Jánošík jako jazzrockový lidový muzikál
Vladimír Čech 1. květen 2008 zdroj Kam - příloha
V tomhle hudebním hávu a pod názvem Jánošík aneb Na skle malované uvádí stejný titul Městské divadlo Brno v režijním debutu tamního herce Stanislava Slováka a v překladu dramaturga Jana Šotkovského. Po cimbálu ani stopy, základ kapely tvoří dvě kytary, dvoje klávesy, dvoje bicí a baskytara, kteréžto rockové nádobíčko esencují housle, violoncello, flétna, pikola, klarinet a tenorsaxofon. Hudební nastudování (Karel Cón) se totiž co nejvíc chtělo přiblížit rockovému duchu původního polského elpíčka, na němž písně z tohoto muzikálu zpívaly slavné polské hvězdy ą la Czesław Niemen, Maryla Rodowicz apod.
Představitelé jednotlivých rolí svou zdatnost demonstrují s očividným prožitkem a chutí, jak je u tohoto souboru snad pravidlem. Za všechny jmenovitě připomeňme alespoň zbojnicky démonického a chlapácky charismatického Dušana Vitázka jako Jánošíka, který je ideální personifikací tohoto legendárního slovensko-polského mýtu.
Slovenská legenda ožívá v Brně
Jana Svozilová 1. duben 2008 zdroj Kult
V Městském divadle Brno si první březnový den odbyl na Hudební scéně svůj režisérský debut populární a úspěšný člen muzikálového souboru Stanislav Slovák. Pod jeho režijním vedením vznikla líbivá lidová podívaná nahlížející na mýtus o slovensko-polské legendě Juraji Jánošíkovi - Jánošík aneb Na skle malované.
Muzikál libretisty Ernesta Brylla je doplněn dobře se poslouchající hudbou Katarzyny Gärtnerové. Hudebního aranžmá se zhostil Karel Cón, jenž je společně s Karlem Albrechtem dirigentem inscenace. Přestože byla autorka hudby ovlivněna polským hudebním folklorem, celý muzikál je spíše „bigbítového“ ražení a člověka naladí svým příjemně poddajným temperamentem a humorností. Autorský tandem se tímto elegantně vyhnul fádností a přílišné tesklivosti, provázející ztvárnění zbojníkova osudu.
Na realizaci představení se podílel Jaroslav Milfajt, díky němuž vznikla jednoduchá funkční scéna, využívající převážně přední část jeviště a forbínu. Kostýmy vskutku lidového ražení navrhla přední kostýmní návrhářka divadla Andrea Kučerová, která se držela klasického zpracování a vytvořila lidové kroje či výrazné uniformy pandurů.
Choreografie, která svým netypickým provedením jemně podtrhuje komický ráz jazzrockového muzikálu, je dílem Hany Kratochvilové Josefiové. Diváckou líbivost představení dokreslují světelné efekty a dobrý zvukový design. Představení lehce ironického ražení je do jisté míry pojato jako „divadlo na divadle“. Divák pak na jevišti sleduje řadu zbojníků, pandurů a láskychtivých koketních děvčat.
Co se týče hereckého obsazení, tak Juraje Jánošíka skvěle ztvárňuje Dušan Vitázek, jehož obrovskou předností jsou bezesporu naprosto skvělé pěvecké dispozice. Jánošíka od jeho narození přes život provázející milostné problémy až do smrti doprovází drzý čert a milostivý anděl. Burleskního sexy čerta si na jevišti střihla Radka Coufalová v alternaci s Márií Lalkovou. V roli klidného mírumilovného anděla se pak představuje Petr Gazdík nebo Petr Šmiřák.
Osud Juraje Jánošíka, jemuž láska ženy v životě nebyla přána, dospěje k jedinému možnému cíli. Jedinou „ženou“ jeho života se stává krásná Smrt v podání Pavly Vitázkové nebo Evy Jedličkové, jež symbolizuje naplnění vztahu mezi mužem a ženou - zrození dítěte. Juraj Jánošík tedy umírá v náručí Smrti, která je oděna do bílých šatů a je v požehnaném stavu. Přijďte se podívat do Městského divadla na příjemně odlehčený kus, který vás jistě dobře naladí.
Na skle malované
Vladimír Čech 26. březen 2008 zdroj Hosp. noviny
Zbojnický muzikál se v Brně hraje ve dvou verzích
Hned ve dvou brněnských divadlech se tento měsíc zabydlelo zbojnické téma: Loutkové divadlo Radost a Městské divadlo Brno uvádějí rozdílné verze již čtyřicetiletého polského muzikálového evergreenu libretisty Ernesta Brylla a skladatelky Katarzyny Gärtnerové Na skle malované.
Jazzrockový Jánošík
V jazzrockové úpravě a pod názvem Jánošík aneb Na skle malované uvádí stejný titul Městské divadlo Brno v režijním debutu tamního herce Stanislava Slováka a v překladu dramaturga Jana Šotkovského.
Po cimbálu ani stopy, základ kapely tvoří dvě kytary, dvoje klávesy, dvoje bicí, baskytara, housle, violoncello, flétna a saxofon. Hudební nastudování inscenace se totiž co nejvíc chtělo přiblížit rockovému duchu původního polského elpíčka, na němž písně z muzikálu zpívaly slavné polské hvězdy jako Czeslaw Niemen či Maryla Rodowicz.
Slovákova inscenace není tak rozpustilá jako Peškova, i když ani jí humor nechybí. Jánošík tentokrát nesmrtelný není, takže závěr představení se klene spíš do polohy meditativní.
Pěvecky zdatní sólisté se ve známých melodiích vyžívají a uhrančivě charizmatický Dušan Vitázek v roli Jánošíka je snad ideálním ztělesněním slovensko-polského mýtu.
...Zapískal Jánošík...
Miloš Hudec 20. březen 2008 zdroj Echo
Jánošíkovská legenda vládne v českém divadle již mnoho let. Od roku 1972, kdy se v Brně (Zbojníci a žandáři - režie Pavel Hradil) objevila na scéně tehdejšího Státního divadla, hrála se na českých jevištích celkem v šestadvaceti nastudováních, a nesčetněkrát na jevištích ochotnických souborů.
Jánošík u nás byl a stále zůstává klenotem slovenského člověka, člověka Čechům nejbližšího, bratrského, svobodného, srozumitelného.
1. března představila své premiéry s jánošíkovskou tematikou současně dvě brněnská divadla (Loutkové divadlo Radost a Městské divadlo Brno) a opět stačila zaplnit do posledního místa své prostory.
Nešlo ani tak o Jánošíka opředeného baladickými pověstmi a hrdinskými činy, ale především o Jánošíka, milujícího, žijícího plným životem na rozhraní sedmnáctého a osmnáctého století. Nejprve pronikl do oblastí folklorní tvorby, dnes - a to je zajímavé - se Jánošíkem ohání současný slovenský premiér Fico.
Na Hudební scéně Městského divadla Brno „Jánošík aneb Na skle malované“ přivedl režisér Stanislav Slovák podle polských autorů Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové v překladu Jana Šotkovského. Publikum bylo překvapeno zcela novým „polským“ přístupem k problematice. Chyběla zde vlastenecká a sociální patetičnost; šlo především o Jánošíka - člověka. Též pojetí díla - jazzrockového muzikálu - bylo zcela nové a originální. Očekával jsem tradiční pojetí z oblasti náznakového folkloru, ale jak se ukázalo - nebyl zde ani cimbál ani jiné tradiční nástroje lidové hudby.
Musím přiznat, že nové jazzrockové pojetí mne upoutalo. Muzikál se obecně setkal i u publika s oceněním. Svědčí o tom mnoho „opon“ a nadšené ovace. Nemohlo být ani jinak. Mošovo divadlo postavilo do „útoku“ své nejlepší zbraně. Hudební nastudování vedl Karel Cón, scénu v duchu „dřevěných lesních“ staveb realizoval Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová. Obdiv zaslouží stylová choreografie Hany Kratochvilové-Josefiové.
Stejně strategické bylo i herecké obsazení. V roli Jánošíka jakoby demonstroval svůj slovenský kořen Dušan Vitázek, jeho milá Hana Holišová uplatnila svůj přirozený šarm. Oba průvodci dějem, Zdeněk Junák a Erik Pardus, dodávali svým lidovým humorem příjemnou náladu. Podobně úspěšní byli i „nadpřirození“ průvodci Petr Gazdík a Radka Coufalová. Též ostatní v menších rolích snesou nejvyšší ocenění.
V představení je řada velmi náročných pěveckých výkonů. Myslím si, že kdyby představení realizovali herci z Prahy, naše masmédia by měla co vysílat!
Závěrem řekněme, že divadelní kolektiv principála Moši ozdobil opět Brno svým divadelním projevem na nejvyšší úrovni.
Diváci přijali představení s nadšením
J. G. Parma 1. březen 2008 zdroj Kultura
Zdařilá premiéra nejen známého muzikálu „Jánošík aneb Na skle malované“, ale i režisérská
Poosmé v sezoně pozvalo Městské divadlo Brno své diváky, tentokrát na Hudební scénu k premiéře jazzrockového lidového muzikálu „Jánošík aneb na skle malované“, jehož autory jsou Poláci, básník Ernest Bryll a skladatelka Katarzyna Gärtnerová. Inscenace je první samostatnou režijní prací kmenového herce souboru Stanislava Slováka, který se jako asistent režií začal objevovat od roku 2003 a také tento obor na JAMU studuje.
Dalo by se říci, že pro Brno není tento muzikál novinkou, vždyť zde byl dáván poprvé v tehdejším Československu. Ale to se psalo datum 28. 9. 1972, když jej Státní divadlo Brno uvedlo v režii Pavla Hradila pod titulem „Zbojníci a žandáři“. Od té doby do moravské metropole znovu nezavítal, až nyní. Možná pikantní je to, že ve stejný den ve stejném městě, ale v rozdílném čase, byly hned dvě jeho premiéry. Ta, o níž se zmiňujeme, a „odpolední“ v Loutkovém divadle Radost (Malované na skle, režie Vlastimil Peška). Ovšem inscenace Městského divadla Brno má ještě jedno prvenství. V české premiéře je uváděna ve zcela novém překladu Jana Šotkovského, rovněž dramaturga, s nímž se na úpravě textu podílel i Stano Slovák. (Kromě toho je Jan Šotkovský také autorem mnoha zajímavých statí v opět obsáhlém programu).
Divadlo je určeno především divákům, posuďme tedy jejich první bezprostřední dojmy po premiéře 1. března (celkově 633. v historii scény). Představení bylo přijato s velkým nadšením, je pohyblivé, akční. Zaujala také scéna Jaroslava Milfajta, který se stal už tradičním autorem jevištních výprav, jakož i nápaditá choreografie Hany Kratochvilové-Josefiové, zaujaly i kostýmy další z trvalých tvůrkyň souboru, jíž je Andrea Kučerová.
Sám titul hry by mohl být zavádějící v oblasti hudební. Možná až svádivý k tomu, že jde o folklor, který by k postavě Jánošíka asi patřil. Ovšem autorka hudby je jiného „vyznání“. Svou hudební kariéru začínala jako jazzová pianistka, napsala přes 400 písní, které vyšly na 120 deskách. Mezi nejpopulárnější patří Malgoška napsaná pro Marylu Rodowiczovou, u nás však známější jako Markétka v podání Marie Rottrové či Heleny Vondráčkové s původním názvem. K. Gärtnerová se také mj. proslavila „beatovou“ mší Pán je tvůj přítel. Ze skladatelčina zaměření také vyplývá hudební styl muzikálu, jehož písně byly vydány na LP desce ještě dříve, než byl jevištně uveden.
Hudebního nastudování se ujal Karel Cón (s Karlem Albrechtem se střídá i za dirigentským pultem) a dohodl se s režisérem, že se pokusí přiblížit co nejvíce rockovému pojetí původního polského LP. Proto také základ současného jevištního zpracování tvoří rocková kapela, doplněná o housle, violoncello, flétnu a saxofon. Jak poznamenal jeden z mladších, ale hudebně znalých diváků, v době svého vzniku, tedy v roce 1970, to musel být opravdu hudební „odvaz“.
Jak již bylo naznačeno, celé představení je živé, o což se jistě zasloužilo režijní pojetí, ale zejména aktéři. Patří všem velké uznání. Ať už jsou to Zdeněk Junák či Erik Pardus (Opovědník, resp. Dopovědník), Dušan Vitázek (Jánošík), Petr Gazdík (Anděl) a Radka Coufalová (Čert), v roli Bači se představil Pavel Kunert a Smrt sehrála Pavla Vitázková (její tanec s Jánošíkem patřil k opravdovým vyvrcholením představení), publikum také ocenilo Lukáše Vlčka (pandur Strašpytel), Jana Apolenáře (velitel pandurů) a další, kteří coby panduři, zbojníci či dívky účinkovali. Velmi mile překvapila pěvecky i herecky Hana Holišová v roli Prvního děvčete.
Je patrno, že autor Ernest Bryll je především básník. Možná překvapí, že jeho hra není životopisným průřezem populární slovenské osobnosti. Zdůvodňuje svůj přístup tím, že „nechtěl dělat muzeum lidových zvyků“. Na všechny inscenace uvedené v Československu rád vzpomíná, zvlášť na bratislavskou, kde ve Slovenském národním divadle dosáhla 647 repríz, v hlavní roli s Michalem Dočolomanským.
„Jánošík“ si podmanil diváka a zdá se, že Městské divadlo Brno navíc získalo dalšího schopného, svébytného režiséra. To je dobré sdělení. Na závěr se pak ještě vrátím k autorovi a jeho předvídavosti. Vždyť Jánošík už před 38 roky pronáší slova, vztahující se sice k závěru muzikálu, ale platící nyní všeobecně na mnoha místech: „Ticho! Co tady říkáte, žádná pravda není. Jenom samé tlachy a spousta žvanění.“ Není to dnešek?
Ernest Bryll, Katarzyna Gärtnerová: Jánošík aneb Na skle malované.
David Kroča 10. únor 2008 zdroj Recenze pro Český rozhlas 3 Vltava
Městské divadlo v Brně, Hudební scéna, premiéra 1. března 2008
Slavný polský muzikál Na skle malované dostává v moravských divadlech většinou folklorní balení, v němž oči táhnou lidové kroje a do uší lahodí cimbál a housle. V Městském divadle Brno šli cestou jazzrockového muzikálu, jehož tvrdé bigbítové aranžmá si nezadá s klasickými tituly rockové opery typu Jesus Christ Superstar.
Racionálnější a epičtější linii než bývá zvykem razí i nový překlad Jana Šotkovského, který přiznává inspiraci u vrcholných převodů minulosti, zvláště u slovenského překladu Emílie Štercové. Šotkovský volí krátké, většinou jen heslovité repliky dvou vypravěčů příběhu, Opovědníka a Dopovědníka, k drsnějšímu výrazu nechodí daleko a básnivosti originálu pak dá vyniknout hlavně v dojemných písňových textech. Bez falše a sentimentu přistupuje k předloze konečně i sám režisér Stanislav Slovák. Od začátku vede herce k humornému, místy až parodickému pojetí figur, nechá je exhibovat, aby vzápětí jejich kreaci ironicky posadil zpátky na zem. Co na jeho režijní prvotině trochu vadí, je opatrnost. Nepouští své herecké kolegy do experimentů a v momentech, kdy by hrozilo, že se při jevištní akci zadýchají, nechá je raději staticky zpívat na forbíně. Debut choreografky Hany Kratochvilové se vydařil: taneční výstupy jsou promyšlené, vycházejí z hereckého jednání a zvláště originální tanec v párech působí na publikum silnými emocemi.
Nejvíc si asi divák zapamatuje výtvarné řešení inscenace. Scénograf Jaroslav Milfajt zaplnil jeviště dřevěnými pyramidami, které představují domečky s nepravidelně rozesetými okýnky a při pohledu z dálky vypadají také jako vrcholky divokých hor. Hrací prostor se rozšířil o orchestřiště, kde jako v divadle na divadle přihlížejí nehrající aktéři. A kde je vlastně orchestr? To je od začátku malý oříšek pro diváky, jehož rozlousknutí přináší až efektní finále. Režisér při něm nechá vyklidit jeviště, jež zahaluje pouze bílý závoj personofikované smrti, která si právě pro hrdinu přichází. S posledními takty muzikálu se postupně za závojem vynořují stíny muzikantů, až nakonec rouška padá a za scénou vidíme naplno hrající orchestr. Jako by právě v této chvíli režisér odkryl své karty, s nimiž celou dobu hrál: nejde tu o vytváření divadelní iluze, ale o přiznané koncertní provedení skvělého hudebního kusu.
Tomuto pojetí odpovídá i celkový dojem z premiérových hereckých výkonů. Postavy a postavičky lidového divadla jsou sice milé, a to včetně výstředního Čerta Radky Coufalové či slaďoučkého Anděla v podání Petra Gazdíka, ale úspěch premiéry stál hlavně na dvou aktérech: Dušanu Vitázkovi v roli Jánošíka a Haně Holišové v úloze Prvního děvčete. Vitázkův titulní hrdina je tvrdý chlap z hor, který poroučí peklu i nebesům a každé písňové sólo doprovází hlasovou ekvilibristikou. Pěvecky výborná je i Hana Holišová jako Jánošíkova milá. Zpívá soustředěně, čistě a s působivým napětím, které vrcholí v její finální písni Když zbojník umíral.
Inscenace Jánošík aneb Na skle malované v Městském divadle Brno diváky nepochybně zaujme. Její devizou jsou humorné stylizace lidového divadla, ale také skvěle zahraná čísla jazz-rockového stylu, který v jádru drsnému příběhu legendárního zbojníka určitě sluší.
