Aktuálnost "sousedského" divadla
Vít Závodský 17. leden 2012 zdroj Týdeník Rozhlas
Městskému divadlu Brno se už řádku let velmi osvědčuje pravidelná spolupráce s pražskou režisérkou Hanou Burešovou a jejím dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Nejnovějším výsledkem je (jednadvacet roků po kladenské premiéře) stylově čisté nastudování biblického dramatu Mojžíš, patřícího do pestrého odkazu našich barokních a obrozeneckých lidových her. Jako zdařilou prvotinu ji v roce 1811 vytvořil a s chudými vesničany také provozoval podkrkonošský švec František Vodseďálek. O nesnadnou rekonstrukci rukopisu se zasloužil herec a teatrolog Vojtěch Ron.
Režisérka se svým týmem (výtvarníci Karel Glogr a Samiha Maleh, skladatel převážně živě prováděné hudby Petr Skoumal, choreografka Hana Halberstadtová) přistoupila k neběžnému úkolu s obvyklou pečlivostí i pokorou. Uvědomovala si, že epicky rozměrný, půvabně naivní veršovaný text může při dnešním „klipovém“ vnímání reality působit dojmem vleklé statičnosti. Proto jej téměř o polovinu zredukovala, výrazně omezila počet postav (i tak jich většina ze dvou desítek chórických účinkujících ztělesňuje několik) a čtyři akty rozčlenila na mnoho sekvencí, dynamizovaných mobilní dřevěnou scénografií (v kostýmní složce kontrastuje ahistorické černobílé odění Židů s pestrou barevností Egypťanů). Předloha i antiiluzivní provedení vcelku pietně respektují myšlenkově nadčasový starozákonní příběh života Mojžíše (charismatický Igor Ondříček) a izraelského národa po příchod k zemi zaslíbené. Při citlivém respektu k dobové atmosféře venkovské komunity se skromným Opovědníkem (Ladislav Kolář) a poťouchle zpochybňujícími komentáři Blázna (Michal Isteník) přirozeně nejde o muzeální rekonstrukci tehdejších plenérových produkcí. Mluvený i zpívaný večer ukázněné souhry si ovšem zachovává jistou sakrální obřadnost a citovou vroucnost, a přitom nevtíravě nabízí nejednu aktuální analogii: společenskou potřebu morálního řádu (motiv Desatera); utlačovaný, avšak na rizika svobody reptající národ; dilema spravedlivého jedince, který o vůdcovství neusiloval. Nad dvousetletou hrou má divák věru o čem přemýšlet.
DIVADLO PRO STÁDA BEZ PASTÝŘE
Josef Mlejnek 1. listopad 2011 zdroj Divadelní noviny
V posledním desetiletí se v Městském divadle Brno stalo již tradicí, že novou sezonu tu zahajují inscenace režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. Z jejich spolupráce s tamním profesionálně velice silným a zdatným ansámblem vzcházejí pozoruhodná scénická díla, která většinou patří k vrcholům toho, co se během roku odehraje v celém českém divadle. V letošním roce se Burešová po dvaceti letech vrátila k Mojžíšovi, lidové hře o starozákonním proroku napsané L.P. 1811. Jejím autorem je František Vodseďálek, krejčí, hospodář a zedník ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou. Napsal postupně celkem sedm her na „náboženské náměty“ – a také Novou komedii o Libuši. Své hry provozoval se sousedy ve Staré Vsi a okolních obcích zhruba v první třetině devatenáctého století.
Podobně jako v inscenaci z roku 1990 tvoří základ scény víceúčelová dřevěná konstrukce uprostřed. Skládá se z dvojích schodů, z plošiny nahoře slyšíme zpupného faraona, ale také Mojžíše přinášejícího ze Sinaje desky Zákona, mezi sloupky pod plošinou se objevuje zacloněná komnata egyptské princky, ale posléze i sídlo pohanského Bála, kterého komicky vzývají egyptští mudrcové, před ní proběhne Mojžíšova svatba s dcerou madiánského kněze. „Sousedskost“ představení vyjadřují židle rozestavěné podél stěn. Nepřeberné množství postav si stejně jako v sousedském lidovém divadle vynutilo, že se herci objevují ve více rolích, a to nejen při kolektivních výstupech Izraelitů prchajících z Egypta nebo žehrajících na svůj úděl při putování na poušti. Ivana Vaňková například postupně hraje Mojžíšovu matku, jeho nevěstu i jeho sestru. Bez vedlejších rolí zůstávají pouze Mojžíš a Blázen. Mojžíšovi vtiskl jeho představitel Igor Ondříček mužnou velebu a sílu, a to i v okamžicích, kdy se zdráhá naplnit své poslání. Postava je celá v bílém, ostatní Izraelité včetně Opovědníka (Ladislav Kolář) v černobílém oděvu, v kontrastu k pestré egyptské nádheře. Na představení se podílí živé hudební těleso. Inscenace respektuje skutečnost, že náš čas je jiný než sousedský čas dlouhých zimních večerů v Jizerských horách před více než před sto padesáti lety. Režisérka předlohu výrazně krátila, a tak je v představení pouze několik statických momentů – těžko by šlo krátit počet egyptských ran na polovinu. Cílem obnovených obrazů z biblické dějepravy pochopitelně nebylo předvést divákům repliku nebo preparátorskou rekonstrukci venkovského divadelního života.
Hana Burešová umí dodržet určitou formu, nijak nevyhlazuje neumělá zjednodušení předlohy. Podařilo se jí vytvořit živé divadlo také tím, že herecké představitele dokázala „přesadit“ do poloh naivního a neporušeného vnímání, bez protivné stylizace nebo zesměšňujícího odstupu. Stran legrace je ve hře koneckonců postava Blázna, šaška. Isteníkovy repliky, chytrolínská mimika a gesta (typu vidíte, já to hned říkal) patří k nejvýraznějším vkladům brněnského představení, navíc herec dokáže například vleže vytvořit vlastním tělem vlnky na Nilu unášející košík s malým Mojžíšem. Viktor Skála v roli Krále egyptského faraóna vyniká především ve chvílích, kdy je Mojžíšovým mocným a lstivým protihráčem. Mimořádně zdařilá je scéna bitvy Izraelitů s Amalečany.
Když promlouvá Hospodin k Mojžíšovi – nejen z Ohnivého keře nebo na Sinaji – propůjčují mu svůj hlas různí herci, muži i ženy. Nejde o žádný feministický vrtoch. Duch svatý mluvil ústy proroků, ale také, byť nepoměrně řidčeji, ústy prorokyň, a koneckonců je, jak neotřele pravil jeden nekonformní současný teolog, naše Matka.
Případný odstup a nadhled „těch, co vědí lépe“ v nás opadá ve chvíli, kdy na scéně zaznívají slova božího Desatera a průvodní kletby v celé jejich strohé vznešenosti (Proklet budiž ten, kdo vás učí: Lžete a vražděte!). Před dvaceti lety jsme si mohli do hry o Mojžíšovi promítat vlastní čtyřicetileté bloudění totalitní pouští, dnes se prý dobře strefuje do nostalgie po údajně plných egyptských hrncích a do úspěšně pobíhajících malých zlatých telat. Ale „Mojžíšův příběh“ není moralita. Jeho hlubší smysl nám může nyní lépe vytanout na pozadí lidských „stád bez pastýře“, která se chytají kdejakých náhražek. Toto především máme dnes před očima.
LIDOVÝ MOJŽÍŠ
Eliška Poláčková 3. říjen 2011 zdroj www.rozrazilonline.cz
Burešová se při režijním zpracování držela důsledně žánru lidového divadla a nesnažila se tedy vytvořit napětí mezi formou textu a tvarem inscenace. Herci přicházejí na začátku představení z hlediště (v Městském divadle poměrně obvyklá praxe, která nezřídka neznamená vůbec nic, zde má však svůj smysl), jako by byli součástí obecenstva a jen náhodou se právě jim dostalo té pocty, že budou předvádět hru o starozákonním proroku. Opovědník (Ladislav Kolář) v průběhu děje vždy nastíní, co se v nejbližší chvíli stane – neboť v lidovém divadle se situace zároveň performují i popisují („Skrze staré podobenství budem představovat / co jest se s Mojžíšem dálo.“).
Kromě vypravěče je tu i šašek (Michal Isteník), který rovněž přispívá ke zcizování děje svými neustálými připomínkami, úšklebky a schválnostmi, kterými baví publikum a glosuje děj (na bleskurychle dospěvšího Mojžíše: „Ten vyrost!“). I scénografie (Karel Glogr) a kostýmy (Samiha Maleh) mají působit prostým, nehledaným dojmem. V prvním případě je však všechno až příliš uhlazené a dokonalé, v druhém případě se jedná o na jednu stranu nijaké (všudypřítomné typické světlé plátno), na druhé straně přeplácané (v případě Egypťanů) kreace. Příliš neiritují, ale ani nezaujmou – což je ještě ta lepší varianta, zvlášť u takovéto hry.
Herecky v inscenaci vyčnívá především výkon Igora Ondříčka jakožto Mojžíše a Viktora Skály v roli faraona. Zejména Ondříček udivuje svou schopností minimem hereckých prostředků vyjádřit maximum významů. Stačí postoj, pokrčení ramen, způsob, jakým nachýlí svou vysokou postavu nebo jediný pohled a víme, jakou roli jeho Mojžíš v dané situaci hraje, co nám dramatik skrze jeho postavu touží sdělit. Skála má zase dar i komplikovaný veršovaný text přednést s citem pro rytmus a přitom s porozuměním obsahu, takže divák nemá problém se ani v proudu rychlé řeči orientovat. Ve srovnání s těmito dvěma působí výkony ostatních herců souboru spíše jako markýrování podle škatulek jednotlivých emocí – což by u tohoto typu divadla nemuselo být zase tolik na škodu, kdyby aspoň pohyby a intonace nepůsobily tak naučeným dojmem.
Přes to všechno je inscenace silná právě díky své nedokonalosti (či nehledanosti). Jednoduchost výrazových prostředků spolu s absencí výraznějšího režijního gesta (jednotlivé scény jsou komponovány předpokladatelným způsobem, mizanscény se opakují, takže občasné výrazné režijní nápady – třeba košík plynoucí po vodě – Isteníkovi – jsou o to výraznější) umožňuje soustředit se na text samotný a vychutnat si prostou krásu Vodseďálkových veršů a kontemplovat smysl Mojžíšova příběhu nikoli v kontextu biblických událostí, ale tady a teď. Nejsilnější zážitek z hlediska jednotlivých složek inscenace pak přináší živá hudba (Petr Skoumal), která… je jednoduše krásná a jímavá, stejně jako příběh samotný.
Psáno z premiéry 10.9.2011 a z reprízy 22.9.2011.
PRVNÍ PREMIÉROU V NOVÉ SEZONĚ MĚSTSKÉHO DIVADLA BRNO JE VÍCE NEŽ ZDAŘILÝ MOJŽÍŠ
Markéta Matlová 24. září 2011 zdroj www.vasedeti.cz
PRVNÍ PREMIÉROU V NOVÉ SEZONĚ MĚSTSKÉHO DIVADLA BRNO JE VÍCE NEŽ ZDAŘILÝ MOJŽÍŠ
Mojžíš – muž, který si svůj úděl nevybral, nýbrž mu byl určen. Příběh Mojžíše je sám o sobě poutavý a stále přitažlivý. A je-li dobře zdramatizován, na diváka čeká úchvatná podívaná…
Na počátku 19. století téměř padesátiletý švec František Vodseďálek navštívil poprvé ve svém životě divadlo. Představení na něj natolik zapůsobilo, že se rozhodl psát a režírovat vlastní divadelní hry. Inspiraci nacházel především v biblických příbězích. Jeho herci byli sousedi a jejich jevištěm byla louka pod širým nebem.
Letos je to přesně 200 let od vzniku jeho první hry Mojžíš. Současní divadelní diváci se s ní poprvé mohli setkat před 21 lety. Na konci 80. let ji totiž objevil a přepsal Vojtěch Ron a pro kladenské divadlo ji upravila Hana Burešová. Nyní se tato hra znovu vrací, opět pod režijní taktovkou Hany Burešové. Tentokrát se ale za Mojžíšem musíte vydat do Městského divadla v Brně.
Příběh Mojžíše, který snad ani není třeba představovat, je zobrazen jako celek, od narození přes výchovu zajištěnou „princkou“ egyptskou, pastýřský život v poušti, vyvedení židovského národa z Egypta a následné putování pouští až po Mojžíšovu smrt. Jednotlivé fáze příběhu uvádí ve verších Opovědník.
Téměř všichni herci během hry znázorní hned několik postav. Chvíli tak posloucháte řeč Opovědníka a za chvíli je z něj robotník trpící pod tvrdou rukou faraona. Změny rolí probíhají skoro vždy před zraky diváků, stačí jen obléci plášť, svléknout halenu… Pouze dvě postavy zůstávají po celou dobu představení neměnné – tou první je Mojžíš v podání Igora Ondříčka, druhou je blázen, šašek.
Postavu blázna velmi podařeně ztvárňuje Michal Isteník. Prochází celým příběhem, sem tam našeptává nějakou čertovinu a občas komunikuje i s diváky a tím je vtahuje do děje. Svými vtipnými zásahy odlehčuje dramatičnost příběhu a divák tak získává možnost oddechu a zasmání se.
Zdařile řešena je i samotná scéna. Zastřešené orchestřiště umožňuje bližší kontakt diváků s herci, a tím i větší zážitek ze hry. Jevišti dominuje dřevěná konstrukce umístěná na točně, která je chvíli využívána jako faraonův trůn, posléze jako Mojžíšův domov v poušti, sídlo egyptského boha… Přestavby, které se odehrávají přímo před diváky, nejsou vůbec rušivé, spíše napomáhají plynulému běhu příběhu.
Herci promlouvají ve verších češtinou evokující dobu vzniku hry. Jejich řeč je prokládána hudebními recitativy a doprovázena jak hudbou reprodukovanou, tak i živou, kterou zajišťuje šestičlenný orchestr. Jednoduchá, libozvučná a uchu lahodící hudba z pera Petra Skoumala je nedílnou, velmi příjemnou součástí představení.
Celkově je Mojžíš zdařilé představení, s vyrovnanými hereckými výkony. Igor Ondříček a Michal Isteník se svých rolí zhostili nadmíru dobře. Prostá, ale o to působivější scéna, jednoduchá, líbivá hudební složka, lidově pojatý biblický příběh, s lehkostí plynoucí náročné představeni, to vše dělá z Mojžíše hru, která stojí za shlédnutí.
MOJŽÍŠ S PRVKY LIDOVÉHO DIVADLA DÝCHÁ ENERGIÍ
Lenka Suchá 19. září 2011 zdroj Brněnský deník
MOJŽÍŠ S PRVKY LIDOVÉHO DIVADLA DÝCHÁ ENERGIÍ
Režisérka Hana Burešová zahájila novou sezonu Městského divadla Brno poutavým zpracováním biblického příběhu o proroku Mojžíšovi
Návratem k samé podstatě lidského bytí a připomínkou zákonů Božího desatera zahájilo novou sezonu Městské divadlo Brno. Uvedením biblické hry Mojžíš přeneslo na jeviště jeden z nejpůsobivějších starozákonních příběhů, který nabízí paralely i k současné společnosti. Hostující režisérka Hana Burešová téma zpracovala se vší obřadností a naléhavostí, zároveň však hravě a s humorným nadhledem.
Zásadní podíl na tom má fakt, že Burešová nevycházela z čistě historické verze příběhu, ale „vzkřísila“ jeden z nejzdařilejších textů tzv. českého lidového divadla. Hru Mojžíš napsal prostý švec z Podkrkonoší František Vodseďálek v roce 1811. Původní rukopis hry se zachoval jen ve zlomcích, ale v osmdesátých letech minulého století byl jeden její opis znovuobjeven Vojtěchem Ronem. Prvního jevištního ztvárnění se Mojžíš dočkal ve Středočeském divadle Kladno v roce 1989 právě v režii Hany Burešové, která hru upravila spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Brněnská verze je tak pro režisérku už druhým nastudováním stejného textu.
I tentokrát zachovává Burešová lidový ráz vyprávění, které si kromě Mojžíšova života všímá také vyvedení Izraelců z egyptského otroctví nebo čtyřicetiletého hledání země zaslíbené. Epický veršovaný text klade na divákovu pozornost velké nároky hlavně v úvodu, kdy se teprve zorientovává v ději a množství postav. Hodně nešťastné je v tomto směru využití jednoho z tradičních principů lidového divadla, a sice prolínání herců do několika odlišných rolí. Nejvíc rušivé je to v případě Ivany Vaňkové, která se z matky Mojžíše mění v závěru v jeho sestru!
Na druhou stranu přináší kolektivní účast všech herců nebývalou energii, která z jeviště až hmatatelně sálá. Všichni zůstávají pořád na scéně a pokud nejsou zrovna přímými aktéry děje, sledují jej z dokola rozmístěných židlí. K dosažení vysokého účinku naléhavosti výborně slouží sborové voice-bandové promluvy nebo písně Petra Skoumala doprovázené živým šestičlenným orchestrem. Herci se vyjadřují minimalisticky, úspornými gesty, prosté jsou i rekvizity z vesměs přírodních materiálů. Scénu tvoří jen jednoduchá dřevěná konstrukce se dvěma schodišti, k přeměnám dochází jejím pouhým otáčením.
Igor Ondříček obdařil titulní postavu charismatem i oduševnělostí. Mojžíš v jeho podání je prostým venkovanem, který je náhle pověřen úkolem, aniž by o něco takového usiloval. Proto pochybuje, bojí se, nevěří sám sobě.
Svojí důležitostí by se však za hlavní postavu dal stejně dobře označit i Blázen. Tato téměř němá role neplní úlohu ztřeštěného kašpárka, ale po celou dobu nabízí divákům jiné úhly pohledu na věc, relativizuje vážný děj a se selským rozumem ho komentuje. Michal Isteník si obzvlášť vychutnává momenty, kdy může být „se všemi a zároveň proti všem“ (je třeba skvělým pokušitelem, který otrokům ještě víc ztěžuje jejich práci).
Hana Burešová se už potřetí v řadě za sebou postarala o úspěšný start Městského divadla Brno do nové sezony. Po Třech mušketýrech a Škole základ života tentokrát obohatila repertoár o sugestivní zpracování starozákonního příběhu, které vychází z tradic lidového divadla, ale skvěle rezonuje i s dneškem.
MOJŽÍŠ NA SCÉNĚ MĚSTSKÉHO DIVADLA V BRNĚ
Karla Hofmannová 16. září 2011 zdroj www.zivotnistyl.cz
MOJŽÍŠ NA SCÉNĚ MĚSTSKÉHO DIVADLA V BRNĚ
Tradice lidového, nebo chcete-li sousedského divadla se v českých zemích pěstovala zejména v oblastech odříznutých od civilizace. Především Podkrkonoší mělo to štěstí, že zde žil František Vodseďálek, švec, který se stal gramotným až ve čtyřiceti letech. Když potom poprvé navštívil v Praze divadlo, začal psát hry na biblická témata a hrát je se svými negramotnými sousedy. Nešlo tedy o intelektuální, obrozeneckou záležitost, ale skutečně o tvůrčí dílnu lidí, kteří v lidových hrách nacházeli odpovědi na své každodenní trápení.
Režisérka Hana Burešová uvedla 10. září hru na jeviště Městského divadla a nastudovala ji s herci jako skutečné lidové divadlo. Scéna Karla Glogra je jednoduchá, centrální dřevěná konstrukce je otáčivá a umožňuje před zraky diváků okamžitou proměnu místa. Kostýmy Samihy Maleh jsou v případě Mojžíše a midjánských prosté, bílé, Židé přicházejí na scénu v černých šatech s klobouky a s kufříky, tak, jak je známe z minulého století. Nicméně židovská otázka se v prvním plánu nekoná, jde pouze o lidi, zdeptané robotou a ničené osudem.
Barevnost přináší na scénu jen faraon a jeho dcera, komické situace jsou poněkud skryty v obraze uctívání Baala. Příběh sám je podáván přehledně, má spád a je nejprve veden jednoduchým, až primitivním podáním. Pomalu, jak se interpreti dostávají do příběhu, nabývá na závažnosti, až strhne diváka dramatičností. Dravost jde ze scény uctívání telete a trestání provinilců, předávání desatera je niterné a silné. Od této chvíle se ztrácí naivita a tvoří se zodpovědné lidské společenství. Kouzlo inscenace je v živých obrazech, kdy stronzo konzervuje vypjaté emoce a na chvíli je uchovává.
Mojžíše hraje Igor Ondříček, který z neohrabaného prchlivého halamy, přes bezradného muže vytváří postavu vědoucího héroa. V antickém duchu nezměnitelné vůle osudu, reprezentovaného božím přáním, vede svůj lid i proti svému skutečnému chtění. Bratr Árón v podání Jiřího Macha je mu vyrovnaným protihráčem a silnou oporou. Ladislav Kolář jako Opovědník v duchu antického chóru provází diváky hrou a vysvětluje, oč vlastně půjde. Poslední důležitou postavou je Blázen, který má vše zlehčovat, či zamotat.
Michal Isteník je od počátku Blázen, který ví, že nejde o legraci, ale o vážnou věc.
Ostatní obsazení tvoří kompaktní herecký soubor, který se vzájemně prolíná a doplňuje, zachovává jednotu a styl a předává divákovi svůj vzdor, pochyby i výslednou víru. Představení je prolínáno zpěvy v přirozeném, neakustickém provedení a hudbou Petra Skoumala, kterou hraje šestice hudebníků pod vedením Františka Školaře.
Mojžíš je inteligentně předávaný příběh ze Starého zákona a je tak edukativním dílem pro mladé i starší obecenstvo, které se starozákonními příběhy možná ani nepřišlo do styku. Je to příběh o sebeuvědomění lidské skupiny, již síla víry dokázala přenést přes všechna protivenství až do dnešních dnů.
MOJŽÍŠ PODLE KREJČÍHO, ZEDNÍKA A HOSPODÁŘE
Jiří P. Kříž 13. září 2011 zdroj Právo
MOJŽÍŠ PODLE KREJČÍHO, ZEDNÍKA A HOSPODÁŘE
Do Brna, města legendární Komedie o umučení Jana Kopeckého v režii Evžena Sokolovského (Státní divadlo 1965), vrátila po dlouhé a dosud nedoceněné éře Evy Tálské (Husa na provázku) odkaz lidové poezie a divadla Hana Burešová. Mimořádně příznivý ohlas dobyl hned na premiéře její Mojžíš podle Františka Vodseďálka.
Rodák ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou sepsal na úsvitu obrození (1811 až 1827) pro místní selské divadlo šest biblických her, z nichž Mojžíš byl prvotinou, zároveň ale dílem nejlepším. V pozdějším opise ze 60. let 19. století byl také jediným v úplnosti dochovaným, objeveným pak znovu roku 1985 a editovaným Vojtěchem Ronem.
Burešová zkrátila hru jen na vylíčení prorokova osudu do jeho smrti, zatímco původní verze končí až vítězstvím Izraelitů nad Amorejskými a dobytím Jericha. Tlumočí poměrně věrně starozákonní příběh z druhé až páté knihy Mojžíšovy a z knihy Jozue. Ze tří tisíc veršů zbylo jich po režisérčině a dramaturgově úpravě asi sedmnáct stovek.
Herci tlumočí půvab, naivitu, místy kostrbatost verše, ale i vroucnost víry přesně, ukázněně, s potlačením vlastní individuality a temperamentu. Od Opovědníka (Ladislav Kolář) a Blázna (Michal Isteník) až po hlavní postavy, které hrají Igor Ondříček, Jiří Mach, Ivana Vaňková, Hana Kováříková a další. Vodseďálek byl krejčíkem, ševcem, zedníkem, hospodářem. Zkušená režisérka vložila jeho lidovým figurám v různých prostředích styl a obraznost egyptské reliéfní profilové malby, renesančních biblických olejů a také kompozice obřadních pašijových nebo adventních shromáždění. To vše v dokonalé kostýmové souhře Samihy Malehové, se zázračně proměnlivou scénou Karla Glogra, s pohybovým domyšlením Hany Halberstadtové a s hudbou Petra Skoumala, evokující písně a chorály mešní, procesní, kolední.
Celek evokuje v hledišti atmosféru místy až slavnostní, chrámově velebnou. Práv Susovy estetické školy hledat společenskou podnětnost v díle z kterékoli epochy nemohu se ubránit obavě z nových deseti ran egyptských za krutosti a smilstvo mocných a z dalšího čtyřicetiletého, pro boha, putování pouští. Hrozí nám víc než nové zjevení, které by vrátilo na zem Boží přikázání – „dvě tabule jiné za ty první rozražené“!
V BRNĚ UVEDLI PREMIÉROVĚ MOJŽÍŠE Z LIDOVÉHO DIVADLA
13. září 2011 zdroj Právo
Městské divadlo Brno uvedlo v sobotní premiéře hru o Mojžíšovi, jeden z nejkrásnějších textů českého lidového divadla z Podkrkonoší.
Na scéně Karla Glogra, napodobující lidové divadlo, a v kostýmech Samihy Malehy exceluje v titulní roli Igor Ondříček, celým dějem provází postava komického Blázna skvěle ztvárněná Michalem Isteníkem. Výrazní jsou rovněž Ladislav Kolář jako Opovědník a Jiří Mach v roli Árona. Z ženských postav připomeňme Ivanu Vaňkovou, Irenu Konvalinovou a Hanu Kováříkovou. Premiérové i prvoreprízové obecenstvo odměnilo inscenaci velkým potleskem.
