Nahá múza
Lenka Suchá 16. březen 2010 zdroj Brněnský deník
Atmosféru stejně rozmanitých prostředí a nálad, jaké nabízela bohémsky rozevlátá meziválečná Paříž, přenáší na diváky i první společný jevištní projekt Zdenka Merty a Zory Jandové. Původní šansonový muzikál Nahá múza na Činoherní scéně Městského divadla Brno tak spíš než z promyšleně sevřeného tvaru těží z pestrosti žánrů u více než třiceti hudebních čísel. Muzikálem současně vrcholí třicetiletá spolupráce této manželské dvojice, v níž se Merta tradičně představil jako skladatel a Jandová poprvé jako výhradní autorka libreta. Jednoduchou, přesto napínavou dějovou zápletku naplňuje klasický vztahový trojúhelník malíře Mariana, sochaře Frederika a jejich krásné múzy Magdaleny. Hostující režisér a scénograf Šimon Caban navodil ruch velkoměsta, barů a šantánů kovovým labyrintem na točně, který se prakticky bez ustání pohybuje.
Zvláštností inscenace je rozdvojení postavy Múzy do mladé dívky Magdalény (Hana Holišová) a její starší obdoby, která děj napřed jen sporadicky komentuje a hlavní prostor dostává až ve druhé polovině. Zora Jandová tady v až překvapivě uměřené stylizaci předvedla esenci zralé ženskosti a pěvecké jistoty v jí blízkých šansonových písničkách za doprovodu živého orchestru. Autorský divadelní debut Jandové a Merty tak představuje sympatický pokus o původní šansonový muzikál, který na jevišti oživuje starou známou pravdu: muži dál a dál hledají svoji múzu, přestože tu nejlepší už mají dávno doma.
Nahá múza
Vladimír Čech 16. únor 2010 zdroj Hospodářské noviny
Nahá múza je muzikál o lásce, o hledání vlastní tvůrčí cesty a umění vůbec, ale také o morálce a etice, neboť sláva leckomu dokáže zamotat hlavu a pokřivit charakter. Zdá se tedy, že se autorská manželská dvojice snažila uchopit hned několik témat, čímž výsledek nabyl na košatosti.
Hudba Zdenka Merty je líbivá, nejedna z melodií si dokonce zasluhuje, aby s derniérou nezapadla. Skladatelův hudební jazyk asociuje sice především francouzský šanson, ale Merta tu a tam odskočí i třeba k jazzu, popu, náznaku vážné opery či rokenrolu – muzikál po velkém střihu končí až v roce 1956, kdy (jak se překřikují kameloti) Marilyn Monroe slavila třicátiny a Elvis Presley ovládl hitparádu vemlouvavou písní Love Me Tender. Komorní „orchestříček“ hraje po obou bocích scény, o premiéře ho od klavíru dirigoval Karel Cón. Je to dobré řešení, neboť jeviště se tak ještě víc zalidní a zateplí.
Herci, jak je v Městském divadle ostatně snad už železným pravidlem, se očividně snaží. Představiteli sochaře Frederika Lukáši Vlčkovi by v jeho parádních decibelových peckách mohl vysoké tóny závidět nejeden operní pěvec.
Šansonová Nahá múza v Brně
Libor Barok 11. únor 2010 zdroj musicalnet.cz
Každý umělec potřebuje svou Múzu. Ale co se stane, když jedna žena okouzlí v jednom okamžiku dva muže? Autorský muzikál Zdeňka Merty a Zory Jandové měl premiéru v Městském divadle v Brně. Tuto slavnostní akci jsme k naší veliké lítosti nemohli shlédnout, ale přinášíme Vám reportáž z poslední neveřejné zkoušky šansonového muzikálu Nahá múza.
Zdeněk Merta složil pro Nahou múzu velice líbivou muziku plnou šansonových melodií, krásných akordeonových tónů a s velikou možností pro ukázání umu klavírních mistrů. Stejně tak i texty Zory Jandové jsou psané s velikým citem. Na jedné straně vtipné, a hned v příštím okamžiku nesmírně tragické. Manželský pár Zora Jandová a Zdeněk Merta připravoval šansonový muzikál Nahá múza přes 2 roky. A během zkoušky mi bylo okamžitě jasné, že nesleduji další z řady muzikálových rychlokvašek. V Nahé múze každá scéna, každé slovo, každý pohyb a řekl bych, že i každý dotek hudebního nástroje přesně zapadá do příběhu a opravdu nic není děláno na půl.
Veliké plus každého muzikálu je živý orchestr. A ten, jak již je v Městském divadle Brno zvykem, samozřejmě nesměl chybět. Orchestr, umístěný po krajích jeviště, skvěle doplňuje až neuvěřitelně funkční scénu. Přeměny scény se dějí pomocí točny, kdy prostředkem prochází schodiště, připomínající secesní styl meziválečné Francie a na krajích jsou velice nahrubo namalované průchozí kulisy domů. Z provaziště se nad scénu spouští rozličné předměty. Nacházíme-li se v uměleckém baru, jsou nad hlavami účinkujících staré oprýskané lustry. Jsme-li na důležitém večírku, vernisáži, spustí se nad jeviště několik zlatých prázdných rámů a luxusní skleněný lustr. V pokoji malíře Mariána je zavěšeno velké ateliérové okno. Samotná točna se během muzikálu zastavuje opravdu minimálně. Ve spoustě scénách se lidé neustále pohybují, takže je celý muzikál až neskutečně akční.
Děj inscenace se odehrává v meziválečné Paříži. Světové město umění ve svých ulicích a barech hostí celou řadu architektů, malířů, návrhářů, sochařů a dalších existencí toužící po zbohatnutí v oboru, který milují. Každý z nich, ale potřebuje inspiraci. A kdo může člověka lépe inspirovat ke krásnému tvoření než krásná žena. Každý umělec si hledá svou múzu. Krásná Magdalena však jedné noci současně okouzlí malíře Mariana a sochaře Frederika. V tom okamžiku se začíná rozehrávat romantický příběh plný retrospektivních vzpomínek, sarkasmu a romantiky.
Magdalena nejdříve upřednostní malíře Mariana. Nechá se ochotně malovat. Dokonce vznikne i obraz s názvem Nahá múza. Magdaleně se narodí dcera Kristýna. Marian se stane úspěšným a kritici nešetří chválami nad jeho obrazy. Ovšem každý člověk, a umělec zvlášť je velice vrtkavý. Marian začíná propadat alkoholismu, přestává malovat, Magdalena i malá Kristýnka se pro něho stávají koulí na noze. Aby krásná Magdalena uživila rodinu musí po nocích šít oblečení. "Proč jsem jen tehdy nešla za sochařem Frederikem?" Frederik je v době Mariánova duševního zhroucení poměrně úspěšný a uznávaný.
Do Paříže se pomalu vkrádá hrozba druhé světové války. Nevině, jako dětské plyšové hračky, se do všech domovů dostává strach z dalšího válečného konfliktu. A onen strach nevynechá již tak zničeného Mariana. Marian se rozhodne od všeho utéct. Prostě zmizet. Nechá svou ženu a dítě ve městě plném strachu a uteče pryč. Opuštěná Magdalena se zanedlouho zamiluje do Frederika.
Městem se roznese fáma o zmizení a následné smrti známého Malíře. Marianovi obrazy v té chvíli několikanásobně naberou na ceně. Ovšem během dražby, díky které by Magdalena zabezpečila rodinu se Marián objeví opět v Paříži a tím hodnota obrazů spadne až na samé dno. Na aukci se však najde blázen, který Marianovi obrazy koupí za horentní sumu. Oním bláznem je sám Marian. V té době je již Kristýnka dospívající slečna. Přesně, jako její matka, ve chvíli, kdy se stala Marianovou múzou.
„Mrtví prd ví.“ „Rozřezala údy, prý to bylo z nudy.“ „Nejlepší umělec je mrtvý umělec.“ To je jen malá ukázka sarkasmu a narážek na smrt, které z jeviště během představení zaznívají. I stáří, jako takové, autorka Zora Jandová zlehčila ve scénách, kdy se baví tři nahluchlé tety u kafíčka. Různé překrucování slov, vět, či naprostá změna významu drobným přeslechnutím vyznívá velice vtipně.
I když jsem shlédl pouze zkoušku muzikálu, tak jsem přesvědčen, že se diváci v tomto díle plném retrospektivy, náznaků a předválečného strachu neztratí. A spolu s múzou Magdalenou, Kristýnou, malířem Marianem a sochařem Frederikem dojdou k velice zajímavému rozuzlení.
