Poslední slovo: Volím Ještěrky!
Jan Rejžek 27. květen 2010 zdroj Lidové noviny
Záměrně vás matu ironickým titulkem, který naráží na jisté doporučující předvolební výkřiky o dinosaurech. Jenže já chci psát o muzikálu Davida Drábka Ještěři, který má v královéhradecké Klicperovo divadlo na repertoáru rok, ale já ho viděl teprve při jeho nedávné minipřehlídce v pražském Švandově divadle.
Jsou-li hry Václava Havla Rubikovou kostkou či precizně seřízeným hodinovým stroječkem, dramatik David Drábek ostřeji a zdánlivě marnotratněji střídá nálady a polohy, jízlivé i lyrické, sype brilantní, vtipné dialogy a umí stvořit absurdní , tragikomické a politováníhodné postavy jako málokdo. Je mistrem narážek na normalizační i polistopadovou pakulturu a demaskovačem frází. Tématem tzv. Husákových dětí, které se scházejí léta po základce, aby pro umírajícího spolužáka (a jednoho z grázlů třídy) nacvičili jeho oblíbenou Zemanovu Cestu do pravěku, přes všechen škleb prosakuje smutek o navždy ztraceném, byť tupém čase mládí.
V Divadelních novinách 12/2009 Ivan Žáček věnoval v recenzi Drábkova muzikálu písním pouze tyto "odborné" věty: "Co říci k hudbě? Není špatná, když zní, ale je ještě lépe, když nezní. Neruší." Co říci k Žáčkovi? Není špatný, když píše, ale je ještě lépe, když nepíše, zejména o žánru, o kterém nic neví. Opomenutí vynikajících chytlavých kompozic Darka Krále (a choreografie Adély Laštovkové Stodolové¨) je neodpustitelné. Jsou k mání na cédéčku, jež si teď obehrávám před volbami. Texty Tomáše Belka (ze skupiny Sto zvířat) patří k nejnápaditějším, co u nás za dlouhou dobu vznikly. Zapomeňte na Michala Horáčka.
Málokteré divadlo má tak pěvecky vycepovaný soubor, který pohromadě zní jak CaK Vocal blahé paměti. Ignác Jana Sklenáře strčí do kapsy většinu snaživců z Česko hledá SuperStar. Pavlína Štorková interpretuje song Hodiny zdravě krásným hlasem, jako by byla dcerou Hany Ulrychové. Lenka Loubalová podává šanson potetované maminky Na vlastní kůži tak, že mít víc peněz, pošlu herečce koš růží. Obhajoba "jinakosti" Královna pouště je dokonalou hříčkou, kterou si prý již dost oblíbili gayové a lesbičky. Takže až uslyšíte, že si někdo prozpěvuje, že je "lopatka i koště, rohlík a párek, obojí", nezbláznil se, ale cituje hit z Ještěrů.
Drábek šije svým aktérům role na tělo, a oni jsou pro ně přímo stvořeni. New York má Woodyho Allena, Hradec Králové úžasného Dušana Hřebíčka v kapesním vydání. A co messiovský Miroslav Zavičár, třaskavý komik Lubor Novotný stylu Ference Futuristy a podoby Jiřího Lábuse, vždy v masce a kostýmu jiný a stále bezvadný František Staněk či dojemná Zora Valchařová-Poulová coby paní učitelka, která si spletla třídu?
Ještěři jsou pro mě vrcholným muzikálovým činem desetiletí a stojí vedle Balady pro banditu, Kytice a Hvězd na vrbě jak jedno z nejlepších domácích děl. Z nejčerstvějších zážitků bych hlasoval i pro Pornohvězdy Tomáše Svobody, Petrů Kolečka a Wajsara v teatru NoD, což by však chtělo dráždivější titulek. Něco o údech v naší politice a tak, ale nechám to být.
Tikají nám hodiny s nápisem Made in China
Ivan Žáček 9. červen 2009 zdroj Divadelní noviny
Drábkovi vycházejí parodie těch nejpokleslejších forem světa médií velmi trefně.
V Klicperově divadle se konala světová premiéra hry uměleckého šéfa Davida Drábka, jeho nového muzikálu Ještěři. Spíše než druhohorní fosilie se skrývají za tímto názvem Husákovy děti, dnešní generace třicátníků, zrozená v několika letech populačního boomu v polovině sedmdesátých let. Drábek, autor a režisér v jedné osobě, je prezentuje jako outsidery, kteří už stihli v životě leccos prohrát a po kterých doma jiejich děti hází botníkem - jako po fosiliích z jiné doby. Ale i na ty jejich o poznání zkostnatělejší druhohorní kolegy přece jen dojde.
Druhou tamatickou rovinou muzikálu je totiž film Cesta do pravěku. Plavba proti proudu času nabývá tak během přestavení dvojího významu. V prvé polovině se realizuje prostřednictvím vzpomínek spolužáků ze základky, kteří se scházejí po dvaceti letech a zjišťují, že to přes veškeré chlubení (Martina Nováková jako hysterka Yvona v etudě Foto z dovolené) nikdo celkem nikam nedotáhl (jsme úplný nuly!), až na bratry Klenotiče, kteří mají solidně prosperující firmu jako nájemní vrazi a kteří milují služební cesty letadlem. Je to pro ně, jak říkají, jediný způsob, jak se dostat do nebe. Ten starší (Jiří Zapletal) umírá na rakovinu a jeho mladší bratr (Vojtěch Dvořák) mu chce splnít poslední přání - spatřit idoly svého dětství, čtyři kluky, kteří se na pramici vydávají na své evoluční dobrodružství. Se spolužáky z dramaťáku se snaží nastudovat pod hektickým vedením bývalého pedagoga a pederasta, nyní žijícího v maringotce s třínohou kočkou (trochu lábusovská studie jinak výborného Lubora Novotného) a snícího o ceně Thálie, výpravnou show podle slavného filmu Karla Zemana.
Příběh se tedy po přestávce láme, dochází k závažné tektonické poruše v lineárnosti vyprávění, a stále více se dere do popředí svérázné divadlo na divadle: husákovské fosilie se vydaly hledat své praprapředky. Do této výrazně výtvarně stylizované retroplavby se ovšem mísí stále dramatičtější osobní příběhy spolužáků-herců. Ze dvou dinosauřích vajíček se nakonec nevyklubou praještěři, ale jejich hypermoderní odnož: jako kdysi z jednoho chicagského dortu, i tu povstanou ostří hoši a odvedou dobrou práci. Stylová smrt pro nájemného vraha: umírající bratr si zajistil, aby mu v pekle nebylo samotnému smutno.
Drábkovi Ještěři rozhodně nejsou z rodu oněch kabaretně pojatých retropříběhů, které se objevily na české scéně v poslední době jako evokace sedmdesátých a osmdesátých let. Je to spíše osobitě viděná plavba proti smyslu ontogeneze. Jsou to ohraničené, diskrétní příběhy jedinců, malých obyčejných lidiček, vracejících se do hlubin podvědomí, na práh svých malých životů, do bodu, kdy život ještě nebyl zmařen: Na startu jsme stáli / v jedný řadě / a každej věřiil / že vítězství bere / než startovní výstřel / zabil favorita / a my vyrazili / špatný směrem. Přes trochu násilnou smrt a tezovitý haeckelovský závěr, v němž se nám sděluje na embryonálním řezu, že ontogeneze je zkráceným opakováním fylogeneze, dokázal Drábe nalézt velmi tvárnou poetickou rovinu pro převážně úsměvné vyprávění svého příběhu. Je ostrým pozorovatelem života a parodie těch nepokleslejších forem zkomercionalizovaného světa médií mu vycházejí velmi trefně. Velkými pomocníky jsou mu ovšem herci, kteří jsou všichni do jednoho vynikající , zúročující ještě morávkovskou tvrdou školu.
K nejlepším momentům patří mobilová schizofrenie, dvojice vrahů zdráhajících se utopit koťata, studi bývalé učitelky, zkoušející se uplatnit jako kurva na nádraží v podání skvělé Zory Valchařové-Poulové či přesně odpozorovaná postava trandy Gabrielly (František Staněk), byť trochu z bulváru. Detaily precizního herectví oceníme u Miroslava Zavičára, který si vychutnal svého ušlápnutého Luďka (Proč nám nikdo neřek, že až zplodíme děcka, tak si pudem každej po svým?). I trochu sentimentálně vyznívající příběh Richarda a Matyldy (Dušan Hřebíček, Pavlína Štorková), dvou lidiček, co si zbyli, má svá silná místa.
Je to plavba na zábavní lodi, zpívá se tu - málem bych zapomněl, že jde o deklarovaný muzikál - hraje o mnoho lépe, vyprávějí se nahořklé příběhy při absenci jakéhokoliv moralizování. Po přestávce se tempo i údernost příběhu ještě zvýší, to se již údajný muzikál takřka vytratí ze scény, spád děje ukrajuje stále více z potenciálně hudebních situací, a je to jednoznačně ku prospěchu věci. Co říci k hudbě? Není špatná, když zní, ale je ještě lépe, když nezní. Neruší. Zaujme snad jediný song Matky, o tom, že všechno má vepsané na kůži (výborná Lenka Loubalová), jež ke zděšení svého snícího syna (Jan Sklenář, sugestivně nás uvádějící do příběhu: Moje biologický hodiny maj zezadu nápis MADE IN CHINA) propadla kvůli mladému milenci tetování a v kuchyni má samé mucholapky.
Je to plavba řízená dnes již zkušeným lodivodem - po Janě z parku a Akvabelách je tu opět výrazné Drábkovo gesto i jeho imaginativní hra s jazykem. Ukolébá nás na laškovně zčeřených vlnkách, a pak náhle udeří silou bezmála drtivou. Za kormidlem jeho lodi tušíme A. C. Clarka a tu a tam i Felliniho, a tak se jako pasažéři rozhodně nemusíme obávat o zdar výletu. Vždyť nejsme, konec konců, nic víc, než pouhé tenké vrstvy horniny.
Drábkovi Ještěři královsky baví
Petr Mareček 6. červen 2009 zdroj MF Dnes
Muzikál Davida Drábka Ještěři v hradeckém Klicperově divadle u publika vyhrává, aniž se podbízí, odzbrojující citovou rezonancí, srovnatelnou snad jen s Karavanem Evropa z Vosto5 a Oněginem, který byl Rusák, v pražském Divadle v Dlouhé. A s hradeckými, taktéž Drábkovými, Akvabelami v režii Vladimíra Morávka. K nim mají Ještěři nejblíž nejen generační bilancí, otevřeností a typickým rukopisem autora, ale i motivy outsiderství, ztráty iluzí a bezradnosti Husákových dětí dávno po třicítce.
Příběh spolužáků z devítiletky, kteří chtějí v kulturním domě sehrát Zemanovu Cestu do pravěku, je Drábkovým osobním vyznáním i prostředkem k bezpočtu gagů, originálních hříček i "hlášek" stylu Hlavy vzhúru, nebo střelím! K vrcholům patří výstupy zmatené učitelky, "echttarantinovské" dialogy, v nichž gangster deptá oběť pomotaným Werichovým citátem "Když už člověk jednou je...", a hlavně všechny výstupy úchylného autora Lochmana, který žije s transsexuálem v karavanu - v botelu Inkontinetal. Drábek něžně i v paradoxních souvislostech vrací fetiše dětství v normalizaci: dobové kýče, citace, ohníčkovské Otazníky detektiva Štiky, popové hity i pozapomenuté hrdiny včetně Curra Jimeneze. K tomu skvěle zapadají drsně poetické monology o smrtelnosti, nedorozumění či vyčleněnosti, zvlášť mrazivý je ten, v němž se panoptikální transsexuál ptá publika, koho by zachránili z hořícího domu - jeho, nebo originál Mony Lisy? Tady už se Drábek s citlivým spojením pokleslého s existenciálním dotýká poetiky Jiřího Suchého, aniž ji kopíruje.
I forma muzikálu je spíše blízká semaforské, brání se muzikálové nalakovanosti a s chutí ji paroduje, nad vším je civilní autentický projev a vtipné choreografie. Skladatel Darek Král napsal poprockovou chytlavou muziku, byť v nahrávkách příliš syntetickou. S výbornými texty Tomáše Belka z kapely Sto zvířat si troufl na rockovou vypalovačku, sambu, baladu, šanson, skvostnou travestii horáčko-hapkovské machy i na popový hit jak pro Superstar, který však v kontextu ztrácí na banalitě a zadírá se do uší. Herci text hry, nadsázku i songy vzali za své, Ještěrům neškodí jediný slabý výkon, sluší jim i účelná scéna Martina Chocholouška s "vesmírným okem" i pravěkou havětí.
Jedno jim však ubližuje: Drábek režisér nemá odstup od Drábka autora. Nejde jen o škrty, zvlášť ve zbytečně protahovaném závěru. Drábek není tak přísný v detailech jako třeba Vladimír Morávek, takže některé výborné gagy zbytečně zanikají. I závěrečné smíření s osudem vyznívá trochu lacině. Kolik je však na našich divadlech kusů, na nichž se divák královsky baví a nakonec, řečeno s Miroslavem Horníčkem, "přes slzy nevidí"?
Řádění Husákových dětí v pravěku
Jana Machalická 27. květen 2009 zdroj Lidové noviny
Nový muzikál Davida Drábka a Darka Krále Ještěři v hradeckém Klicperově divadle místy připomíná halucinační stavy - pobíhají v něm dospělé Husákovy děti, potrefené mindráky, různé vidiny, druhohorní ještěři či perverzní pedagog a jeho druh transvestit.
Ještěři představují něco jako Městečko Twin Peaks střižené prvním, ještě svěžím dílem Pecháčkových Básníků, v nichž Štěpánek a Kendy secvičují Strakonického dudáka. Některé motivy jsou dokonce shodné - parta spolužáků, hledání vhodného režiséra, kterým se stává podivín a zanícený ochotník. Samozřejmě že Drábek je divočejší, ba i rafinovanější, a umí použít trapnost jako kategorii, vytáčet vše do neskutečných spirál a ironizovat do totálního absurdna, které vyznívá jako ta nejzběsilejší nejapnost. A té se snad ani nejde smát.
O čem Ještěři jsou? O jednom srazu, který zorganizují největší lumpové ze třídy, bratři Klenotičové. Na své mafiánství měli už zaděláno na "základce", a tak jen přešli do vyšší formy zločinu. Jeden ovšem umírá na rakovinu a druhý mu chce udělat radost, a tak zaktivuje školní "dramaťák" a někdejšího kantora, dnes téměř invalidu. Hrát se bude Cesta do pravěku, jelikož bratr miluje ještěry.
Vše lze řešit vystřílením postav
Postupně se ukazuje, že dnešní pětatřicátníci (čili Husákovy děti) za sebou táhnou nejeden životní malér, Ignác, miláček žen, popíjí a má desítky nemanželských dětí a pronásledují ho vidiny se svítícími hlavami, které si za ním dojdou i na hřbitov jako defilé duchů z Mlynáře a jeho dítěte. Jeho matka (Lenka Loubalová) si na stará kolena pořídila mladého milence a nechala se potetovat. Luděk (Miroslav Zavičár) má komunikační problémy s manželkou, která na něj hovoří jen v písňových textech Hany Zagorové a dalších hvězd pop-music. Další spolužačka Matylda (Ivana Huspeková) má na mobilu jen tísňové volání. A když pak šlamastyka na jevišti začíná vypadat nezvladatelně, autor i režisér v jedné osobě ji vyřeší elegantně: část postav se vzájemně vystřílí...
Vyčítat Drábkovi, že si libuje ve vrstvení šílených nápadů, je nesmysl, protože tato metoda je základem jeho pěstování "dada". Někdy, pravda, je ochoten propojit a naroubovat cokoliv, když se mu to takříkajíc hodí do krámu. Problém je jinde - David Drábek je typem divadelníka, který si v zásadě vystačí sám - píše, režíruje, dramaturguje. A při jeho eruptivním přístupu a tvůrčí fantazii se mu ne vždy dostává odstupu a korektivu. Jednoduše v Ještěrech vícekrát naplňuje známou poučku, že není umění nápad dostat, ale zbavit se ho ve prospěch celku. Tady by občas stálo za to selektovat - důkazem je celkově pomalý, až rozpačitý rozjezd, v němž je relativně dost hluchých míst, ba i křeče. Ale ke konci první půle inscenace chytá dobré tempo, začne být sevřenější a najednou se klubají i témata postav. "Taneční číslo se sborem" před přestávkou v podobě pohybové kreace učitele Lochmana (Lubor Novotný) a jeho pitoreskní družky Gabrielle (František Staněk) je úchvatné - kantor máchá francouzskou holí a Gabrielle se vlní v rytmu havajských tanečnic. A Chocholouškova scéna nápaditě kombinuje podivnou realitu současnosti s tou prehistorickou.
Drábek miluje hrátky s citacemi a má odvahu použít je v nádherně "pitomých" konotacích, čímž se mu občas daří odhalit jejich nesnesitelnost. A tak nechá mafiánské bratry Klenotiče donekonečna žvanit podle Werichova příšerného moudra "Když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl...", jindy zase bizarní pedagog, trávící stáří v přívěsu, při setkání s někdejšími žáky volá, že přišly kukuřičné děti. Slovní humor od novotvarů až o hlášky a fórky jako "hotel Inkontinental", "divadlo je Kaufland ducha", či "nouze naučila Dalibora tousty", může leckomu připadat jako značně dětinský, ale ve všech těch bláznivých souvislostech se mu nedá upřít kouzlo.
Nakonec, když se všechny maléry a mindráky provalí, nastane cosi jako láskyplné smíření, doslova převtělení duší, které vzbuzuje nejrůžovější naděje. Ještěři jsou také víc než muzikál komedií se zpěvy, i když na muzikálovou ambaláž si místy docela vtipně hrají. Hudba Darka Krále je ale překvapivě příjemná, jsou to adekvátně chytlavé melodie. Král také umí napsat svižnou "festivalovku", pomocí níž se v příslušných "aktšlusech" dá dobře zaútočit na diváka.
Dětinská taškařice se v Hradci zvrhne v brutální realitu
Marie Reslová 26. květen 2009 zdroj Hospodářské noviny
Muzikál Ještěři na cestě do pravěku
Místo zubatých ještěrů vyskakují v Drábkově muzikálové koláži na "Husákovy děti" vlastní kostlivci vytěsnění do zapomnění.
Divadlo, ten Kaufland ducha! Jedna z replik nového muzikálu Ještěři, který ve světové premiéře uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, vystihuje podobu nové inscenace autora a režiséra Davida Drábka. Je tu všechno, až oči i uši přecházejí: druhohorní ještěři, úchyláci, spolužáci, mafiáni, potetovaná maminka...
A taky rozpadlá manželství, smolaři, truchlivé učitelky a podváděné manželky. Každodenní tragédie outsiderů, které nejsou předmětem mediálního zájmu, ale součástí vesmíru stejně jako lidská úzkost z uplývajícího času, nekonečna nebo smrti.
Drábkova muzikálová koláž putuje v čase životem několikak "husákových dětí". V minipříbězích bývalých spolužáků objevuje citovou výchovu a myšlenkový svět generace.
Kdysi třídní grázlové, dnes místní mafiáni Klenotičové svolají sraz spolužáků z devítiletky. Jeden z bratrů umírá na rakovinu a druhý by mu rád udělal radost: kamarádi z někdejšího dramaťáku mají pro jeho bráchu sehrát divadlo podle filmu Cesta do pravěku.
Pro Drábkovy hrdiny je divadlo příležitost, jak zapomenout na své zpackané životy a vrátit se do bezpečí vlastního dětství. Jenže i v kašírovaném pralese číhá všudypřítomná smrt. Hravá taškařice se nakonec zvrhne v brutální realitu, ale mezitím je příležitostí k barvitým muzikálovým číslům, jež jsou exkurzí do mírně vykloubených osudů a povah protagonistů.
Drábkův humor vyrůstá z banality a trapnosti k paradoxní zkratce - každý z malých příběhů outsiderů by vydal na román. Autor se k pravdě o nich prokousává krutým vtipem, absurditou nebo jednoduše ulítlostí. Jeho hrdinové ale probouzejí soucit, ne výsměch.
Třídní krasavec Ignác (Jan Sklenář) je alkoholik, který "v každé podprsence hledá zapomnění". Jeho "biologické hodiny mají zezadu napsáno Made in China", možná proto má tolik dětí. Jeho máma (Lenka Loubalová) umí utopit koťata, má mladého milence a hodně tetování: "na vlastní kůži má, co ztratila". Luďkova (Miroslav Zavičár) žena žije ve světě populárních písní a komunikuje pouze jejich slogany. On se jen bezmocně ptá" "...proč nám nikdo neřek, že až zplodíme děcka, tak si pudem každej po svým?" Tlouštík Richard (Dušan Hřebíček/Jakub Tvrdík) je skalničkář, co vypadá jak pantáta, ale taky zraněná duše. Zázračně nachází cestu k Matyldě, jejíž mobil už léta nemá signál, protože ona je prostě mimo.
Tahle zprvu hodně směšná lovestory míří asi k happyendu. Také obskurní dvojice - vedoucí dramaťáku Lochman (Lubor Novotný) a jeho transvestitní milenec Gabrielle (František Staněk) - je ve své bizarní lásce šťastná, i když Lochman jako režisér pravěkého představení neskrývá slabost pro zaříznuté chlapecké trenýrky.
Drábek po úspěšných Akvabelách uvedených v Klicperově divadle v režii Vladimíra Morávka přišel opět s emocionálně silnou, obrazivou výpovědí o našich životech. Vtip písňových textů Tomáše Belka z kapely Sto zvířat koření ve zvláštním smutku a jejich obrazy se hodně zadírají pod kůži. Eklektická hudba Darka Krále si pohrává s jednoduchou muzikálovou konvencí, není výjimečná, ale dobře slouží celku.
Tandem scénografa Martina Chocholouška a autorky kostýmů Vladimíry Fomínové uspokojil i ty nejbizarnější autorovy požadavky. Žádné muzikálové pozlátko, ale smršť jednoduchých, vizuálně šťavnatých nápadů. Hrdinou večera je talentovaný hradecký soubor. Sladěn svým nasazením a srozuměn s obsahem drží smíchem bouřící publikum po celou dobu v hrsti.
