Česká scéna poprvé prověřila Shakespearův epilog
Vít Závodský 8. listopad 2004 zdroj Týdeník rozhlas
Mínění o literárních a jevištních kvalitách Jindřicha VIII. se u rozličných badatelů i divadelníků diametrálně různí a zjevně není náhoda, že po žádném ze tří knižně vydaných přetlumočení naše scény nikdy nesáhly. Mošu zaujal až kvalitní nejnovější překlad Jiřího Joska, výrazně upravený režisérem a dramaturgem Jiřím Závišem. Brněnští inscenátoři (hostující výtvarník Jaroslav Milfajt, jehož abstrahující scéna je tvořena gotickými sloupy, oblouky a schodišti), autorka časově nezačlenitelných barevných kožených plášťů a úpletů Andrea Kučerová, skladatel Zdenek Merta, choreograf Vladimír Kloubek) vycházejí z žánrové ambivalentnosti předlohy s rysy obřadné dvorské podívané (přes zkomorňující redukci tu vystupuje téměř třicet postav a obsazení dvou odlišných charakterů týmž interpretem může být matoucí) i harmonizujících a alegorizujících momentů Shakespearových pozdních romancí. V důrazu na duplicitní název hry Všechno je pravda cítíme snahu vyložit ji jako nadčasové politické drama. První období Jindřichovy vlády počátkem 16. století slouží coby modelové „theatrum mundi“, v němž veřejné osobnosti ve vratkém postavení hazardních hráčů na „kole Štěstěny“ arivisticky stoupají k zenitu moci, aby naopak s noblesně pokorným smířením přijaly svůj nevyhnutelný pád.
Nepříliš dějový pětiaktový příběh de facto nemá ústředního hrdinu a ani civilně pojatý, modrofialově kostýmovaný panovník Jiřího Mazáka, vnější podobou vzdálený obligátní vousáčské robustnosti, není charismatickým a absolutistickým mocnářem. Střídajícími se protagonisty mozaikového panoptika složitě provázaných, neustále relativizovaných a teprve budoucností oceněných aktivit a nositeli dílčích syžetových liníí jsou hned úvodem popravený vévoda Buckingham (Petr Gazdík), bíle oděná, statečně bojující, hrdá a vznosná královna Kateřina Aragonská (působivá Alena Antalová), zastiňující svou mladší nástupkyni Annu Boleynovou (Veronika Poláčková), a především ambiciózní machiavellistický kariérista pozdního kajícného prozření kardinál Wolsey (do „protitypu“ vhodně obsazený Ladislav Kolář).
Stejně jako samotný text bude první domácí uvedení Jindřicha VIII. protichůdné divácké i kritické reakce. Přikláníme se k těm, které shakespearovské existenciální zrcadlo, nastavené odpovědnosti a svědomí každého z nás, považují přes mnohé diskusní otazníky za pokus poctivý a nikoliv marný.
Nejen popcorny zpřítomnily historická podobenství
Tomáš Hejzlar 15. březen 2004 zdroj Haló noviny
Shakespearovo nadčasové poselství o anglickém králi a jeho dvoře
Městské divadlo Brno uvedlo 21. února českou premiéru hry Jindřich VIII. Režie historického podobenství od Williama Shakespeara se ujal Stanislav Moša. Slavná historie života Jindřicha VIII., jak zní celý titul hry, tvoří epilog Shakespearova díla.
Na českých jevištích však hra dosud nikdy nezazněla, přestože první český překlad dramatu vznikl už v roce 1870 (autorem byl Josef Čejka).
Druhá zdařilá jazyková transkripce Antonína Klášterského se zrodila roku 1915 v souvislosti s uvažovaným zařazením titulu na repertoár pražského Národního divadla. Nápad Jaroslava Kvapila uvést dílo scénicky se však nerealizoval: důvodem byly obavy, zda pro svůj antiklerikalismus nebude drama rakouskou cenzurou zakázáno. Třetí překlad, rovněž nerealizovaný, vytvořil roku 1962 František Nevrla, ale ani v tehdejší politicky uvolněné době hra na jevišti v české verzi nezazněla. Teprve nynější nejnovější překlad Jiřího Joska našel své jevištní zpodobení.
Shakespearova nadčasovost
„Inscenace se snaží sebeironizovat člověka v různých situacích. A předpokládám, že úsměv u diváků způsobí, že o to intenzivněji mohou přemýšlet nad základními otázkami našich životů,“ řekl k nastudování režisér Moša. Hra podle něho svádí inscenátory k vytvoření obrovského „spektáklu“ se stovkami herců a průvody. „Klidně by tam mohla chodit i zvířata po jevišti. My jsme ale inscenaci obsadili velmi komorně, jak to bylo za Shakespearových časů běžné, ale na třech úrovních,“ doplnil Moša. „Některé figury jsou historické, jiné aktuální a další nadčasové,“ popsal své pojetí režisér.
Jak to vidí Moša
Relativizace pevné dějové konstrukce vytváří z představení nikoliv jen hru výsostně politicky nadčasovou, ale jakousi jevištní féerii, blížící se technice experimentálního tvůrčího procesu, typického zvláště pro českou divadelní produkci 60. let uplynulého století. Blíží se tak realizačním vizím například Otomara Krejči či Alfréda Radoka, v současné době kupříkladu Vladimíra Morávka či Jana Antonína Pitínského. Moša navázal na nejhodnotnější tradice české režijní školy, ale oproti tradiční jevištní stylizaci zde inklinuje k technice rozhlasové zvukové „vizualizace“: vzdává se planých gestikulačních efektů, aby komorností ještě zintenzívnil příklon k předepsanému slovu. Ale není jen pouhým popisovačem dějové linky: dílo psychologizuje, přesněji „zbásňuje“, jak je to typické například pro techniky Emila Františka Buriana.
Mošův shakespearovský děj se při vší obsahové údernosti blíží v jevištní podobě spíše vizualizaci filmové ve stylu režisérů Kršky, Vláčila a dalších: nenechává se unést obsahovou dynamikou (kterou však dokonale zachovává), ale obohacuje ji tušenými valéry impresionisticky cítěné snovosti. Trojjedinost režijního pojetí, jak ji Moša prezentoval vlastním slovním výkladem, není tudíž pouhou snahou o odlišnost; je to cesta svébytná, jež shakespearovskému ději nabízí kromě aktualizační pregnance také citovost, tedy zdůraznění skutečné divadelní estetiky.
Pestrá podívaná s politickým kontextem
Mošovo pojetí průběžně provází s improvizačními prvky „forbínová“ dvojice přidrzle soudobě se chovajících chlapíků (Viktor Skála a Petr Štěpán), jakýchsi komentátorů děje i akcí; občas tak vlastně plní tradiční vypravěčskou roli. Přichomýtnou se vždy včas: když děj je třeba posunout, komentovat, esteticky obohatit. Snad mohou připomínat Voskovce a Wericha s jejich slavnými „proverby“, ale Moša klasiky české komiky nepřijímá v jejich poloze. Jsou osobité, patří právě sem. Shakespearova pestrá podívaná, v níž se mísí politická hra, tragičnost bez hořkosti, laskavá komediálnost a jistý druh rituality, je pojímána jako řada epizod zobrazujících vzestupy i pád vlivných lidí - vévody z Buckinghamu (Petr Gazdík nebo Igor Ondříček), Jindřichovy první manželky Kateřiny Aragonské a všemocného králova rádce, kardinála Wolseyho. Ti lidé však neumírají realistickou smrtí, ale jsou v eufemistickém smiřování odváděni k dalšímu „putování dějinami“ v civilním symbolismu s rituální noblesou. Snad žádný dosavadní skakespearovský film či zpodobení jevištní se neloučí s umírajícími tak citlivě. Také jednotlivé postavy nejsou ohraničeny pouhou textovou předlohou.
Například titulního Krále Jindřicha VIII. ztvárňuje Jan Mazák se zdůrazněním civilistní bezprostřednosti. Ani padoušský středověký anglický „Richelieu“, zde kardinál Wolsey ve výrazně propracovaném podání Ladislava Koláře není jen prvoplánovitě konstruktivizovaný intrikán - a tak bychom mohli uvádět i přednosti dalších postav: lorda Williama Sandse v sugestivním zpodobení Jana Apolenáře či jiných. Nebylo postavy, jež by nepodala hodnotný výkon. Ale pominout nelze královnu Kateřinu: v ní skutečně zazářila jako hvězda první velikosti Alena Antalová. Ti všichni na téměř asketicky zjednodušené scéně s gotickými náznaky, kterou navrhl Jaroslav Milfajt, v kostymaci Andrey Kučerové s citlivým hudebním podkresem Zdenka Merty podali výkony adekvátní ojedinělosti inscenace samotné. A ta končí smířlivě - přítomností skutečného nemluvněte v zavinovačce, budoucí královny. „To je to nejpodstatnější poselství hry, že ačkoliv člověk umírá a je smrtelný, je nesmrtelný ve svých dětech,“ dodal k inscenaci režisér Moša.
Jindřich VIII.
David Kroča 1. prosinec -1 zdroj ČRo, stanice Vltava
Na českém jevišti dosud neuvedenou hru Williama Shakespeara Král Jindřich VIII. uvedlo o víkendu Městské divadlo v Brně. Ředitel divadla a režisér inscenace Stanislav Moša pro sebe hru objevil před dvěma lety, kdy mu svůj nový převod hry věnoval známý anglista a překladatel Jiří Josek. O české premiéře Shakespearova dlouho zatracovaného dramatu hovoří ve své recenzi náš brněnský spolupracovník David Kroča.
Kolem hry, kterou Městské divadlo v Brně uvádí pod titulem Král Jindřich VIII., se vznáší ne jeden, ale hned několik obláčků tajemství. Někteří odborníci tvrdí, že jejím autorem vůbec není Shakespeare, jiní zase, že jde o jeho nejlepší dramatický text. Dramaturgové inscenace Jiří Záviš a Ladislav Stýblo se přiklonili ke zlaté střední cestě, když připustili, že hra má dva autory. Vedle Shakespeara uvádějí jako spoluautora anglického dramatika Johna Fletchera, který se měl údajně podílet na psaní některých méně podstatných situací. Zajímavá je i otázka, proč hra u nás dosud nebyla uvedena. Dramaturgie to v programu vysvětluje tím, že na počátku minulého století, kdy vznikl překlad Antonína Klášterského, byla pokládána za příliš proticírkevní.
Z dnešního pohledu hra překvapuje tím, jak je současná v základních tématech i jak je vyšperkována nejrůznějšími metaforami a starými rituály. Hra také postrádá bohatý děj, na který jsme u děl alžbětinského dramatika zvyklí. Její jednoduchou kompozici tvoří řetěz intrik, vzestupů a pádů, k nimiž dochází na dvoře anglického krále Jindřicha VIII. Tudora. První obětí dvorských úkladů je vévoda z Buckinghamu, který je popraven za přispění kardinála Wolseyho, následuje krušný osud královny Kateřiny, završený rozvodem a potupnou smrtí, a nakonec přijde řada i na kardinála, jemuž zlomí vaz jeho vlastní podvody. Režisér Stanislav Moša inscenuje tyto pády mocných s využitím opakujících se rituálů. Po obřadném mytí nohou a svém posledním monologu mizí hrdinové ze scény ve smyslu obrazném i doslovném: za přispění dvou mužů, kteří fungují jako vypravěči, se postavy symbolicky snášejí mezi diváky.
Finále inscenace vyznívá navzdory předchozím tragickým osudům optimisticky. Král s dvořany vítají na svět právě narozenou princeznu Alžbětu, s níž přichází také nová naděje pro celou Anglii, která - jak dnes víme z historie - nezůstane nenaplněna. Režisér nechal přinést na jeviště skutečné novorozeně, což na jedné straně zvýšilo emocionální působivost závěru, na straně druhé ovšem mohlo působit i jako citové vydírání. Základním kamenem Mošovy režijní koncepce však není nemluvně na jevišti, nýbrž promyšlená hra se symboly, archetypy a zcizovacím efektem. Na scéně Jaroslava Milfajta jsou jen plechem potažené sloupy a dva propojené královské trůny, v nichž se jako v zrcadlech odrážejí pokřivené siluety aktérů. Tradiční symboliky barev, zvláště červené, černé a bílé, využívají kostýmy Andrey Kučerové. Každá postava má na sobě dlouhý kožený plášť a pod ním pletenou halenu ve stejném barevném odstínu, což působí až jakousi permanentní noblesou.
Nejlepší výkon na premiéře ovšem podal Ladislav Kolář v roli Kardinála Wolseyho. Nabídl nejprve vynikající studii intrikána, který lže lidem do očí s laskavým úsměvem, později také působivý obraz lidské trosky, utýrané vlastními ambicemi a ctižádostí. Bylo by škoda nezmínit také Viktora Skálu a Petra Štěpána v rolích Prvního a Druhého muže. Jde o zmíněné figury opovědníků, jimž režisér přisoudil také vděčnou úlohu provokatérů a bavičů. Právě díky těmto postavám má téměř tříhodinová inscenace neustále tempo a napětí.
Česká premiéra Krále Jindřicha VIII. ukázala, že Shakespearův text byl u nás léta opomíjen neprávem. Jde o pozoruhodnou divadelní hru, v níž se aktuální společenská a politická témata prolínají s individuálními lidskými osudy, které směřují k nadčasovému poselství o hranicích lidské důstojnosti. Městské divadlo v Brně tak získalo na repertoár titul, který připraví divákům nejedno překvapení.
Opravdu je všechno pravda
Jaroslav Parma 1. prosinec -1 zdroj Informační měsíčník města Blanska
Přesto, že již v roce 1870 byl vydán první český překlad (Josef Čejka) hry „Král Jindřich VIII.“, jejímiž autory jsou William Shakespeare a John Fletcher, nikdy nebyla na českém divadle uvedena. Totiž: tvrzení platilo až do 21. února letošního roku, kdy se dočkala premiéry v Městském divadle Brno v režiji Stanislava Moši, pro něhož bylo drama velkým cílem k uvedení. „Král Jindřich VIII.“ je pravděpodobně jedna z posledních her slavného dramatika, druhý uváděný, o 15 let mladší John Fletcher zřejmě hru spíše upravil, jak dokládají znalci. Sám název by mohl svádět k dohadům, že jde o životopisný pohled na slavného krále, ale podtitul „Všechno je pravda“ směřuje trošku jinam. Obsah hry se sice opírá o epizody vztahů krále Jindřicha a jeho dvou žen, Kateřiny a Anny Boleyové, ale jsou jen záminkou k rozvinutí hlubších pohledů do duší lidí. Ač od prvního uvedení uplynulo již přes 390 let, je to hra neskonale soudobá, živá, neúprosně odkrývající povahy lidí. Zcela určitě k tomu přispívá i nový překlad Jiřího Joska (St. Moša: „Přečetl jsem ho jedním dechem a věděl, že se musí dostat na scénu“) upravený režisérem a také dramaturgem Jiřím Závišem. Protože je to především hra o lidech, jsou představitelé rolí v programu uváděni netradičně jako první; což zachovám: Jan Mazák v titulní roli je civilní, city krále Jindřicha i touhu vládnout nijak nepředstírá, Alena Antalová přesně vystihuje pocity slavné i zatracované královny Kateřiny, Veronika Poláčková (studentka JAMU, alternuje se spolužačkou Evou Ventrubovou) citlivě provází Annu Boleyovou jejím osudem, Igor Ondříček (alternace s Petrem Gazdíkem) umí rozlišit to, co prožívá vévoda z Buckinghamu či arcibiskup Cranmer, Ladislav Kolář obdařil kardinála Wolseye krutostí i úlisností dokonale, Erik pardus prochází s vévodou z Norfolku také velkým vývojem postavy. Shodou okolností se opět jako doplňující se dvojice sešli Viktor Skála a Petr Štěpán a zhostili se svých povinností komentátorů znamenitě. totéž platí i o dalších, kteří vystupují i v několika rolích, např. Karel janský, Stano Slovák (navíc asistent režie), Ján Jackuliak, Jan Apolenář, Tomáš sagher, Pavla Ptáčková, Miroslava Kolářová a další. (Uváděné obsazení je z premiéry 21. 2.). Působivou scénu navrhl Jaroslav Milfajt, j. h., Kostýmy, navozující atmosféru podstaty hry, vytvořila Andrea Kučerová. Pohybová spolupráce Vladimír Kloubek, j. h., hudba Zdeněk Merta. Nemýlím-li se, usedne nadlouho „Král Jindřich VIII.“ na trůn diváckého zájmu. Je velmi dobře, že pro Stanislava Mošu bylo setkání s Jindřichem „láskou na první přečtení.“
Co všechno je pravda o Jindřichu VIII.?
Vladimír Čech 1. prosinec -1 zdroj KAM
O Shakespearově Králi Jindřichu VIII. uvažovalo Městské divadlo Brno již dříve, nakonec na četná přání svých domácích příznivců zařadilo do repertoáru Muzikály z Broadwaye, které byly původně určeny takřka výlučně pro export. A tak na hru o vrtkavém králi přišla řada až v závěru února (premiéry 21. a 22. 2. t.r.). Tuto Jindřichiádu obestírá řada otazníků a ani toto jevištní nastudování je nebagatelizovalo, spíše naopak.
Relativně nejpodružnější jeví se otázka, jde-li o předposlední, či vůbec poslední Shakespearovu hru. Shakespearologové se nicméně přou i o její autorství, a tak jejich názory oscilují mezi krajními póly: „autorem je výlučně sám Shakespeare“ versus „Shakespeare nenapsal ani písmenko“. Onen druhý, záporný soud souvisí pak s hodnocením hry, která prý vykazuje řadu slabin, přičemž jako by její údajné sporné kvality vůbec nebyly hodny renomé největšího z alžbětinských dramatiků. Nakonec není ani zcela zřejmé, pod jakým názvem se dílo ve své době hrálo. Mnozí mají za to,že se na jevišti Globu původně uvádělo pod titulem Všechno je pravda (All ls True). Takto je citováno v písni složené o požáru divadla, kde je zmínka, že se hrálo představení o Jindřichu VIII., přičemž je každá sloka uzavřena ironizující parafrází na titul Všechno je pravda. Čtenářům na vysvětlenou dodejme, že divadlo Globe začalo hořet během představení 29. června 1613 po výstřelu z děla, který ohlašoval příchod krále s doprovodem.
A jak inscenátoři zodpověděli výše uvedené otázky? Tak i tak. V autorském záhlaví čteme vedle Shakespeara jméno jeho spolupracovníka Johna Fletchera (1579-1625), oba prý společně napsali přinejmenším tři hry včetně Všechno je pravda. A pokud jde o název, pak opět kompromis v podobě titulu KRÁL JINDŘICH VIII. (Všechno je pravda). A tak jen pokud jde o kvalitu textu a potažmo i inscenace každý z diváků si musí zodpovědět sám. Jak naznačily první ohlasy, i tu se názory různí.
Možná, že leckomu vadí, že představení je „málo akční“, že se tu nevraždí přímo před zraky diváků třeba dýkou. Při pozorném sledování však neujde, že se tu zabíjí také, byť vlastně spíše slovy než přímo fyzickým násilím. Pomluvy, nařčení, konspirace tu mají zkrátka navrch. V tomto ohledu si řeknete, jak text zní aktuálně, stačí zaměnit jména, pozměnit reálie a ocitáme se v současnosti. Inu lidé byli, jsou a zřejmě i zůstanou ve své prapodstatě stále titíž.
Městské divadlo Brno uvádí „Jindřicha VIII.“ v české premiéře, třebaže překlad Jiřího Joska, který posloužil za základ inscenace (dramaturgická úprava Stanislav Moša a Jiří Záviš), je již čtvrtým v pořadí, který byl kdy u nás publikován. Proč se „Jindřich Osmý“ objevuje až nyní, je do jisté míry souhra náhod, v určité době však svou roli jistě sehrál i jeho antiklerikalismus a obava z církevní cenzury.
Osobně jsem přesvědčen, že se režiséru Stanislavu Mošovi inscenace vydařila, že dokázal odvážný vstup na neznámou půdu náležitě umělecky zúročit. Příběh relativně ještě mladého Jindřicha VIII. a jeho první ženy Kateřiny Aragonské, v druhé části protkaný strmým nástupem Anny Boleynové, má, jak ostatně život sám, své tragické, ale i vysloveně humorné polohy. Hra nekončí pesimisticky, ale spíše vizí, proroctvím o rozkvětu Anglie pod vládou Alžběty I., potomka krále a Anny Boleynové. Hostujícímu Jaroslavu Milfajtovi se znamenitě podařilo vtisknout inscenaci punc monumentálnosti, aniž by musel vymýšlet přesložité kolosy. Vcelku jednoduché štíhlé sloupoví a forbína protažená přes orchestřiště budí dojem snad až „překvapivé hloubky“ jeviště. Punc vznešenosti nezapřou i kostýmy Andrey Kučerové, u nichž převládá tónování do hněda a červené barvy. Důležitou roli hraje i nasvěcování stejně jako nevtíravá hudební kulisa Zdenka Merty. Když si čtete použitý text, který tradičně obsahuje tlustá programová brožura, a zpětně si vybavujete, co se v tom či onom okamžiku odehrává na scéně, řeknete si, že Stanislava Mošu (i Vladimíra Kloubka j.h., který je podepsán pod pohybovou spoluprací) musela pořádně políbit Múza, když i filozofující sentence dokázal rozpohybovat tak, jak jsme byli svědky. Jde o představení velmi živé, teatrální v pravém smyslu toho slova, myšlenkově hluboké, což na druhé straně ale vyžaduje komično. Nevleče se, i když s jedinou pauzou trvá bezmála dvě a tři čtvrtě hodiny, ani nevoní knihou. Svým způsobem kulminuje ve třech stejných rituálech, kdy se s pozemským životem postupně loučí vévoda z Buckinghamu, kardinál Wolsey a královna Kateřina. Zmínění protagonisté umírají s obřadnou velebností, odkládají paruky i část svého oděvu, aby záhy byli spuštěni kamsi dolů mimo scénu a divákův zorný úhel. Sugestivní vyznění však přece jen zlehčuje fakt, a to je jedna z minima výtek vůči režijnímu pojetí, že zemřelí pak do zákulisí prchají chodbou zpět před zraky publika, místo aby se nenávratně ocitli v nějakém propadle, v němž už by se na odiv nevystavovali.
Zamyslíte-li se nad hrou, pak ji nelze plně označit za tragikomickou. Vyslovený happyend sice nemá, nepovažujeme-li za něj vizi rozkvětu Anglie za Alžběty I. Peripetie příběhu vyúsťují ve spravedlivé rozuzlení, zlo je v podstatě exemplárně potrestáno, ba jeho největší nositel kardinál Wolsey nakonec dokonce prozře, svůj poraženecký úděl přijímá s kajícnou pokorou. I biskup Winchesterský, „jeho následovník“, nemůže nakonec osnovat své intriky. Takže co si zastánce pravdy a práva víc může přát! Snad jen to, aby ty novodobé křivárny končívaly obdobně.
Nebyl by to Shakespeare, aby neposkytl hercům parádní příležitosti. Pro Ladislava Koláře je zlodušský kardinál Wolsey rolí jistě z ranku těch životních. Je to ztělesněné nebezpečí pod pláštíkem úlisnosti a pánbíčkářství. Alena Antalová je jistě vznosnou královnou Kateřinou, i když ta historická tolik ženského půvabu patrně nepobrala. Zcela novou tváří je Jan Mazák, byť je členem souboru už od dubna loňského roku, v titulní roli. Nemýlím-li se, pochází z Kroměříže, působil v Ostravě, posléze v Hradci Králové, a odtud se teď na Moravu vrátil. Jeho Jindřich VIII. už na první pohled působí civilně, současně. Zatímco drtivá většina vystupujících nosí paruky, on nikoliv. Nakrátko střižené jemně prošedivělé vlasy sčesané dozadu na ježka, žádný vous - i toto je příčinou, že se Mazák od pohledu z inscenace vymyká. Takže na tohoto Jindřicha VIII. si musí divák i „trochu zvykat“, rozhodně to není ten zažitý werichovský nebo burtonovský typ. Čímž nemá být řečeno, že Mazák působí nepřesvědčivě.
A perlička: v závěru hry se na scéně objevuje i Alžběta I. - jako novorozeně ovšem. To nemluvně v peřince je Mazákův potomek. Na repríze v pátek 5. března nevydalo ze sebe ani hlásku, jen pohnulo ručičkama, když na ně zamířil reflektor. To jste se též mohli dohadovat, jestli nejde o loutku s nějakým důmyslným mechanismem. Ale na premiéře byl prý slyšet miminkovský křik. Jak je vidět, robě si na divadelní prkna zvyká neuvěřitelně rychle...
Z množství herců připomeňme ještě alespoň komentátorský tandem Viktor Skála - Petr Štěpán coby První a Druhý muž, dvojici, která se, pomineme-li permanentního „srandičkáře“ Erika Parduse, který si i v postavě vévody z Norfolku našel bezpočet příležitostí, kterak uplatnit svůj nakažlivý dar komiky, přičinlivě stará o tu humornější polohu inscenace. Na holém těle mají matné obnošené obleky, i oni jsou bez paruk, přičemž málem tvoří až jakýsi satirizující chór. Jejich ústy jako by promlouval dnešek naplno. Historický náhled oba tito pánové dávají znát v porcích přímo výživných.
Jen ještě dodejme, že o prvém březnovém pátku bylo tradičně v hledišti v divadle na Lidické plno. Závěrečné ovace byly pak na této repríze právem tak velké, že by je mohly závidět jiné soubory, jimž se takového ohlasu nedostává ani o premiérách.
