Večer tříkrálový v Brně jako čistokrevná doga ze skvělého vrhu
David Fadinger 18. červen 2009 zdroj Literární noviny
Pozdní komedie protřelého dramatika je nespoutaná masopustní taškařice, básnivě groteskní a jízlivá, ale i nahořklá vymknutím v tragiku. Její inscenace v Městském divadle Brno je dalším z progresivních výkladů, který se snaží posouvat interpretaci a oslovit i diváka, který unavený nekonečnými varietami vše přijímá s jistou mírou zdrženlivosti.
Podtitul (aneb Cokoli chcete) dává za pravdu všem, kteří v textu lokalizovali složeninu mnoha postav a zápletek známých z ranějších dramat autora. Substancí Večeru tříkrálového jsou prokazatelně obligátní komponenty tehdejšího komediálního divadla, osvědčené jevištní triky a populární schémata. A tak předkládá kompaktní skladbu konfliktů (ovšemže především milostných). Paralelní tenze mezi postavami plynou k vyústění zauzlených situací komických i tragických. Znejišťuje převleky (ženy za muže), motivem záměny nerozpoznatelných dvojčat a vzniklý útvar, pro shakespearovské dramatické situace typicky, je hrou ve hře.
Poezie s gestikou simultánní
Jazyk výsostného básníka, jímž dokáže v každé dramatické okolnosti vyjádřit smích i tragiku, podlost i vznešenost, krutost i lidskost, temno i jas, jakoby docházel s každým dalším překladem očišťující revize. Očišťující zpod nánosu poetiky, pokud lze vnímat formu přebásnění jako přístojnou manipulaci s předlohou. Nebo naopak poetizující natolik, že strádá napětí a naléhavost. Překlad Jiřího Joska, jemuž dlouholetá práce na kritickém vydáván Shakespearových dramat vynesla uznání překladatelské obce, umravňuje ruku v ruce s režijními zásahy v humoru onu odpoutanou lehkost, tíživou hloubku tragiky a původně transparentní ironii. Erudovaný a překladatelsky ceněný převod ještě neručí dramatickou funkčností nebo požitkem auditoria.
V Brně již etablovaný slovenský režisér Roman Polák se překladu ujímá přenesením funkce slova na populárnější gesto, gag a akci. Nevadí, že herci svým replikám zcela nedostojí. Z jeviště mezi všední orality moderního překladu (viz název článku) nebo dekadentní projevy lascivity, opilosti, defekace (slušně realistické) jen zřídka vstoupí mluva rezonující veršem a publikum přednes odmění: smíchem, pro svou užvaněnost. Když je poezie s gestikou simultánní, reakce brzy prozradí těžiště pozornosti většinového diváka.
Historické (byť fragmentárně) kostýmy Karoly Cermak-Šimákové významově obzvláštňují dynamikou proměn i korelací s civilností vedlejších/připsaných postav/aktérů a jasnou symbolikou masopustních masek. V Ilýrii, kterou výtvarník Pavel Borák nechal zrealizovat jako přirozené vlny, padající ze zmenšeného zadního portálového rámu (svírajícího načas i laternu magiku), vystihující mořské vlny i písečné duny. Vtíravě zcizující dojem analogie s terénem pro skateboarding nakonec civilní akrobaté s prknem potvrzují mezi akty, k čemuž v rohu tísnící se hlavní postavy příběhu jen překvapeně shlížejí, bezradným pohledem do současnosti, plné nerovností a zavdávající bohaté variaci pádů a zakopnutí. Tak po vlnách neohrabaně sklouzávají do nesnází nebo se z nich škrábou zpět k vrcholu.
Nejsledovanější postavou je šašek. Feste Erika Parduse, vzbuzující očekávání shakespearovské moudrosti a vznešeného humoru, je vysloužilým šaškem stále pohotovým, neboť je humoru vrchovatý, jako je plný životní trpkosti a únavy z vlastní mechaničnosti. Ale nechtějme, aby v dnešních časech žongloval latinou. Jak prohlašuje toporně sterilní správce Malvolio Viktora Skály: stáří, které moudré sužuje, může bláznům leda prospět. Žalostný Feste baví jen své vlastní abonenty, a když za zlatku přidá moudro, je i to způsob, jak podplatit smutek.
Neřízená prostota zábavy
A tak většího soucitu vzbudí starý komik, spíš než tragický Malvolio, na němž se postupem ostatní zhojí. Přesto je Malvolio vlastně nejkomičtější postavou, pod palbou intrik a posměšků ostatních, kteří své naschvály nakonec spojí v jednom kolektivním podvodu. Jestliže Shakespeare rozehrává komičnost, kterou pak završí dopadem tragiky na tuto komickou postavu, na jevišti se tragikomičnost rozvíjí v linii vedoucí již z kraje Večera: prozření dvojčete, které snad krom podvodu na Malvoliovi vidí do celého zákulisí vztahů a odkrývá divákům tragické míjení se několika souběžných milostných vzplanutí.
Trpká skutečnost se vrací leitmotivem v groteskním jednání, snahou postav zlehčit tíhu situace. Tato tragičnost se pak zmnožuje s každou další marnou láskou a vyústí happyendem: výměnou sourozenců se (téměř vše) vyřeší. V jednu chvíli je divák důrazně ostřelován sledem výstupů o odmítaní opětovat lásku. I proto rozuzlení setkáním dvojčat, které jsou figurovány dvojrolí a musí se tedy nutně nakonec tváří v tvář setkat, předjímá rozpaky nad jeho významem. Důraz na linii milostných zápletek totiž odsunuje bolest rozdělených dvojčat na okraj zájmu diváka a katarzi z jejich opětovného setkání ani neočekává v předtuše, že jej nelze jedním hercem výrazně spodobnit.
Dopad tragiky pomstou na Malvoliovi je navíc zazděn nejasným závěrečným výstupem krojově nesourodé směsice bujarých folkloristů.
Shakespeare komedii o lásce, která často brázdí nelogickými cestami zasadil do smyšleného prostředí, ale rozehrál reálnými postavami, prostých jednoznačností. A tak jako mnohokrát dokázal diváka vyzdvihnout nad průměr každodenního rozptýlení spojením vysoké poezie a uvolněného veselí, sestupují naopak brněnští herci v postavách zploštělých do přístupné významovosti k průměrnému divákovi.
Obloukem, míjejícím interpretační klišé, postmoderní hříčky i intelektuální experimenty, vracejí inscenátoři jednoho z největších klasiků masám, jež ho objevují čtvrté století.
Nedlouho po začátku Večera tříkrálového se přirežírovaný dirigent marně pokouší udržet představení pod taktovkou. Svou hůl rezignovaně
láme a neřízená prostota se ujímá zábavy.
Veselý večer trojkráľový
Peter Stoličný 2. únor 2009 zdroj www.divadlo.sk
Nasadiť do repertoáru jednu z najlepších komédií Williama Shakespeara, je pre divadlo s kvalitným hereckým zázemím skoro vždy „tutovka“. Nie vždy sa však dokážu divadelníci popasovať s klasickým textom. Nikomu sa už nechce (možno na vlastnú škodu) pohrať sa s klasikou „klasicky“. Teda v realistickej dekorácii, v realistických kostýmoch (v našom prípadě antika), deklamovať texty blankversu. Takže čo inscenácia, to pokus o nejaký novší či novátorský pohľad.
V Brne bola táto klasika inscenována podľa prekladu Jiřího Joska v režijnej úprave Romana Poláka. (Mimochodom, keď som sa chcel do vyhľadávača Google pozrieť na posledné Polákove inscenácie, našiel som tam stovku stránok o hokejistovi NHL pôvodom z Ostravy, desiatky stránok o moravskej vinárskej firme Polák s.r.o., ale režisér Polák sa ukrýval iba pod niekoľkými starými informáciami až kdesi veľmi vzadu. Ktovie prečo...). Vráťme sa však k inscenácii.
Celkové pojatie komédie malo čosi spoločné, alebo aspoň blízke s myšlienkami New Age. Aspoň optimistická až groteskná hudba tam smerovala a výrazový tanec, či presnejšie pohybová klauniáda v mizanscénach tiež. A pokiaľ chápeme New Age ako hnutie blízke postmodernému nazeraniu na svet (všetko čo existuje je navzájom spriaznené, aj my sme organickou časťou celku a nemôžeme sa na svet pozerať zvonka), tak potom módnosť, nemódnosť, odvažujem sa nazvať túto inscenáciu postmodernou. V mnohých situáciách mi javisko pripomínalo Jungovské „Ja“ ponorené do akéhosi nadosobného vedomia a myslenia. Už to prerozprávanie mýtického príbehu, osudovosť videná z tej veselšej perspektívy, vášeň a túžba, pluralita pohľadov aj komická nadsázka, to všetko skutočne vnáša do alžbetínskej komédie postmoderné postupy. Myslím si však, že by sa to Shakespearovi páčilo. Bol milovníkom vtipnej skratky, a ta vykukuje z inscenácie za každým rohom.
Musím sa ešte zmieniť o šťastnom inscenačnom nápade - členiť javisko vertikálne (scéna Pavel Borák). Na javisku bolo v pozadí v „kukátkovom“ priestore filmové pozadie (vlny mora), v popredí sa zvažovali až k portálu umne z dreva vyrobené pieskové duny, po ktorých sa nádherne v drobných pauzách premávali dvaja šikovní skateboardisti. (Postmoderný prvok ako vyšitý.) Hralo sa hore, tam pri tom filmovom plátne, pri rozvlnenom mori, hralo sa smerom dolu k portálu, kde sa dalo najpohodlnejšie dostať zošmyknutím sa po zadku, alebo vždy komickým zbehnutím, pri ktorom hrozil pád. (...a padalo sa účelne a často). Nevdojak som si spomenul na dve celkom odlišné inscenácie s horizontálnym členením. Zacharovo Na skle maľované v Slovenskom národnom divadle, kde sa Jánošík-Dočolomanský nádherne šmýkal dolu napnutým plátnom z hornej rampy do portálu, a potom čosi úplne iného, Rollandovu Hru o láske a smrti, ktorú v pražskom Komornom divadle kedysi uviedol Alfréd Radok. Tam v horných ochozoch zúrila revolúcia a dole na javisku sa odohrávala dráma lásky. Vždy ono „hore“ a „dole“ vytvára v inscenácii nový rozmer napätia a je úplne jedno či tragického alebo komického. Je to jednoducho vďačný prvok dramatiky a vlastne sa čudujem, že túto fintu používajú režiséri tak málo.
Roman Polák využil horizontálne členenie mizanscény, precízne pracoval s výrazovými prvkami rôznych klauniád, s bizarnými až snovými výjavmi komparzu, v obsadení z bulletinu nazvaných spolkom bláznov (zasa sa mi tisne do textu slovo - postmoderna), na druhej strane dal dostatok priestoru skúseným hercom, aby rozohrali svoje klauniády (Havelka, Pardus a Junák ako Tobiáš, šašo a kapitán - trojica nádherných, až falstafovských postáv aleb Viktor Skála ako rozorvaný Malvolio). Tie expresívne postavičky nutne zatienili Gazdíkom hraného Orsina, alebo Vitázkovej Olíviu. Aj keď ich herectvo bolo dobré, nemajú takéto vážne dramatické postavy v konkurencii „bohapustej srandy“ šancu presadiť sa. Ta hra je jednoducho taká. Všetku pozornosť sústreďuje na komiku.
Spolok bláznov, rovnako ako dvaja chalani zo súčasnosti, ktorí ukazovali na rozvlnenej scéne artistické umenie skateboardu, vytvárali skvelú kulisu rozmarnej trojkráľovej komédii. Iba po dlhom potlesku, keď diváci odchádzali, som počul otázku: Prečo večer trojkráľový, keď tam boli iba dva sobáše? Skutočne. Už si nepamätám pôvodný text, ale zo záveru sa akosi vytratil jeden sobáš. Uskutočnil sa totiž o jeden obraz skôr, pred koncom (aj u Shakespeara). Preto sa mi zdal šťastnejší názov prekladateľa Alojsa Bejblíka z roku 1978: Komedie masopustu čili ať si to každý prebere, ako chce.
Nech si to skutočne každý vysvetlí ako chce, ale pre mňa bol ten večer príjemným postmoderným pobavením. (Termín nepoužívam často. Ono je dnes tej - akože postmoderny - okolo nás priveľa.)
Karnevalový Shakespeare na skateboardové rampě
Vít Závodský 1. únor 2009 zdroj Kam - příloha č. 2
Bez ohledu na košaté kulturněhistorické souvislosti textu, opulentně předestřené v opět sofistikovaně zevrubném programovém tisku, vyšel R. Polák z jednoduché liberální premisy, že v bezbřehé bláznivině je na jevišti možné téměř vše, a tudíž v pestrosti nápadů netřeba pro mnohé uplatněné prostředky hledat racionální zdůvodnění. Odsouval rovinu mimoběžných romantických citů, reprezentovanou sebezhlíživě náladovým vévodou Orsinem (Petr Gazdík), vášnivosti propadlou vznosnou Olivií (Pavla Vitázková) i přirozeně vystupující energickou Violou a současně dvojčetem Sebastianem (na první premiéře (Hana Kováříková), a naopak zvýraznil momenty prvoplánově fraškovité. Krkolomná vlnitá šikma se svítilnami, polštáři a promítacím plátnem na horizontu, po níž klopýtají, ale také do omrzení nacvičeně i neúmyslně kloužou a padají všichni aktéři a také řádí dnešní skateboardisté, sice automaticky zaručuje akční dynamičnost, ale též divákovu pozornost bezděčně odvádí od slovních hříček důmyslného veršovaného i prozaického překladu k obavám o úrazové riziko účinkujících. Zdůvodnitelná „karnevalovost“ (spíše jako stafáž nežli nezbytná přímá součást děje prochází dlouhým tříhodinovým večerem chór maskovaných bláznů, místy evokující felliniovský svět či bizarní travesty show) nebo méně čitelný renesanční a soudobý kostým „mix“ tvoří pozadí kreací (nejuměřeněji vychází moudrý melancholický klaun Feste Erika Parduse a komorná Marie Ireny Konvalinové), které jsou i zkušenými interprety (Jan Mazák, Viktor Skála, Martin Havelka) hnány do podbízivě kašpařícího přehrávání, kulminujícího ve výstupech dvojice sloužících a strážníků.
Večer tříkrálový v MdB má zkrátka převažující podobu jevištního „odvazu“ - ostatně ne náhodou byl nasazen právě na Silvestra.
Ztroskotání bláznů ve večer tříkrálový
Iva Mikulová 20. leden 2009 zdroj Divadelní noviny
V příhodný předvánoční čas zařadilo umělecké vedení Městského divadla Brno na repertoár Shakespearův Večer tříkrálový. Režisér Roman Polák obohatil masopustní komedii, v níž se může odehrát cokoli jen chcete, karnevalovými maskami a příšerami, jež se volně proplétají taškařicí milostného trojúhelníku Orsina, Violy a Olivie. Inspiraci našel ve Chvále bláznovství Erasma Rotterdamského, Brantově Lodi bláznů nebo ve stejnojmenném obrazu Hieronyma Bosche. Svita bláznů-maškar vyplňuje tancem na rytmickou, místy rituální hudbu přechody mezi scénami, zároveň také postupně mění karnevalové oblečení čertů, oslů, kostlivců a klaunů za vyzývavé soudobé oblečení na párty. Aktualizaci však zdůrazňuje i scéna, kostýmy a hudba.
Holá dřevěná scéna připomínající obří skluzavku poodhalí svou skrytou funkci skateboardové rampy ve chvíli, kdy na ní „surfují“ novodobí blázni na skateboardech. Cyklicky rámcují příběh kostýmní převleky, které přecházejí od vznosných alžbětinských rób s nařasenými rukávy a punčochami v současné elegantní společenské šaty dam a obleky pánů. Postavy převlékají kostýmy pozvolně, mísí se renesanční móda s moderní, v závěrečné scéně jsou opět všichni oděni v historické kostýmy; také hudba Davida Rottera kopíruje časový posun, postupujíc od vážné orchestrální hudby k modernímu hip hopu.
Roman Polák navázal na dávnou konvenci obsadit role dvojčat Violy a Sebastiana jedinou herečkou (v roce 1850 je v prvním českém provedení Večera tříkrálového hrála Anna Kolárová-Manetinská). Hana Kováříková, alternována Hanou Holišovou, si v chlapecké roli Cesaria počíná sebejistě a vychytrale, rošťácky obluzuje Olivii (Pavla Vitázková) a pokorně skrývá své city před Orsinem. Pavla Vitázková se ze vznosné, distingovaně odmítavé dámy proměňuje v dračici schopnou bezhlavého ponížení vůči Cesariovi, naopak Orsino (Petr Gazdík) zůstává pasivně stranou bez větší příležitosti k herecké akci. Viktor Skála u svého Malvolia od počátku ukazuje směšnost puritánské a povýšenecké pózy své postavy. Šašek Feste (Erik Pardus) stižen „anglickou nemocí“, melancholií, posedává či postává stranou a s nadhledem daným životními zkušenostmi glosuje dění.
Inscenace, lehce přesahující tři hodiny, využívá k udržení rychlého tempa kombinaci několika komických principů. Základní shakespearovský motiv záměny postav, převleků a dvojsmyslných obhroublých narážek je podpořen i situačními prvky: smích mnohdy nechtěně vyvolá překážka v podobě vysokého převýšení scény, na kterou se hercům obtížně leze, či až nedobrovolně snadno klouže dolů. Mimo hlavní dění baví publikum dvojice nemotorných sluhů (Michal Isteník, Patrik Bořecký) a ke komediálně vydařeným patří etudy Viktora Skály při Malvoliově čtení falešného milostného dopisu, či „šavlový tanec“ homosexuálně pojatého Antonia (Jaroslav Matějka).
Karnevalový rámec dodal komedii nový, univerzální rozměr a poukázal na archetypální vzorce lidského chování, ať již v maskách bláznů či bez nich.
Večer tříkrálový: recenze
Naděžda Parmová 13. leden 2009 zdroj Zrcadlo Blanenska a Boskovicka
„Všichni lidi jsou blázni, jenomže někteří o tom nevědí.“ Tato myšlenka Erasma Rotterdamského plně vystihuje skryté poslání komedie W. Shakespeara. Váháte-li, zda jít do Městského divadla Brno na Večer tříkrálový, pak opravdu neváhejte. Taky jsem již viděla několik inscenací této komedie. Když pan režisér Roman Polák zaníceně vyprávěl o svých „zameraniach a viziach“, tak jsem si myslela, že už neví, co by. Roman Polák je hostující slovenský režisér a není v Brně neznámý - režíroval hry Arkádie, Bouře, Král Lear. Večer tříkrálový je ale komedie a to dokonce s komikou ve dvou rovinách. Té vysoké, urozené, představované Violou, Olivií, Orsinem i správcem Malvoliem. Ta druhá rovina je nádherně bláznivá s excelujícím Martinem Havelkou (rytíř Tobiáš), neuvěřitelně komickým Janem Mazákem (rytíř André Chabrus) a tentokrát nostalgicky odevzdaném šaškovi Erika Parduse. Statečně jim v bláznivinách sekunduje Zdeněk Junák jako kapitán Fabian a Irena Konvalinová, komorná Marie. Když tuto bujarou společnost přijde v noci napomenout k mírnějším projevům Malvolio (Viktor Skála), vyprsknou smíchy nejen diváci, ale i herci na scéně a chvíli se prostě smějeme.
Po trochu zdlouhavém začátku, kdy je nutno diváka seznámit, kdo je vlastně kdo, proč se převléká za někoho jiného a proč je Olivie tak nepřístupná, následuje známý příběh lásky Orsina k Olivii, Olivie k Cesariovi, Cesarii k Orsinovi, Malvolia k Olivii – dost!
Atmosféru karnevalového veselí umocňuje průvod pitoreskních maškar, někdy až hodně uvolněných.
Scéna, stejná po celou dobu, je něco mezi tobogánem a strání samý hrb. Důstojným krokem se prakticky sejít nedá, takže i dámy v renesančních sukních přisednou – a šup dolů. Nejvíc vyhovuje dvěma skateboardistům, kteří se na ní prohánějí každou volnou chvíli.
Na závěr ještě informace, že se hraje v překladu Jiřího Joska, který se zatím nikde nehrál a hra má původní Shakespearovu koncepci bez škrtů a zásadních přesunů.
Městské divadlo má kouzelnou moc přitáhnout ty správné věrné a stálé diváky. Scházejí se tu přátelé. A to je víc, než jen jít do divadla.
Shakespeare: bláznivá jízda na skateboardu
Luboš Mareček 9. leden 2009 zdroj MF DNES
Mít na programu Shakespeara patří k dobrému tónu repertoárových scén. Městské divadlo Brno mělo v této diváky milované autorské značce rezervu. V posledních dekádách vystřílelo tragédie (Romeo a Julie, Othello) a navrch pohádkovou Bouři. Nyní přišla na řadu bláznivá, ale i melancholická komedie Večer tříkrálový aneb Cokoliv chcete.
Novou činoherní inscenaci připravil Roman Polák v novém, dosud neuvedeném překladu Jiřího Joska. Respektovaný slovenský režisér stvořil více než dvě stě minut podívané. Tento kolos si divákovo oko získá kostýmní nádherou, bizarními maskami, ale i hereckými výkony, nezvyklými jevištními vpády dvojice skateboardistů a nepolevujícím tempem. O divákovo srdce vizuálně opulentní směs zase cinkne prostupováním veselosti, tesklivosti a humoru, který někdy neváhá útočit na první signální soustavu.
The Twelfth Night, tedy Dvanáctá noc – jak se dílo v originále jmenuje – označuje konec periody po Štědrém večeru a narození Krista, kdy zimní svátky končily bujnými slavnostmi a karnevalovou rozpustilostí. Polák svou inscenaci rozpustile korunoval a zakončil příchodem Tří králů, poletováním sněhu a idylicky přeťáplou masopustní rozverností v tuzemských krojích. Prostě blázinec...
Vše je tedy – jakoby v duchu podtitulu hry Cokoliv chcete – postavené na hlavu: zamilovaní blouzní jako blázni, šašek naopak moudře poučuje a mnozí nejsou ti, za které se vydávají. K tomu připočtěte motiv dvojnictví, dvojici ochmelků, prohnanou komornou a k šílenství dohnaného správce. A všichni se motají v pestrém kolotoči. Téměř každý tady někoho miluje, ale tato láska není opětována. A jako by té magorie nebylo dost. Finále sice korunuje trojnásobná svatba, nikdo však nedostane toho, koho si původně vyhlédl! Shakespearovský překladatel Antonín Přidal krásně hovoří o dramatu „o prchavém mládí, o zoufalství odmítnutých a syrovém nečase“.
Mnoho pochybovačů (zčásti oprávněně) tvrdí, že mnohé v ději a motivech překombinované Shakespearovy komedie patří k tomu slabšímu v kontextu jeho díla. Ostatně provést diváka zábavně tímto dějově, tematicky i významově spletitým labyrintem je skutečně těžké. A tak režisér Polák nešetří nikoho a ničeho. Pocit nehostinné přímořské krajiny, ale i uklouznutí na nástrahách citů skvěle podtrhává scéna Pavla Boráka. Zvrásněná jako skejťácká rampa vyžaduje od herců fyzickou zdatnost a mrštnost. A nad vlnami jeviště divoce bouří z projekce skutečný oceán.
A z těchto nekonečných příbojových srážek vodních mas a také lidských představ, tužeb, emocí a neopětovaných citů se rodí tajemství Polákovy inscenace.
Nejvíce zamilovaní (Orsino a Olivie) jsou ve své touze teatrálně a karikovaně přepjatí, což jen podtrhává skupina groteskně obludných masek často předvádějících směšně kopulační pohyby. Jindy režisér vše ztiší do posmutnělé nálady. A v této chvíli třeba zazní šaškův jímavý song s výtečnou hudbou Davida Rottera, jenž vychází z dobových harmonií.
Polákův divadelně zručný mumraj používá prostředky, které světí jediný (a správný) účel: neztratit pozornost diváka. To se potom na jevišti třeba doslovně hází tyčka (rozuměj vrhání skutečné železné hole). Budiž. Za Shakespearových časů z jeviště zněly drsnější a podpásovější žerty. Výsledkem je rozverná moderní podívaná, která ovšem (a to je nejdůležitější) nezastiňuje či nestaví na hlavu Shakespeara samotného. Polákův Večer tříkrálový je zkrátka pozvánkou do barvitého světa, v němž láska a bláznovství, smutek a radost jsou strany mince.
Bláznivý večer tříkrálový
Naděžda Parmová 1. leden 2009 zdroj Boskovické noviny
„Všichni lidi jsou blázni, jenomže někteří o tom nevědí“. Tato myšlenka Erasma Rotterdamského plně vystihuje skryté poslání komedie W. Shakespeara. Váháte-li, zda jít do Městského divadla Brno na Večer tříkrálový, pak opravdu neváhejte. Taky jsem již viděla několik inscenací této komedie. Když pan režisér Roman Polák zaníceně vyprávěl o svých „zameraniach a viziach“, tak jsem si myslela, že už neví coby. Roman Polák je hostující slovenský režisér a není v Brně neznámý – režíroval hry Arkádie, Bouře, Král Lear. Večer tříkrálový je ale komedie a to dokonce s komikou ve dvou rovinách, Té vysoké, urozené, představované Violou, Olivií, Orsinem i správcem Malvoliem. Ta druhá rovina je nádherně bláznivá s excelujícím Martinem Havelkou (rytíř Tobiáš), neuvěřitelně komickým Janem Mazákem (rytíř André Chabrus) a tentokrát nostalgicky odevzdaném šaškovi Erika Parduse. Statečně jim v bláznivinách sekunduje Zdeněk Junák jako kapitán Fabian a Irena Konvalinová, komorná Marie. Když tuto bujarou společnost přijde v noci napomenout k mírnějším projevům Malvolio (Viktor Skála), vyprsknou smíchy nejen diváci, ale i herci na scéně a chvíli se prostě smějeme.
Po trochu zdlouhavém začátku, kdy je nutno diváka seznámit, kdo je vlastně kdo, proč se převléká za někoho jiného a proč je Olivie tak nepřístupná, následuje známý příběh lásky Orsina k Olivii, Olivie k Cesariovi, Cesarii k Orsinovi, Malvolia k Olivii – dost!
Atmosféru karnevalového veselí umocňuje průvod pitoreskních maškar, někdy až hodně uvolněných.
Scéna, stejná po celou dobu, je něco mezi tobogánem a strání samý hrb. Důstojným krokem se prakticky sejít nedá, takže i dámy v renesančních sukních přisednou – a šup dolů. Nejvíc vyhovuje dvěma skateboardistům, kteří se na ní prohánějí každou volnou chvíli.
Na závěr ještě informace, že se hraje v překladu Jiřího Joska, který se zatím nikde nehrál a hra má původní Shakespearovu koncepci bez škrtů a zásadních přesunů.
Městské divadlo má kouzelnou moc přitáhnout ty správné věrné a stálé diváky. Scházejí se tu přátelé. A to je víc, než jen jít do divadla.
Pojď si mě, smrti, rychle vzít, už nechci milovat
Jiří P. Kříž 17. prosinec 2008 zdroj Právo
V nevázané masopustní taškařici a v roli šaška zbylo Pardusovi místo na nostalgické bilancování
Jeviště proměněné v písečné duny ilyrského pobřeží. Pěkně klouzavé, takže na těch šikmách šašci i lidé urození padají ostošest. Dokonalý milostný trojúhelník.
V strmých dunách se prohánějí skejťáci. Karnevalový rej, masky krále Neplechy i opata Nerozumu Dvanácté noci, kterou potvrzuje finální My tři králové jdeme k vám...
Ještě jste nepoznali Shakespeara? Pokud vás netrkla Ilýrie, napovím: Orsino miluje Olivii, ta pro změnu Valentina a jinoch, vlastně převlečená Olivie, krasoducha Orsina. No konečně! Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete. Komedii nejkomerčnější mistra Williama, a proto nejlepší, nastudoval v brněnském Městském divadle Roman Polák.
Nikdy nic není svaté
Brňáky marno přesvědčovat, že tenhle Polák je kumštýřem nad jiné. Neviděli totiž jeho slovenské majstrštyky - Čechovova Ivanova, Tři sestry, Gorkého Měšťáky, Ostrovského Les. Možná Rostandova Cyrana (v Astorce a na festivalech se hrál jedenáct let!). Ibsenův Peer Gynt a Stoppardova Arkádie v MdB zůstaly trochu v jejich stínu...
A moc těžké bude polemizovat s vševědoucími shakespearology, kterým tenhle Polák ze Slovenska sňal jejich dramatika ze soklu a místo nudného deklamování blankversu (na takového se jeďte podívat do Opavy - Romeo a Julie) vyčaroval ze Shakespeara živou vodu masopustní taškařice, ve které je dovoleno úplně vše. Aj Smrtku vynést. Ne nadarmo Alois Bejblík přeložil Shakespearovu Twelfth Night or What You Will jako Komedii masopustu. Gag stíhá gag. Vřídlo režijních nápadů a vymyšleností. Nic v té bravurní komedii, ve které si každý najde, co chce a co v komedii hledá, není svaté.
Stačí jen dobře poslouchat. Shakespeare je ve Večeru tříkrálovém dokonalý, protože Polák si vybral překlad Jiřího Joska. Ten umí být přesný. Ostatně voní ještě novotou. Člověk neví, co má chválit dřív, jestli inscenaci nebo knížku s Joskovým překladem či program se studií Viléma Svátka Shakespearova Dvanáctá noc.
Ať jsi Slovák nebo PolákNejvíc poklon musí se ale vyseknout hercům, kteří Polákovo království - na dunách Pavla Boráka padajíce, v kostýmech Karoly Cermak-Šimákové pajdajíce, v renesančně divých rytmech Davida Rottera choreograficky zvládaných s Ivanou Dukić - přenesli na jeviště.
Místa málo. A výkony Erika Parduse (Šašek Feste), Ireny Konvalinové (komorná Marie), Jana Mazáka (pan André), Martina Havelky (pan Tobiáš), Viktora Skály (Malvolio), Pavly Vitázkové (Olivie), Hany Kovaříkové (Viola), ale i všech ostatních (Gazdík, Junák, Poláčková, Janíková, Matějka, Bořecký, Isteník, Kropáč) - jedním slovem fantastické.
Se spolkem bláznů potulných (mj. Briešťanská, Ježková, Horčicová, Nevěčný) i na prknech (Bindr, Roušal) zase inscenace, kterou může Brnu závidět zbytek Česka!
Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete
David Kroča 16. prosinec 2008 zdroj Český rozhlas Vltava
Když dramaturgie Městského divadla v Brně hledala titul, na němž by postavila svůj tradiční vánoční a silvestrovský program, nemohla Shakespearovu komedii Večer tříkrálový pominout. Hra nabízí sérii humorných situací, komických převleků a šťavnatých dialogů typických pro starou dobrou alžbětinskou komedii. Je dobře, že se pro ni nakonec divadlo rozhodlo, neboť hostující slovenský režisér Roman Polák dokázal ze známé předlohy vytvořit dílo s několika významovými rovinami.
Řada rozmanitých bláznivých situací vyrůstá jednak z romantického příběhu o dívce Viole, která v převleku za sluhu proniká k milovanému vévodovi, jednak z druhého dějového pásma, v němž parta rozverných kumpánů kolem opileckého pana Tobiáše vytrestá samolibého pokrytce Malvolia. Obě dějové linky propojuje postava bohaté hraběnky Olivie, která je Tobiášovou neteří i vyvolenou samotného vévody.
Více než tříhodinová inscenace Městského divadla v Brně těží ze současného a svěžího překladu Jiřího Joska, ale také z mnoha neotřelých inscenačních nápadů. Režisér Roman Polák vytváří na jevišti osobitou atmosféru karnevalového veselí, v němž je vše dovoleno a masky si nasazuje téměř každý. Převlek potkal nejen postavu Violy, ale i figury dvou šlechticů ve službách vévody, které ztvárňují Lenka Janíková a Veronika Poláčková. Vévoda je tak obklopen pouze ženami v mužských rolích, takže maskovaná Viola z této sestavy nijak nevyčnívá. Absurditu převleků pak dotáhl režisér tím, že Hanu Holišovou nechal hrát dvojroli Violy i jejího bratra Sebastiana. Při závěrečném rozuzlení vznikají komické situace už proto, že oba odloučení sourozenci se tu mají nakonec šťastně obejmout. Ačkoliv z dnešního pohledu jde o prvek nevídaný, režisér tak vlastně navázal na dnes již zapomenutou inscenační konvenci, která u nás fungovala v 19. století.
Dalším pozoruhodným inscenačním prvkem je provokativní scénografie. Postavy začínají hrát v renesančních šatech, jež postupně nenápadně vyměňují za moderní, čímž kostýmní výtvarnice Karola Šimáková naznačuje nadčasovost textu. Scéna Pavla Boráka pak dostala podobu šikmých dřevěných vln, které připomínají dráhu pro skateboarding. Dva kluci tu na prknech s kolečky řádí nejen o přestávce, ale i během představení a společně s davem karnevalových masek vytvářejí cosi jako spolek bláznů, jimž je na jevišti vše dovoleno.
Pro ostatní aktéry je ovšem problém přijít na jeviště tak, aby přitom nespadli či alespoň neztratili rovnováhu. Největší herecké břemeno nese Hana Holišová ve zmíněné dvojroli Violy i Sebastiana. Mimořádně talentované herečce se podařilo vytvořit plnokrevnou figuru chlapáka i dívky, která předstírá, že je chlapák. Výkon Viktora Skály v úloze ctižádostivého Malvolia graduje ve slavné scéně s podvrženým dopisem, po níž předstupuje před nic netušící Olivii Pavly Vitázkové ve žlutých punčochách s překříženými podvazky. Melancholické tóny vnáší do děje blázen Feste v uměřeném podání Erika Parduse. Jeho zádumčivým písničkám dodal potřebnou náladu skladatel David Rotter také tím, že se v melodiích nechal inspirovat dobovými notovými zápisy.
Hlavním kladem brněnského Večera tříkrálového je vytvoření karnevalové atmosféry, která zřejmě navazuje na staré pohanské slavnosti související se zimním slunovratem, ale i na středověkou tradici svátků bláznů. Komedie záměn, šálení a převleků se tak záměrně prolíná s reálnou atmosférou vánočních svátků a silvestrovského veselí, která se kvapem blíží. Jestliže v závěru na scénu přicházejí Tři králové a společně s ostatními aktéry zpívají svou píseň, v níž vinšují štěstí a zdraví, jde nejen o silvestrovskou taškařici, ale také o opodstatněný návrat ke kořenům shakespearovské komedie.
