Muzikálová politická satira
Vít Závodský 14. září 2010 zdroj Týdeník Rozhlas
Již šest roků nabízí Městské divadlo Brno na moderní Hudební scéně pestrý, realizačně kvalitní, obecenstvem vyhledávaný a odborníky oceňovaný repertoár světových muzikálů, klasických operet a zejména novinek z vlastní autorské dílny. K nim se dá přiřadit nynější nastudování předlohy básníka Jiřího Žáčka a skladatele Zdenka Merty Ptákoviny podle Aristofana.
Podobně jako ve známějších hrách (Mír, Lysistrata) vzal si antický komediograf
v Ptácích (414 př. Kr.) na mušku dobové poměry rodných Athén, takže je dnes třeba přistoupit ke vhodným úpravám. Režisér a ředitel MdB Stanislav Moša tento text nastudoval už na JAMU (1982) a Žáčkovu citlivou, vtipně veršovanou adaptaci uvedl krátce před Listopadem v pražském Národním divadle (1989). Letošní inscenace prokázala, že si tato jen mírně inovovaná verze zachovala srozumitelnost, ideovou aktuálnost, zábavnost i diváckou přitažlivost. Dějově respektovaný aristofanovský příběh dvou kumpánů, agilně pragmatického Primabrachose (Martin Havelka) a pasivnějšího Doufaliona (Tomáš Sagher), kteří demagogicky přimějí opeřence k vybudování vzdušného Mrakoptakohradu, postupně ovládnou jejich svobodnou říši a obratně manipulují dokonce s Olympany, celkem zdařile kloubí několik žánrových rovin. Kompaktnější první půle předestírá především metaforickou pohádkovou podívanou, když na vertikálně členěné krkolomné výpravě Christophera Weyerse v invenčních kostýmech Andrey Kučerové a choreografii Anety Majerové sledujeme při živě hrajícím orchestru Dana Kalouska vynalézavé etudy nápadně nalíčených, ba skutečně létajících ptačích příslušníků.
Roztříštěnější část druhá s infiltrací prospěchářských lidských týpků i bohů do jejich rozkládající se society je pak více zacílena k domácímu dnešku: v kabaretní poloze, avšak bez karikující podbízivosti, spíše v náznacích a narážkách, satiricky reflektuje naši politickou scénu. Početné alternované obsazení (připomeňme eruptivní Slepici Zdeny Herfortové a polyglotního Laureáta Erika Parduse) sklízí potlesk na otevřené scéně. Nedlouhý večer pobaví i zamrazí.
Žáčkovi Ptáci předběhli volební sliby
Iveta Macková 1. červen 2010 zdroj Kult
Hudební politickou satiru Jiřího Žáčka a Zdenka Merty s názvem Ptákoviny podle Aristofana uvedla v režii Stanislava Moši koncem dubna Hudební scéna Městského divadla Brno. Původní Aristofanova hra Ptáci se představila divákům již před úctyhodnými dvěma a půl tisíci lety v Athénách u příležitosti tehdejších starořeckých náboženských slavností.
Česká adaptace hry z pera Jiřího Žáčka se uskutečnila těsně před listopadem 1989 ve „Zlaté kapličce“ v režii Stanilava Moši a s reprodukovanou hudbou Zdenka Merty. Předlistopadová hudební taškařice se převlékla do muzikálové komedie, Mertovu hudbu hraje živý orchestr a tančí, zpívají a hrají muzikáloví herci.
Novému pojetí dominuje poutavá a divoká ptačí říše (scéna) Christophera Weyerse a originální kostýmy (zvláště pestrobarevných ptáků) Andrey Kučerové. Další neopomenutelnou složkou je vtipná a v případě ptačích výstupů i ptáky vystihující stylizovaná choreografie Anety Majerové. Tentokrát Mošova inscenace neosciluje s někdejším komunistickým režimem a životem v něm, ale s naší každodenní současností. Strefuje se do všeho a do všech, diváci často křičí smíchy a aplaudují.
Načasování premiéry do období předvolebních politických slibů a kampaní ještě umocňuje satirický podtext hry. Obsahově nikterak náročná komedie o dvou uprchlících z Athén – Primabrachosovi (v premiéře spolidně ztvárněný Martinem Havelkou) a Doufalionovi (Tomáš Sagher), kteří se rozhodnou ovládat ptačí říši květnatými plány a krásnými sliby, dostává díky předvolební atmosféře živý kontext a náboj.
Inscenace místy možná zbytečně lacině opouští nadhled a bere do úst konkrétní politiku, ale konečně-je to politická satira. Úsměvná, hravá, s líbivými melodiemi i texty a v naprosto profesionálním hereckém nastudování.
Spadla klec
Josef Herman 1. červen 2010 zdroj Divadelní noviny
Zvláštní adaptace Aristofanovy komedie Ptáci z pera Jiřího Žáčka pod názvem Ptákoviny podle Aristofana byla jednou z těch, které předznamenaly listopad 1989. Žáček Aristofana přebásnil k obrazu svému, tedy do hravého jiskřivého jazyka, a také k obrazu politické situace – nebylo možné nevnímat paralely Aristofanovy satiry s poměry zmrtvělého režimu v době pěrestrojky, a Žáček i jeho spolupracovníci Stanislav Moša a Zdenek Merta si na tehdejší dobu servítky nebrali. Premiéra vzbudila emoce, na jedné straně překvapené, že se něco takového už může říkat z jeviště, a to dokonce první scény, i když jen malé Nové, a mohu jako pamětník potvrdit, že jsme se s chutí zasmáli, na druhé straně režim už s tím nic dělat nedokázal. Což ovšem víme dnes, rád připomenu, že se to událo na popud šéfa činohry Milana Lukeše. Ten má ještě jednu zásluhu hodnou připomenutí: nad inscenací seznámil pozdější trvalou autorskou dvojici Moša – Merta. Dílo se ovšem hrálo párkrát a pak se publikum přesunulo do ulic.
Lze jen odhadovat, proč právě před letošními volbami se Stanislav Moša v Městském divadle v Brně k dílu vrátil. Tenkrát to byla hra s písničkami, tentokrát už to mohlo dostat, a zčásti dostalo, parametry muzikálu – Zdenek Merta přidal další čísla, a právě významové songy on umí, doprovází živá kapela. Ale i Moša projevil myslím především politickou odvahu a divadelní odhad na aktuální téma, které od dob Aristofanových nedoznalo v lidské společnosti podstatnější změny: dva athénské pobudy vyženou z města, oni dojdou do ptačí říše, nakukají ptákům, že by mohli vládnout světu, jak lidem dole, tak bohům nahoře, založí velké mocné město, jehož vládcem se nakonec prohlásí pobuda Primabrachos. V Žáčkově úpravě domýšlivé ptáky rovnou zavře do klece, což tehdy byla vtipná humorná narážka na reálnou politickou situaci, na kterou jsme byli zvyklí, dnes je to myslím ještě působivější upozornění na to, co může znovu přijít! Tehdy seděla v hledišti zcela konsternovaná Jiřina Švorcová, dnes se u Moši opět aplaudovalo vstoje, jen skupinky politiků seděly, mračily se a pokukovaly po sobě. Mám dojem, že napříč politickým spektrem, jak se korektně říká. Jen směr možného pohybu nikoli z klece, ale do klece, se od té doby změnil.
Pro brněnské uvedení Jiří Žáček text upravil, především jeho druhou polovinu, na té první až po rozhodnutí vybudovat vševládné ptačí město Mrakoptakohrad (i název ptákům podstčil Primabrachos) mnoho neměnil. Ti nahoře – zase stejní „ptáci“ – si také rozdělí vládní funkce, jen před dvaceti lety působili trochu ošuntěleji a šedivěji, ale jinak? Až se pamětníkovi věřit nechce. Právě druhá polovina hry, přechýlení do dnešní situace, však dosvědčila, že politická satira buď už vymřela, nebo možná ani neexistovala: od Aristofana přes V+W až po Žáčka, abych to zkrátil, satira se projevovala neuctivým chováním a jednáním vůči napadeným, slovníkem často hodně ostrým. Kdežto stačí jen málo zobecnit, a máme tu podobenství, které může názorněji poukázat na principy chodu dějin. Aristofanův text obsahuje obé, Žáčkovo přetlumočení také, navíc řadu narážek na současné reálie, včetně třeba třicetikorunových poplatků, ale když má dojít opravdu na satiru, i Žáček si vypomohl prostředky vlastně kabaretními. A režisér Moša je hrubě doslovil. Počínaje krátkými výstupy všemožných taky důležitých, kteří se v novém Mrakoptakohradu prosazují, všechno vykukové od výběrčího daní přes prodavače vzduchu až po poradce, mluvčí, zkrátka havěť ryze současnou. Přitvrdil Erik Pardus figurkou Laureáta, který hodlá opěvovat nový režim, stejně jako opěvoval ten starý, a ještě víc figurkou Nemakačenka, postavou spíš už za hranicí politické a národnostní korektnosti. Nechybí kvočna coby zapšklá feministka – Zdena Herfortová za expresívně komický monolog sklidila aplaus večera, nechybí kritik režimu, jehož ovšem nikdo neposlouchá a brzo přijde o krk. Delegace bohů, Poseidon, Triglav a Hérakles už se mezi sebou jen mlátí kyjem, jeden mluví za Zemana, druhý za Klause, k velkému gaudiu posluchačů. Jenže, lze to sehrát decentněji?
Zrod diktátora z příjemného chlapíka, který všem nezištně radil a pomáhal, je v Žáčkově úpravě o to účinnější, že Primabrachos se svým kumpánem Doufalionem zpočátku připomínají plebejské dvojice z her Osvobozeného divadla. Primabrachose Martin Havelka jen po troškách sune ke kýženému, a jak se ukazuje, předem stanovenému cíli – po všem tom jásání zavře nad ptáky klec se slovy vyřčenými do publika: Svoboda by je zabila. Věcně vysloveno, člověk snadno uvěří! Diktátoři vypadají, alespoň zpočátku, sympaticky, a Martin Havelka to dobře ví – skvělá postava! Dosud vzdušná scéna (opět v principu analogická scéně před dvaceti lety) se setmí a Koňadra skrz mříže zajíkavě šeptá ještě před chvíli nadšeně skandovaný slogan: Šťastný, požehnaný ptačí rod!
Tak uvidíme, jestli i nám spadne klec. Každopádně skvělá inscenace a pokud vím, jediné opravdu politické divadlo o věcech hodně podstatných a aktuálních.
Ptákoviny
24. květen 2010 zdroj Xantypa
Způsobily rozruch už před dvaceti lety ve „Zlaté kapličce“. S podzimem 1989 je chtěli zakázat nejprve ptáci vypelichaní, aby je pak přepeření supové, blbouni nejapní, koňadry a slepice prohlásili za kousek nebezpečně čechrající sametové pápěří. Co je na Ptákovinách nepřátelského, prostořekého a hodného zadupání do prachu? Neptejte se ptáků na tahu, nýbrž těch v domácím zasmrádlém kurníku! A nebojte se usednout na hřad brněnského Městského divadla. Moc jsem se bál, že si v Brně netroufnou vytáhnout Ptákoviny z muzea, ze kterého se nám po čtyřiceti letech podařilo vyklouznout. Že se stanou dalším módním plivancem na ujímání éry, na kterou si dnes troufají i její věrné potápky, pod hladinou do rákosí vždy připravené ukrýt se, nebo v řádu srostloprstých věčně raději podřimující dudci. Jenomže bohatýr Žáček strhl do proudu všechny kolem sebe. Když už je jasné, že v Mrakoptákohradu se budou rozdávat posty, stává se z dávné aristofanovské alegorie sarkastický obraz naší šťastné doby s Poseidónem Klausem, Héraklem Zemanem i věčně bitým slovanským Triglavem. Monology slépky-feministky, holuba zaznamenávajícího, jak se poptačťuje lidský svět, ale i další nové Žáčkovy satirické kousky odměňuje publikum nekonečnými aplausy na otevřené scéně.
Ptákoviny mají co říct i po dvaceti letech
Luboš Mareček 5. květen 2010 zdroj MF Dnes
Městské divadlo Brno vsadilo na staronovou hudební politickou satiru Ptákoviny podle Aristofana. Autor a básník Jiří Žáček, hudební skladatel Zdeněk Merta a režisér Stanislav Moša se s odstupem dvaceti let vrátili k textu, který se prvního uvedení dočkal v pražském Národním divadle. Několik měsíců před převratem tento kousek, v němž zazněla i karikovaná ptačí Internacionála, rozčeřil vody socialistického divadelnictví. Když se po Listopadu režim ocitl na lopatkách, Žáčkovy Ptákoviny stáhli z repertoáru. Kouzelný paradox tohoto umrtvení inscenace: divadelníci měli po výměně politického systému strach, aby titul lidé nechápali jako parodii na sametovou revoluci.
Vstupovat do stejných vod v žánru politické satiry je riziko. Zasmrádlá švanda je ten nejprudší divadelní jed. A v této dramaturgické optice je radostným zjištěním, v jak výtečné kondici Žáčkův scénář zůstal. Básník samozřejmě udělal pár kosmetických úprav (z Veksláka se kupříkladu stal moderní živočišný druh Lobbista), ale satira vycházející z díla Ptáci komediografa Aristofana zůstala trefná a srozumitelná.
Karikatura politických tahounů
Příběh dvou athénských občanů, kteří obratnou manipulací ovládnou ptačí říši a natáhnou do ní ty nejhorší lidské prototypy, je i ve své nové variantě výmluvnou legrací. Na paškál přijde velestrana s ptákem v erbu i její přímí konkurenti, z jeviště se snesou karikatury tuzemských politických tahounů. Sarkastický obrázek má v Mošově režii cit pro míru (narážka na české spoluobčany čekající na svůj bezpracný Ráj v Kanadě bude možná pro někoho čirou xenofobií). Inscenace Ptákoviny před diváka naštěstí nestaví jen pohádkovou metaforu o korumpování kdysi svobodného ptactva. Právě narážky z tuzemské současnosti jí vracejí život a rámují i důvod její stávající existence.
Nekomplikovaná a přímá zábava sedí publiku tak, že není nouze o potlesky na otevřené scéně. Žáčkův mistrný monolog ukvákané slepice v živelném podání Zdeny Herfortové je více než inscenačním bonbonkem. Je strhující hereckou erupcí, podobně jako výkon Michala Isteníka, který coby Holub ironizuje celé české plémě. Martin Havelka jako hlavní kumpán Primabrachos si s jedovatou jízlivostí a pobaveným nadhledem vychutnává svoje dílo zkázy.
Diváckým zážitkem je scéna Christophera Weyerse i kostýmy Andrey Kučerové, která k charakterizaci ptáků nápaditě využila líčení. Předváděné studie pohybu ptačí říše jsou také hereckým kořením večera s Mertovým zajímavým hudebním doprovodem.
Bezmála operetní zábava by snesla i drsněji gradovaný konec. Před ptáky okradené o svobodu i budoucnost se snese obrovská síť. Jsou lapeni v kleci nesmlouvavého diktátu. Tento hrůzný vykřičník však inscenace výmluvněji nevymodelovala. I tak se v Ptákovinách na česká jeviště záslužně vrátil ohrožený a bezmála vymírající žánr.
Ptákoviny podle Aristofana
David Kroča 3. květen 2010 zdroj ČRo 3 Vltava
Může být Žáčkova předlistopadová komedie aktuální i za jiného režimu? Nepochybně ano, řekli si mladí dramaturgové Klára Latzková a Jan Šotkovský a původní text útočící proti totalitě revidovali na současnou politickou satiru. Zatímco v roce 1989 na jevišti pražského Národního divadla šlo o lidovou taškařici se zpěvy a reprodukovanou hudbou, v Městském divadle Brno jde dnes o muzikálovou komedii s živým orchestrem a skvělými pěveckými sóly. Zatímco tehdy byl předmětem výsměchu hlavně frázovitý jazyk funkcionářů, dnes je zdrojem humoru politika ve všech svých podobách včetně lobování.
Libreto Jiřího Žáčka motivicky čerpá z Aristofanovy komedie Ptáci. Dva kumpáni s promlouvajícími jmény Primabrachos a Doufalion přesvědčí obyvatele ptačí říše, aby začali vládnout světu. Protřelí intrikáni společně s vychytralým Dudkem a ptačím náčelníkem Supem postupně vytvoří kastu samovládců, která bravurně potírá individualitu i své odpůrce, až nakonec všichni příslušníci ptačího rodu končí v kleci. Symbolika klece, která všechny vězní, možná nemá takový účinek, jako před jedenadvaceti lety, navíc je dost průhledná.
Žáčkovy rýmované verše jsou vůbec předvídatelné : dojde na připomínku „mocné ptákostrany“ a šéfů se „sexy mozkem“, ale i obecnou kritiku společnosti ve verších typu: „Všichni se naparují jako páv / a domáhají se svých práv.“ Obsahují však účinné satirické šlehy, které autor rozdává – a to je třeba uznat – podle hesla „padni komu padni“.
Režisér Stanislav Moša si uvědomuje úskalí přímočaré satiry a snaží se proto o plastičtější podívanou. Úvodní idylický obraz ptačí říše vystavěl s pomocí úchvatné scény hostujícího Christophera Weyerse. Herci v rolích ptáků tu šplhají po větvích, houpou se v sítích, ale také létají mezi bujnou vegetací. Zásluhu na výsledném dojmu má rovněž choreografie Anety Majerové, která vybavila každého ptačího aktéra jeho charakteristickým stylizovaným pohybem : podle něj tak poznáme třeba Kachnu, Sovu, Rajku či Holuba. Originalita a jedinečnost figur záměrně mizí ve druhé části inscenace, poté, co se pohlaváři ujímají otěží. Proměnu svobody na uniformitu doprovází i změna kostýmů. Zatímco dosud se aktéři pohybovali ve vznešených a originálních róbách Andrey Kučerové, po „převratu“ si oblékají jednotné modré mundúry.
Nejvíce hereckého prostoru má užvaněný Primabrachos Martina Havelky, s nímž alternuje Petr Gazdík. Havelka je v roli intrikána spolehlivý, dokáže diváka vtáhnout i s ním komunikovat. Vděčnou roli ale dostala také dvojice Zdena Herfortová a Markéta Sedláčková, jež alternují v úloze Slepice. Jde o figuru divačky, která po celou dobu takřka nenápadně sleduje dění na jevišti z první řady, až to nakonec nevydrží a rozpoutá afektovaný monolog na obhajobu ženského pohlaví.
Nová verze Ptákovin podle Aristofana prokázala, že politická satira má na jevišti stále smysl. Vyznačuje se sice jinými akcenty než před léty, ale reakce smíchem je pořád nutná a očistná. Nejspíš to bude platit i po květnových parlamentních volbách, do nichž se některé narážky Žáčkova staršího textu docela přesně trefují...
Svět, ve kterém šťastné zítřky začaly už včera
Lenka Suchá 28. duben 2010 zdroj Brněnský deník
Muzikál Městského divadla Brno Ptákoviny podle Aristofana vrací na jeviště politickou satiru a lidovou zábavu, která pobaví a neurazí
Brno - Návrat kabaretní politické satiry na česká jeviště zprostředkovala nejnovější premiéra Městského divadla Brno. Režisér Stanislav Moša pro Hudební scénu oprášil veršovanou hru Jiřího Žáčka Ptákoviny podle Aristofana, kterou poprvé nastudoval už v červnu 1989 na Nové scéně v Praze.
Právě v bouřlivé „předrevoluční“ sezoně vznikla dodnes plodná umělecká spolupráce Moši s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou, který k inscenaci tehdy složil hudbu. A to příjemně chytlavou a melodickou, kterou teď v Brně ještě víc okořenil zvuk osmnáctičlenného živého orchestru. Třeba taková Ptačí Internacionála vyloženě nutí pobrukovat si do rytmu.
Humor a nadsázka
Lehký a svižný ráz inscenace určuje hned úvodní příchod titulních hrdinů ze světa lidí, athénských uprchlíků Primabrachose a Doufaliona. Vysněnou zemi Tramtárii, do níž touží „utéct od lidí, kteří lžou, soudí se, kradou a závidí“, začínají hledat na schodech v hledišti. Dorazí až na forbínu a teprve po chvilce se za nimi rozevírá scéna Christophera Weyerse, která díky nasvícení působí až pohádkově snově. Německý scénograf rozdělil prostor mezi bohy a lidmi velkými sítěmi, po obřích nafukovacích skluzavkách zase umožnil efektní příchody herců na jeviště.
Atmosféra humorné nadsázky se s postupujícím dějem a budováním nové boží–ptačí–lidské říše Mrakoptakohrad mění v nelítostný boj o moc. Kde na začátku stály sliby, pomalu nastupuje diktatura. Díky Žáčkově novému přebásnění a aktualizaci více než dva tisíce let starého Aristofanova textu se hra vyjadřuje k nešvarům současnosti. V textu se tak dočkáme narážek na nejednu událost, která hýbala nebo pořád hýbe naší společností – za všechny jmenujme alespoň kauzu Kuřim.
Z politické satiry se tvůrci záměrně vyhýbají brněnské komunální sféře a míří rovnou do míst nejvyšších. Přestože v inscenaci nezazní jediné konkrétní jméno politika, adresáty narážek hravě poznáte. Na přetřes přijdou bývalí i současní lídři dvou našich nejsilnějších politických stran („Roztaje jak figurína z vosku, až pozná sílu mého sexy mozku.“; „Neznají bázeň ani hanu, a mají mocnou ptákostranu.“; „S tím opravdu, ale opravdu nesouhlasím.“). A potlesky na otevřené scéně trefně dokazují, že na politickou satiru pronášenou z jeviště slyší diváci dnes stejně jako před dvaceti lety. Hlavní role Primabrachose nedovolí Petru Gazdíkovi ani na chvilku opustit jeviště: vystupuje buď jako přímý účastník děje, nebo jeho pozorovatel.
Hejno ptáků ztvárňuje v alternacích skoro celý muzikálový soubor, kterému kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová obstarala jen lehké zvířecí atributy pomocí zobáků, chocholů na hlavě, paruk, masek a líčení. Každý herec potom dotvořil „svého ptáka“ vlastním specifickým pojetím, které v davovém ptačím mumraji prezentoval opakovanými pohyby nebo obličejovými tiky. Na hercích je po celou dobu vidět, jak si role užívají a baví je.
Mrakoptakohrad
V divácky vděčných kreacích se navíc blýsknou nemakačenko Zdeněk Junák, lobista Igor Ondříček, tlučhuba Jan Apolenář i fízl Jaroslav Matějka, náročný slepičí výstup zase znamenitě „vystřihne“ Markéta Sedláčková.
Muzikálový soubor Městského divadla Brno už před lety vystavěl na jevišti Babylonskou věž a s její pomocí se dotkl nebe. Teď stvořil mocný Mrakoptakohrad a dotkl se neduhů naší společnosti. Žáčkovy, Mošovy a Mertovy Ptákoviny podle Aristofana vrací na jeviště politickou satiru a lidovou zábavu, která však neklesá na úroveň lascivních fórků. Naopak nenásilně pobaví a neurazí. Jen kdyby tak ještě šlo i do současných poměrů aplikovat závěr inscenace a naše politická scéna by se dala někdy zavřít do klece. Pak bychom si mohli jako Primabrachos ulevit: „Tak, a je po ptákách!“
Doma máme holubník, chytáme v něm lelky
Jiří P. Kříž 27. duben 2010 zdroj Právo
Kéž by Ptákoviny podle Aristofana Jiřího Žáčka a Zdenka Merty znamenaly jednoznačnější návrat na výsluní výsostného lyrika, pichlavého satirika, autora krásných knížek pro děti, následníka výjimečné obraznosti Jana Skácela, i když stále jen do krajiny bez ducha!
Způsobily rozruch už před dvaceti lety ve Zlaté kapličce. S podzimem 1989 je chtěli zakázat nejprve ptáci vypelichaní, aby je pak přepeření supové, blbouni nejapní, koňadry a slepice prohlásili za kousek nebezpečně čechrající sametové pápěří.
Zvučná ptačí hesla
Co je na Ptákovinách nebezpečného, prostořekého a hodno zadupání do prachu, i když pochopitelně raději opatrného?Neptejte se ptáků na tahu, nýbrž těch v domácím zasmrádlém kurníku. A nebojte se usednout na hřad brněnského Městského divadla.
Už premiéra a nedělní první repríza pustila do hlediště boďák, který odhalil jednak úlevu, že to někdo umí říct za nás i bez blbé nálady, ale také ztrhané struny zvuk příznivců ptáků modrých, oranžových i jinak pestře zbarvených. Těm z té špíny, kterou na jevišti autoři na naše čisťounké lídry z kbelíků vylévají, naskakuje husí kůže.
Jenomže bohatýr Žáček strhl do proudu všechny kolem sebe. Druhá část, když už je jasné, že v Mrakoptákohradu se budou rozdávat posty, je strhujícím sarkastickým obrazem naší šťastné doby s Poseidónem Klausem, Héraklem Zemanem i věčně bitým slovanským Triglavem.
Monology slépky-feministky (Zdena Herfortová nebo Markéta Sedláčková), holuba zaznamenávajícího jak se poptačťuje lidský svět (Michal Isteník), ale i další nové Žáčkovy kousky odměňuje publikum nekonečnými aplausy na otevřené scéně.
Velké inovace doznala hudba. Připomínám jen, že Ptákoviny byly první spoluprací tandemu Merta-Moša. MdB má i rozkřídleně nevyčerpatelnou kostymérku Andreu Kučerovou, svěží choreografku Anetu Majerovou...Výsledek? Těšte se na kousek jako lusk.
Vítej kousavá satiro, salve starý barde Žáčku, jeho spoluautoři a tvůrci! Čeká vás osud satiriků od Botiče až k Ponávce. Lidi se budou chechtat s vámi, pšouci vás nebudou mít rádi.
Brněnské Ptákoviny podle Aristofana jsou panoptikum současnosti
Peter Stoličný 27. duben 2010 zdroj www.musical-opereta.cz
Ptákoviny podle Aristofana poprvé režíroval Stanislav Moša v pražském Národním divadle v roce 1989. Tam se také dal poprvé dohromady s muzikantem Zdenkem Mertou, se kterým potom nastartovali veleúspěšnou spolupráci na mnoha dalších muzikálových dílech. Tam se také setkal s Jiřím Žáčkem, s básníkem, který byl přizván ke spolupráci tehdejším ředitelem ND Milanem Lukešem. A byla to šťastná volba, šťastná spolupráce.
Ptákoviny se nejednou na našich scénách realizovaly, v různých textových verzích. Ale až hravý básník Jiří Žáček jim dal tu správnou satirickou příchuť, jednoduchou srozumitelnou mluvu, vždy plnou vtipné obraznosti. Žáček je zvláštním českým fenoménem. Je čten i v době totálního nečtení básní. A nejenom jako autor pro děti, i když v této oblasti jeho tvorba převládá. Je mistrem aforismů, epigramů, vtipných sdělení, tedy je pro satiru vlastně předurčen.
Když se režim „budovatelů nových zítřků“ zhroutil, kdekdo byl přesvědčen (nejenom Satinský), že nebude z čeho si dělat srandu. Přesněji – že nebude proti komu jí dělat. Protože satira je vždy proti něčemu a to něco satiru pohlavkuje a tím je to ještě legračnější. Je to takový smích přes slzy. Nebo nejdřív smích a pak slzy. Jan Werich v rozhlasových rozhovorech z roku 1978 citoval Brechta – „prý je nešťastná krajina, která nemá své blázny a ještě nešťastnější ta, které je potřebuje.“ A nebyl by to Werich, kdyby v té době nedodal, že Československo má akutní nedostatek bláznů… On to vždycky dokázal říct tak, aby hlídači ideologie byli nejistí a nevěděli, zda kritizuje nebo chválí. A to bylo také kouzlo kritického humoru, žijícího v totalitním režimu.
Atribut zakázané kritiky vymizel, satira však nikoliv. Smějeme se mnohem svobodněji, už se neohlížíme po publiku, zda tam nesedí někdo, kdo si vše usilovně zapisuje a snad si poznamenává nejenom texty, ale i lidi, kteří se smějí. To tedy nehrozí. Ale satira má živnou půdu stále, a v současnosti snad více, než kdykoliv předtím.
Stanislav Moša v krásném a přehledném bulletinu k brněnské inscenaci přiznává, že hned po sametové revoluci ho Merta přemlouval, aby se pustili v Brně do Ptákovin, on však váhal, zda ta křehká demokracie snese takovou „atomovku“. Ovšem dnes (rád zacituji doslovně) „…existujeme v čase, kdy vládne omezenost bez fantazie, panuje nedostatek tolerance, pěstují se teorie, které se vymknuly kontrole, jsme oblbováni prázdnou rétorikou, uchvatitelé moci mají jako jediní patent na pravdu a při tom podporují pouze a jedině zkostnatělý systém.“ Ach jo, určitě ani Moša v roce 1990 netušil, jak ostře budeme naladěni na mocenské struktury současnosti. Ono to má vždy stejný algoritmus, jisté dimenze dějin se opakují, a s tím se po sametové euforii jaksi nepočítalo. Opět dám raději slovo režiséru Mošovi: „Demokracie je zneužitelná, zvláště v naší banánové republice, protože nám nikdo včas nepřipomněl, že je třeba ji bránit před demagogy a mafiány. A dokonce i před jejími vlajkonoši. I kdyby moc nekorumpovala, dokáže člověka zblbnout natolik, že se začne považovat za génia, kterému ostatní nesahají ani po kotníky.“ I proto má satira dnes své místo na jevišti. Proto je dobré smát se těm Aristofanovým postavám a smát se i sami sobě. Protože smích očišťuje.
Věnujme se konečně samotné inscenaci na Hudební scéně Městského divadla v Brně. Je to divadlo, které mluví, tancuje a zpívá, navíc ještě ve verších. Čili podle kategorizace pana doktora Osolsobě by to mohl být muzikál. Ale autoři takový podtitul dílu nedali. Je to hudební divadlo, s osmnáctičlenným orchestrem, s výbornou vtipnou hudbou Zdenka Merty, s tanečními scénami, ale je to především satirická inscenace. Inscenace s nadhledem. Chybí ji sentiment muzikálu (Oklahoma), jeho komično (Hello, Dolly) či tragično rozuzlení (West Side Story). Je to podívaná plná humorných metafor a moudrosti, která tu satirickou srandu vždy doprovází.
Německý scénograf Christopher Weyers, se kterým Moša spolupracoval už na muzikálu Bídníci, vytvořil pro Ptákoviny opravdu praktickou jednoduchou scénu. Choreografie Anety Majerové vycházela z Mošovy poetiky lidí – ptáků, čemuž účinně dopomohly kostýmy. Andrea Kučerová nenavrhla ony okřídlené postavy, jaké se v Aristofanových Ptácích většinou objevují. Ptáci se tentokrát projevují především brilantním pohybem, kterému dává kostým volnost.
A jsme u herectví. Vysloveně jsem cítil, jakou dělaly postavy ptáků hercům radost. Viděl jsem jenom jedno obsazení (hodně postav je alternovaných), ale kreace Karla Mišurce (Dudek), Jána Jackuliaka (Sup), Terezy Martinkové (Koňadra) nebo Slepice Zdeny Herfortové byly proste vynikající. Paní Herfortová svou roli rozběhla v infarktovém tempu, čímž mnoha divákům možná přivodila nebezpečí infarktu, zapříčiněného záchvaty smíchu. Také další obyvatelé ptačí říše byli rozkošní svým rozhýbáním a onomatopoickým ozvučením postav: Havran Lukáše Vlčka, Blboun nejapný Vojtěcha Blahuty, Jedličkové Vrána nebo Novotného Pštros. Kosice Kateřiny Krejčové a Plameňák Gabriely Karmazínové… a to jsem určitě na někoho zapomněl, omlouvám se. Celá ptačí říše byla fajn. Rozradostněná pohybem na scéně, tou všudypřítomnou srandou.
Také postavy lidí či bohů byly nádherné. Primabrachos Martina Havelky a Doufalion Tomáše Saghera, to byly prototypy človíčků, kterých se zmocnila nemoc z moci. Nebo Prométheus Jana Apolenáře, Héraklés Viktrora Skály (který byl také inspektorem či lobistou). Všechen ten pestrý kaleidoskop antických hrdinů, starých tuším 2400 let, to bylo panoptikum našich součastníků, to jsme byli my. A v tom je nejvyšší hodnota díla.
V socialistických úvodech k televizním inscenacím se vždy říkalo, že hra nastavuje křivé zrcadlo, třeba buržoazním přežitkům nebo kapitalistické zkaženosti. Nikdy jsem nechápal, proč to „křivé“ zrcadlo. Proč ne normální. Protože to tak většinou je a bylo. I Ptákoviny podle Aristofana dnes nastavují zrcadlo. Takové obyčejné, ve kterém se můžeme vidět. My všichni. Ti co chtějí ostatním vládnout i ti, co po sobě dobrovolně a z blbosti nechají šlapat.
Blížíme se k svobodným volbám. Tato inscenace Ptákovin určitě nebyla míněna jako předvolební příspěvek. Její satira je nad všemi volbami a navíc, dramaturgický plán se většinou nemění tak nakvap, jako se měnily svrhnutím vlády a rozhodnutím Ústavního soudu volební termíny. Zajímavé – divadlo je stabilnější institucí, než stát. Ale ono zrcadlo nám, voličům, přece jen Ptákoviny nastavují. Budeme se chovat jako ti pitomci z ptačí říše? Nemáme náhodou o něco větší mozky než ptáci? Neměli bychom ty mozky konečně začít používat?
To je také odkaz Ptákovin podle Aristofana. A patří za to dík všem, kteří se na nich podíleli.
Ptákoviny podle Aristofana - zábavná politická satira, kterou stojí za to vidět
Milan Kajínek 24. duben 2010 zdroj Velká Epocha
"Krásní pestrobarevní ptáci, kteří žijí svobodným životem v divukrásné přírodě, přicházejí pod vládou mocichtivého člověka o svobodu i svoji jedinečnost. "
Je s podivem, jak věrně se historie neustále opakuje. Jedním z důkazů tohoto jevu je hra největšího řeckého komediografa Aristofana nazvaná Ptáci, která se hrála v Athénách na Velkých Dionýsiích již před 2 424 lety.
Příběh vypráví o dvou uprchlících z Athén jménem Primabrachos a Doufalión, kteří svojí údernou demagogií ovládnou svobodnou ptačí říši a přesvědčí ptáky, kteří mají kromě obrovské svobody také maličký mozeček, aby vybudovali velký Mrakoptakohrad, oddělili jím zemi od nebe, a tím si podmanili bohy i lidi.
Moderní zpracování Ptáků se skutečně osvědčilo a zahrálo na notu současného diváka opravdu zábavným a trefným způsobem.
Zdenek Merta a Jiří žáček překvapili řadou vynikajících textů, herci svými vynikajícími pěveckými výkony a Andrea Kučerová zase originálními ptačími kostýmy.
V příběhu se objevují nejen ikony dnešní politické scény, které autoři skutečně vtipně a na úrovni vystihli, ale také duch totality a jeho absurdní schopnost ovládnout člověka klamnými idejemi.
Otázka, která se nabízí hned od začátku zní, jak velký rozdíl je mezi ptáky svedenými vzpourou rebela z Atén, který rozpoutal boj proti nebesům i lidem, a samotnými lidmi, jejichž slepé následování touhy po moci a vlastní velikosti se jim stává osudným krokem do propasti.
Ptákoviny podle Aristofana jsou zároveň také dokonalou studií totalitních vlád, který obsahuje jak prvky fašismu a nacismu, tak i komunismu a maoismu.
Ve vtipném vývoji událostí na scéně se krásní pestrobarevní ptáci, kteří žijí svobodným životem v divukrásné přírodě, stávají pod vládou mocichtivého člověka otroky vlastní omezenosti. Nevědomky přicházejí o svoji jedinečnost a stále více se ztrácejí v uniformním světě, z něhož mizí svoboda i krása a místo toho zůstávají pouze falešné ideály.
Zpod fádních uniforem ptákům vyčnívají pestrobarevná pera, která připomínají jejich ztracenou přirozenost a jedinečnost.
Pokud bych měl celou inscenaci vystihnout jednou větou, napsal bych, že se jedná o dílo velmi pozitivní, diváka nejen potěší a poučí, ale naučí jej dívat se na věci, kvůli kterým se při čtení novin zatrpkle rozčiluje, s úsměvem a nadhledem.
Ptákoviny podle Aristofana jednoznačně stojí za to vidět, rozhodně se dobře pobavíte a od srdce zasmějete.
Podle autorů není inteligentní, vtipné, nápadité a úderné politické satiry nikdy dost, jak říká režisér inscenace Stanislav Moša, „znovu nastala doba, ve které šikovní šibalové různého typu, hráči velké politiky, s námi hrají obdobnou hru jako hrdinové téhle hry (...) je zapotřebí znovu se začít vyjadřovat k věcem obecným skrze divadlo, skrze dobré politické i satirické divadlo“.
