Brno probudilo pražské muzikálové nadšence
27. září 2010 zdroj www.topzine.cz
Soubor Městského divadla Brno přijel do Prahy, aby ukázal, jak vypadá skutečný muzikál. Probuzení jara doslova probudilo Novou scénu Národního divadla a přítomné diváky.
Odvážné dílo Probuzení jara, které ukazuje všemožné úhly lásky, hostila pražská scéna po dva dny, a to 24. a 25. srpna 2010. Původně americký muzikál přeložil do češtiny Jiří Josek. Zcela otevřeně mluví o prvním sexu, zamilování, sexuální orientaci, ale také o problémech, které přináší neutuchající až fanatická touha po sbližování otce s dcerou. Své místo si nachází i další problém mladých lidí – škola. Morice vyhodí ze školy, co má dělat? Život se mu zhroutil, stejně tak jako dívce týrané vlastním otcem. Jak tohle může dopadnout?
Komedie vyústí v tragédii
První polovina je velice komická, vzájemné přibližování především ústřední dvojice, poznávání vlastního těla, včetně smělého sebeuspokojení Jendy přímo na jevišti vžene divákům slzy do očí. Smíchy. Slzy však přijdou i na konci představení. Ale budou to kapičky, které způsobil tragický zvrat, osudný konec mladé lásky, mladých životů. Tato tragédie dokáže vzít za srdce lidi každého věku, i když ukazuje první lásky.
V čem by se měla pražské scéna od té brněnské učit? Především v obsazení. Nebylo herce a zpěváka, který by nedokázal bravurně zvládnout všechny disciplíny, které by měl správný muzikál mít. Tedy žádné činoherní (ani falešné) zpívání v divadelně-hudebním žánru, nýbrž čisté výkony, procítěně podané. Jak je vidět, hra nemusí mít mediálně známé tváře, aby se dala označit za kvalitní. Jedinou představitelkou, kterou můžeme velmi dobře znát z televizních obrazovek, byla Hana Holišová. Znát ji můžete z primáckého seriálu Velmi křehké vztahy. V Probuzení jara se jak jinak než výborně představila v roli Elsy. Hlavní role se ujala Svetlana Slováková coby Wendla, po jejímž boku se objevil Jiří Mach jako Melchior. Nejkomičtější výkon předvedl Vojtěch Blahuta v roli studenta Morice.
Chaos v postavách
I když je dílo vskutku povedené, vytkla bych přítomnost mikrofonů na jevišti. Aktérům by stačily jen porty, pak by se představení více podobalo skutečnosti, nevypadalo by jako koncertní provedení. Stejně tak nebylo moc působivé, když Zdeněk Junák a Jana Musilová představovali rodiče hned několika postavám a k tomu hráli i profesory. Pro nepozorného diváka pak stačí chvilka zamyšlení, aby měl v několika postavách, ztvárněných stejnými protagonisty, chaos.
I přes tato drobná škobrtnutí se přítomným zcela jistě dílo režírované Stanislavem Mošou vryje do paměti. Díky mnoha emocím, které herci divákům předávají, a také pro krásné písně, si zážitek ponesou na celý život. Těšme se tedy na další návštěvu brněnských představení.
Moša získal cenu za Probuzení jara
29. červen 2010 zdroj Právo
Šéf a režisér Městského divadla Brno Stanislav Moša získal Cenu Divadelních novin za sezónu 2009/2010 v oboru hudební divadlo za inscenaci muzikálu Probuzení jara. Vyhlášení cen se uskutečnilo v sobotu v Komorní scéně Aréna v Ostravě. Muzikál Stevena Satera a Duncana Sheika, jehož obsahem je skandální tragédie dětství a dospívání, se hraje v MdB od listopadu loňského roku, jen pouhé čtyři roky po úspěšné premiéře na Broadwayi. Probuzení jara uvede MdB 24. a 25. srpna na Nové scéně Národního divadla v Praze. Právu to oznámila mluvčí MdB Lucie Broučková.
Muzikál jako generační protestsong
Vít Závodský 23. únor 2010 zdroj Týdeník Rozhlas
Jevištěm třetího tisíciletí bývá nazývána moderní Hudební scéna Městského divadla Brno. Za pět let trvání nabídla celkem třicet inscenací, z toho deset světových a patnáct českých premiér. Dvě nedávné české muzikálové premiéry spojuje – vedle neběžných interpretačních kvalit – záslužné úsilí nespokojit se komerčně podbízivou líbivostí, nýbrž hledat aktuální burcující sdělení. Vzápětí po středoevropsky orientované předloze pražského rodáka Michaela Kunzeho a maďarského skladatele Sylvestera Levaye Mozart! (hrdina má podobu bohémského rockera) pohotově došlo na Probuzení jara libretisty Stevena Satera a v Brně pobyvšího komponisty Duncana Sheika, broadwayský titul od své premiéry v roce 2006 poctěný již osmi prestižními cenami Tony.
Kdysi skandální a proskribovaná „dětská tragédie“ (1891) Franka Wedekinda patří k dlouholetým láskám režiséra Stanislava Moši. Její jazzrockové podoby ve výstižném překladu Jiřího Joska se ujal s týmem osvědčených spolupracovníků – dirigentem Karlem Škarkou, výtvarníky Jaroslavem Milfajtem a Andreou Kučerovou a choreografkou Anetou Majerovou. Při zachování syžetu i dobových reálií se mu podařilo vynalézavě zpřítomnit tehdejší tabuová témata (zmatky pubertální erotiky, homosexualita, pokoutní potraty, sebevraždy), podtržená dnes aktuálními motivy šikany a zneužívání dětí. Těm už sice nehrozí při memorování Vergilia školní rákoska a s erotickým poučením rozhodně nejsou závislí na zápiscích spolužáka, nedostatek pochopení v nejbližším okolí, střety s autoritami a rozličné mezigenerační konflikty se jich však týkají i dnes. Studentské postavy Melchiora, Morice, Wendly a ostatních jsou ve výrazných kreacích obsazeny až trojmo a jejich cudně intimní i kolektivně razantní výstupy rostou od infantilní naivity k drsnému vzdoru. Všechny figury dospělých naopak zevšeobecněně ztělesňují jen dva herci a jevištní prostor vězeňské klece, kde sedí herci mimo akci, nepočetný orchestr i několik diváků, evokuje atmosféru veřejného procesu, který je věcí každého z nás. Nedlouhý večer s minimem vtíravých hitů se obejde bez prvoplánového naturalismu a v mrazivě houstnoucí atmosféře směřuje k působivé katarzi.
Probuzení jara na Nové scéně Národního divadla
Veronika Břešťanová 5. únor 2010 zdroj musicalnet.cz
V netradičním prostoru pro muzikálové divadlo, na pražské Nové scéně Národního divadla, se 5. února v rámci přehlídky České divadlo, pořádané agenturou Foibos, představilo Městské divadlo Brno s adaptací amerického muzikálu Spring Awakening – Probuzení jara.
Americký muzikál, který v USA získal v roce 2007 osm cen Tony, uvedlo MdB jako první české divadlo 21. listopadu 2009. Na motivy divadelní hry německého dramatika Franze Wedekinda napsal scénář a texty Steven Sater, hudbu pak Ducan Sheik. O český překlad se pak postaral Jiří Josek. Ten část původních jmen alespoň částečně přeložil, takže originální Moritz je v české verzi pouze Moric, z Hanschena se stal Jenda a z Ilse pak Elsa.
V režii Stanislava Moši se pak představili nové neokoukané tváře, stejně jako osvědčení bardi Městského divadla. Diváky mohlo překvapit to, že účinkující kromě standartních mikroportů na zpěv používali „ručáky" tj. ruční mikrofony, skryté v částech kostýmu.
Jak je v Brně dobrým zvykem, účinkující byli doprovázení živým orchestrem pod vedením Karla Škarky, který byl také, stejně jako v USA, umístěn přímo na jevišti. Po obou stranách jeviště byli také umístěny dvě divadelní řady, ve kterých mj. seděli členové tzv. offstage sboru a zapojovali se do sborových písní.
Děj se odehrává na konci 19. století na blíže neurčeném místě. Sledujeme životní pouť mladé dívky Wendly, jejích kamarádek a studentů místní školy, kteří právě objevují sexualitu na pozadí rigidní společnosti, kde ani rodiče ani učitelé nejsou ochotni je poučit o sexu, masturbaci a podobných „kontroverzních" tématech.
Pro pražské publikum byla většina obsazení složena z neznámých herců. Jedinou mediálně známou osobností byla Hana Holišová v roli Elsy. Jinak MdB vypravilo do Prahy velmi kvalitní obsazení. Jednoznačně výbornou volbou bylo obsazení Ivany Skálové do role Wendly. Ta konečně v plné parádě projevila svůj velmi výrazný talent a role jí nadmíru sedla. Jiří Mach je ideálním představitelem charismatického vůdce Melchiora.
V roli neurotického Morice se pak představil Lukáš Janota, kterého část pozorného publika může znát z účinkování v druhé řadě Česko hledá superstar, muzikáloví fanoušci ho pak mohli vidět např. v Godspell nebo jako člena company v různých inscenacích MdB. Pro roli měl dostatek pěveckých schopností.
V rolích dívek se pak na pódiu „řádily" Johana Gazdíková jako Thea, Kateřina Krejčová jako Anna a Tereza Martinková jako Anna. Chlapeckou company pak tvořila osvědčená jména a to Jakub Uličník jako Otto, Lukáš Vlček jako Jedna, Tomáš Novotný jako Ernst a Radek Novotný jako Georg. V dospělých rolích jsme pak měli možnost vidět Janu Musilovou a Milana Němce, kteří se přímo na pódiu měnili z role do role, např. z maminky byla náhle učitelka klavíru, z ředitele školy pak chápající otec.
Je třeba uznat, že se Probouzení jara MdB, alespoň v té sestavě, kterou jsme mohli vidět v Praze, nadmíru povedlo a rozhodně je srovnatelné se zahraničními uváděními. Režiséru Mošovi se adaptace tohoto hitu povedla a rozhodně stojí za to, si tento dnes již kultovní muzikál, zajet zhlédnout třeba do Brna do Městského divadla.
Z toho muzikálu mrazí. Ale je to zážitek
Luboš Mareček 27. listopad 2009 zdroj MF Dnes
V Brně o víkendu servírovali v české premiéře světovou muzikálovou novinku Probuzení jara autorů Stevena Satera a Duncana Sheika.
Titul, který je zhudebněním druhdy skandální stejnojmenné „dětské tragédie“ Franka Wedekinda, sklidil nebývalý úspěch hned po svém americkém uvedení v roce 2006. Doputoval brzy na Broadway a pobral osm prestižních cen Tony. Režisér Stanislav Moša však neimportoval do Městského divadla Brno pouze zaoceánský muzikálový hit. Brněnské
Probuzení jara je skutečně pozoruhodným titulem: hudebně, scénicky i obsahově. Namísto jalového obdělávání mainstreamových témat popkultury, jak je známe z jiných produkcí, je tento muzikál inventurou sto let starých, ale nebývale současných témat.
Mistrný kousek
Příběh dospívajících dětí bojujících se svou probouzející se sexualitou a také nechápavou zarytostí světa dospělých dostal zajímavé jazzrockové balení. Neuslyšíte tady vyloženě líbivé hity, neuvidíte rozmáchle blyštivá muzikálová aranžmá plná glitrů. Jeviště je vlastně jedna velká klec, v níž sedí živý sed-mičlenný orchestr, ale také všichni účinkující, a dokonce i hrstka diváků. Týká se to všech. Opatřit jedním slůvkem všechny inscenační složky? Pak použiji slovo naléhavost. Z decentního komorního balení se až akutně derou témata jako je domácí násilí, zneužívání dětí, šikana či třeba homosexualita. A je s podivem, že zhudebněný text z roku 1891 působí svou nebývalou otevřeností v obecenstvu rozpaky dodnes. Publikum šumí, ať už se tady mluví o pedofilii nebo se na scéně políbí dva chlapci. Režisér Moša však křiklavě nevystrkuje skandály. Z dětské mozaiky zmatených pocitů a reakcí citlivě vytahuje jednotlivé příběhy. Působivé svícení ve fortelné režii, syté hudební aranžmá, nápaditá choreografie a všechny pěvecké výkony dělají z brněnského Probuzení jara mistrný divadelní kousek. A také zarývající se divácký zážitek.
Umění milovat v divadle Stanislava Moši
Jiří P. Kříž 25. listopad 2009 zdroj Právo
Život zdá se být totální shit, v pasti lapený nemáš kam jít, vztekají se mladí v Probuzení jara Wedekindovo Procitnutí jara je velkým tématem evropské dramatické tvorby o sváru rodičovskopedagogické generace s dětmi na rozhraní adolescence a puberty. Konflikt se od vzniku hry (1891) nezměnil. Pokrytectví maloměšťáků má zájem podobné sváry přezírat, tabuizovat, jejich reflexe cenzurovat. Znamenitou hru vydolovali v čase společenské prudérie Bushovy éry libretista Steven Sater a muzikant Duncan Sheik. Na jaře 2006 na Off-Broadwayi, a ještě téhož roku v broadwayském Divadle O’Neilla přivedli na svět muzikál Probuzení jara.
Muzikál hodně jinak
Tři roky od světové premiéry, která se výrazně vymkla newyorským konvencím hudebního divadla, a kousek se okamžitě rozlétl na evropská i světová jeviště, přivedl Stanislav Moša Probuzení jara na jeviště Městského divadla Brno. Kam jinam v Česku?! Hudební scéna MDB po magistrátní kvalitativní likvidaci Karlína v Praze o tři patra převyšuje všechno, co se u nás v muzikálu a operetě děje. O stále stejnějších a uhozenějších nápadech soukromých produkcí nemluvě: Švejka pod kytičky superarbitrovali pro naprostou blbost autorů po několika reprízách. Po Tokiu, Riu, Sydney, Buenos Aires, Londýnu a dalších evropských městech také v Brně od premiéry 21. listopadu dráždí a dojímá příběh rodičovského, školského a církevního výchovného drilu, a naproti tomu erotického zrání a křehkého poznání, což v nepřipravenosti a bezvýchodnosti v prudérní společnosti může vést až k smrti… Pánbů zaplať za překlad Jiřího Joska, který současným jazykem umí přibližovat i Shakespeara. Bodejť by mu nebyl blízký Wedekind a jeho citlivý americký přebásnitel Sater. A jazzrockový specialista Sheik, který vrátil, a přesto hodně dopředu posunul muzikál; přinejmenším k melodičnosti, ale třeba i k věrohodnosti.
Znamenitá Holišová
Obdiv „dospělákům“ Ireně Konvalinové a Zdeňku Junákovi (alternují Jana Musilová a Milan Němec). Na jevišti modelují všechny rodičovské a pedagogické role. Z množiny mladých ve sporu s vychovateli a s vlastní nezkušeností čněl na první premiéře nad ostatní perfektní muzikálový výkon Hany Holišové (Elsa). Pozornost se pochopitelně soustřeďuje na Svetlanu Slovákovou (Wendla), Jiřího Macha (Melchior) a Vojtěcha Blahutu (Moric). V recenzní glose stačím pochválit už jenom první samostatnou choreografii Anety Majerové, ornamentální scénografii Jaroslava Milfajta a kostýmy Andrey Kučerové…
Steven Sater, Duncan Sheik: Probuzení jara
David Kroča 24. listopad 2009 zdroj recenze pro Český rozhlas Vltava
Městské divadlo v Brně, Hudební scéna, premiéra 21. listopadu 2009
Muzikál Probuzení jara zachovává všechny hlavní dějové linie Wedekindovy předlohy. V centru dění je vztah čtrnáctiletého studenta chlapecké školy Melchiora se stejně starou, ale v lásce nepoučenou Wendlou, jenž končí dívčiným otěhotněním. Osud mladého páru je tragický, neboť chlapec je poslán do polepšovny a Wendla umírá při pokoutním potratu. Svět mladých lidí tu stojí v ostrém protikladu ke světu dospělých, který se ohání morálkou, ale ve skutečnosti dělá osudové chyby.
Antipatie k tomuto světu vyjádřil libretista muzikálu tím, že všechny dospělé postavy hrají pouze dva herci, takže učitelé, rodiče i kazatelé splývají v jednu beztvarou masu. Mladí jsou naopak postavy plnokrevné, plné života a energie. Takto rozdané karty jsou sice tendenční, ale umožňují hrát hru, v níž se ukáže, že pokrytecký maloměšťák není mrtvý pojem. Zvláště když jeho klid vystrašíte tématy jako sexuální zrání, domácí násilí nebo homosexualita.
Režisér Stanislav Moša nejenže odkrývá aktuální ostří kdysi skandální předlohy, ale chce inscenovat dráždivý text jako veřejný proces, jehož účastníky se postupně stávají i diváci v sále. Část z nich skutečně sedí v přidaných řadách na jevišti a nenápadně se mísí s účinkujícími, kteří se po svém výstupu opakovaně ztrácejí v davu. Možnosti tohoto inscenačního klíče ukazuje například šokující song s tématem domácího násilí a incestu, při němž se k jedné ze zpívajících obětí postupně přidávají další, jako by právě našly odvahu zveřejnit svůj problém. Vlastně každé hudební číslo tohoto muzikálu má podobu silné osobní výpovědi protagonisty. Autentičnost songů pak umocňuje také živý orchestr přímo na jevišti, takže příběh Melchiora a jeho přátel místy připomíná rockový koncert.
Důležitým rysem v hereckém pojetí je dvojznačnost či dvojsmyslnost jednání, která dá vyznít také komice, a rovněž řeč těla a fyzická akce, jež vytvářejí na jevišti scény plné emocí. Herci zvládli vypjaté situace se ctí, ačkoliv scénář jim to rozhodně neusnadňuje, neboť je v některých intimních scénách dosti explicitní. V obsazení, které jsem viděl, zaujala Svetlana Slováková jako Wendla. Mladá herečka dala hlavní dívčí postavě potřebnou naivitu a zranitelnost, ale rovněž silnou dávku mladé touhy a nespoutanosti. Zdařile jí v tomto smyslu sekundoval Ondřej Bábor v úloze Melchiora, jenž však mezi chlapeckými figurami částečně zůstal ve stínu strhujícího rozervance Morice v podání Vojtěcha Blahuty. Pěvecky inscenaci dominuje výkon Hany Holišové v postavě Elsy, jíž právem patří poslední, finálová píseň.
„Poslouchej píseň, / jež v dítěti zní, / ta nebývá vždy veselá,“ zpívá se v překladu Jiřího Joska a tyto verše by mohly být i mottem muzikálu. Právě z nich je totiž patrné, že více než chichotajícím se puberťákům je určen nám dospělým, kteří jsme na trampoty vlastního dospívání pozapomněli. Provokativní muzikálové dílo amerických autorů osvěžuje paměť s neúprosnou otevřeností.
