POHÁDKOVÉ NASTUDOVÁNÍ MUZIKÁLU KRÁSKA A ZVÍŘE
Iveta Macková 25. říjen 2011 zdroj Kult
Výpravný muzikál Kráska a zvíře uvedla koncem září Hudební scéna Městského divadla Brno. Inscenaci podle koncepce Stanislava Moši nastudoval Stano Slovák, jemuž se podařilo vytvořit pohádkově výpravné nastudování plné kouzel i napětí, gagů, vtipu, a v perfektním interpretačním provedení.
Kořeny příběhu o začarovaném princi, kterého může vysvobodit jen upřímná láska, sahají hluboko do historie. Ve světové kultuře se zabydlel natolik, že po staletí vznikají jeho literární, divadelní i filmová zpracování. V Česku patří k nejznámějším stejnojmenná Hrubínova úprava (1970) a filmové zpracování Juraje Herze (Panna a netvor, 1978), ze světových pak Kráska a zvíře z pera Jeana Cocteaua či disneyovská varianta.
Mošova koncepce, s jejíž německou verzí absolvoval evropské turné (2010), se opírá o německé zpracování (český překlad a přebásnění Michael Prostějovský), které si částečně upravuje a jehož kořeny sahají do Francie poloviny 18. století. Autor hudby Martin Doepke, libretista Christian Bieniek a Elke Schlimbach s Grantem Stevensem (písňové texty) situovali příběh do německé vesnice, kde žije snící kráska Bella (Ivana Skálová, alt. Kateřina Krejčová). Zakletý princ je zpodobněn jako zohavený netvor. V první premiéře jej bezkonkurenčně ztvárnil temperamentní Dušan Vitázek (alt. Lukáš Janota). Dále exceloval například Zdeněk Junák (otec).
Brněnská inscenace staví na stylizaci. Krásná důmyslně pojatá scéna Jaroslava Milfajta s otočnými paravány uchvacuje pohádkovými, dramatickými i komickými obrazy. Poutavé kostýmy Andrey Kučerové podtrhují jednotlivé postavy. Tempo a dech inscenace určuje živá hudba v nastudování Karla Cóna. Muzikál nabízí nové „figury“ včetně vtipně ztělesného křesla (Petr Németh), či vílu v podání Radky Coufalové.
KRÁSKA A ZVÍŘE – RODINNÉ DIVADLO
Vladimír Čech 18. říjen 2011 zdroj Týdeník Rozhlas
Městské divadlo Brno v posledních letech nezapomíná na dětského diváka a nabízí mu pohádkové příběhy v atraktivním zpracování, kterým vezmou zavděk i odrostlejší generace. Další z takových titulů je německá muzikálová pohádka Kráska a zvíře. Jde o námět, který doznal bezpočet variant, ale hlavní dějová linie zůstává: krásný princ je za své hrubiánství zaklet ve zpívajícího netvora a vysvobodit ho může jen ryzí láska.
Původní pohádkový příběh, který byl otištěn poprvé ve Francii v polovině 18. století, okouzlil už jako činohra, opera i balet, dostalo se mu nejedné filmové podoby, stranou nezůstal ani muzikál. A v této podobě Krásku a zvíře nabízí nyní i Brno. Dramaturgie sáhla po původním německém zpracování, které mělo premiéru v roce 1994 v Kolíně nad Rýnem. To situuje děj do malé německé vesničky s některými rázovitými místními postavami. Jednou z prezentací této muzikálové verze bylo i loňské turné po Lucembursku, Rakousku, Itálii a Švýcarsku, na němž se podílelo právě Městské divadlo Brno se svým principálem Stanislavem Mošou v koprodukci se zahraničními partnery.
Autorem středoproudé hudby je Martin Doepke, libreto napsal Christian Bieniek, ale autorské záhlaví je ještě rozkošatělé o další jména. Hraje se v českém překladu Michaela Prostějovského. V intencích loňské režijní koncepce Stanislava Moši nyní muzikál v Brně v české premiéře (24.9.) nastudoval Stanislav Slovák.
Brněnští diváci přijali Krásku a zvíře s nadšením. Byli svědky poetického představení s bohatou a variabilní scénografií Jaroslava Milfajta, na které se vyjímají honosné kostýmy Andrey Kučerové. Efektní je rovněž velmi barevný světelný design, choreografie má vzletný muzikálový esprit, takže představení nezadrhává a plyne ve svižném tempu.
Skvěle se vede i hercům: Dušan Vitázek jako zvíře dokáže sice pěkně pouštět hrůzu, ale jeho proměně v klaďase uvěříte, Ivana Skálová jako Bella působila jako líbezná dívčina, i když se v nejvyšší hlasové poloze evidentně trápila, Aleš Slanina jako křupanský Gustav vzbuzoval hlasitý smích svou afektovanou chůzí, kdy se pohyboval jako kulturista na molu, takže především jeho výstupy byly kýženým kontrastem ke sladkobolnějším pasážím, na které tento muzikál také není chudý. Ostatně i ten happy end může někomu pohnout srdíčkem. Každopádně ale „dobrá věc se podařila“.
MUZIKÁL O KRÁSE, LÁSCE A PODLE ČESKÝCH NOT
Jiří P. Kříž 7. říjen 2011 zdroj Právo
V německé variaci Krásky a zvířete se to v brněnském divadle hemží nositeli Thálie
V červenci 2010 v lucemburském Wiltzu při premiéře Krásky a zvířete slíbil český realizační tým výjezdní německé verze muzikálu Martina Doepkeho, Elke Schlimbachové, Granta Stevense, Christiana Bienieka a dalších autorů, že asi za rok spatří světlo světa Kráska česká. Stalo se.
Na premiérách a na prvních říjnových reprízách v Brně se aplaudovalo vestoje. Režisérskou sesli převzal od Stanislava Moši Stanislav Slovák. Ženštější pojetí choreografie prosadila Aneta Majerová. Jinak zůstal tvůrčí kolektiv stejný. A přece je česká Kráska a zvíře lepší než ardenská.
Lyrika i ironie
Kvalitou jednoznačnou – jak jsme i jeho převodů zvyklí – je přebásnění libreta Michaelem Prostějovským. Ovládá příběh lyričtěji, něžněji, obrazněji. Prostějovský se nebál opustit potemnělou prvoplánovost Doepkeho textařů a víc se přiblížil Cocteauovi, Hrubínovi, a chceme-li, tedy i oscarové variaci z dílny Walta Disneyho.
Na ironii zůstalo dost prostoru v téměř ústřední postavě tupého frajera Gustava (Aleš Slanina či Kristián Pekar), který zná svět, protože chvíli pobyl v sousední vesnici, a proto si činí nárok na Krásku Bellu (Kateřina Krejčová a Ivana Skálová), která ale, to přece víme, miluje Zvíře (Lukáš Janota, Dušan Vitázek). Ze stejného rodu lidských plev jsou Krásčiny sestry Gréta a Ilsa, v jejichž karikaturách se vyjímají Mária Lalková, Tereza Martinková, ale také Marta Prokopová a Lenka Janíková. Velký prostor dostává v příběhu Otec, nešťastný samotář v posmutnělých kreacích Jiřího Horkého a Zdeňka Junáka.
Originální v Doepkeho rodinné muzikálové pohádce jsou zakletí princovi dvořané: Pavučina Matylda (Svetlana Slováková, Johana Gazdíková, Hana Holišová), Křeslo a Violoncello v pantomimickotanečních kreacích Petra Nemétha, Lukáše Vokála, Gabriely Karmazínové, Soni Kubišové a jedinečné Anety Majerové.
Rej divadelní múzy
Vznešeným Cháronem mezi pokřivenou říší lidí a tajemstvím opředeným, téměř záhrobí se podobajícím světem začarovaného a posléze Kráskou očarovaného prince, je v německé verzi francouzské, ale dávno již univerzální pohádky Víla, ve které se třpytí hned dvě Thálie: Radka Coufalová a Markéta Sedláčková.
Když k těm dvěma připočítám ještě Vitázka a Junáka, který by si ji dávno zasloužil, nositeli Thálie se to v Krásce a zvířeti docela hemží… Ještě připomenu perfektní vokální, herecký a taneční projev všech sólistů i company, bezchybný orchestr, dokonalou profesionalitu. To je ale v Mošově hudebním divadle samozřejmé.
KRÁSKA A ZVÍŘE V ZÁŘIOVÉM BRNĚ – POHÁDKA RADOST POHLEDĚT
Peter Stoličný 21. září 2011 zdroj www.musical-opereta.cz
KRÁSKA A ZVÍŘE V ZÁŘIOVÉM BRNĚ – POHÁDKA RADOST POHLEDĚT
V německy mluvících zemích a posléze i jinde v Evropě se zabydlel na divadelních scénách příběh Kráska a zvíře z roku 1994, skladatele Martina Doeopkeho a textařů Elke Schlimbacha a Granta Stevense na libreto Christiana Bienieka. K evropskému úspěchu inscenace jistě přispělo i Městské divadlo v Brně, které od roku 2010 v režii Stanislava Moši hrálo tuto inscenaci v Německu, Lucembursku, Švýcarsku, Itálii i v Rakousku. 24. září 2011 byla na Hudební scéně MDB česká premiéra, pod kterou se podepsal překladatel Michael Prostějovský. Hudbu nastudoval a dirigoval Karel Cón a na scéně Jaroslava Milfajta v kostýmech A. Kučerové hráli, tančili a zpívali členové souboru podle režijní koncepce Stanislava Moši. Divadelní režie se ujal Stanislav Slovák.
Premiérové jeviště bylo naplněno také dětskými diváky všech věkových kategorií (snad už od dvou let). Nejmenší děti ale určitě všem nuancím neporozuměly. Zřejmě záměrně se hrálo již od 18 hodin. Už v úvodní sugestivní scéně a později v situaci, kdy několik strašidelných záblesků a zvuků evokovalo vstup hrozného zvířete na scénu, jsem si řekl: „Ajéje, to bude uřvaných dětí…“ Napodiv, neozval se ani hlásek. Já se bál možná víc, než ta „mrňata“. Dnešní děti vychované ranními nedělními pohádkami, kde není problém vrazit obrovský hřebík do těla protivníka, děti „odkojené“ počítačovými hrami, ve kterých se uřezávají hlavy motorovou pilou, jsou k takovému divadelnímu „strašení“ imunní. Nutno přiznat, že ono strašení z jeviště bylo velmi decentní a celá inscenace byla pojata více jako jednoduchá průzračná pohádka s dobrým koncem, než jako horror „ala“ Juraj Herz.
Na jednoduché a funkční scéně, kde se panely paravánů měnily před zraky diváků a spolu s projekcí věrohodně vytvářely alsaskou náves, zelenou krajinu lesa a ponurý palác zakletého prince, se pohybovali protagonisté v nádherných a funkčních kostýmech. Toto vizuálno vhodně korespondovalo s hudebním žánrem klasického muzikálu šedesátých let (je až neuvěřitelné, že byl zkomponován docela nedávno) a všechno dohromady, spolu s jasně definovaným herectvím, vytvořilo vskutku pohádkovou atmosféru. Jednoduchou, upřímnou, srozumitelnou. Hezky pohybově volené metafory postav Křesla (Peter Németh) a Violoncella (Aneta Majerová), které byly jedinými společníky v princově samotě, nebo Matylda, třetí z postav v temném paláci, které jsem nerozuměl ani já – tedy proč tam je a jaké má poslání. Naštěstí tu dámu či slečnu ztvárnila na premiéře Hana Holišová s elegancí a citem pro pohádkovo. Ale pojďme se na protagonisty podívat postupně.
Zvíře Dušana Vitázka bylo věrohodné, upřímně trpící… Problémem je, že tato role neumožňuje ukázat výraz tváře. Jenom pohyb, gesta, sotva slyšitelné dýchání, mohou přenést vnitřní vývoj zvířete přes forbínu. Ani veliký Jean Marais nedokázal v tom filmu z roku 1947 vydat ze svého herectví víc. A tomu ještě pomáhala kamera. Vitázek byl v té roli skutečně výborný, věrohodný, naštěstí strašení více ilustroval, než opravdu strašil. Jeho partnerkou byla křehká kráska Bella v podání Ivany Skálové. Když má být v pohádce dívka hodná, tak je prostě hodná. Čisťounký hlas, mírná gesta, chápající pohled i úsměv. Taková také byla a taková se vryje do paměti vnímavého dětského diváka. My dospěláci bychom asi více ocenili, kdyby drzému nápadníku Gustavovi dala někdy pořádný pohlavek, ale to by jaksi do této pohádky nepatřilo. A jsme u Gustava, sebestředného blba, který má místo rozumu svaly. To pochopí i malé dítě. Hrál ho Aleš Slanina vysloveně s chutí. Smáli se mu děti i dospělí. Byl prostě ve své blbosti kouzelný. Trochu překážela chyba libreta, že takový pitomec byl schopen na návsi svolat lidi z městečka, aby šli zabít zvíře. Ze svalnatého hlupáka se najednou stalo cosi jako Che Guevara. No ale v pohádce je všechno možné a lidová vzpoura k levičáckým nádechům pohádek vždy patřila. Mnohem bližší byl autorovi těchto řádků konec příběhu podle Jean-Marie Le Prince de Beaumont z roku 1740, kde docela romanticky ve snu viděla Bella umírající zvíře a běžela ho políbit, protože poznala, že její náklonnost se proměnila v lásku. Žádný „revoluční“ mumraj, žádné střílení… No ale to by byl zřejmě přílišný zásah do autorských práv a v Brně přece inscenovali konkrétní a moc hezký pohádkový muzikál…
Když se vrátíme k postavám inscenace, je nutno se zmínit o starostlivém tatínkovi, kterého přesně podle pohádkových pravidel zahrál a moc hezky zazpíval Zdeněk Junák. Doslova perlou inscenace byly dvě Belliny sestry Gréta (Marie Lalková) a Ilsa (Lenka Janíková), které také díky nápadité režii vyvolávaly svou hamižností salvy smíchu v hledišti. A teď nevím, má-li být pochvala určena Stanislavu Mošovi, kterého režijní koncepce se hrála, nebo Stanovi Slovákovi, který se ujal režie. Smysl pro gradaci gegů byl totiž příkladný a obě sestry nabídnutou příležitost bezezbytku využily. Ještě stojí za to se zmínit o příteli svalnatého Gustava, který mu hezky sekundoval jako nápověda krasořečí (Jakub Przebinda) a zvláštní chválu si určitě zaslouží křehká víla Markéty Sedláčkové, která se pohybovala a zpívala skutečně pohádkově. A ti ostatní? Jako vždy. Jsou to profesionálové. Zpívají, tančí a hrají, radost pohledět.
Na závěr už jenom konstatování. Kdo by čekal v příběhu Krásky a zvířete v Brně horror, strašení, tak se ho nedočká. Kdo by čekal hlubší existenciální úvahy o lásce a oběti, o hodnotách života bez lásky, tak uspokojen nebude. Ale pokud je divák připraven na úplně čistou a průzračnou pohádku, kde zlo se promění v dobro a opravdu všechno dobře skončí, kde si užije hezké hudby a oči se popasou na scéně i na kostýmech, tak bude určitě spokojen. A Městské divadlo v Brně bude spokojeno taky, protože kvalitních pohádek není nikdy dost a diváci je milují.
,
