Osudy dobrého vojáka Švejka

Nic víc než „best of Švejk“

Haškův román má za sebou řadu divadelních i filmových zpracování. Ani režisér Stanislav Moša nepřistupoval v brněnském Městském divadle k látce poprvé, svou dramatizaci inscenoval několikrát v zahraničí.

Na Mošově inscenaci je sympatická snaha vymanit se z tradice nejznámějších zpracování volbou ne zcela lineární formy.

Titulní role je alternovaná dvěma herci, Zdeňkem Junákem a Erikem Pardusem. Očekávané - s trnkovskou fajfkou. Erik Pardus se vyhnul zcela doslovnému přenesení pojetí Rudolfa Hrušínského. Pardus Švejka vybavil nadsazenou dobráckostí postavenou na mimice oscilující mezi přátelskou smířlivostí a debilitou: z odzbrojujících nekonečných úsměvů, spikleneckého pomrkávání a neustálého pokyvování hlavou. Stejně jako řada vedlejších postav umí být zábavný.

Inscenace působí svižně zejména díky razantním škrtům v ději, divák se se známými pasážemi setká v notně osekané formě. Chybí jí však skutečný smysl a zůstává jakýmsi tanečně-hudebním „best of“.

Mošův Švejk boří zažité mýty

Hašek, Lada, Trnka, Steklý, Hrušínský - to jsou jména, která po světě už osm desetiletí šíří slávu nejlepšího vojáka první světové války - Josefa Švejka. Vojáka tak slavného, až jsme si vysloužili, že leckdy švejkujeme jako on.

Divadelní sláva „dobrého vojáka“ je zářná o něco méně. Nejnověji se o inscenaci nejznámějšího českého románu pokusil Stanislav Moša v Městském divadle Brno. Na českého diváka šel oklikou: Švejka jako nikoli absolutního blba, jak je někdy vykládán, když se stává nepohodlným, nýbrž jako člověka, který důsledným „poslušným hlášením“ vítězí nad pitomostí státní moci i nad vojenskou mašinérií habsburského mocnářství, naservíroval nejprve slovinským divákům v italském Terstu, Němcům ve Zhořelci a Chorvatům v Rijece.

Posvícení. Možná na Žižkově, možná na rynku jiného středočeského města. Přijíždí kočovná herecká společnost a začíná divadlo, které ve svých důsledcích změnilo mapu Evropy a světa. Inscenovat rozsáhlý Haškův román je oříšek pořádně tvrdý. Moša zvolil rychlé prostříhávání ve stylu kabaretních skečů s popěvky, tanečky, anekdotami, historkami a všemi známými epizodami a výroky ze života dobrého vojáka.

Pro vnímavého diváka za hranicemi i doma se režisérovi podařilo znamenitě rehabilitovat Švejka nejenom jako mudrlanta a nenapravitelného hlupáka, ale jako dějinami neustále deptaného Čecha, který našel účinný, a ve výsledku obdivuhodný způsob, jak hrát s mocí vabank, a jak při troše štěstí předstíranou blbostí onu pravou tupost zesměšnit, rozložit a porazit. A ještě nalévat optimismus do žil podobně deptaným souputníkům.

Všechno v nové brněnské inscenaci Švejka hraje jako na drátkách. Z přihrávačů na jevišti září Ladislav Kolář (feldkurát Katz, strážmistr a Baloun), Petr Štěpán a Igor Ondříček (nadporučík Lukáš), Karel Mišurec a Jan Mazák (Bretschneider a poručík Dub), Ján Jackuliak (Pepek Vyskoč a sapér Vodička), Jan Apolenář (generál a Marek), Jiří Tomek (císař František Josef I. a hejtman Ságner), girls pro všechno a pro všechny Eva Jelínková s hvězdami Vaňkovou, Ptáčkovou, Dvořákovou, Coufalovou, Sedláčkovou...

Suverénní jsou oba Švejkové Zdeněk Junák a Erik Pardus, Junák se pokouší o uchopení titulního hrdiny jako přemýšlivého filozofa. Na první premiéře ale tak důsledně, že ji poněkud zpomalil. Pardus hraje tělem - i očima; chytrými, vysmívajícími se, moc drtícími. Po Jagovi v Othellovi je Švejk jeho životní rolí a komisaři Thálií i Radoků by měli zastříhat ušima. Jestli to ovšem dokážou. Život lidskej totiž není žádná sranda.

Pozvání do divadla - Poslušně hlásím...

Kdykoliv zaslechnu příjmení Švejk, vždy si vzpomenu na gymnaziální profesorku češtiny, která nám zdůrazňovala, že pokud někdo říká, že Švejk byl blbec, sám si toto označení pro sebe přisvojuje. Pravdou je, že ona představa přetrvává, ale není to vina Jaroslava Haška, ale nepřesně pochopeného díla. Jsa vyzbrojen tímto naučením z let studentských, se zájmem jsem očekával v Městském divadle Brno premiéru Švejka. Dramatizace světového románu i režie se ujal ředitel divadla Stanislav Moša, který svůj přepis již uvedl před časem v Terstu, Rijece a také v Německu.

Svoji vizi pojal jako divadlo na divadle. Do kteréhosi místa přijíždí kočovné divadlo, korba vozu se mění na jeviště, ale hraje se i na zemi, a začíná se odvíjet mozaika z nám až notoricky známého příběhu, od Tak nám zabili Ferdinanda až po Švejkovu meditaci o poslání války.

Budiž ke cti inscenátorů řečeno, že vžitá představa nevadila, že se podařilo najít svébytný pohled. Nám hrál hlavní roli skvěle Zdeněk Junák (alternace s Erikem Pardusem) a neměl při sobotní premiéře (17. 5.) žádnou slabou chvilku. Obdivuhodné výkony podali všichni (vesměs v mnoha rolích): Ladislav Kolář, Pavel Kunert, Eva Jelínková, Pavla Ptáčková, Helena Dvořáková, Markéta Sedláčková, Stano Slovák, Josef Jurásek, Karel Mišurec, Ján Jackuliak, Robert Jícha, Jan Apolenář (už zase ve stálém angažmá MdB), jakož i hudební doprovod - harmonikář Jan Tesař j.h.. Ke spolupráci si režisér s dramaturgem Tomášem Steinerem j.h. pozvali Emila Konečného (výprava), Andreu Kučerovou (kostýmy), Vladimíra Kloubka j.h. (choreografie). Udělali dobře, protože všichni odvedli znamenité dílo. Stanislav Moša vyslovuje prostřednictvím svého Švejka poznání, že skrze smích, dobrotu, laskavost a lásku se ledacos může změnit k lepšímu. Skončím konstatováním: Poslušně hlásím, že jsem viděl moc pěkné divadlo.

Brněnští inscenátoři se na Švejkovi vyřádili

Městské divadlo v Brně (MdB) se v posledních letech zapsalo do povědomí širokých diváckých vrstev zejména nápaditými muzikálovými projekty, jež ve srovnání s některými pražskými stereotypy nevysokých hudebních kvalit přinášejí mnoho invenčních autorských i realizačních postřehů. Ve stínu této muzikálové produkce leckdy zůstávají v divadle na brněnské Lidické ulici činoherní tituly. Ale neprávem!

Letošní premiéra původního jevištního ztvárnění slavného Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka opět prokázala, že téma tak důvěrně známé lze vnímat z různých aspektů - vždy však vítězí hodnotová substance. Pamatujeme verze jevištní i filmové, zdařilé i podprůměrné, ale Haškův genius se nakonec vždy prosadil nadčasovou moudrostí prostého rozumu. Právě na pojetí klicperovského „lidového divadla“ je založena nová verze brněnská, kterou realizoval ředitel divadla Stanislav Moša nejen jako scenárista, ale zároveň i režisér. Důvěrná znalost divadelního souboru mu dovolila dramaturgicky volit jednotlivé postavy se zřetelem na jejich typologickou charakteristiku, tak jak je máme zafixované nejen ze scénických podob, ale i z nadčasového vnímání výtvarného v realizaci Josefa Lady. Už titulní postava v alternativním pojetí Zdeňka Junáka i Erika Parduse nikoho nenechá na pochybách, že haškovský duch je i na brněnské scéně všudypřítomný. Jejich Švejk je bezprostředně upřímný, pravdivý, typově vypointovaný. Stejně zřetelně se na jevišti prezentují i další představitelé: Eva Jelínková své paní Müllerové nabízí úměrnou míru představitelské lidovosti i moudrosti, postavy Bretschneidra i poručíka Duba (Karel Mišurec nebo Jan Mazák) přicházejí se zjevnými rysy, jak je pamatujeme z filmů i z Ladových obrázků, stejně tak nadporučík Lukáš v nastudování Petra Štěpána. A nelze opomenout v „malých“ rolích Jana Apolenáře, Tomáše Saghera, Stano Slováka i další. Všichni jsou herecky zřetelní, tak jak mají v tomto klasikově díle vyznívat, pravdiví, přesvědčiví, nechybí jim smysl pro lehkost projevu i pro občasnou hereckou improvizaci, ale to jen v mezích režijního plánu, který je tu patrný každým coulem. Od samotného prologu, vnímaného jako jakési lidové „divadlo na divadle“, s dobovými zpěvními „cajdáky“ (včetně nezbytné hymny habsburského mocnářství) se pak jeviště v logických úsecích v gradačním rytmu proměňuje na pozadí scénického naznačení dobových zvyklostí se secesními plakáty a v kostymační stylizaci blízké dějové rovině (výprava: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová).

Brněnské Městské divadlo si umí vážit svého publika, dokáže vnímat jeho potřeby (ostatně žijeme v kapitalistické epoše!), ale přitom se ani v titulu, který by k tomu takřka sváděl, nepodbízí: Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka na scéně MdB jsou založeny na principu divadla bytostně realistického zpodobení, jež je současně podrobeno ostré sebekontrole dokonalého uměleckého pojetí.

Malý příklad: ve švejkovských anabázích se setkáváme s mnoha periferními postavami s detailními hereckými kreacemi. Zatímco na většině současných českých divadel by tyto drobnokresby, mistrovské miniatury uměleckých hodnot, zapadly do roviny pouhé doplňkovosti, na brněnském jevišti se stávají perlami nezapomenutelnými - za všechny alespoň výstupy polního kuráta Katze ve ztvárnění Ladislava Koláře či skvěle propracované gesticko-rétorické nuance Jána Jackuliaka coby Pepka Vyskoče. Podobných momentů nabízejí brněnští realizátoři nespočet. Také to je důvodem vnímat představení jako zdařilé, pomineme-li už další přednosti.

Zobrazit další fotografie