Kočka, která toho urvala nejvíc
Markéta Dolníčková 14. duben 2009 zdroj Divadelní noviny
Režisér Zdeněk Černín si hned na začátku své inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše zajistil pozornost dámské části publika dlouhou nudistickou scénou ve sprše. Nechává Lukáše Hejlíka jako Bricka „oděného“ pouze do ortézy, během dlouhého úvodního Margaretina monologu smáčet vodou na jinak zcela prázdné scéně. Maggie Hany Briešťanské ve spodním prádle a podvazkovém pásu poté kolem Bricka poskakuje a zcela promyšleně a smyslně na něj dotírá.
Erotickou dráždivostí v této inscenaci disponují snad všichni Pollittovi. Matka Jany Gazdíkové není žádná macatá, nevkusně oblečená jižanská mamina, ale elegantní, mladistvě a velmi udržovaně vyhlížející dáma. I vypočítavá matka pěti dětí Mae vypadá velmi přitažlivě; těhotenstvím, o němž mluví, rozhodně postavu zdeformovanou nemá. Zkrátka celá rodina působí na povrch velmi pěkně, elegantně a uhlazeně. Pod naleštěným zevnějškem samozřejmě nefunguje nic tak, jak by mělo. Jenom pět protivných dětí se nesnaží nic zastírat. Nabádány svými rodiči vběhnou na scénu s pokřikem vždy v přesně načasovaném okamžiku a štvou zbylé obyvatele domu.
Williamsova hra je těsně svázána s reáliemi a ovzduším amerického jihu. Proto není divu, že se dramaturgie Městského divadla Brno odhodlala k razantním škrtům, které konflikt vysvobodily z jeho původního prostředí, zobecnily a posunuly do současnosti. K tomu směřuje svým výtvarným řešením i Jan Dušek. Nechal scénu téměř holou, oproštěnou od detailů a takřka bez mobilitáře. Pouze za mírně zvednutým horizontem tušíme pár křesílek se stolkem na terase. Jevišti dominuje zářivě oranžová barva měkkého koberce, která účinně evokuje atmosféru podvečera v zapadajícím slunci a zároveň podněcuje „bojovnou náladu“ nadcházejícího klíčového zápasu o majetek.
Tento souboj se odehrává úplně v režii žen. Alkoholika Bricka hraje Lukáš Hejlík jako zcela rezignovaného. Nechává události kolem sebe nezúčastněně plynout, jediný pohyb vyvíjí směrem k lahvi. Vášní i energií zato překypuje Margareta Hany Briešťanské; není sice tak výraznou královnou inscenace, jak bychom možná čekali, přesto je ale provokativně svůdná, výbušná a obdařená jakousi tajemnou jiskrou. Pavla Vitázková jako Mae působí poněkud chladně, komisně, s jistou křečovitostí se snaží vypadat mile. Přesto jí lásku k dětem uvěříme. Nejslabší ženskou osobností je Matka Jany Gazdíkové, která udržovaným zevnějškem maskuje ubývající síly i pozvolnou ztrátu důvtipu. Zdeňku Junákovi příliš nesedne image jižanského rančera, ale přesvědčivě si užívá poslední vzedmutí sil muže, který si myslí, že právě obelstil smrt.
Nejvýraznějším posunem, který mění vyznění inscenace směrem k happyendu, je samotný závěr, kdy se Brick v rozporu s nekompromisně odmítavým postojem v předloze nechává Margaretou svést. A ona triumfuje jako kočka, která na té rozpálené střeše vydržela nejdéle.
Farizejství je systém, a my v něm žijeme
Jiří P. Kříž 3. březen 2009 zdroj Právo
Farmářské sídlo v deltě Mississippi, umírající Otec (Junák).
O jeho dědictví se pere rodina: manželka (Gazdíková), dva synové (Hejlík, Bořecký) a snachy (Briešťanská, Vitázková), ale i důstojný pán Tooker (Karel Mišurec). Vítězí, kdo jako kočka v nebezpečí vydrží nejdéle číhat na sluncem rozpálené plechové střeše. Jeden z moc dobrých obrazů v titulu Wiliamsovy hry.
Drama, které se jinde hraje půl třetí hodiny, vypreparoval Černín na hodinu a čtyřicet minut s účinnou dramaturgickou spoluprací Viktora Kudělky, který koncem února oslavil osmdesátiny...
Ještě jeden šperk zdobí Černínovy režie: práce s herci. Umí jejich výkony vybičovat do strhujícího tempa a exprese. Přibližuje tak české herectví anglickému nebo ruskému.
Nic neulehčuje. Klíčový monolog Otce a Bricka absolvují Junák s Hejlíkem na houpacích křeslech. na týchž rekvizitách, které jsou dominantou scény Jana Duška, se odehraje závěrečná exponovaná rodinná rozprava...
O velkém a mnohapólovém herectví konečně Brňáky přesvědčí Briešťanská v roli Margarety, oné číhající kočky zápasící spíš o narovnání vztahu s Brickem (Hejlík) než o dědictví. Bravurně zemitým, pro slovo a přehlíživou hrubost nikdy daleko nechodícím Otcem je věčný Junák.
Mistrovským Černínovým tahem je pozvání Jany Gazdíkové do světel ramp a její přesné obsazení do role nesnesitelné Matky. V jejích stopách, a s hysterií navíc, kráčí snacha Mae (Vitázková) a syn Gooper (Bořecký), zástupci rodinného farizejství, o němž Wiliamsovo drama je. Na trojici doplňuje nejplastičtější postavy (Margareta, Otec) pojetím Bricka Lukáš Hejlík...
