Městské divadlo Brno: Zlatá muška i secesní malíř
Pavel Gejdoš 3. říjen 2011 zdroj České noviny.cz
Ke dvěma ambiciózním tématům sáhlo při prvních dvou premiérách sezony brněnské Městské divadlo. V prvním případě k filmově proslaveným školákům ve hře Škola základ života, ve druhé se pak pokusilo zmapovat život světově proslulého českého malíře Alfonse Muchy předtím než namaloval proslulou a kontroverzní Slovanskou epopej.
Režie inscenace se v Městském divadle Brno ujala osvědčená Hana Burešová, která tamtéž uvedla jak řadu osvědčených komedií typu Kamenný host aneb Prostopášník či Jak je důležité míti Filipa. Burešová se již stala zárukou toho, že nenabídne prvoplánový humor, lascivnost či bezdůvodné zcizování, jak se bohužel stává nešvarem diváckých divadel. To se naštěstí u školáků opět splnilo, a tak v Lidické je k vidění vkusné, zbytečně nenatahované představení, kde samozřejmě nechybí ani kultovní hlášky typu „Teď vám názorně předvedu, jak se básník stává trpaslíkem.“ či „Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“
Málokdo tuší, že legendární snímek Martina Friče Škola základ života není prvotinou. Filmový scénář vznikl na základě úspěšné divadelní komedie, kterou na výzvu E. F. Buriana napsal středoškolský učitel Jaroslav Žák. A to přepracováním v té době velmi oblíbené humoristické prózy Študáci a kantoři. Právě z Žákovy divadelní verze Burešová vycházela. Všestranný um herců pak využila k oživení - herci se mezi výstupy chytí hudebních nástrojů a několikrát jako studentská kapela vystřihnou oblíbené hity té doby.
Burešové se povedl zejména výběr protagonistů žáků. Přesný je například "buřič" Benetka Petra Štěpána, pozér-básník Milana Němce, šplhoun Krhounek Vojtěcha Blahuty i zakřiklé děvče Marta Nováková Lenky Janíkové. Z učitelů zahráli své kladné role empaticky jak Ivana Vaňková jako suplentka Lachotová, tak Martin Havelka jako chemikář Cafourek. Hře pomáhá i snadno variabilní scéna Davida Marka.
Muchova epopej je oproti školákům nový původní projekt scénografa, choreografa a režiséra Šimona Cabana, který proslul jako tvůrce "vizuálna" karlovarského filmového festivalu. Pro zmapování části života secesního umělce na Hudební scéně MdB se spojil s hudebním skladatelem Alešem Březinou, autorem hudby například k filmům Knoflíkáři, Kráska v nesnázích či Obsluhoval jsem anglického krále.
Inscenace se zaměřila na závěr 19. století, v němž se Mucha snažil prosadit v pařížském i newyorkském uměleckém světě, ale nakonec stejně zvítězila láska k české vlasti. Na scéně se tak objeví například okouzlující a zároveň hysterická herečka Sarah Bernhardt v trefném podání Markéty Sedláčkové, malíř Luděk Marold Jaroslava Matějky i Marie Chytilová, Muchova celoživotní láska, opět v podání Sedláčkové.
Caban velmi dobře nesklouzl k doslovnosti a nenapodoboval nijak Muchovy barvité zdobné obrazy, jejich protagonisty nechal vždy jen na pár vteřin jakoby zapózovat v rámu. K rychlé přestavbě scény výborně slouží jevištní výtahy Hudební scény, povedená je i hudba Aleše Březiny.
Mistr Mucha - náš vzor!
Luboš Mareček 2. listopad 2010 zdroj Divadelní noviny
Novinka Městského divadla Brno nazvaná Muchova epopej se na zdejším velkém jevišti vyznačuje umnou prací s prostorem, světlem i pohybem. Pod těmito inscenačními složkami je podepsán Šimon Caban. Titulek recenze chce naznačit až národně obrozenecký odér, který náladu celého kusu určuje. Muchova epopej je ve výsledku poněkud zahořkle ironická, když ústy samotného malíře mluví o zatuchlé české kotlině, kde bude trvat ještě dlouho, než sem slunce pronikne. Tříhodinový jevištní kolos však bez větších hyperbol ohledává to ryzí, co z Muchova života a odkazu zůstalo. A nedělá to skrze zprofanované líbivé plakáty nebo přes aktuální vnitrostátní spor, který dnešnímu publiku slavný obrazový cyklus připomíná možná nejvíc. Tvůrci přiznali, že na rozmáchlém projektu začali pracovat už před třemi lety, kdy tahanice mezi Moravským Krumlovem a Prahou nebyly ještě aktuální.
Libretista, režisér a scénograf Šimon Caban a hudební skladatel Aleš Březina nestvořili biografické pásmo o slavném ivančickém rodákovi, i když se lineárně prodíráme od Muchova dětství až po první dekádu minulého věku. Vznikla jakási obrazově hudební epopej o životě proslulého malíře, ne secesně strakaté leporelo ze života ceněného internacionála, přestože ve finále k popisnosti a zdlouhavosti inscenace sklouzne. Tvůrci na půdorysu Muchova života ohledávají kupříkladu dobově nervní témata národnostní otázky, hrdě neseného vlastenectví, ale i mimořádnou pracovitost sloužící nevšednímu talentu a posedlost světem krásy. Velký paradox života Alfonse Muchy, který se jako hlasitý zastánce slovanské emancipace a vzájemnosti narodil na půdě Rakouského císařství a zemřel v Protektorátu Čechy a Morava, inscenátoři bohužel nevyužili. Nabídli ovšem jiné perspektivy.
Kromě kostýmu Sarah Bernhardtové, jejíž plakátovou Gismondou sobě i herečce zaručil Mistr nesmrtelnost, se obrazové opulentnosti v kostýmní výbavě Simony Rybákové nedočkáte. Vládne tady střídmost, náznak, a vše je sympaticky prosté a většinou černobílé. Mucha v prosté slovanské rubášce, jiní v jednoduchých, ale nápaditých kostýmech. Barevný má být tento divadelní Mucha zejména po vnitřním smyslu. Caban a Březina sledují malíře od jeho ivančického mládí přes krušné vídeňské protloukání se, mnichovská akademická studia, fenomenální pařížský úspěch, návštěvu Ameriky až po návrat do vlasti, kde už jako světem ceněný velikán se kolem roku 1910 usadil na zámku ve Zbirohu, aby za americké peníze namaloval mladé Československé republice slavný cyklus z dějin Slovanů. I když to jeho národu bylo fuk.
Caban s Březinou nazvali svůj opus vizuálně hudebním divadelním zážitkem. Možná chtěli upozornit, že na rozlehlé hudební scéně tentokrát nepůjde o muzikál. Caban formou rychle se střídajících jevištních obrazů tvoří na obrovském jevišti vlastní epopej. Skvěle mu v tom pomáhá Březinova hudba, jednou náladotvorná, jindy připomínající velkolepou symfonii, občas také nápaditě evokující prostředí Ivančic, Vídně, Mnichova, Paříže, New Yorku či Prahy. Březinovy hudební bloky jsou trumfem inscenace, která se ve finále vyznačuje až jakousi mechanickou setrvačností. Je to třeba případ obrazů rýsovaných světlem přes jemné plátno do velkých rámů, v nichž skupiny herců vždy strnou zcela v duchu Muchových poněkud patetických póz. Stejně tak Cabanova záliba v jezdících lodičkách a vláčcích zavání při opakovaném využití lehkou manýrou. Naštěstí režisér nápaditě pracuje se stínohrami a jako bývalý tanečník dokáže v ladných choreografiích koordinovat jevištní pohyb.
Inscenátoři si byli vědomi, že Muchův pílí a dřinounaplněný život byl prostý divadelně třaskavých peripetií či osobních tragédií. Možná i proto se ve scénáři, ve kterém se to hemží slavnými velikány jako Gauguin, Marold, Bernhardtová, Loos či donátor C. R. Crane, zrodila figura jistého Vroubka. Tento prohnaný nenadaný Čecháček, který chce Muchovi ukrást kresby a posléze už jako vlivný politik zašlapat jeho talent, je esencí národních nectností. Vroubek má ve scénáři fungovat jako pomyslné zosobnění lidské i profesní zkaženosti, jako pandán Muchovy tvořivé píle, ale i křivd a ignorace, které se malíři dostalo od vlastního národa. Figura je však místy příliš papírová.
Z herců nejvíce pozornosti poutá Michal Isteník v hlavní roli. Po jevišti pobíhá dobromyslný mladík, který se až příliš spolehl na svou přívětivost a bodrost. Tento Mucha se nikdy na nikoho neutrhne, je altruistou do roztrhání těla, Isteníkův nepolevující úsměv je ovšem po čase kontraproduktivní. Výkon je vlastně jednostrunný a plochý jako sám scénář. Plnokrevnějšími figurami jsou tiše oddaná manželka Marie v podání Markéty Sedláčkové či předčasně zemřelý Marold (Jaroslavem Matějkou prezentovaný jako sympatický bohém).
Inscenace zaujme i jednoduchou, leč technicky náročnou výpravou. Přitažlivé je plynulé prostupování velkolepých, ne však prázdně efektních obrazů. Jen s tou adorovanou Muchovou lidskou i uměleckou velebností to tvůrci trochu přehnali. Mistr pro nás ovšem skutečně může být vzorem, i když to bude znít pragmatickým současníkům trochu starosvětsky. Také proto je dobře, že Muchovu epopej na jevišti Městského divadla „přemalovali“.
Muchova epopej nefandí ani Moravskému Krumlovu ani Praze
Vladimír Čech 1. listopad 2010 zdroj KAM
Už samotný podtitul „vizuální hudební zážitek“, jímž režisér, scénograf, choreograf a libretista Šimon Caban a skladatel Aleš Březina obdařili svou Muchovu epopej (premiéra v sobotu 18. září na Hudební scéně Městského divadla Brno), signalizuje, že jde o nezaškatulkovatelný jevištní žánr.
Není to muzikál, který by zde divák hledal nejspíše. Březinova partitura, která počítá pouze s živě muzicírujícími instrumentalisty, prolíná snad celou inscenací, ale od herců zpěv neuslyšíte. Když bychom už mermomocí chtěli Muchovu epopej zařadit do nějakého žánrového šuplíku, nejspíše bychom zřejmě pootevřeli ten s etiketou melodram.
Caban ve všech čtyřech výše zmíněných funkcích za vydatného Březinova přispění dává v Muchově epopeji chronologicky nahlédnout do peripetií malířova života, nekonfabuluje, naopak, drží se historických faktů. A tak se s Muchou střetáváme v Praze, Vídni, Mnichově, Paříži i New Yorku, abychom se odtud pokorně vrátili do našeho hlavního města. Muchovými protihráči jsou samozřejmě také reálné historické postavy, třeba jako přítel Luděk Marold, Sarah Bernhardtová, Paul Gauguin či Marie Chytilová, pozdější umělcova manželka. Lze tedy říci, že pro toho, kdo o tomto ivančickém rodákovi toho dosud věděl málo nebo vůbec nic, je představení nenásilnou školou, jak se v tomto ohledu poučit.
Jako režisér a autor nevtiskl tentokrát Caban rychlému, snad až reportážnímu sledu třiačtyřiceti obrazů náležitý gradační spád, takže „zážitek“ působí zdlouhavě. Ani Cabanovo opulentní výtvarné pozlátko, které je doslova pastvou pro oči, dostatečně neretušuje slabiny textu.
Březinova hudba se dobře poslouchá, skladatel je k posluchačovým uším velmi milostivý a nedráždí je žádnými disonancemi. Suita z nejpovedenějších částí by ostatně mohla žít samostatným koncertním životem. Pochopitelně, že se Březina nevzdává ilustrace, takže třeba Muchův mnichovský pobyt je kolorován majestátními wagnerovskými ohlasy a k Paříži patří instrumentář s názvuky šansonu. Pod hudebním nastudováním je podepsán Ondřej Tajovský, který také premiéru dirigoval. I když Michal Isteník svým zemitě bodrým projevem a hlavně svým fyzickým zevnějškem zažitou představu o Muchovi přece jen nabourává, zaslouží si jeho výkon uznání. Z řady dalších postav utkví v paměti především dvojrole Marie Chytilové a Sarah Bernhardtové v podání Mrkéty Sedláčkové, Marold v podání Jaroslava Matějky a Gauguin Stanislava Slováka.
Samotná Slovanská epopej netvoří dominantní motiv děje, jmenovitě se o ní hovoří až v samotném závěru, tedy „až na ni dojde řada“. Finále není žádnou glorifikací Slovanstva jako spíše otazníkem nad českou malostí. A kdo by snad očekával, že ze scény zazní kategorický soud, kde má Slovanská epopej najít definitivní střechu nad hlavou, nedočká se. Muchova dedikace díla Praze tu samozřejmě nechybí, avšak spravedlivě je tu i uvedeno, za jakých podmínek.
Muchova epopej je divadelní výpověď o celoživotním snu
Karla Hofmannová 11. říjen 2010 zdroj www.zivotnistyl.cz
Městské divadlo v Brně uvedlo na hudební scéně divadelní kus víc než aktuální. Muchovu Epopej, dílo mapující život slavného umělce, kterého doma nikdo nechtěl. A vlastně nechce pořád.
Základem scény jsou průsvitná obrovská plátna, za kterými prosvítají Muchovy monumentální práce jako živé obrazy. Pracuje se s náznaky a s kouzelnou zmenšeninou vlaku, kterým Mucha cestuje, či lodi, která převáží dopisy mezi umělcem a jeho vyvolenou, působivý je i náznak Seiny. Tematicky jsou za sebou řazeny v rychlém sledu klíčové obrazy z Muchova života či proklamovány jeho idealistické myšlenky. Tady se však hra zadrhává, stává se příliš edukativní a popisnou. Režisér nahrazuje nedostatek dramatického napětí na scéně zvyšováním hladiny decibelů, která se rychle dostává na maximum a působí jednotvárně. Navíc ztěžuje srozumitelnost slova, přestože všichni herci používají mikroporty.
Představitelem Alfonse Muchy je Michal Isteník, který naplňuje představu prostého, moravského, idealistického, nepraktického a nesobeckého umělce, je to milý a bezprostřední chlapec. Neproměňuje se v čase a zůstává stejný i v závěru, kdy se rozhoduje už jako zralý muž odejít do ústraní a tvořit podle svých představ. Ostatní postavy jsou epizodní, procházejí jeho životem. Jen o něco vystoupí do popředí Markéta Sedláčková jako Sarah Bernhardt i jako budoucí žena Marie a Lenka Bartolšicová jako Mme Charlotte, máma umělců. Přidanou postavou od autora je Vroubek, který jediný vnáší do vztahů konflikt. Typický Čecháček, esence české povahy, malířský neuměl, později politik, který závidí a škodí.
Muchova Epopej je dílo velmi aktuální, přestože se tu o současných tahanicích o jeho dílo nemluví a přesto, že pojednává o událostech před více než sto léty. Vysoce profesionálně provedené, velmi idealizované a v závěrečném vyznění poněkud smutné. To proto, že zjišťujeme, že jsme se jako národ od té doby příliš nezměnili.
Muchova plátna ožila na jevišti Hudební scény
Iveta Macková 1. říjen 2010 zdroj Kult
Světovou premiéru původního projektu Muchova epopej o životě a díle Alfonse Muchy uvedl ve druhé polovině září zpěvoherní soubor Městského divadla Brno na jevišti své Hudební scény. Libretistou zbrusu nového projektu je Šimon Caban, který se tímto vrací na jeviště MdB po únorové debutové inscenaci Nahá múza.
Tentokrát se vedle režie a autorství scény představuje i v roli libretisty a choreografa. Jeho pojetí dominuje nápaditá a neotřelá výtvarná složka. Velká bílá plátna jsou „malována“ prosvícením samotných pláten na stylizované obrazy živých herců umístěných za nimi. K dokreslení, respektive vykreslení prvků, které na jevišti nejsou přítomné, slouží projekce, které mimo jiné pomáhají i k oddělování některých scén. Dobově stylizované jednoduché a účelné kostýmy jsou dílem Simony Rybákové. Autorem hudby je hudební skladatel a muzikolog Aleš Březina.
Děj inscenace čerpá ze skutečných životních osudů malíře, designéra a fotografa Alfonse Muchy (1860–1939), umělcových přátel a dalších lidí, kteří se pohybovali v jeho blízkosti. Divadelní příběh začíná Muchovým rozhodnutím stát se malířem. Na jeho osudech je prezentována tehdejší česká společnost, její postoje, které vyhnaly talentovaného mladíka daleko od milované země, na kterou nikdy nezapomněl a k níž se po celý svůj život hrdě hlásil. Děj nechává vyniknout i situacím a vztahům, které se v Česku od dob Muchy vlastně nezměnily. Tedy, že umět nějaké řemeslo ještě neznamená být uznáván a ctěn, naopak - lidský um je dnes stejně jako tehdy „po zásluze“ terčem zášti, zatímco lidská neschopnost bývá nejednou úspěšně maskována intrikánstvím a kádrovou angažovaností.
Hereckým představitelem titulní postavy je Michal Isteník, jehož obsazení koresponduje s pohybovou i obrazovou stylizací takřka tříhodinové inscenace. Isteníkův Mucha sice nepřipomíná slavného malíře ani v nejmenším, ale osobitým pokorným hereckým projevem je důstojným a příjemným ztělesněním „průvodce“ vzpomínkami na jednoho z nejslavnějších českých umělců a vlastenců.
Muchova epopej: barevná hudebně - vizuální freska ze života slavného malíře
Kateřina Šebelová 29. září 2010 zdroj Velká Epocha
„Muchova epopej není životopisným melodramatem, jak by se podle názvu mohlo zdát, není ani o Slovanské epopeji a jejím vzniku."
Jméno malíře Alfonse Muchy se v posledních měsících v médiích, ale i na veřejnosti skloňuje poměrně často. Přesto si nejnovější inscenace Městského divadla Brno - Muchova epopej neklade za cíl, jak by se na první pohled mohlo zdát, toto téma jakkoli řešit. Scénář hry Muchova epopej, která měla premiéru 18. září 2010, vznikl dávno předtím, než se rozhořel spor o slavné Muchovo dílo. Myšlenka ponořit se do Muchova vnitřního světa, poodhalit jeho charakter a okolnosti jeho pestrého života se zrodila v hlavě scénáristy a obdivovatele Muchova díla Šimona Cabana již před třemi až pěti lety. Slovy autora: „Divadelní hra není o Slovanské epopeji, ale o Muchově osobní epopeji."
Hudební scéna bez zpěvuAčkoli se Epopej odehrává na Hudební scéně, zpěv tu divák neuslyší po celou dobu představení. Tvůrci hry se rozhodli kvůli některým výrazům starodávné češtiny od pěveckého projevu upustit. Tento návrh se ukazuje jako mimořádně šťastný, a tak publikum může sledovat hudebně vizuální představení bez křečovitého zpěvu plného jazykových kudrlinek, který by vyzněl komicky a ubral by dílu na vážnosti.
Hudební mág Aleš BřezinaHudba hraje v celé hře nezastupitelnou roli. Podkresluje emoce, stupňuje dramatičnost, jemně rozeznívá jednotlivé momenty malířova života a také umožňuje vhled do Muchova vnitřního světa. Zde velmi dobře režisér Caban vsadil na autora hudby Aleše Březinu. Březina - známý autor filmové i divadelní hudby (Kawasakiho růže, Musíme si pomáhat, Elegie zmizelého,...) nabízí barevnou, sugestivní a podmanivou směsici hudby, která je bezesporu nejsilnější stránkou Muchovy epopeje. Přispívá k tomu i bravurní zpracování hudebních melodií orchestrem Městského divadla Brno, který pod taktovkou Ondřeje Tajovského předvádí uhrančivou a neotřelou pastvu pro ucho. Nová i tradiční hudební díla zde ožívají s neuvěřitelnou živelností, něhou i naléhavostí.
Mucha - nestárnoucí workoholikMucha v podání Michala Isteníka je zde vykreslen jako citlivý a nadaný umělec, ale pro život tak trochu nepraktický člověk, který neustále bojuje s časem a nepochopením veřejnosti. Isteníkovi se podařilo vykreslit Muchovo vlastenecké srdce a malířský talent. Jeho vnímání světa je plné emocí, lásky, slovanství a nekonečných bojů se sebou samým a okolím. Michal Isteník je povětšinou oblečený do prosté bílé haleny s květy, která charakterizuje lásku k vlasti a slovanství. Isteníkovi se sice podařilo dobře proměnit nadšení a emoce mladého Muchy, který se pohybuje v uměleckém světě Paříže, Mnichova, Vídně a New Yorku, ale workoholik Mucha nestárne - ač léta běží, herec zůstává stále stejný ideově i vizuálně. Chybí zde také vážnost vyzrálého a stárnoucího Muchy, který se chystá malovat své vrcholné dílo - Slovanskou epopej.
Z ostatních hereckých výkonů zaujme Muchův přítel, malíř Marold v podání Jaroslava Matějky, něžná Marie i přísná Sarah Bernhardt v podání Markéty Sedláčkové nebo Hana Kováříková jako svůdnice, femme fatale a hraběnka Rothschildová. Role prospěchářského Vroubka, který působí destruktivně na Muchu i české mínění o něm, se zhostil Tomáš Sagher. Tato role je zbytečně dramatická, a už v beztak dramatickém pojetí působí zbytečně vyumělkovaně a nadbytečně.
Scéna - živá a barevnáŽivé obrazy - tak by se dala pojmenovat tvorba Muchy na divadelních prknech. Pomocí rafinovaných nasvícení při letmém doteku malíře na plátnech vznikají obrazy, za nimiž stojí živí lidé v kamenných pózách. Pohybově bohaté výjevy na plesech, v ateliéru, v hospodě, na cestách nebo v nevěstinci diváka dobře provázejí jednotlivými etapami Muchova života. Na jedničku jsou zvládnuté kostýmy z dílny Simony Rybákové - dobově pestré, elegantní, prosté, jemné, dráždivé - přesně to, co si situace žádá.
Muchova epopej není životopisným melodramatem, jak by se podle názvu mohlo zdát, není ani o Slovanské epopeji a jejím vzniku. Naopak otevírá se představením možnost nového žánru. Hudebně divadelní vizuální zážitek, jak si dali autoři díla do podtitulu, přítomné nemine a obohatí a smyslové vnímání bude bezpochyby nasyceno. Milovníci Alfonse Muchy, malířství, ale i dobré hudby a hereckých výkonů, nebudou rozhodně zklamáni. Divadelní představení je vhodné i pro studenty, kteří mohou neobvyklou formou pochopit Muchu jako umělce i člověka.
Cabanova inscenace Muchova epopej je sympaticky patetická
Marie Reslová 28. září 2010 zdroj Kultura.iHNed.cz
Městské divadlo Brno uvedlo "vizuální hudební divadelní zážitek" Muchova epopej. Tak nazvali své dílo, které si monumentalitou nezadá s Muchovou Slovanskou epopejí, jeho autoři Šimon Caban (režie, scénografie, libreto) a Aleš Březina (hudba).
Umělec jako workoholikVe skutečnosti vzniklo na scéně Městského divadla Brno cosi jako velkoformátový životopisný melodram. Cabanovo libreto je vážným, trochu přeintelektualizovaným dokumentárním pásmem – Muchovou biografií v obrazech s dílčími metaforickými přesahy. Postrádá dramatickou osu i jasně formulované téma – pokud jím není vylíčení českého umělce jako workoholika, bezelstného dobroděje a zaníceného vlastence. Březinova hudba je eklektická, slyšíme v ní citace i ohlasy českých hudebních skladatelů od Smetany po Martinů. Zní pod tříhodinovou inscenací nepřetržitě jako zvuková kulisa, doprovází pohybově výtvarné obrazy a podmalovává mluvené pasáže. Je zvláštní, že slovo je v tomto případě jaksi nemúzické a s hudbou koresponduje zhruba na úrovni mluveného komentáře k filmu, který dramatizuje hudební podkres.
Český Honza v PařížiInscenace Muchovy epopeje je informacemi i zajímavými momenty z malířova života až přesycena. V paměti utkví Muchovo přátelství s Gauguinem (Stanislav Slovák), podivně odtažité vztahy se ženami a blízké s přítelem Maroldem (Jaroslav Matějka) nebo ztělesnění neschopného, vlezlého a pomlouvačného Čecháčka jménem Vroubek (Tomáš Sagher).
Opravdu krásné a nápadité jsou čistě vizuální obrazy, nejpůsobivější ty "dětské", kdy ivančickou krajinu Muchova dětství přikryje sněhový závoj, který pak postupně "odtává". Názorná a výtvarně vtipná je Muchova umělecká konfrontace s Adolfem Loosem, potažmo moderní abstrakcí. Jednou z mála svižných epizod je setkání Muchy (Michal Isteník) se Sarah Bernhardtovou (Markéta Sedláčková) a vytvoření divadelního plakátu k jejímu představení.
"Zážitek" z Muchovy epopeje není jednoznačný. Obrazově silná místa střídají inscenační banality (scény z kaváren či pařížského "domova umělců"), v poměru skoro jedna ku jedné. Oba tvůrci mají zjevně k Muchovi osobní vztah, což dává jejich práci sympatický patos, který se na českých scénách nevyskytuje často. Ale zase: mezi oslavovaným vlastenectvím a potenciálním nacionalismem je tenoulinká hranice... Každopádně odvaze Městského divadla Brno a jeho cestě za objevováním nových podob českého divadla je třeba vzdát hold.
Muchova epopej - tak trochu jiný muzikál, ve kterém se nezpívá
Peter Stoličný 21. září 2010 zdroj musical-opereta.cz
Základní přístup k dílu byl od autorů velmi moudrý. Tvorba Alfonse Muchy je hodně „profláklá“. Od doby, kdy byly povoleny opratě technických možností tisku, setkáme se s „Muchou“ na hrníčcích, pohlednicích, kalendářích, Mucha je na mlýnku na kávu a dokonce jeho dekor najdeme i na nočníku nebo přídavném zpětném zrcátku u náklaďáku. Docela správně výtvarníci (scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková) nezkopírovali na jeviště jediný secesní ornament. Vše se odehrává na čistých a často průsvitných bílých plochách, kde vidíme jenom živé postavy a seskupení, stylově podobná těm, které Mucha maloval. Libretista, scénograf a režisér v jedné osobě dokázal zázračně čarovat s průhlednou tkaninou a se světlem, občas zahaloval scénu do šerosvitu a vytvářel působivou atmosféru, „dýchal“ s hudbou.
Zvláštní pozornost si zaslouží hudba. Aleš Březina je známý jako autor hudby k několika úspěšným českým filmům. V Muchově epopeji se asi mohl mnohem svobodněji „vydovádět,“ než při filmové tvorbě. Z jeho díla je cítit tvůrčí svobodu, ale zároveň disciplínu (Svoboda je poznaná nutnost – kdo to řekl? Spinoza...?). Březina se nebojí využít nejrůznější žánry, od sekvencí velkých symfonických básní ,ala´ Čajkovskij přes divoký rock osmdesátých let a vídeňský valčík až po jazz a šanson. Je to barvitá a různorodá hudba, spojená jednotícím rukopisem skladatele. Někdy burácí v mohutném orchestrálním souzvuku, za okamžik zní intimně, v interpretaci jediného hudebního nástroje.
Libretista a režisér v jedné osobě dal svým postavám různý prostor. Samozřejmě ten největší má titulní hrdina, Alfons Mucha. Michal Isteník ho hraje s chutí a nevšední energií. Trocha expresivity mu v tomto „velikém plátně“ sluší. A výborným partnerem mu je kamarád Luděk Marold v podání Jaroslava Matějky. Živelná radost ze života, kterou ti dva předvádějí, vyvolává až závist. Takhle krásně a bujaře si žít…. To musí být nádhera! Ostatní postavy vstupují a vystupují v příběhu už méně dominantně, každý se zhostil své role tak, aby byla v popředí právě dvojice českých malířů. Snad je nutné se zmínit o hezky napsané i zahrané postavě Gauguina Stanem Slovákem nebo Mme Charlotte Lenky Bartolšicové či nakladatele Dušana Vitázka.
Do příběhu, který stavbou připomíná leporelo (a vskutku, vůbec to nepřekáží) je připsána dramatická postava, klasický negativní hrdina. Jmenuje se Vroubek, s radostí si ho zahrál Tomáš Sagher, a je to vskutku oživení v jinak skládačkové epopeji. Vroubek je neúspěšný malíř, který se proplétá životem Alfonse Muchy, aby se nakonec stal úspěšným českým politikem a ve své závisti neúnavným nepřítelem talentovaného a úspěšného Muchy. Netuším, kdo byl předobrazem této postavy, ale řekl bych, že to bylo „čecháčkovství“.
Epopej Šimona Cabana a Aleše Březiny bude i přes některé mé výhrady k libretu jistě úspěšnou inscenací brněnského Městského divadla. Není to tuctové dílo a pustilo se po nelehké cestě hledání nových, nebo alespoň jiných výrazů hudebně dramatického umění. Držím mu tedy do života palce.
Venku pro Čechy lépe než s nimi
Jiří P. Kříž 20. září 2010 zdroj Právo
Městské divadlo v Brně rozezvučely osudy malíře Alfonse Muchy
Dalším velkým, takřka autorským dílem Šimona Cabana – režie, choreografie, scéna, libreto – se stala velká freska Muchova epopej v Městském divadle Brno. Na „vizuální hudební divadelní zážitek“, jak zní oficiální charakteristika, povýšil inscenaci Aleš Březina. Představovat autory není asi třeba. Caban, znám z Pražské pětky, zejména z Baletní jednotky Křeč, je všestranným jevištním tvůrcem. Březina se proslavil nejenom hudbou k filmům Jana Hřebejka, ale především operou Zítra se bude… (libreto Jiří Nekvasil) – pro Soňu Červenou v roli Milady Horákové. Červená přijela s Vlastimilem Harapesem na brněnskou premiéru Muchovy epopeje a spolu s ostatními návštěvníky byla svědkem dalšího hudebně scénického díla, kterým Městské divadlo Brno dlouhodobě přesahuje všechno, co se u nás v této oblasti děje.
Vlastně o věčném rozporu velikosti jedinců a čecháčkovství většiny je i běh života světového malíře, doma terče pomluv. „V Paříži se mi pro Čechy pracovalo lépe než mezi nimi…,“ posteskl si Mucha. „Nedostatek vědomosti nahrazuje se arogancí a zpupností. Proto je tu tak mlhavo…“ Nic vám to nepřipomíná? Kundera, Salivarová, Škvorecký, Haas, Voskovec, Forman, Martinů, Kubelík… Kdo neskáče, není Čech?!
Muchova epopej provází Alfonse krok za krokem od jeho rozhodnutí stát se malířem přes Paříž a New York až po návrat do vlasti, na práh tvorby životního cyklu velkých pláten oslavujících historii Slovanů a jejich mýtů. Není náhodné, že se také o ty obrazy Češi hádají dodnes, aniž je Praha schopna naplnit Muchovu závěť.
Síla Muchovy epopeje proudí z vizuálního, choreografického a hudebního plánu. Caban se nechává malířovými obrazy a kresbami jen inspirovat. Prostor člení na vlastní velkolepé kompozice. Náznak nahrazuje kopie nedostižných originálů. V Březinově hudbě objeví vnímavé ucho ve velkých orchestrálních kompozicích názvuky monumentalismu doznívajícího romantismu a nastupujícího impresionismu, ale i naše odkazy minulosti, například v provokativních sólech bicích.
Vlastenectví a vlastenčení
Zaslechl jsem již o přestávce v kuloárech, jak nemuchovským Alfonsem je Michal Isteník. Na rozdíl od originálu přece žádný krasavec. Platí o něm ale, co o Cabanově scéně: žádná kopie. V celku ovšem skvělý hráč deklarování rozdílu mezi vlastenectvím a vlastenčením. Řekl bych – odstíněno Isteníkem znamenitě. Z dalších figur chvála Markétě Sedláčkové v rolích Muchovy životní lásky Marie Chytilové a frockovské Sarah. A také Stanislava Slováka v postavě nespoutaného impresionisty Gauguina, Jaroslava Matějky coby malíře Marolda. Proti jejich velikosti přízemnost a zákeřnost čecháčka Vroubka v pojetí Tomáše Saghera.
Vstup do nové divadelní sezóny je to náramný. Po Škole, základu života Hany Burešové pro nejširší diváckou obec je Cabanův a Březinův výlučný hudebně dramatický tvar. Vlastenecký!
Muchova epopej je na jevišti aktuální, ale ne kvůli tahanicím
Luboš Mareček 20. září 2010 zdroj MF Dnes
Se zajímavým projektem vyrukovalo o víkendu Městské divadlo Brno. Inscenace Muchova epojej se točí kolem věhlasného malíře v trochu jiném duchu. A diskutovaného cyklu se v něm nedočkáte.
Životních osudů ivančického rodáka a nesmlouvavých uměleckých i národnostních postojů génia, který dobyl svět, si všímá nezvyklé hudební představení libretisty, režiséra a scénografa Šimona Cabana. Hudbu k Muchově epopeji napsal Aleš Březina. A v bezmála tříhodinovém představení muziky není málo, je téměř všudypřítomná.
Tvůrci nazvali Muchovu epopej v podtitulu vizuálním, hudebním a divadelním zážitkem. A je možná zbytečné spekulovat o žánru. Bude však užitečné poznamenat, že v Brně nestvořili muzikál ani operu - diváky nečeká jediná zpívaná pasáž. Nejde ani o melodram, ale o svérázné divadlo, v němž příběh prostupuje výtečná hudba, která tu zdaleka jen nekoloruje dění na jevišti. Březinova zdařilá muzika často plní náladotvornou funkci, jindy popisuje prostředí, což je ve vcelku neukecaném představení velkou devizou. Místy muzikant Březina vede diváka za vypravěčem Cabanem a výsledkem je opravdu přitažlivý hudebně-divadelní odér.
Talentovaný a pracovitý mužCaban se snaží vytvořit fresku z osudů výjimečného muže, jehož život byl prostý milostných afér, drastických peripetií či osudových tragédií. O to těžší úkol měl, když se snažil modelovat dramatický materiál z portrétu pilného, talentovaného a pracovitého malíře, který je oddaný národností otázce Čechů a světu Slovanstva zpočátku více než celoživotní lásce Marii.
Caban vytahuje z Muchovy biografie zejména jeho ryzí charakter a nezáludnost, nesobeckou povahu, kterou předhazuje publiku v širších souvislostech. Tady nejde jen o geniálního secesního tvůrce, jehož plakáty zná každý. Ve scénáři konturuje momenty hrdého češství, obecný svár profesního a osobního života, doživotní oddanost rodné vlasti a národu. Co na tom, že mnohé z těchto témat zní současníkům starosvětsky a pateticky.
Čestnost, pracovitost v kontrastu s prospěchářstvím (šplhavý Muchův kolega a později úspěšný politik Vroubek) a neústupná služba kráse jsou vlastně nadčasové stejně jako nepolevující nádhera Muchových plakátů, pláten a skic.
Žádné utápění v ornamentech
Caban v zalidněném představení umně přeskupuje scény. Kromě portrétování slavné herečky Sarah Bernhardtové nikdy na jeviště nepustí Muchovu ornamentálnost, aby se v ní neutopilo ústřední sdělení. Nedočkáte se jediného použití obrazové reprodukce, ale toliko náznaků monumentálních pláten.
Tohoto srdcatého chlapíka v moravské vyšívané haleně zná celý svět z jeho fantastických ozdob a kudrlinek, plakátových Gismond, dodnes vyráběných prstenů, broží a náhrdelníků. Tento celosvětový úspěch byl výsledkem nejen Muchova mimořádného nadání a píle, ale také lidským ustrojením a v tom je Mistr možná zářivější než jeho fascinující obrazy a šperky. To je krédo inscenátorů.
Caban končí Muchovu jevištní pouť kolem roku 1910, kdy začal na zámku Zbiroh vytvářet proslulou Slovanskou epopej, o niž se dnes přetahuje Praha s Moravským Krumlovem. O tento fakt se zbytečně dlouhý a po čase divadelně trošku jednotvárný kus nijak neotře. A je dobře, že Caban a Březina vzpomněli slavného Moravana ve zcela jiném duchu, než jak je dnes zprofanovaný či medializovaný.
