Nevíte, co je to etika? Skvělou odpověď má muzikál Winton
Jana Soukupová 20. listopad 2025 zdroj MF Dnes - Brno a Jižní Morava
Muzikál Winton podle příběhu Angličana Nicholase Wintona, jehož světová premiéra proběhla tuto sobotu v Městském divadle Brno, se stala svého druhu událostí, což činí prostou recenzi tohoto kusu obtížnou nejen kvůli faktu, že jde o zpracování skutečného historického děje. Navíc totiž kromě mnoha osobností, včetně bývalé slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, dorazila na první muzikálové ztvárnění „svého osudu“ asi padesátka dětí a potomků takzvané Wintonovy rodiny. Tak si říkají dosud žijící, původem československé židovské dítky, které „skromný anglický úředníček Winton“ zachránil v letech 1938 a 1939 před holokaustem.
Wintonův u nás už dobře známý příběh je tedy nejen naprosto nepředstavitelný svým lidským dosahem, ale při převodu do jevištní podoby až kriticky obtížný, pokud se libretista Luděk Kašparovský a skladatel Daniel Kyzlink chtěli vyhnout kýči, sentimentu nebo možnému velikášství. A na druhé straně pokud nechtěli jen dokumentaristicky zopakovat už mnohokrát prezentovaná historická data.
Je tedy velmi milou recenzentovou povinností prohlásit, že tento veleobtížný balanc oba autoři zvládli se ctí, hudebně dokonce snad ještě lépe než v libretu, kde se však úloha dramatika jeví ještě těžší. V našich dobách totiž nebylo patrně zpracováno žádných uměleckých kusů víc než na námět hrůz nacistického běsnění. I když tedy vložený polofiktivní příběh jedné rodiny ohrožené rasistickými německými zákony sleduje až klasický scénář, nakonec je možné vnímat jej jako jakýsi základ, na kterém se rozvíjí až zázračně uskutečňovaná Wintonova snaha, díky níž v anglických rodinách přežilo 669 dětí, jejichž rodiče pohltily pece válečných koncentráků. A právě toto střídání konkrétního rodinného děje s „úředničinou“ Wintonovy snahy převézt židovské děti přes tehdy už nacistické Německo ovládané Hitlerem dává muzikálu skutečný náboj. Vlastně je možné si tento boj s byrokratickými mlýny svým způsobem i vychutnat. Všechno navíc podkresluje živá hudba mohutného orchestru, ve své síle účinná a ve střídání patřičných stylů zajímavá. Dokonce i zpívané pasáže nikdy nesklouznou k laciné jednoduchosti, jakkoliv bylo těžké převést do muzikálové formy emoce, které si kvůli mimořádným okolnostem nelze vlastně vůbec představit.
V premiérové alternaci titulní postavy se Marco Salvadori postaral o jistý výkon pěvecky i herecky, fiktivního židovského otce Stránského přesvědčivě ztvárnil Lukáš Janota a jeho ženu Johana Gazdíková, ostatní úlohy se blíží spíše rychle a účelově načrtnutým postavám. Ocenit je ale třeba scénu s četnými projekcemi Petra Hlouška, ta totiž s vkusem sloužila a nijak neurážela. A nakonec patrně i spoluscenáristicky zasahující režii Petra Gazdíka, u níž samozřejmě nelze zcela dohledat, kam až v úpravě scénáře sahala. Je tedy také těžké říci, kdo provedl takřka závěrečnou změnu, prosazenou patrně na poslední chvíli, protože není ani v programu, kde je jinak celý scénář otištěn. Jde ale o skvělý tah. Před poslední písní zde totiž místo původně plánovaných obecně známých údajů zazní ze záznamu hlas už stařičkého Nicholase Wintona, který na otázku, co ho vedlo k jeho činům, praví, že etika. „Jak to myslíte?“ táže se ho znovu redaktor. „Vy nevíte, co je to etika?“ odvětí se suchým anglickým humorem Winton.
Prostě jsem to udělal
Josef Herman 18. listopad 2025 zdroj www.divadelni.net.cz
(…) Inscenaci otevírá a uzavírá prolog a epilog u jevištní podoby Památníku rozloučení – Farewell Memorial –, který od roku 2017 stojí na pražském hlavním nádraží, odkud Sir Winton vypravil osm vlaků. Devátý už nevyjel. Je to bronzová podoba dveří tehdejších vagonů, jimiž děti cestovaly, na jevišti jimi malý Karlík nastupuje do příběhu, aby v nich na jeho konci našel starého muže. (…) Mají tu šikovné a dobře připravené děti, které zpívají, hrají a pohybují se jako zkušení herci. Na premiéře dvě hlavní dětské postavy suverénně podali Marie Juráčková a Filip Kalousek coby Hana a Karlík z rodiny důvěřivého židovského obchodníka Josefa Stránského a jeho ženy Evy. Ona nepodlehne nátlaku, aby se z politických důvodů rozvedla, on zatím všechny ústrky zvládá – skvěle je podali Johana Gazdíková a Lukáš Janota. Pro ně i všechny další postavy platí herecky vypracovaná přesná charakteristika lidí v drsné době, obyčejných, žádných hrdinů, kteří se prostě snaží přežít, ale přitom si uchovat čest a slušné chování. Morální hranice, za které je jejich přesvědčení nepustí ani za cenu nejvyšší – víme, že většina rodin holokaust nepřežila. Herci své postavy věrohodně provázejí různými situacemi, dávají jim emoce, ale zároveň jednají jako v dokumentárním filmu, civilně a věcně v historicky přesných kostýmech. Jen náckové jsou Josefem a Adamem Gazdíkovými (Vincenc a Kumpán a Velitel), Viktorem Skálou (Wolf) a Ondřejem Studénkou (Schweiner) trochu nadsazení, už v textu a hudbě, která jejich výstupy provází. (…) „chudé“ jevištní prostředky korespondují s věcně vyprávěným příběhem muže, který prostě jen udělal to, co slušný člověk udělat musel, a sám by se svým činem nikdy nepochlubil.
(…) Režisérovi Petru Gazdíkovi se podařilo dotvořit dílo v intencích autorů, rezignoval na obvyklá muzikálová řešení, obešel se bez efektů a onen jevištní dokumentární film vedl spíše v činoherní dialogické rovině.
(…) Básník Luděk Kašparovský se zkušeným skladatelem a členem divadelního orchestru Danielem Kyzlinkem sestavili jednolitý proud čtyřiačtyřiceti obrazů s prologem a epilogem, někdy velmi stručných až strohých, každý z nich věnovaný konkrétní situaci a označený stručným názvem jako ve filmovém scénáři. Někdy jen mluvených, někdy jen zpívaných, nejčastěji kombinovaných. Kostrou díla sice zůstává hudba, ale důsledně sloužící vyprávění příběhu. (…) Myslím, že ona „obyčejnost“ zpívání odpovídá úzkostlivé snaze civilně vyprávět příběh, jak už jsem zmínil, bez vnějšího přikrášlování, pokorně a s důrazem na faktická sdělení. (…)
Muzikál Winton jako důstojná pocta lidskosti
Luboš Mareček 4. listopad 2025 zdroj www.mestohudby.cz
(…) Libretista Kašparovský nevytvořil čistě historickou rekonstrukci, ale jeho scénáristickou ambicí bylo zasadit Wintonův čin do rámce fiktivního příběhu židovské rodiny Stránských. Tento dramatický oblouk, byť vcelku klasický, slouží jako kontrapunkt k Wintonově „úředničině“, která se tady odehrává v paralelní rovině k děsivě se zhoršujícímu postavení českých Židů před počátkem druhé světové války. Ostatně vše se tady děje v roce 1939 ponejvíce na ose Praha a Londýn. Právě střídání těchto dvou světů – rodinného zoufalství a administrativního boje s byrokracií – dodává muzikálu rytmus i napětí. Kašparovský se naštěstí vyhýbá lacinému patosu, snaží se trudnou story místy nadlehčit dobovým humorem (Hitlerův portrét z čísel), židovskými anekdotami, a přesto také publiku klade zásadní otázky o etickém chování a prosté odvaze při záchraně života dítěte.
Skladatel Kyzlink zvolil pro hudební polohu díla povětšinou až symfonický názvuk, který se ale vyhýbá efektnímu předvádění či nenápaditému střídání hudební žánrů. Kyzlink v kompozici mísí styly: symfonické plochy se střídají s rychlým jazzem (pulzující Londýn 30. let). Třiatřicetičlenný orchestr pod vedením Dana Kalouska vytváří zvuk, který je střídavě křehký, naléhavý ale i monumentální. Zpívané pasáže se vyhýbají laciné melodice, často přirozeně ústí do mluveného slova. Výsledný dojem je ten, že Kyzlinkova hudba není ilustrací, ale vlastně samostatným vypravěčem, který dokáže mlčet i burácet.
Režisér Gazdík se rozhodl bezmála pro činoherní přístup k tomuto hudebnímu divadlu. (…) Spolu se scénografem Petrem Hlouškem vytvořili velmi jednoduchý scénický prostor. Jeviště obepíná modře řasená opona, nad jevištěm se vznáší několik panelů k projekcím, které umožňují divákům lehce pochopit změnu místa nebo tíhu, jak ji tady značí jenom část hákového kříže. Absence konkrétních míst – nádraží, hotelů, hospod, krámů, kanceláří či bytů – není nedostatkem, ale záměrem: příběh se odehrává zejména v lidech. Ostatně je to právě dav poblázněný nacismem nebo skupina deportovaných Židů, kteří tady obepínají hlavní story, postávají či posedávají kolem centrálního dění na jevišti. Projekce slouží s vkusem, nenarušují tok děje a umožňují divákovi soustředit se na podstatné. Všechny ostré barvy jsou tady záměrně (i v kostýmech) potlačeny a možná se jedná o jednu z nejposmutnělejších, ve vzezření tlumených výprav na Hudební scéně MDB. Scéna v prologu a epilogu využívá motivu dveří s dětskými dlaněmi, vše dohromady symbolizuje odchody a příchody, čas a prostor.
Marco Salvadori v roli Wintona podává vyrovnaný výkon, který spojuje pěveckou jistotu s civilní hereckou přesvědčivostí. Lukáš Janota jako otec Stránský a Johana Gazdíková jako jeho žena vytvářejí silné emocionální jádro příběhu. Ostatní postavy jsou načrtnuty účelně, bez zbytečného rozvádění, nacisté možná působí lehce šablonovitě. Početné dětské obsazení, vychované ve zdejší vlastní divadelní školičce, hraje autenticky a bez manýry, což je pro mne vždy velmi osvěživé zjištění. Děti tady působí disciplinovaně a přirozeně.
Největší sílu má ovšem „autentický“ závěr představení, kdy ze záznamu zazní hlas starého Nicholase Wintona. Na otázku, co ho vedlo k jeho činům, odpoví prostě: „Etika.“ A když se redaktor zeptá, co tím myslí, odvětí: „Vy nevíte, co je to etika?“ Tento moment není jen dramatickým efektem – je mementem a ústředním vzkazem celého vcelku vydařeného kusu. V době, kdy se etika často ztrácí v záplavě relativismu doslova všeho, tady před diváka nastupuje Winton jako tichý svědek, který jednal, protože to bylo správné.
Muzikál Winton je nejen nápaditým divadelním kusem. Je to především důstojná pocta lidskosti, která se vyhýbá kýči, sentimentu i historickému didaktismu. Hudebně silný, režijně pokorný a dramaticky vcelku vyvážený kus, který připomíná, že odvaha a soucit nejsou výsadou hrdinů, ale možností každého z nás.
Muzikál, který dojímá Evropu: skutečný příběh Angličana, který zachránil 669 dětí před holocaustem
Rodrigo Carrizo Couto 24. říjen 2025 zdroj www.fanfan.es
(…) Muzikál oslavuje „anglického Schindlera“. Zajímavý nápad, který měl premiéru v České republice, vzdává hold siru Nicholasovi Wintonovi, anglickému filantropovi, který zachránil před holocaustem 669 židovských dětí.
Není příliš obvyklé přenášet témata jako holocaust do hudebního žánru, ale právě to byl geniální nápad Městského divadla Brno: vytvořit divadelní hru o postavě sira Nicholase Wintona, muže, který zachránil 669 židovských dětí před nacisty díky několika transportům, které je odvezly do Velké Británie, kde byly adoptovány anglickými rodinami. (…)
(…) Je třeba říci, že Winton je skutečně působivá inscenace, která zahrnuje živý orchestr, desítky herců a dětský sbor. Dílo se zaměřuje na proces, který umožnil siru Nicholasovi uskutečnit jeho odyseu. Je rozděleno do dvou dějství, přičemž první část představuje Wintona v Londýně, zatímco nad tehdejším Československem se vznáší hrozba. Pokračuje Wintonovým příjezdem do Prahy, kde s hrůzou objevuje životní podmínky židovských uprchlíků a uvědomuje si naléhavou potřebu něco udělat. (…) Muzikál pokračuje Wintonovými snahami přesvědčit britské úřady, aby dětem povolily vstup do země, a jeho bojem proti špionům gestapa, kteří se až do poslední chvíle pokoušeli zabránit odjezdu vlaků. (…)
Winton je muzikál o ryzím člověku
Jan Trojan 23. říjen 2025 zdroj www.brnozurnal.cz
(…) Žádná laciná show se opravdu nekoná, divadelníci skládají Siru Nicolasi Wintonovi důstojný hold. Libretista vychází z autentických informací, které o celém případu zachráněných 669 dětí vyšly najevo až koncem 80. let, kdy jeho manželka objevila na půdě staré seznamy dětí a další dokumenty. (…)
Autor libreta dobře prezentuje veškerá protivenství, která se postavila proti Wintonovi. Především okupační německé úřady, kde sloužili i „poněmčení“ Češi. Takovou postavu nabubřelého proněmeckého hňupa jménem Horst Schweiner dobře vystihl na druhé premiéře Kristian Pekar, alternuje s Ondřejem Studénkou. V naivnější, ale v oné době existující postavičce jednoduchého Vincence se střídají skoro už dospělí Adam a Josef Gazdíkové s Jakubem Mauerem. Na druhé premiéře se do hlouposti a surovosti postavy procítěně vnořil Adam. Divák se nemusí obávat plastického líčení nějaké zvláštní hrůzy, kterou z doby německé okupace zná většina z nás naštěstí jen z dokumentů a svědectví. Přímé fyzické ubližování Židům vidíme jen v jedné scéně se zlomeným malíčkem, horší je celá situace, do které se dostává rodina podnikatele Karla Stránského. Žida s nežidovskou manželkou, jejich syn se dostává do prvního vlaku, dcera Hanička musí čekat na další… Jsou vyhnáni z bytu a nadále pronásledováni, manželce je doporučován rozvod se židovským manželem. Jeho pocity a nálady dobře vystihuje seriózní a v celé té hrůze vyrovnaný Robert Jícha, alternuje s Lukášem Janotou. Pěknou rolí, smutně dojemnou, je zmíněná dvanáctiletá Hanička Stránská. Dělí se o ni Karolína Čtveráčková (na druhé premiéře milá, přesvědčivá, nadějná budoucí herečka), Marie Juráčková a Karolina Kabele. Děj odlehčuje postava prostitutky Anny, kterou s chutí a temperamentem hraje, zpívá i tančí Eliška Horňáková, jindy Diana Velčická.
Nevidíme žádné nacistické symboly, hákenkrajc se jen mihne na rukávech podnikatele bez skrupulí Ullmana a na gestapu sloužícího Wolfa. Na druhé premiéře je uvedli na jeviště oblíbení herci Jakub Uličník (Dušan Vitázek) a Tomáš Sagher (Viktor Skála).
Dobrou ruku měl režisér a autor úpravy Petr Gazdík při výběru představitelů titulní postavy. Viděl jsem jen Daniela Rymeše, neméně skvělý musí být i Marco Salvadori. U Rymeše má člověk pocit, že vidí a slyší samotného Wintona. Nejen vzhledem k podobě. Herec se v tomto případě s postavou skutečně musel po nějakou dobu sžívat, vnořit se do ní. Ono se to často říká a píše, v tomto případě to cítila, předpokládám, většina diváků ve zcela zaplněném hledišti. Totéž platí o postavě Martina Blakeho, Wintonova přítele. Představují nám ji pánové Martin Mihál a Jiří Daniel.
(…) Symfonická i jazzová hudba Daniela Kyzlinka dobře ilustruje obsah, příjemnou žánrovou změnou je protestsong mladé Švédky Kerstin, který bravurně zpívá, a také hraje, Lesana Krausková, alternuje s Mímou Krajčovou. Texty písní odlehčují dějové napětí romantickým popisem lepší skutečnosti, případně děj zlehčují, ale také jej přímo tvoří. (…)
Autor scény Petr Hloušek nechává celý prostor jeviště účinkujícím, jen uprostřed je zvýšená plocha se schodištěm, kde se odehrávají některé výstupy. Změnu místa (doma v rodině Stránských, v pracovně Nicolase Wintona, v Londýně, na nádraží…) ilustrují projekce autora scény, jeho umění diváci již dlouho znají. Eliška Lupačová Ondráčková oblékla herce do dobových kostýmů; především ženám velmi slušivých. (…)
Nejdojemnější je samozřejmě závěrečná scéna na hlavním nádraží v Praze při odjezdu prvního vlaku. Lokomotivu slyšíme, její páru vidíme. Srdceryvné loučení, bratr odjíždí bez sestry… Scénu připomíná na začátku a na konci inscenace replika Památníku rozloučení stojícího od roku 2017 v průchodu hlavního nádraží v Praze.
Muzikál Winton je trochu atypický opus, nelekejte se tématu, je zpracováno velmi citlivě. Přispívají k tomu samozřejmě i výkony dětských herců, celkem jich je v každé alternaci dvanáct, každá role je alternována. Postav je mnohem víc, než v této stati. Všechny herečky, zpěvačky a herci i zpěváci vytvářejí výraznou podívanou. Pochvala patří i choreografce Haně Kratochvilové za temperamentní pohyb.
