Jak je důležité míti Filipa

Wildeův Filip v Brně má slušnou dávku Filipa

Jeden z nejgeniálnějších komediálních textů, žánrově naprosto nezařaditelný, v divadelní literatuře solitérní, to je asi jediná možná charakteristika Wildeova nejrozmarnějšího dílka -Jak je důležité míti Filipa. S gustem ho v režii Jany Kališové hrají v Městském divadle Brno.

Kališová dokáže v Brně takřka vždycky zazářit. Naposledy rozvichřila na scéně MD prokletí rodiny Ezra Mannona v O’Neillově Smutku slušícím Elektře s brilantními výkony Heleny Dvořákové (Lavínie), Ivany Vaňkové (Hazel) a Petrem Štěpánem (Orin). Není se tedy co divit, že dva z této trojice tvoří základ jejího nejnovějšího brněnského opusu.

Wildeův text dokládá velice přesně rozsah, dosah i přesah autorovy jazykové bohatosti, nedostižnosti porce jeho osobního filipa. Přitom je známo, jak velké osobní potíže zaviněné menšinovou sexuální orientací provázely dramatikův život v prudérní Anglii.

V Městském divadle Brno se rozhodli s Janou Kališovou jedním z nejduchaplnějších konverzačních majstrštyků zase jednou pořádně nadběhnout divákům. Zajisté - milovníci inscenací s maximálním počtem šesti repríz jim to budou vyčítat, je ale pravda, že právem nastudovat Jak je důležité míti Filipa disponuje dnes každý. Autora už autorský zákon nechrání, aby mohl zamezit častým inscenačním omylům. Osobně obdivuji tuto Wildeovu hru proto, že disponuje nejenom nenapodobitelně vtipně vypointovaným příběhem. Pointu má každý výstup, každá replika... Kališová s dramaturgem Jiřím Závišem dokázali text nápadně probrat, zbavit ho přece jen léty nakupené rozvleklosti, hnát postavy hry geniálního dramatika k cíli, tedy k několikanásobnému spočinutí v naději vztahu manželského.

V Brně někteří herci možná až příliš tlačili na pilu, což platí hlavně o Zdeně Herfortové v roli ctihodné lady Bracknellové. Je jí doslova plné jeviště, nicméně její výkon je jako vždy sršatý, temperamentní, plnokrevný. Břesknými výkony se mohou pochlubit také Eva Jelínková (slečna Prismová) a Jiří Tomek (důstojný pan Chasuble), ten ale zároveň mistrovsky obohatil výkon dokonalou mimikou.

Přesněji do konverzačního stylu hry zapadali tentokrát všichni čtyři „mladí“: herecky jak víno ročníku 2003 zrající Viktor Skála (John Worthing), stále lepší a herecký rejstřík rozšiřující Petr Štěpán (Algernon Moncrieff), a nejvíc obě půvabné slečny - Gvendolina (Veronika Poláčková) a Cecilie (Ivana Vaňková). Úhrnem - brněnská hra má slušnou dávku filipa.

Publikum u brněnské inscenace Oscara Wilda uspělo

Režisérka Jana Kališová namíchala v Brně inscenaci slavné konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa ze všeho, co publikum rádo. Hezcí lidé, půvabné kostýmy, svižné dialogy a energické výkony jsou tu a tam doplněny poťouchlými režijními legráckami. V obalu jiskřivých slovních naschválů a paradoxů Oscara Wilda tak jde o příjemnou zábavu.

Tvůrci se snaží především dostát autorovu lehkému stylu. Hlavní protagonisté, Viktor Skála a Petr Štěpán, vytvořili prototypy anglických dandyů: oba se slovně přetlačují bonmoty o lásce, ženách a jejich údělu v životě mladých gentlemanů. Hůře už však dopadají repliky mluvícího vycpaného papouška.

Kališovou na Wildově textu nejvíce zaujala jeho bezstarostnost. S elegancí se tady žvaní, přehání či přímo klame. Právě bezbřehé lhaní působí ansámblu i publiku největší potěchu. Dívčí svět v podání Veroniky Poláčkové (Gvendolina) a Ivany Vaňkové (Cecilie) se ukazuje neprobuzenou ženskou rafinovanost násobenou hezkými tvářemi, ale i přihlouplou naivitou a koketerií. Herecky inscenaci vévodí Zdena Herfortová jako Lady Bracknelová, což je role, po níž prý touží všechny anglické herečky od premiéry hry v roce 1895.Herfortová je „dámou na plný plyn“, jež chrlí slova, přitom však nikdy neztrácí perfektní dikci. Je hereckým tajfunem i jedovatou ženskou, jež s rozkoší vystřeluje uštěpačné poznámky. Její výkon vrcholí, když se při poznámce o „zcela triviálním konci“ rozplácne na jevišti. Elegantně podtržená banalita je tečkou i esencí inscenace Kališové.

Po zhlédnutí brněnského Filipa sice divák nebude moudřejší, ale jistě méně zachmuřenější. A to by potěšilo i samotného dramatika. Ten na konci devatenáctého století na dotaz, zda bude mít hra úspěch, odvětil: „Má hra je úspěšná. Jedinou otázkou je, zda budou úspěšní diváci.“ Současné brněnské publikum v tomto ohledu uspělo.

Herci Městského divadla Brno perlí Wildeovým humorem

Premiéru rozverné komedie Oscara Wildea Jak je důležité míti Filipa naplánovalo Městské divadlo Brno na předvánoční čas a jako součást silvestrovských oslav. Třetí premiérové uvedení vtipného kusu, s nímž se první diváci na půdě brněnské scény setkali 20. a 21. prosince, připadá příhodně právě na dnešek.

Titul tvoří nepopíratelnou kvalitu už sám o sobě. Ne nadarmo se překladatel Jiří Zdeněk Novák k půvabnému textu v objemném programu vyznává slovy: „Jak je důležité míti Filipa je hra důsledně stylově čistá. Děj i dialog jsou utkány z okouzlující, vzdušné a přitom trvanlivé látky.“ A vskutku. Takřka každá replika kterékoli z postav září jako perla, jen je třeba ji vhodně, trefně a s grácií vyslovit. To se naštěstí hercům v propletenci falešných Filipů, schovanek a snoubenek daří dokonale. John Worthing s Algernonem Moncrieffem, dva svobodní mladíci z dobré anglické společnosti, na jevišti opět rozvíjejí svůj „bunburistický“ talent a touhu vymýšlet si či být na chvíli někým jiným. A jejich okolí hraje onu vábivou schovávanou s nimi, přestože se naoko občas proti podobným pletichám vzbouří.

Hostující režisérka Jana Kališová přistupuje k Wildeovi s patřičnou dávkou citu i úcty. Konverzaci nechává brilantně plynout a tu a tam ji „vyšperkuje“ nějakou legráckou, která textu skvěle lahodí. Je vidět, že Kališové elegantní komedie svědčí (což ostatně v Městském divadle Brno už prokázala při Marné lásky snaze nebo v Parazitovi). Také z „Filipa“ umí vytěžit maximum, aniž by hru jakkoli znásilňovala. Pro postavy hry našla Kališová v Městském divadle Brno převážně skvělé představitele. Viktor Skála i Petr Štěpán jako John a Algernon Wildeovými replikami doslova perlí a ve vodách lehké konverzace se s chutí cachtají a šťastně jimi proplouvají jako vánoční kapřík, jemuž se kurážně poštěstilo vyhnout rybářským sítím. Pádnost, razanci a neochvějnost vtiskla své lady Bracknellové v každém detailu dokonalá Zdena Herfortová, Cecilii nenucenou hravostí, důvtipem, odzbrojující bezprostředností a okouzlujícím půvabem obdařila Ivana Vaňková. Ne tak zdařile se už vedlo v partu Gvendoliny hostující Veronice Poláčkové, působící v některých dialozích s hereckými partnery prkenně a méně sebejistě (nejpohodověji jí šlo klábosení s Cecilkou Ivany Vaňkové). Vynikající kreace rozehráli na malé ploše Eva Jelínková v roli popletené slečny Prismové a Jiří Tomek coby důstojný pán Chasuble, který je nakonec se sympatickým šklebem tak trochu proti své vůli rovněž vehnán do manželského chomoutu. Za zmínku stojí i Johnův správně sucharsky naložený sluha Lane v decentně přesně vyváženém podání člena umělecko-technického souboru Františka Lešovského.

Představení Jak je důležité míti Filipa kromě neskutečně humorných a přitom chytrých replik a skvělých výkonů zdobí i stylové vkusné kostýmy hostujícího Jana Růžičky a nápaditá a roztomilá scéna rovněž hostujícího Miroslava Milfajta, vybavená ve druhém dějství vedle zmiňovaného holubníku i funkční zahradní houpačkou. Stačí se jen na vlně této elegantní zábavy zlehýnka zhoupnout.

Sázka na filipa vyšla

Bez rozpaků lze říci, že se zrodilo představení vtipné, v němž si herci doslova pohrávají s vynikajícím textem (překlad Jiří Z. Novák), vychutnávají si možnosti jim autorem zdařilé „bunburyády“, ale i režií daných. Je radost sledovat v hlavních mužských rolích skvělého Viktora Skálu (John) a Petra Štěpána (Algernon), vynikající Zdenu Herfortovou v roli lady Bracknelové, výborné představitelky dívek, kolem nichž se příběh obtáčí, hostující Veroniku Poláčkovou (Gvendolina) a Ivanu Vaňkovou (Cecilie). Nelze opomenout roztomile roztržitou Evu Jelínkovou v roli guvernantky Prismové, ani milého kanovníka Jiřího Tomka. Pro role sluhů režisérka vybrala Pavla Kunerta a Františka Lešovského (člena umělecko-technického souboru), a udělala dobře.

Inscenace má spád (snad zpočátku je „rozjezd“ trošku zpomalen hrou Algernona s vodní dýmkou), dokáže diváka zaujmout, ku prospěchu jsou i detaily, např. mluvící papoušek či „špílce“ pod holubníkem. Hraje se na scéně Jaroslava Milfajta, v kostýmech Jana Růžičky za pohybové spolupráce Jaroslavy Zimové-Leufenové (u všech platí j.h.) hudba je dílem Daniela Fikejze. Na úpravě textu se s režisérkou podílel i dramaturg Jiří Záviš. Je možné říci, že dramaturgie měla „filipa“, když se rozhodla zařadit do repertoáru nestárnoucí komedii (premiéra 14. 2.1895 v St. James’s Theatre), jejímž autorem je Ir Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde. Diváci se mohou jen těšit.

Zobrazit další fotografie