čeká na hlavního hrdinu, uprchlého galejníka Jeana Valjeana. V Brně si tuto roli střihl už „ostřílený český Valjean“ Jan Ježek, který má za sebou jak účinkování v prvním českém uvedení Bídníků v roce 1992 na Vinohradech, tak i v jeho obnovené premiéře o jedenáct let později. Z domácích zdrojů ho doplnil Petr Gazdík, který v plně soustředěném výkonu zúročuje všechny své dosavadní zkušenosti z muzikálových rolí. V dalších postavách se v několikerých alternacích blýskli Lukáš Vlček jako policejní komisař Javert, Lenka Janíková jako Fantina, Radka Coufalová v roli Cossety, Robert Jícha jako revolucionář Enjolras nebo Zuzana Maurery s Tomášem Sagherem v komické dvojici majitelů hospody Thénardiérových.
Městské divadlo Brno tak v Bídnících předvedlo profesionální výkony na všech frontách a naplno využilo potenciál vlastního souboru. O zájem diváků se na Lidické rozhodně bát nemusí. Už teď by mohli na pokladnu s klidem vyvěsit ceduli: Bídníci – do konce března vyprodáno.
Les Misérables (Bídníci) v Městském divadle Brno
David Kroča 20. únor 2009 zdroj Český rozhlas Vltava
Předhlášení: Městské divadlo v Brně nasadilo na své Hudební scéně skutečnou lahůdku - nejhranější muzikál všech dob Les Misérables. Ačkoliv premiéry proběhly teprve v polovině února, již nyní je vyprodáno do konce března. Náročného kusu se ujal početný inscenační tým v čele s principálem Stanislavem Mošou. Brněnskou premiéru Bídníků navštívil a následující recenzi připravil David Kroča.
Bylo jen otázkou času, kdy se ambiciózní soubor Městského divadla v Brně do Bídníků pustí. Vzhledem k tomu, že práva pro jeden stát dává britská produkce zásadně jen jednomu divadlu, prodloužila brněnské čekání také druhá pražská inscenace muzikálu z roku 2003. Myslím, že toto čekání se vyplatilo, neboť tým Stanislava Moši k Bídníkům přirozeně dozrál. Na rozdíl od pražských produkcí navíc dostal možnost vytvořit si vlastní aranžmá i scénografii, což je příležitost, která se nepromarňuje.
Režisér Stanislav Moša provedl několik odvážných škrtů v partituře, takže od prologu z prostředí trestanecké kolonie až po Valjeanovo umírání inscenace trvá asi tři hodiny. Původní dřevěnou dekoraci londýnské inscenace nahrazuje v Brně zcela nová scéna Christopha Weyerse. Tento uznávaný německý scénograf navrhl takřka filmové, realisticky vyhlížející kulisy doplněné zadní projekcí a efektním opláštěním portálů. Pastvu pro oči pak podpořila také výtvarnice Andrea Kučerová, která oblékla aktéry do více než pěti set dobových kostýmů.
Mošovo aranžmá není možná tak dynamické, jak by znalci londýnské verze čekali. Režisér nechává často zpívat sólisty na zcela prázdném jevišti, stylizovaný pohyb nahrazuje spíše hereckou akcí a lyrické vyznění songů doprovází civilností. Pěkné jsou některé detaily v práci s rekvizitou. Je to například okamžik, kdy studentský vůdce Enjolras vytvoří francouzskou vlajku tím způsobem, že na držadlo od koštěte naváže svou modrou košili, červený ubrus a bílou spodničku, kterou mu jedna z přihlížejících dívek pohotově zapůjčí.
Obsazení muzikálu je velkorysé: v některých rolích se střídají i čtyři herci. V hlavní úloze Jeana Valjeana alternují Petr Gazdík a hostující Jan Ježek, který zpíval i v obou pražských inscenacích. Při první premiéře, kterou jsem viděl, dostal příležitost domácí Petr Gazdík. Jeho výkon byl vynikající po všech stránkách a přirozeně gradoval výtečnou interpretací emocionálně vypjaté písně „Otčenáš“, při níž se Valjean modlí nad spícím Mariem.
Druhým vrcholným výkonem první premiéry pro mne byla Eponina Hany Holišové. Znamenitě zazpívaná figura, která navíc přesně vystihla jedno z klíčových témat muzikálů, totiž rozhodnutí člověka obětovat se pro život druhých. Do kategorie precizních interpretů se ovšem zařadil také Igor Ondříček jako přísný Javert, Dušan Vitázek v roli romanticky milujícího Maria a spolehlivě intonující Radka Coufalová v postavě křehké Cosetty. Pokud jde o ansámbl, ten určitě zaslouží pochvalu, neboť jeho členové vytvářejí celou řadu drobných postav a v muzikálu, kde se zpívá od začátku až po finále, příliš prostoru pro vydechnutí nemají.
Brněnská verze Bídníků nese dobré jméno uznávaného díla se vztyčenou hlavou. Po titulech Jesus Christ Superstar, Oliver! a Fame se Městské divadlo Brno dočkalo dalšího muzikálu světového formátu. Je to dobrá vizitka pro divadlo, ale hlavně skvělá zpráva pro jeho publikum.
Ať pravda zvítězí a svoboda přijde k nám
Jiří P. Kříž 19. únor 2009 zdroj Právo
Jako vichr revoluce vtrhl do brněnského Městského divadla obraz cesty do samoty – Bídníci
S autorskou dvojicí Boublil a Schönberg vtrhli do brněnského Městského divadla nejenom Bídníci – Les Misérables, ale především a konečně vektor k nejsoučasnějšímu světovému muzikálu. Ve znamenitém přebásnění Zdeňka Borovce.
Co si budeme namlouvat. Vývoj – zjednodušeně řečeno – se nezastavil u Lloyd-Webbera a Rice. O existenci francouzské megamuzikálové větve hudebního divadla víme v Česku žalostně málo. Boublil a Schönberg jsou přitom jejími dominantními představiteli.
Co jméno, to pojem
Jejich Bídníky známe díky Petrovi Novotnému (Praha, 1992 a 2003). Na Miss Saigon, Martin Guerre, The Pirate Queen nebo Marguerite čekáme ale zatím marně. Doufejme, že se těch jedinečných kousků, ale ani třeba Notre Dame de Paris, Roméo et Juliette nebo Le Petit Prince nezmocní většinou velice jalové soukromé pražské produkce...
Režisér brněnských Bídníků Stanislav Moša má u pánaboha dobrý skutek navíc. K skvělému domácímu představiteli Jeana Valjeana Petru Gazdíkovi přizval jednoho z nejlepších na světě – Jana Ježka.
Když na barikádě zpívá nad spícím Mariem Otčenáš, onu obtížnou tenorovou árii nad barytonovou partiturou, citlivého diváka mrazí. Pak v hledišti – po nezbytné očistné césuře – propukne velký aplaus na otevřené scéně.
Není v inscenaci jediný. Sklízí ho k nepoznání interpretačně proměněná Jana Gazdíková (Eponine), za hvězdné povýšení režijně metaforického obrazu Javertovy sebevraždy Petr Štěpán, za vyobrazení lidských červů Thénardiera a jeho Madame Tomáš Sagher a Zuzana Maurery. A také Robert Jícha, zopakoval si po Praze studentského bouřliváka Enjolrase, Robert Uličník (Marius), i spíše snaživá než hlasově vyzrálá Marta Prokopová (Cosette)...
To je profesionalita!
Píšu o druhé premiéře, jinak má MdB pro každou roli tři, někdy i čtyři představitele. Ondříček, Mazák, Musilová, Jedličková, Vitázek, Coufalová, Holišová... Co jméno, to pojem.
Rozdíl mezi inscenacemi? Vltavské byly první, brněnská je dokonale profesionální. Stačí srovnat třeba jen barikády: Nad Svratkou ji postavil známý německý scénograf Christoph Weyers. A vlaje nad ní francouzská trikolora z košil a spodniček! Přesná charakteristika postav kostýmy Andrey Kučerové. Na možnosti souboru vystavěná choreografie Vladimíra Kloubka.
A výkony! Fantine Lenka Janíková (určitě i Markéta Sedláčková) nejenom zazpívala, ale i zahrála. A jak. Potlesk, o kterém se záměrně zmiňuji až nakonec. Tak.
Bídníci - Brno 2009
Vítězslav Sladký 18. únor 2009 zdroj Musikal-opereta.cz
Když ředitel Stanislav Moša ústy tiskové mluvčí Městského divadla v Brně pustil do světa zprávu, že v jedné sezoně uvede Bídníky a Evitu, způsobil na české muzikálové scéně poprask. Brněnští se však na Les Misérables dlouho připravovali – zejména úspěšným nastudováním Olivera a Čarodějek z Eastwicku, které rovněž spadají pod producentský domeček „made in Cameron Mackintosh.“ Bylo však třeba vyčkat, až doběhnou provozovací práva v Praze, protože dvěma českým produkcím je britský bard hudebního divadla nechtěl poskytnout. Vyplatilo se však počkat… Jednak brněnský soubor herecky vyzrál a rozšířil se tak, že si vystačí s několika málo hosty, za druhé pak získal evropský věhlas a díky němu i tzv. volnou licenci – a protože, jak jsme už poznali, jsou licence „volné“ a volnější,“ dostal brněnský tým v rámci českých Bídníků určitě největší svobodu pojmout je po svém. To se projevilo zejména ve scénografii, která se posunula od původní originality (1992) přes muzikálovou kýčovitost (2003) až k svébytné obrazotvornosti. Německý výtvarník Christoph Weyers krom trojrozměrných kulis z dílen Filmových ateliérů na Barrandově často používá i projekci a zejména působivý světelný design, který zcela naplňuje současný světový divadelní trend, uchylující se k „nasvěcování tmy.“ Pravda, leckdy s iluzí, že se většina děje jakoby odehrává v noci, nemusíme souhlasit, ovšem celek vyznívá velmi imaginativně. Weyersova scéna nám, podobně jako režie Stanislava Moši, předkládá Bídníky tak, jak je neznáme, ale přesto tradičně. Autorkou velmi povedených kostýmů je Mošova spolupracovnice Andrea Kučerová.
Do hudebního nastudování se s pověstnou vervou a nadšením vrhl dirigent Jiří Petrdlík společně s Danem Kalouskem a Igorem Vavrdou (vokální nastudování měl na starosti Karel Škarka a hudební supervizi Petr Gazdík) a vyplatilo se: Jiří Petrdlík orchestru vrátil původní téměř symfonický zvuk při co nejvěrnějším zachování charakteru původního díla. Kdo neslyšel naživo Bídníky na Vinohradech, bude možná překvapen, ovšem právě hudební provedení brněnské nastudování nad druhé pražské výrazně povyšuje. Pod choreografií je podepsán Vladimír Kloubek, který tentokrát zřejmě hlavně sekundoval Stanislavu Mošovi u pohybového doladění úloh a zejména company, neboť Les Misérables postrádají efektní taneční čísla a baletní scény, čímž se od podobných produkcí odlišují.
Z alternací, které jsme viděli, mne nejvíce oslnil Dušan Vitázek (Marius), Radka Coufalová (Cosette), Hana Holišová (Eponine) a kupodivu také představitelé dětských rolí, jejichž kvalitní obsazení bývá v českých poměrech často kamenem úrazu. V hlavní roli Jeana Valjeana jsme pak sledovali domácího Petra Gazdíka. Původně jsem očekával, že podle fyzických předpokladů a hereckého naturelu se bude cítit nejlépe v galejnické poloze, ale opak byl pravdou, po písni „Kdo jsem já“ se jeho výkon přiblížil ideálu a hrál i zpíval ji zcela suverénně, tak jak jsme u něho ostatně zvyklí. Zajímavostí je určitě fakt, že Cosettu nyní alternuje i Kateřina Krejčová, kterou jsem viděl před sedmnácti lety v úloze Cosetty-dítěte a její procítěný zpěv je zaznamenán i na výše zmíněné nahrávce.
Velkou pochvalu si zaslouží také malý, ale super-obsáhlý program, jehož hlavní autorkou je dramaturgyně Pavlína Hoggard a která částečně nahrazuje
na našem trhu absenci kvalitních hudebních publikací (s výjimkou Muzikál expresu Michaela Prostějovského). Navíc se vejde do kapsy či kabelky, což je dnes už celkem nevídané – divadelním programům jsem se obecně ale rozhodl věnovat samostatný článek…
Suma sumárum jsou brněnští Bídníci po delší době titulem, jenž naplnil mé očekávání téměř beze zbytku. Les Misérables v Brně nabídnou veskrze divadelní zážitek, na který stojí za to vyrazit.
Romantický patos ještě působí
Jana Machalická 16. únor 2009 zdroj Lidové noviny
Návrat velkolepé muzikálové fresky Les Misérables - Bídníků - po sedmnácti letech na české jeviště, konkrétně do Městského divadla v Brně, je důkazem, že metropolí žánru je dnes Brno, a nikoliv Praha. Nová inscenace Stanislava Moši ukazuje, že tento žánr ve své vyšlechtěné formě dokáže emotivně působit na diváky, aniž by překračoval hranice dobrého vkusu.
Bídníci v sobě ideálně spojují vše, co dělá muzikál muzikálem. Je tu výtečně zadaptovaný román Victora Huga, dramaticky zpracovaný příběh naplněný romantickým patosem, hudební kompozice místy až operního charakteru s nosnými motivy a barvitostí, téma. Ve srozumitelně pojatých a zároveň efektně gradovaných obrazech revoluce udržuje dramatizace i autorův sociálněkritický akcent. Bídníci v brněnském nastudování Stanislava Moši mají jednotný tah a styl, jejich dynamika spočívá v dramaticky kontrastním střídání sborových scén s komorními. Režie propůjčuje každému výstupu emotivitu a dramatickou účinnost, budovanou z promyšlených detailů.
Kde se muzikálu daří
Velkovýpravný muzikál se dokonalého napodobování reality jen nerad zbavuje a iluze bývá základem inscenačního řešení. Tak je tomu také zde, i když Moša se scénografem Christophem Weyersem se úplně nevzdali básnické zkratky. Mají k dispozici dokonalou techniku, ale jdou cestou jednoduchého, přesvědčivého účinku, a tak se na jevišti z ničeho "rodí" oslňující obrazy. Základem výtvarného řešení je jakási syrovost prostředí, která se stále vrací v různých variantách. Jsou to hrubá dřevěná prkna jeviště, pochmurné zdi, poetická atmosféra je dána i přiměřeným šerosvitem.
Bídníci nenechávají na pochybách, že Hudební scéna MdB je dnes místem, kde se muzikál pěstuje na profesionální úrovni. Léta soustředěné práce přinesla ovoce. Moša má soubor, pro který v zásadě není problém uvést lecjaký titul, v žánru školení interpreti vědí, co obnáší syntetický herecký projev. Ne jako v Praze, kde divák trne, který popzpěvák bude ještě mimovat, či který činoherec ještě předvede své neumělé zpívání.
Hlavní roli Jeana Valjeana hraje Petr Gazdík v alternaci s Janem Ježkem, který roli výtečně zpíval při prvním uvedení u nás v roce 1992. Gazdík má zkušenosti s romantickými hrdiny. Jeho expresivní herecký patos tu vcelku sedne, předvádí i spolehlivý výrazový zpěv a září v efektních číslech jako Otčenáš.
Výborný je Igor Ondříček jako s vnitřní věrohodností ztvárněný bezcitný protivník Javert, který zaujme i svým zvláštním, temně zabarveným hlasovým projevem. Duet obou je mistrovsky zvládnutý, vůbec vícehlasá čísla jsou ozdobou hudebního nastudování, stejně jako sbory.
Fantina (Markéta Sedláčková) a Cosetta (Radka Coufalová) jsou obě křehce lyrické, citově přesvědčivé. V opačné poloze pak excelují komediálně vděční manželé Thénardierovi, které hrají Jana Musilová a Jan Mazák - v nadsázce s živou barvitostí akcentují hrubozrnné naturely. Jiří Mach zaujal adekvátní stylizací v rozevlátého romantického reka, stejně jako pevnou, robustní znělostí hlasu.
Žádné divadlo nelze dělat bez dramaturgie, ani hudebně-dramatické. Nejde přece o to, uvádět muzikál jen s vidinou zisku a návštěvnosti, ber titul kde ber, tak jak se to dnes praktikuje v Hudebním divadle Karlín, druhdy tak důležité scéně pro tento obor.
Slavný muzikál Bídníci už se hraje v Brně
Peter Stoličný 16. únor 2009 zdroj Musical-opereta.cz
Po tomto povzdechu se podívejme na brněnské Bídníky: Do stále se opakujícího sporu, zda je muzikál uměním nebo jenom komercí, vstoupilo brněnské Městské divadlo na své Hudební scéně. A vstoupilo dost nezvykle. Je to totiž jediné kamenné divadlo v ČR, které Bídníky uvádí. A s minimálním počtem hostů. Do Brna se tedy bude chodit na divadelní představení, ne na hvězdy. To je významný posun v českém inscenování Hugova díla a je to vidět v celém inscenačním klíči režiséra Stanislava Moši.
Ještě jeden fakt stojí za zmínku. Les Misérables se na celém světě inscenují tzv. „přes kopírák.“ Tedy pod přísným dohledem producenta, který udílí souhlas k provozování. Je jenom několik hudebních scén, kterým povolil Mackintosh režijní zásahy nad rámec povoleného inscenačního klíče. Bídníci jsou jako hamburger od MacDonalds. Stejně chutná ve stejném prostředí v Tokiu, v Oslu, v Madridu nebo v Praze. Proto mne moc zajímalo, jak si Stanislav Moša se svou „inscenační svobodou“ poradí. Nutno dodat, že ta svoboda je relativní. Mackintosh režisérovi svobodu udělil právě proto, že ho již z jiných inscenací jejich produkce zná a ví, že Moša půjde po smyslu díla v souzvuku s původními záměry.
Na scéně německého scénografa Christophera Weyerse je využito množství zázraků technického zázemí moderní Hudební scény. Není problém spouštět kulisy seshora, přisunout i ty největší zboku, hrát si se světly přes rychle se spouštějící horizonty s různou průhledností, otevírat a zavírat tiše a nenápadně boční sufity, zvedat různé části podlahy a tak „prkna, která znamenají svět“ jsou zde prkna hodně virtuální, taková, která umožňují nejrůznější iluze. A divadlo, to přece je svět iluzí.
Je zřejmé, že tato inscenace není stvořena pro zájezdy. Je šitá na míru možnostem, které místní jeviště skýtá. Je-li tedy odchylka brněnské inscenace od té původní „přes kopírák“, tak je to ve větší obraznosti. Již první scéna z kamenolomu napoví, jak odlišné, o kolik pravdivější bude prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Že bude do jisté míry respektovat naturalismus a romantismus Victora Huga. Na druhé straně, jako kontrapunkt, si Moša dovolil některé klíčové zpěvné party postavit do mizanscény, která je úplně prázdná. Snad jenom nenápadný dým, roztírající kontury „prken“ a pozadí pomáhá soustředit se na protagonisty příběhu. A v tomto kontrastním prostředí prázdné virtuality vyznívá hudba a texty spolu s nádherným herectvím protagonistů o to silněji.
V různorodé scéně, střídající až naturalistické výjevy s básnivým náznakem, jsme svědky obrazů, ve kterých vidíme dobově pestře oblečené postavy. Od studentů přes řemeslníky až po kurtizány. 500 různých kostýmů výtvarnice Andrea Kučerová obdarovala příjemnou imaginací. Příkladem mohou být manželé Thénardierovi – v hospodské scéně oblečeni až klaunsky, aby byli viděni na závěr v nevkusných, leč dobových kostýmech druhého císařství, kde každý znalec dobré společnosti pozná, že jim „z bot čouhá sláma.“ Kostýmy vypovídají. Stejně jako scéna. A to se to potom hercům hraje a zpívá, když se k tomu přidá poctivé nastudování rolí. Dirigent Jiří Petrdlík, stejně jako Dan Kalousek, s vokálním nastudováním Karla Škarky, odvedli jako vždy příkladnou profesionalitu.
Popravdě, nevím, má-li smysl se věnovat podrobně všem postavám. Jednak jsem viděl jenom třetinu protagonistů (většina postav je tři i čtyřikrát alternována – a to všechno povětšinou z kmenových členů divadla) a možná by bylo nudné psát o každém totéž, totiž že to byla výborně zvládnutá role. Zkusím tedy na to jít trochu jinak.
Madame Thénardierová. Hrála ji bratislavská Zuzana Maurery. Hostovala v Brně, v Hair i v Čarodějkách, stejně jako se tato plnokrevná umělkyně objevuje v pražských inscenacích a v Bratislavě. Její paní hospodská byla kus ženské, z které šel až strach. Bylo to nádherné bohaté herectví… (Alternuje Jana Musilová a Lenka Bartolšicová, už proto bych chtěl vidět ten muzikál třikrát. Musí být zajímavé vidět tři různé přístupy, vycházející již z fyzických dispozic.) Zuzana Maurery bude jiná, než dvě další alternantky. Kdoví, jak si s tím poradil režisér Moša?
Thénardier Tomáše Saghera. Mendl ze Šumaře na střeše, Rugbi z komedie Brouk v hlavě, nebo jeden z loupežníků z Máje. Vždy hraje role naplněné
energií. A tu mohl projevit a také projevil v nemorálním človíčkovi, v parazitické nule, kterou vyplivla Francie přelomu 19. století.
Jean Valjean byl na druhé premiéře hrán druhým hostujícím hercem, Janem Ježkem z Prahy a Plzně, známým v této postavě i z pražské produkce Bídníků. Je to vynikající umělec, ale žádná popová hvězda, před kterou by omdlévaly fanynky. Má to také své výhody. Ježek jako sólista Státní opery (Walter v Tannhauserovi, Franz v Hoffmannových povídkách, Števa v Její pastorkyni, Pedrillo v Mozartově Únosu ze Serailu, atd…) je zpěvákem, který hostuje od Rakouska přes Francii po Norsko, má bohaté zkušenosti bez hvězdných manýrů a přílepků. Vedle operně disponovaného Ježka hraje Valjeana také Petr Gazdík, dlouholetý sólista a umělecký šéf muzikálové sekce, Tony z West Side Story. I když se musí jistě na starého Valjeana přimaskovat, jeho hezky zabarvený hlas a muzikálové zkušenosti ho na takovou roli před-určují – alespoň doufám. To je jeden z dalších důvodů, proč se jít podívat na další obsazení.
Marius, prototyp romantismu, je v Brně zastoupen ve čtyřech alternacích. Viděl jsem Jakuba Uličníka. Připomínal mi jeho roli Kristiána v Markétě Lazarové a byl stejně romantický s měkkým příjemně zabarveným hlasem.
Fantine, nešťastná Cosettina matka, je role výrazná, vděčná. Samá emoce. Od dívky-dělnice, která váhá zda prodat své tělo, po umírající nešťastnou ženu, mající strach o budoucnost své dcery. A opět čtyřnásobná alternace. Viděl jsem Lenku Janíkovou. Je to tvárná herečka, kterou je možné vidět v roli citlivé Anny v Markétě Lazarové, stejně jako v roli Lucietty v Poprasku na laguně nebo bláznivé Ele v Charlyeyově tetě. Citový projev, Victor Hugo by byl určitě spokojen. A kdoví, jak tu postavu zahraje další z hostujících, Hana Fialová z Ostravy. Pokud vím, zlomila si při zkoušení kotník – tak brzké uzdravení.
Cosette není v muzikálové adaptaci tak klíčovou „hráčkou“ jako v románu. O to náročněji se hraje. Méně výrazu, větší subtilita, okolí příliš bouřlivé na to, aby ho dokázala zvládnout. A zase tři alternace, z kterých jsem viděl Martu Prokopovou. Je ještě studentkou, řekli bychom divadelním mláďátkem, ale zkušenosti sbírá usilovně. Herec a režisér Stano Slovák jí svěřil roli první Dívky v Na skle malované, největší rolí byla pak Markéta Lazarová. Stejně jako Cosette se tato trpící dívka bez exaltovaného chování hodně těžce hraje. Takže léta učednická má tato naděje divadla zdárně za sebou. Její Cosette byla opravdu nevinnost sama.
Eponine. Vděčná role, dívka ohně, dítě ulice marně hledající nenaplněnou lásku. A opět tři alternace a podle různých rolí, které mají tyto herečky za sebou, bych opravdu těžce rozhodl, kterou vlastně chci vidět, kdybych mohl volit. A tak je dobře, že divadelní ferman rozhodl za mne. Hrála ji Johana Gazdíková. Má za sebou roli Charlotte v Oliverovi, Jane v Čarodějkách, ale také Filoménu v Markétě Lazarové. Hodně pestrý repertoár. A hrát Eponinu, to může být pro interpretku štěstí. Tolik vášní… Tolik hoře. Johana Gazdíková si roli opravdu užila a z jejího herectví to bylo cítit.
Mimořádně talentované děti (Gavroche Davida Žáka a malá Cosette Barbory Lebánkové – také tyto postavy ve třech čtyřech alternacích) to už bylo jenom dovršení kvalitního obsazení muzikálu.
Mošova režie Bídníků ničím výrazně nepřekvapí. A to myslím se znaménkem plus. Vždy moudře vybrané výrazové prostředky, správné vedení herců i „křoví“. (Snad také zásluha asistenta režie, Stanislava Slováka). Nápadité iluze a změny mizanscén, důraz na výklad obsahu, který nezastíní forma a to je ta forma vždy nápaditá, jeho divadlo je skutečně k „dívání“.
Takže – přijďte se na brněnské Bídníky podívat. Určitě to stojí za to.
Bídníci v Hudebním divadle jsou těžký kalibr
Karla Hofmannová 15. únor 2009 zdroj Brněnský týdeník
A to jak pro účinkující, tak pro diváka. Román Viktora Huga také není příliš veselé čtení a inscenovat ho na jevišti tak, aby neztratil napětí a neutopil se v sentimentu, to chce cit pro drama. Není proto divu, že manager Sir Cameron Mackintosh svázal inscenování díla pevnými pravidly, která nedovolí nikomu porušit. Nicméně brněnské divadlo dostalo volnou ruku.
Představení je dlouhé, přesto ho divák sleduje se stále stupňovaným napětím. Scénické zkratky posouvají děj, který se zastavuje jen kvůli citové výpovědi postav. Režisér dává důraz na pohyb a jeho výtvarný efekt, scény na barikádách jsou ve stylu malíře Delacroixe, lidové scény by mohl malovat třeba Daumier.
Hudebně jde o operu. Proud citových melodií, rozpustilých popěvků, tvrdých písní či úderných pochodů ve stylu Marseillaisy (není citována, přesto o ní divák ví) je protkáván recitativy, které nesou dějovou linii. Pěvecká technika je podmínkou, stejně jako naturalistický hrubý přídech v hlasech a hned poté čistá piana ve vypjatých polohách!
Protagonisté se s party obdivuhodně vyrovnávají. Petr Gazdík jako Jean Valjean, Igor Ondříček jako Javert, Dušan Vitázek jako Marius, Jiří Mach jako Enjolras, to není divadlo, to je koncert. Hana Holišová exceluje jako Eponine, za duši bere Radka Coufalová jako Cosetta. Skvěle odpudivá je komická dvojice Thénardierových, vyniká Jan Mazák. Dětské role Cosetty (Kateřina Kolčavová) a Gavroše (Marek Hurák) jsou dojemně přirozené. Ostatní jsou strženi nábojem příběhu, který naplňují s obdivuhodnou emoční energií.
Orchestr pod vedením Dana Kalouska je spolehlivou oporou pro zpěváky, kteří jsou vycepováni v korepeticích tak, že se dokáží neztratit ani v akci zády k publiku. Daří se i dynamickým kontrastům, při kterých jsou piana slyšet a při forte (chvála zvukařům!) divák není ohlušen.
Ohromující je scéna. Autorem je německý scenárista Christoph Weyers. Na těžkém tmavém pozadí se odráží trojrozměrné kulisy, které se proměňují s neuvěřitelnou rychlostí. Hra světel umocňuje vyvrcholení epizod.
Kostýmy Andrey Kučerové mají historický šmrnc, choreografie Vladimíra Kloubka navazuje na přirozený pohyb postav a logicky je dotváří. Pravdivé, úderné a jímavé představení nepostrádá pathos revoluční Paříže.
