Eliška/Rejčka

Občasník Jaroslava Štěpaníka

Biskupský dvůr, součást Moravského zemského muzea, je z nejpůvabnějších míst města Brna, jak stvořeným pro open air produkci. Každoročně ožívá představeními Městského divadla Brno. Snahou MdB je představit právě zde původní hry, věnované výrazným osobnostem historie, spjatých s moravskou metropolí. Letos se na této letní scéně mj. odehrává boj dvou královen.  Drama Eliška/Rejčka přibližuje nejen osudový příběh „brněnské královny“, ale splétá se s neméně dramatickým životním dějem její sokyně, královny Elišky Přemyslovny.

Název hry naznačuje, že hlavní postavou není sama Eliška Rejčka, ale hned dvě královny téhož křestního jména. Druhou je Eliška Přemyslovna. Ty dvě jsou od prvního setkání celoživotními, nesmiřitelnými soupeřkami, konkurentkami, bez špetky vzájemného pochopení. Jde o tvrdý boj politický, mocenský, současně souboj ryze ženský. Střetávají se dvě rozdílné, silné ženské osobnosti, ve světě vlády mužů. Přemyslovna, v čase, kdy rod vymřel po meči, zůstává při něm, zpříma a jasně vyhlašuje soupeřce válku, kterou vede spíš „maskulinní formou“, rozhodně, bez obav z možných důsledků. Snaží se zachovat vládu a vlast v rukou rodu i bez přímého mužského představitele.

Podtitul hry obrazy ze života vystihuje podobu inscenace. Za pohnutého, ne zas tak dlouhého života obou královen, se toho v českých zemích, událo docela dost. Tvůrci divadelní inscenace se museli vypořádat s řadou historických faktů. Znalci budou možná mluvit o zjednodušení, bez toho se však divadelní kus sotva obejde. Málo poučený divák může být naopak zahlcen množstvím informací. Velmi dobrým nositelem užitečných je jako vždy „programová brožura“ vydávaná divadlem ke každé premiéře. Tentokrát bych obsažnou i sličnou knížečku zvlášť doporučil. Zejména všem se zájmem o město Brno a osobnostech, které tu zanechaly svou stopu, jako dobrého pomocníka k vhledu do historického kontextu.

Eliška Rejčka, stejně jako její sokyně, snadný život neměla, o svou, poněkud vratkou pozici účinně bojovala spíše „ženskými zbraněmi“, půvabem, šarmem, obratností, uměním získat si druhé. Dvakrát ovdovělá královna česká a polská dokázala nejen překonat místní nepřízeň k „cizímu elementu“, který v českém prostředí představovala. Na rozdíl od soupeřky, která zemřela časněji a v nouzi, sama zbohatla až pohádkově, zažívala obdiv mužů, vyhlášený přepychem byl její dvůr v Hradci, pak v Brně. Především však nalezla životní lásku v osobě Jana z Lipé, tehdy předního českého šlechtice, uznávaného, pragmaticky uvažujícího politika.

Prologem hry je scéna, kdy Karel IV. přichází k hrobu matky. Zde vedou obě Elišky svůj první dialog. – Co se té druhé povedlo, je přece on – její syn! Otec vlasti, nejslavnější Čech, dává vědět Rejčka, která, navenek určitě, projevuje víc smířlivosti. – Já jsem vždycky věděla, co chci, setře ji Přemyslovna.

Prvý obraz přivádí diváka do Brna k pohřbu Jindřicha z Lipé. Zbraslavské kronice neuniklo, jak pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná hradecká, až to budilo úžas všech… I nad tímto hrobem vedou obě královny svůj dialog plný zášti a výsměchu.

Tato konfrontace je organicky vřazována do celého děje, a sám děj, který následuje dál chronologicky, posouvá. Plynulému přechodu obrazů účinně napomáhají stručné zápisy kroniky v pěkně znělém podání ženského pěveckého kvarteta, či tria ve složení Monika Světnicová, Nikol Wetterová, Klára Jelínková a Eva Jedličková. Všechny jmenované zastanou i další role. Na místě bych hned ocenil působivou hudbu Lukáše Janoty, který je nejen známým hercem souboru. Scéna Jaroslava Milfajta pracuje se stavbu kaple ve středu jeviště, účinek posiluje sám Biskupský dvůr s arkádami a věžemi Petrova. Potřebnou podporu přináší osvětlení Daniela Kachlíře, a nejen ženy zaujmou kostýmy Romana Šolce a nápaditá choreografie tanečních čísel Zuzany Holbeinové.

Herecky spočívá inscenace především na ústřední trojici, s akcentací na dvou aktérkách války královen. Aleš Slanina, v roli Jindřicha z Lipé, byl přesně tím typem, jemuž se i silné ženy, alespoň někdy částečně podrobí, díky jeho rozvážné rozhodnosti, přesvědčivému klidu, při nezbytném espritu. Elišku Přemyslovnu ztvárnila věrohodně a přesvědčivě Lucie Bergerová, a jistě si dobyla pochopení diváků. Do srdcí publika se vtiskla Barbora Goldmannová, svým podáním hradecké a brněnské královny Elišky Rejčky, která v Brně žila svou velkou láskou a nalezla tu i místo posledního spočinutí. K úspěchu inscenace přispěli i další, v rolích vedlejších, pro celkové vyznění však významných.

Letní scéna na Biskupském dvoře přinesla letos další zdařilý dramatický příspěvek při mapování historie Brna a zajímavých osobností, které zasáhly nejen do dějů města a regionu. Upřímný a silný potlesk diváků při repríze 2. června (premiéra: 28. 5.), stvrdil, že nová inscenace na Biskupáku vzbudila zájem a oslovila. Režie se úspěšně chopil Igor Ondříček, dramaturgy byli Klára Latzková a Jan Šotkovský.

Inscenaci možno přát co nejvyšší zájem diváků, zajímajících se o historické dění. Královna Eliška Rejčka, rodem z Polska, vdova po dvou králích, je bezesporu osobností pozoruhodnou. Její ostatky spočívají v starobrněnském chrámu, jenž sama založila. Jak praví brněnská pověst na místě doletu prvního ze tří praporků, jak je z věže Špilberku vložila náhodě a vhodila do větru. Přistál uprostřed Starého Brna, kde kázala chrám zbudovat. Další z trojice dolétl do Komína, dnešní brněnské čtvrti, kde byl postaven pěkný kostel, třetí až na druhý brněnský hrad Veveří. To už je ale jiná historie a jiné pověsti.

Královny Elišky „válčí“ na Biskupském dvoře

Nad světovou premiérou z vlastních zdrojů Městského divadla Brno

Kdo by, zvláště v Brně, neznal Elišku Rejčku, kdo by neslyšel o Elišce Přemyslovně? Přesto považuji čerstvou inscenaci Eliška/Rejčka za odvážnou. Znalosti historie u českého diváka samozřejmě nepodceňuji, ale přesto jsem se bál (před světovou premiérou v sobotu 28. května) docela nemalé množiny těch, kteří budou při pohledu na tolik postav tak trochu dezo… Inscenátoři Městského divadla Brno však celkem dobře zvládli i toto úskalí. Autoři textu Klára Latzková a Igor Ondříček, oba zkušení ve svých profesích dramaturgyně a herce, zpěváka a režiséra i šéfa souboru, nenapsali vzrušující drama s dominující historickou událostí. Vytvořili více méně přímočarý a srozumitelný děj ze života obou českých královen. Nezabývají se konkrétním krátkým časovým obdobím nebo událostí (a že jich v životě obou žen bylo požehnaně), nýbrž jakoby z nadhledu letí nad jejich propletenými osudy, nad českými dějinami v oné době. Ostatně podtitul hry zní Obrazy ze života dvou českých královen. (…) Titulní postavy bezvadně ztvárňují Barbora Goldmannová (Eliška Rejčka 1288–1335) a Lucie Bergerová (Eliška Přemyslovna 1292–1330). Obě vidíme na jevišti téměř po celou dobu. Svoje královny obě dobře vystihují i ve vypjatých polohách. I když dění na jevišti působí někdy trochu staticky, tak také ostatní protagonisté dávají svým postavám dramatický náboj. Aleš Slanina coby Jindřich z Lipé, Jakub Przebinda jako Jan z Vartenberka, Ondřej Studénka jako Vilém Zajíc z Valdeka. Monika Světnicová jako Rejččina chůva Griffina a Nikol Wetterová v roli Rejččiny dcery Anežky. Obě herečky také citovaly (Zbraslavskou) kroniku. Jiří Mach byl noblesním Duchovním, společným pro všechny scény. Dobrou volbou je mladičký Martin Mihál ztělesňující Jana Lucemburského. Není pro něj problém zahrát čtrnáctiletého císařského syna, jenž poprvé vidí svoji ztepilou snědou nastávající Přemyslovnu, které je již 18 let. Zapůsobí i další postavy: Václav II. a Rudolf Habsburský, manželé Rejčky, v podání Marka Koláře a Roberta Jíchy. Též Jindřich Korutanský v podání Marka Huráka. A třetí kronikářkou a Kunhutou, tetou Přemyslovny, je temperamentní Eva Jedličková. Skladatel a také zpěvák a herec Lukáš Janota napsal pro Elišky příjemnou hudbu ve stylu 14. století i ve stylu pozdějším. Varhany v době Rejčky a Přemyslovny ještě neexistovaly, ale jejich použití inscenaci zdobí, zvelebuje. Dobře působí zpěvy žen mezi jednotlivými obrazy. Jaroslav Milfajt využil Biskupského dvora a doprostřed scény umístil goticky laděnou otevřenou kruhovou stavbu působící jako chrám. Režisér Igor Ondříček stavbu využívá pro všechny vrcholné scény, královny se chvílemi objevují i na ochozu, je to působivé. Kostýmy Romana Šolce nejsou věrnou kopií módy první poloviny 14. století, ale jsou laděny v tom stylu. Choreografka Zuzana Holbeinová využívá celý velký prostor venkovní scény. Užívá si také roli Anny, sestry Přemyslovny a manželky Jindřicha Korutanského. Koho zajímají podrobnosti ze života „válčících“ královen, nechť zakoupí program, je vybaven zajímavým povídáním.

Zobrazit další fotografie