NADČASOVÁ REBELKA BÁRA
Vít Závodský 19. červen 2012 zdroj Týdeník Rozhlas
Osvědčená muzikálová líheň, Městské divadlo Brno, systematicky dělí pozornost mezi slavné zahraniční tituly a jevištně neméně úspěšné novinky z vlastní dramaturgické dílny. K druhé linii náleží zatím poslední z řádky společných opusů (mj. na „Provázku“ kultovní Balada pro banditu nebo Leoš, v Městském divadle Nana i Červený a černý) dramatika Milana Uhdeho a muzikologa Miloše Štědroně (tentokrát se skladatelem Leošem Kubou i dirigenty Ondřejem Tajovským a Karlem Cónem) Divá Bára na Hudební scéně.
Po adaptacích francouzské klasiky přišla na řadu známá, autorčiným nonkonformním naturelem ovlivněná povídka (1856) Boženy Němcové. K vystižení mnohostranného přínosu početného tvůrčího týmu ovšem recenzní glosa nepostačí. Uhde při označení „romantický muzikál“ víceméně respektoval výchozí syžet. Jeho sentimentální, dobově idylizující rysy však omezil ve prospěch motivického domyšlení vztahů původních i připsaných postav a vyhrocení jejich konfliktů jak v rámci rozvrstvené české vesnické komunity devatenáctého století, tak s ústrojným přesahem k předsudečné stádní intoleranci dneška.
Kvalitní libreto současného slovníku i polystylová partitura tedy představují pestrou, avšak nerušivou syntézu rozličných inspiračních zdrojů, které nejsou cizí prvky folklorní, humorné nebo hororové.
V první spolupráci s Městským divadlem Brno zvýraznil renomovaný bratislavský režisér Juraj Nvota na variabilních dřevěných plochách (živly proměňovaná krajina plynule přechází do interiérů) výpravy Tomáše Rusína baladicky obrazivé momenty lyrickoepické předlohy, podtržené též černobílými kostýmy Zuzany Štefunkové a vynalézavou choreografií Hany Litterové.
Nedlouhému, herecky vyrovnanému a v našem muzikálovém kontextu mimořádnému večeru dominuje v titulní roli křehká, pěvecky a pohybově zdatná debutantka Andrea Březinová – svobodomyslností provokující „černá ovce“ i obětavá, po lásce toužící přítelkyně.
BÁRA A BOŽENA, MILOŠ A MILAN
Hana Fasurová 1. červen 2012 zdroj Kult
Hledáte inteligentní muzikál s tradičním námětem a výtvarně zajímavou scénou, vtipem i emocí, tedy vkusně líbivou podívanou, se kterou večer jistě nezkazíte? Z repertoáru Městského divadla Brno se nabízí Divá Bára s hudbou Miloše Štědroně a scénářem Milana Uhdeho. Sázka na jistotu s nejedním příjemným překvapením.
Bára je „divá”, tedy „divoká” – zřetelně se odlišuje od úzkoprsé katolické společnosti české vesnice poloviny 19. století. Devatenáctileté děvče se vymyká konvencím, všem se vysmívá, má svoji vůli a rozum, o radu nikoho nežádá. Bude se opakovat příběh její matky, kterou lidé nazvali čarodějnicí?
Jedné z povídek Boženy Němcové se zhostili Milan Uhde a Miloš Štědroň a udělali z ní muzikál, ze kterého by se klidně mohl stát český vývozní artikl. Přestože jde o příběh z povinné četby, divák se rozhodně nenudí. Nevtíravé a přece líbivé melodie, vtipné texty a repliky kvalitně zpracovaných postav (sympatie si získá zejména žoviální farář, který ví o ďáblu své a má na háku celou vesnici), výborná choreografie baletky Hany Litterové – to všechno jsou články vytvářející muzikál, který neklouže pouze po povrchu.
Folklór na diváka dýchne hned na začátku díky vynikající scéně Tomáše Rusína a kostýmům Zuzany Štefunkové. V některých scénách autoři dokážou s málo prostředky vyčarovat skoro až magickou atmosféru (házení věnečku do vody, mefistofelská pasáž na hřbitově) a vykřešou vtip i z takových klišé, jako je stádo ovcí se zvonky na krku. Ztvárnit někdejší folklór po více než sto padesáti letech a uvést jej na scénu bez patosu či „vyčichlosti” – to není rozhodně žádná brnkačka.
Brněnská Divá Bára nadchne právě proto, že učinila folklór nadčasovým a zároveň velmi vkusně sloučila lidovou a současnou hudbu. Božena Němcová, která se na něj dívá kukátkem z nebeské výšky, mi jistě dá za pravdu.
Muzikály podle Štědroně a Uhdeho aneb Od balady k baladě
Josef Herman 17. duben 2012 zdroj Divadelní noviny
Milan Uhde s Milošem Štědroněm napsali a uvedli už pátý muzikál, tentokrát podle novely Boženy Němcové Divá Bára. První vznikly z iniciativy režiséra Zdeňka Pospíšila pro Divadlo na provázku, s nímž Miloš Štědroň pravidelně spolupracoval: Balada pro banditu (1975) a Na Pohádku máje (1976), přepracovaná do prvního skutečného muzikálu autorské dvojice pod názvem Hra na Pohádku máje (1991) pro Hudební divadlo v Karlíně, kde se stal Pospíšil porevolučním ředitelem – krátce nato se pod názvem Pohádka máje její „činoherní“ verze hrály v Mostě, Českém Těšíně a v činohře ND Brno. Poslední tři muzikály vznikly se značným odstupem pro Městské divadlo v Brně a vykazují společné rysy: Nana (2005), Červený a černý (2007), Divá Bára (2012).
Už časové césura naznačuje, že Balada pro banditu má s polistopadovými opusy autorské dvojice nejméně společného. Dokonce se zdráhám označit zbojnickou baladu, vlastně těch pár písniček, co nejlíp vyzní jen s kytarou, za muzikál. A nepovažuji za rozumné městnat ji do současné muzikálové formy, jak se často děje buď v inscenaci, nebo přímo novým aranžmá či dokonce úpravou hudby. Balady pro banditu se po listopadu zmocnilo už čtrnáct činoherních souborů, do jejichž repertoáru přirozeně patří. Započítal jsem i výtečnou autentickou Morávkovu inscenaci na domácí scéně Divadla Husa na provázku (2005).
Také je namístě připomenout, že text Balady pro banditu „pokryl“ Pospíšil, Uhde nesměl publikovat, a Miloš Štědroň nevěděl, s kým na legendárním a vlastně naprosto výjimečném díle spolupracuje. Uhde vzpomíná, že mu Štědroň v dobré víře tehdy nabízel spolupráci! Ostatně stejně se sešli nad provázkovskou „operou“ Fouché. A později leccos plánovali, mezi jinými Nanu.
Nejdřív je text, pak muzika
Současník W. A. Mozarta Antonio Salieri napsal žertovnou operní disputaci Prima la musica e poi le parole – v opeře je důležitější hudba než text. V opusech Milana Uhdeho a Miloše Štědroně je tomu obráceně. Jednak v žádném jejich díle nenacházím pasáže zdůvodněné hudbou a neumím si představit, jak Štědroň po vzoru operních skladatelů úkoluje „libretistu“ připsat árii nebo balet. A pak a hlavně – ve Štědroňově muzikálovém komponování neslyším ryze hudební jednotu, jeho partitury vykazují typické prvky scénické hudby, dotvářející literárně předurčené situace. Jeho hudba je i proto polystylová, jak reaguje na různé podněty a řeší různé situace, nemá aspirace vytvořit stylově koncizní uzavřené autorsky originální dílo. Štědroňova hudba zůstává vůči textu v nejlepším slova smyslu služebná, dotváří a povyšuje psané slovo. Je ovšem chytrá, poučená historicky i stylově, Štědroň nikdy nezapřel vzdělaného hudebníka a dokonce muzikologa. A také se nikdy nebál sklouznout k motivům, zvláště melodiím, až laciným, odpovídajícím běžnému muzikálovému zboží, ovšem zase s lišácky přimhouřenýma očima. Prostě se volně inspiruje podle potřeby, není nijak úzkostlivý ve stylu, důležitější pro něj je hudební vyjádření fráze, věty, myšlenky, situace. Jenže zase ne tak důležité, aby jen ilustroval, jen dramatizoval, aby si s nimi nehrál.
V Naně psal Štědroň pasáže operetní, ostatně začíná se přímo parodií Offenbachova Orfea v podsvětí. Štědroň si poťouchle hrál s líbivými melodiemi, aby je vzápětí zlomil do sentimentálního podkresu dialogů klavírem, záhy ostře střiženého krátkou odrhovačkou. A tak dál, nechybí pasáže odněkud z šantánu a kabaretu ani nápodoba kostelních varhan.
V Červeném a černém zní renesanční motivy, které se v Naně jen mihly. Hudba lavíruje mezi drobnými popěvky, zhudebněnými promluvami a muzikálovými písněmi, neobvyklé intonace nejsou interpretačně jednoduché, což se na provedení bohužel projevilo. Z oněch tří muzikálů pro Mošu je to myslím Štědroňova nejambicióznější partitura, originální, struktura hudby přesně odpovídá drobným filmovým střihům situací, do nichž zasahují reálné i nereálné postavy, třeba Napoleona či Voltaira. Hudební pasáže jsou stejně jako repliky precizně formulovanými argumenty, nikoli hovorovým dialogem či písničkařením. Muzikál otevírá výrazná fanfára, zvuková ikona, svého druhu leitmotiv, který nenápadně prorůstá partiturou, aby ho naplno rozezpívala hlavní postava Juliena Sorela až v poslední písni před popravou.
Kontinuitu, počínající dokonce už Baladou pro banditu, lze však vysledovat v Uhdeho textech, které mimo jiné předurčují styl či žánr výsledného díla – Balada pro banditu je proto víc hrou se zpěvy než muzikálem, pokud tím označením rozumíme hudebnědramatickou skladbu, v níž se text s hudbou přirozeně prolínají, potřebují se vzájemně, a dramatické vrcholy patří hudbě. A to nepočítám s určitými muzikálovými idiomy, jimž první dvě muzikálová díla pro Mošu už vůbec neodpovídají, jakkoli s nimi oba tvůrci koketují. Je bláhové dohledat Štědroňovy inspirační zdroje, ale jasné jsou přinejmenším dva: opera v širokém spektru možností, jak je muzikolog Štědroň dobře zná, a pak svět předlistopadového Divadla na provázku, Josefa Berga a dalších. Geniální písničky Balady pro banditu Štědroň odvodil podobně jako kdysi činil EFB z autentických folklórních sbírek – proto se jejich prostřednictvím jakoby rozvzpomínáme na něco známého, proto obsahují přímočaré pojetí základních lidských hodnot, víry, zla, lásky, nenávisti, které tak zapůsobily dva roky před Chartou 77. Jako bychom šli se džbánem pro čerstvou vodu ke studánce. Písničky rychle zlidověly a ve své době se přiřadily k folku.
Parchant Brecht
Všechny Uhdeho muzikálové texty jsou v nejširším slova smyslu historické, vracejí se do minulosti, aby se ostře vyslovily k současnosti: Balada pro banditu byla výkřikem svobody v době normalizace, Červený a černý vzestupem a pádem schopného, a proto krajně nebezpečného kariéristy, Nana tragickým pokusem udržet si lidskou důstojnost. Na to bezprostředně navazuje i Divá Bára, proti Naně čistá duše, na niž neomaleně útočí komunita vesnice ne pro tmářské předsudky, jako u Boženy Němcové, ale pro fašistické a rasistické sklony. Bára je židovka, je disidentka, je svobodně myslící člověk a krásná holka, která nechce dávat každýmu, potvrdil autor. Proto se ani náhodou neodvolává ke známému filmu, který příběh romantizoval, idealizoval a v němž ulpěl přídech poválečné ideologie. Divou Bárou si Uhde vyřizuje účty s nejtemnějšími pudy současné společnosti, která by si ráda udělala svůj pořádek – a šla by přes mrtvoly, jako v minulém století. Z hořící márnice nezachrání Báru myslivec, drsný lynč vesničanům rozmluví starosta s farářem a oba milenci musí útěkem ze zfašizované komunity zachránit holý život.
Uhde prostě píše muzikály v zásadě stejně jako jiné dramatické texty, jen v nejnutnější míře je podřizuje muzikálové technologii. A protože Miloš Štědroň Uhdemu přitakává, v jejich muzikálech chybějí ryze muzikálové scény, řečeno s Ivo Osolsobě – prostředky a materiály působivé samy o sobě, zpěvy a tance, efektní finále. Až do Divé Báry jsou proto jejich opusy jaksi asketické, přísné, víc literární než múzické.
V obraznosti, nepopisnosti a věcnosti Uhdeho texty vycházejí z poetiky Bertolta Brechta. Nenechme se mýlit nálepkou antibrechtovce, kterou si Uhde sám přilepil jedním odborným pojednáním: nesnáší Brechtovo poučování diváků a jeho samého považuje za prolhaného parchanta – mluví mi z duše. A pak, odhaduji, se tím postojem vyrovnává s brněnským „brechtováním“ a možná se svým mládím, kdy se na Brechtovi, jak sám poctivě přiznává, vyučil. A také těžko by tak zřejmou věc tutlal. Ostatně muzikálová forma obecně má blízko k „epickému“ vyprávění příběhů, a dokonce v těch nejlepších případech nechybí poslání. A málo platné, jakkoli se tomu Uhde brání, zůstává tak trochu brechtovským moralizátorem, který sice nekáže pravdu tak plakátově jako Brecht, nicméně provokativně si stojí na svém etickém stanovisku. Dokonce se dá říci, že Uhdeho zásadní modernistické stanovisko se trochu rozchází se Štědroňovým postmoderním či postmodernou poučeným.
Divá Bára trochu jiná
Hudba Divé Báry doznala proti předchozím opusům citelné změny, které přisuzuji Leoši Kubovi coby spoluautorovi partitury. Na předchozích muzikálech Štědroně s Uhdem se podílel jako aranžér i hudebním nastudováním. Partitura Divé Báry je oproti předchozím vylehčená, lze zaslechnout vtipnou citaci klasiků i populáru, víc se pracuje s krátkými i delšími mezihrami coby významovými „replikami“ orchestru nebo příležitostí k tanečním kreacím. Melodika se zjednodušila, využívají se v nečekané míře melodickorytmické modely „spotřebních“ muzikálů i překvapivé obraty, které hudbě dodávají atraktivitu a trochu pochybnosti, jestli už nejsou za únosnou hranou líbivosti. Ve scéně v hospodě zazní parafráze vesnické dechovky. A také je partitura pestřejší emocionálně, od odrhovaček po lyrické zpěvy, zazní i rockové názvuky. Hudba se víc prosazuje sama o sobě. Poprvé od Balady pro banditu se tu usiluje o hit, například písní o kapkách vody, která pro tvar muzikálu není úplně nezbytná, nebo podobnou o jediné černé ovci ve stádu ovcí bílých, která zároveň vyslovuje poslání. Nechybí finále. Odhaduji, že Divá Bára bude vůči divákům vstřícnější než předchozí díla.
Je přinejmenším zvláštní, že ani jeden ze tří muzikálů Uhdeho a Štědroně nerežíroval Stanislav Moša nebo někdo ze stálých zavedených režisérů Městského divadla. Dokonce vždycky nastoupili režiséři v kontextu Mošova divadla nečekaní a výsledný tvar to ovlivnilo: Petr Kracik vedl Nanu příliš činoherně, Juraj Deák sehrál muzikál Červený a černý jako brechtovské divadlo na divadle. Oba podtrhli spíš to, co díla odlišuje od muzikálového normálu. V Brně debutující Juraj Nvota prospěl Divé Báře už prázdným vzdušným jevištěm s dřevěnou šikmou, na níž před diváky obnažil jednání herců. Andrea Březinová je ideální Bárou, živočišně spontánní, upřímnou, která už svou existencí, jinakostí provokuje nasupené okolí. Ostatní hrají přesně trochu „brechtovské“ figurky. Především však Nvota vylavíroval činohru s muzikálem a přidal místa baladická a folklorní, ne tak eticky čistá jako kdysi, spíš lehce humorná. Baladou však dílo je už sevřeným tvarem a poetičností.
Úvaha by mohla a měla pokračovat k další jevištní tvorbě Miloše Štědroně i Milana Uhdeho, neboť ta s jejich muzikálovými opusy přímo souvisí. Včetně „Leoše“ v Huse na provázku. Ostatně Milan Uhde si muzikálové psaní pochvaluje a rozhodně v něm chce pokračovat.
Divá Bára
David Kroča 6. duben 2012 zdroj Český rozhlas 3 - Vltava
Námět z prózy Boženy Němcové zpracoval libretista Milan Uhde s důrazem na stále aktuální téma netolerance a pronásledování, což jsou ostatně i témata známá z života slavné spisovatelky. Bára z jeho romantického muzikálu je obyčejná vesnická dívka, kvintesence mládí, jež je ještě motivováno vlastními touhami, ale už také ubíjeno nesnášenlivým okolím. Když je pod tlakem intrikujících vesničanů přinucena bojovat, tak jen za právo na obyčejné lidské štěstí, a to nejen pro sebe, ale třeba i pro nesmělou kamarádku Elišku, jíž vnucují nechtěného ženicha.
Ačkoliv do hry vstupuje také milostný motiv vztahu titulní hrdinky k myslivci, nejde o sentimentální banalitu pro davy. Autor hudby Miloš Štědroň ve spolupráci se svým někdejším žákem z Hudební fakulty JAMU Leošem Kubou propojili inspiraci v české folklorní tradici se současným hudebním výrazem. Nechybí tu několik chytlavých songů a vedle stylizovaného folkloru zazní také folkrock. Hostující režisér Juraj Nvota se pokusil využít dramatičnosti muzikálové adaptace a postavil ji do kontrastu s idylickým koloritem dějiště. Na jedné straně arogance a pijácká vulgarita vesničanů, na straně druhé lyrický tanec pasoucích se hus či ovcí. A baletní choreografie Hany Litterové balancuje na hraně vážnosti a parodie, scéna Tomáše Rusína napomáhá folklorní atmosféře čistými tvary i přírodními materiály a kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové si pohrávají s jednoduchou charakterotvornou stylizací. Předně je ovšem Nvotova inscenace vybavena silnou obrazností, která dovoluje pojmout Bářino strašení Správce, její tanec v dešti nebo věznění v umrlčí komoře jako vizuálně působivé jevištní metafory.
Herecky inscenaci dominuje typově přesná Andrea Březinová v titulní roli. Její Bára je živelná dívka, která se nebojí davu ani předsudků. Březinová podává také solidní pěvecký výkon. Mezi herecké opory inscenace se řadí Jan Mazák v úloze chladnokrevného Faráře a Igor Ondříček jako Starosta, jenž hájí spravedlnost ve světě, v němž – řečeno jeho slovy – dobro chcípá, neboť chytlo ptačí chřipku.
Divá Bára na jevišti Hudební scény vyznívá jako vydařený pokus o návrat romantického muzikálu s folklorní stylizací, který zvláště na brněnském jevišti má svou dlouhou tradici, sahající až k legendární Baladě pro banditu. Autorská dvojice Uhde a Štědroň – to je zkrátka stále sázka na jistotu.
V Brně resuscitovali Divou Báru
Luboš Mareček 5. duben 2012 zdroj www.lidovky.cz
Nejznámější a nejkvalitnější povídka Boženy Němcové se v Městském divadle Brno nyní stala muzikálem. Krátkou romantickou prózu Divá Bára přetavila známá autorská dvojice Milan Uhde a Miloš Štědroň ve spolupráci s dalším skladatelem a aranžérem Leošem Kubou do podoby vrstevnatého hudebního divadla.
Český muzikál už (často nezdařile) recykloval kdejakou romantickou literární předlohu či téma – trpké osudy Boženy Němcové v jednom propadáku nevyjímaje. Možná leckoho i nyní napadne, zda je vůbec po více než půldruhém století smysluplný transport díla nejlepší české spisovatelky na rozezpívané jeviště. Není třeba zpochybňovat dramatické kouzlo Divé Báry, tedy nadčasového příběhu společenského outsidera a xenofobní venkovské obce. Zvláště když jsou tady po ruce ještě další romantické propriety, jakou je Bářin nejasný původ, její pomyslné čarodějnické schopnosti a ve finále láska s panským myslivcem, který ji vyrve zlému davu, a tedy i předsudkům, s nimiž celý život hrdinka bojuje.
Libretista Uhde předlohu v konfliktech, situacích či osobách ještě více dramaticky zahustil. Bára je tady nemanželské dítě Starosty odložené k pastýři Jakubovi, ve scénáři je připsaná figura chasníka Pavla, který po Báře lační a jako odmítnutý nápadník se jí logicky mstí. Báru její nimrod nevytahuje z hořící márnice, ale oba jsou nakonec obcí před umrlčí komorou exkomunikováni a jako dvojice svobodných lidí odcházejí hledat lásku a svůj nový život za hranice panství.
Zábavné drama
I tak je jasné, že tady nejde o žádnou lacinou parafrázi nebo obměnu originálu, ale funkční scenáristické dotvoření, které jistou bukoliku originálu posouvá směrem k pragmatičtějšímu dnešku i potřebám žánru. A právě nad tradičně vyprávěný muzikál s několika hity, vlezlou muzikou a trochou efektních tanečků chtělo tvůrčí duo Uhde-Štědroň (už natrvalo a často i nesprávně poměřované toliko s jejich nesmrtelnou Baladou pro banditu) svůj nejnovější opus povznést. Výsledkem je bezmála hudební lyricko-epická báseň, která nabízí dramatický příběh, ale zároveň chce a musí zůstat zábavným divadlem.
Plnotučnou podívanou tady ovšem modelují všechny scénické složky. Vedle scénáře je to hudba, která nabízí folklorní či kvazilidovou muziku, ale také folkrock nebo hudební plochy popového nátěru. Divák si v tomto balení Němcové, jejíž jméno autoři bůhvíproč neuvádějí v záhlaví programu ani plakátu, přijde na své také ve zdařilé choreografii (Hana Litterová), v půvabných černobílých kostýmech (Zuzana Štefunková-Rusínová) nebo prosté, ale funkční scéně z čistých hoblovaných prken (Tomáš Rusín). Nádech biedermeierovské idylky tady jemně prostupuje třeba v celém pojetí folklorismu a třeba rekonstrukci venkovské zábavy. A aby těch folklorních kudrlinek v notách a křepčení nebylo příliš, přijdou Uhdemu vhod také pohlavně nevybíravé písně Jana Jeníka z Bratřic. Jindy zase jako demytizaci možné selanky zatančí opilý zamilovaný správce nechtěnou panskou parodii na lidový čardáš.
Slovenský režisér Juraj Nvota ve své inscenaci nerýsuje toliko jinakost a divokost mladé Báry, která je někdy obyčejným tvrdohlavým klackem. Zajímají ho zejména prokreslené srážky tmářské, podjaté venkovské society se svobodomyslným a živlů se nebojícím děvčetem. Ale příznivci romantiky se nemusí bát. V nabídce je také dívčí duet Báry s Eliškou nebo do jímavých pohybů rozložené milostné setkání hrdinky s jejím myslivcem. Brněnská Bára je po všech stránkách vynalézavé a nad stávající současnou muzikálovou produkci trčící dílo.
Mohou za to také zajímavé herecké výkony. Začínající Andrea Březinová obhájila svoji Báru nejen svým fyzickým prototypem snědé černooké divoženky. Na jeviště nese hereckou i pěveckou jistotu. O tom, že se v roli „otřískala“, a také o pohybové náročnosti partu svědčí viditelné modřiny na pažích i nohách. Skutečným překvapením je Aleš Slanina, který jako připsaný odmítaný Pavel nejen polarizuje kýžené napětí, ale je opravdu živou figurou. Některé drobnější úlohy venkovanů tady podléhají černobílému barvení v duchu rozdělování dobrých a zlých, ale to je ostatně také ambice celého zajímavě zvládnutého kusu. Tvůrci muzikálu totiž resuscitovali literaturu, aby publiku sdělili, že proti zkostnatělým zvyklostem a předsudkům mají odvaha, vlastní názor a konečně nezištná láska vždycky šanci. Divá Bára v Brně je příkladem inteligentního, po všech stránkách umně prokomponovaného divadla. Pro mnohé nebude zážitkem na první dobrou, ale jisté je, že tento původní muzikál publikum vede pryč od povrchního a pohodlně konzumovatelného kumštu.
Z Divé Báry je muzikál. Nemusel by se za něj stydět ani hollywoodský scénarista
Marie Reslová 1. duben 2012 zdroj www.art.ihned.cz
Andrea Březinová je temperamentní a přirozeně krásná tmavovláska, která suverénně zpívá, tančí a přesvědčivě hraje romanticky snivou provokatérku Divou Báru. Uhdeho a Štědroňův muzikál strání lásce proti předsudkům.
Divou Báru, která hraje, zpívá a tančí, nabízí od víkendu Městské divadlo Brno. Lety sehraní a stále velmi plodní otcové legendární Balady pro banditu uvedli na této scéně už svůj třetí velký muzikál. Dramatik Milan Uhde a skladatel Miloš Štědroň, tentokrát se spoluautorem hudby Leošem Kubou, v Divé Báře „zfúzovali“ motivy povídky Boženy Němcové i momenty z jejího života, lidovou poezii, folklorní melodiku i současný pop.
Příběh Divé Báry je pro muzikál v mnoha ohledech jako stvořený. Odvážná holka, jejíž původ obestírá tajemství, se za žert, který má zbavit kamarádku nenáviděného nápadníka, málem stane obětí lynče. Je tu dvojí love story, a ještě ten romantický happy end s uhrančivým myslivcem!
Dítě zakázané lásky
Za to, jak zručně a přesvědčivě Uhde „obyčejný“ povídkový příběh vyhrotil a dofabuloval, by se nemusel stydět ani hollywoodský scenárista. Bára, trochu divná holka a dcera obecního pastýře, je v muzikálu dítětem velké a zakázané lásky. Jejími rodiči jsou mladá žena, léčitelka, a ženatý starosta obce. S ohledem na manželku a „na lidi“ ji starosta k hodnému pastýři sice odložil, ale po smrti Bářiny matky zůstává vedle pěstouna a faráře stále jejím milujícím ochráncem. Sám se tak ocitá v dramatickém rozporu mezi láskou k dceři a povinností k rodině a obci. Podobně jako farář, který zase bojuje s náboženskými předsudky svých oveček.
Chybí silná titulní píseň
Po Baladě pro banditu, jejíž písně zlidověly, to už vždycky bude mít Miloš Štědroň těžké. Divá Bára možná měla být ženským pandánem k Nikolovi Šuhajovi. A k milostnému songu, byť dramaticky správně, Bára s Myslivcem ani příležitost nedostanou.
Půvabné jsou naopak sbory a některé songy vedlejších postav. Ovce milé ovce nebo Bílé ovce chodí v řadě se vryjí do paměti i díky vtipné choreografii Hany Litterové a úžasným kostýmům Zuzany Štefunkové. Z podobných důvodů nám utkví Bářina čarodějnická Čárymáry pod kočáry.
Juraj Nvota naštěstí není typický muzikálový režisér. Divou Báru inscenuje spíš jako hudebně-dramatickou báseň. Jeho inscenace silně oslovuje právě obrazem a výtvarná a choreografická složka z ní dělají skutečný zážitek.
Scénu vytvořil Tomáš Rusín z hladkých světlých prken. Jejich plochy se naklánějí, přeskupují, proměňují světlem i projekcemi. Asociativně vznikají vzdušné, otevřené přírodní scenerie nebo uzavřená venkovská stavení, zdi, které se staví do cesty. A nad vším oblaka, proměňující se „tvář“ nebe, k němuž se postavy i jejich osudy nejednou vztahují.
Povídková Bára svými vlastnostmi ani vzhledem neodpovídá běžným představám o ženské kráse. Muzikálová hrdinka ovšem musí být nádherná, jen trochu divoká holka. Andrea Březinová, temperamentní a přirozeně krásná tmavovláska, taková je. Má nepřehlédnutelné charisma, suverénně zpívá, tančí a přesvědčivě hraje romanticky snivou provokatérku, svéhlavou rebelku, která se umí porvat, ale také nepateticky civilní, svobodně myslící a cítící mladou ženu.
Sarkasmem proti zlu
Uhde do muzikálu chytře připsal i postavu vůdce venkovské chasy Pavla, který se Báře mstí, protože ho jako muže odmítá. Dal si záležet na tom, aby kromě iracionální nenávisti k Bářině „jinakosti“ měli vesničané, kteří se proti ní spojí v dav, i osobní důvod k nenávisti – ať už podvedená paní starostová, rodiče snílka Ondřeje, který jim navzdory Báru miluje, Kroupa, kterému její matka nevyléčila dítě...
Zatímco dění na straně lásky autor idealisticky přibarvuje, do omezenosti venkovanů, z jejichž nelásky pochází společenské zlo, řeže velmi nemilosrdně a sarkasticky. Inscenaci Divé Báry dává sílu i to, jak jasně, přesvědčivě a zcela v duchu Boženy Němcové straní její příběh přirozenosti a lásce proti konvencím a předsudkům.
Divá Bára v Brně - muzikál vskutku národní
Peter Stoličný 30. březen 2012 zdroj www.musical-opereta.cz
Dramatik Milan Uhde je spolu se skladatelem Milošem Štědroněm znám jako autor Balady pro banditu (1975). Toto stěžejní hudebně-dramatické dílo divadla Husa na provázku (vlastně Na provázku – jméno husa bylo likvidováno, vždyť nám vládl Gustáv Husák) na motivy Ivana Olbrachta – Nikola Šuhaj loupežník se stalo nesmírně oblíbeným především mezi mládeží, že po zfilmování Vladimírem Sísem v roce 1978 se písničky z muzikálu zpívaly snad u všech táborových ohňů. Nikdo však nesměl vědět, že libreto napsal „nepřítel lidu“ Milan Uhde. Autorství na sebe vzal Zdeněk Pospíšil. Uhde jako redaktor zajímavého časopisu Host do domu udržel při životě toto „Skácelovské“ periodikum až do roku 1970, kdy byly všechny snahy o svobodné myšlení u nás umlčeny. V roce 1971 se ale Uhdemu povedl husarský kousek, když v Rudém právu, tiskovém orgánu KSČ, uveřejnil svůj svobodomyslný názor na poslání literatury a občanská práva. Za to byl samozřejmě potrestán. Už žádná tvorba, žádné divadlo. Je dobré se o této Uhdeho cestě životem zmínit právě pro pochopení jeho příklonu k dílu Boženy Němcové a k Divé Báře zvlášť. Uhde byl a je stejně energický a vždy běžící za svými ideály, představami, za svým přesvědčením, jako jeho Divá Bára, kterou na rozdíl od Němcové selanky přetvořil ve svébytnou dramatickou postavu.
Pakliže Milan Uhde (nevím už kde) zveřejnil své životní krédo: „Být sám sebou a odpovídat za to“, potom se zdá, že Bára v podání Němcové a stejně Bára v Uhdeho verzi se řídila právě tímto krédem. Je originální a neopakovatelná, divoká a nezvladatelná. Když člověk poslouchá Uhdeho, jak mluví o svém díle, jak se umí zapálit a jeho hlas hřmí, tak si musí říct – je to taková velikánská divá Bára v mužském a mužném podání… Není tedy divu, že si autor s tématem Boženy Němcové dlouho pohrával, až nakonec vznikl tvar muzikálového libreta. Ke spolupráci přizval svého dlouholetého přítele a muzikanta Miloše Štědroně a ještě Leoše Kubu, který byl žákem profesora Štědroně na JAMU a podílel se už na aranžmá předešlých muzikálů této dvojice, Nana a Červený a černý.
Městské divadlo v Brně pravidelně uvádí kromě světových, dá se říct „hitových“ muzikálů, i původní tvorbu. Jsou to díla principála divadla Stanislava Moši (většinou s hudbou Zdenka Merty), ale kupříkladu i dva zmíněné úspěšné tituly Uhdeho a Štědroně. Nana i Červený a černý jsou díla vytvořená na základě světové literární tvorby. Oba francouzské náměty autorská dvojice zpracovala na vysoké profesionální úrovni.
Najednou je tu Divá Bára. Ryze česká, přesněji možná ryze středoevropská, vždyť ten příběh se mohl odehrát někde na Moravě, na Slovensku nebo v české kotlině. Je zde pulzující život naší vesnice někdy v biedermeieru v C a K monarchii. Je to příběh, který jako současný popsala, odpozorovala, vymyslela Božena Němcová. A nejlépe mu rozumíme právě zde, i když motivy, touhy i obavy v příběhu vyřčené mají všelidskou platnost. Ono češství, či slovanství, je cítit nejenom v hudbě, v choreografii, ale (a především) v libretu. Milan Uhde prostě umí na krátké ploše, prostřednictvím několika přesných dialogů stvořit plnokrevnou postavu. Ať už je to samotná hyperaktivní Bára (Andrea Březinová), chápající farář, který o sirotka pečuje (Jan Mazák), nebo myslivec, přející a rozumný – asi do Báry zamilovaný – (Stanislav Slovák, kterému to moc slušelo, alternuje ho stejně dobře Dušan Vitázek). Režisér a herec Slovák byl u tohoto díla zároveň asistentem režie. Báře výborně sekunduje méně rozhodná, méně samostatná Eliška (Marta Prokopová). Starosta vesnice (Igor Ondříček) se svou ženou (Jana Musilová) dokázali na malém prostoru vytvořit plnohodnotné postavy těch, kteří se prostě o vesnici starají – a velmi těžce se rozhodují. Hezky vypracovaná i zahraná byla postava do Báry zamilovaného studiuse Ondřeje (Vojtěch Blahuta), důstojnost sama byl pak správce panství (kterého tak věrně popisuje Němcová) v podání Viktora Skály.
V dobrém muzikálu všechno do všeho zapadá jako puzzle. A z Divé Báry mám přesně takový pocit. Kromě pravdivě zahraných a výborně zpívajících protagonistů je tady ještě sbor, jako vždy vysoce profesionální a pohybově i vokálně dobře vybavený. Choreografka Hana Litterová (profesí také režisérka, libretistka, dokonce i scénografka Národního divadla v Brně) vytvořila umné pohybové propojení moderního tance s lidovými prvky – třeba dětské hry, které hodně připomínaly Plickův národopisný film nasnímaný v třicátých letech na slovenské vesnici Heľpa. Stejně tak přirozeně vyzněly lehce stylizované kostýmy Zuzany Štefunkové – Rusínové a scéna z prostých dřevěných bloků Tomáše Rusína. Hodně pomohly dotvořit atmosféru vizuální prvky s animacemi (Petr Hloušek a David Kachlíř).
Ještě zde nebyla řeč o hudbě. Štědroň je zkušený muzikant, který má na svém kontě řadu významných inscenací. A Leoš Kuba – jeho žák a dnes známý jazzman, toho má i přes svůj mladší věk také hodně za sebou. Netuším, kolik vkladu do té hudby kdo má (ještě nezapomeňme na instrumentaci přímo pro nástrojové obsazení MdB, kterou má na svědomí Karel Cón). Výsledkem však je kompaktní muzikálový celek, ve kterém zní lidové nápěvy, jako bychom je už mnohokrát slyšeli – a vedle toho moderní funky a cosi jako folkrockové balady. Ale i v té různosti je cítit neuvěřitelně jednotný rukopis. Nic nevyrušuje, naopak, hodně toho příjemně vzrušuje.
Zrodil se tedy nový muzikál. Díky brilantnímu obsazení i díky dramaturgii divadla (všestranný, pracovitý a inspirující Jan Šotkovský), ale hlavně díky koncepci Městského divadla v Brně, jež se nebojí uvádět nevyzkoušené tituly, vznikl titul dramatický, v závěru optimistický a vskutku národní.
Divá Bára z Městského divadla Brno - nespoutaná, živelná a divoká
Kateřina Šebelová 28. březen 2012 zdroj www.velkaepocha.sk
Božena Němcová a její Divá Bára se staly prozatím nejnovější inscenací na prknech Městského divadla Brno. Osvědčená dvojice tvůrců Uhde – Štědroň k sobě přidali jako spoluautora hudby Leoše Kubu a vytvořili pozoruhodný a možná trochu netradiční muzikál o nebojácné dívce Báře, která se nebojí noci, blesku ani tlaku okolí tehdejší doby plné konvencí.
Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti
Autoři muzikálu se příběhu slavné spisovatelky v zásadě drží, ale v jejich podání je příběh poněkud více stravitelnější pro dnešního diváka. Nebere si servítky o mezilidských vztazích, církvi nebo obecní politice. Naopak tato témata ještě rozvíjí a s parodickou lehkostí se naváží do „venkovských“ autorit zmítaných tlakem okolí a city k blízkým. Aktuální téma refrénu: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti...“ zde vyznívá s ještě větší naléhavostí.
Bára je zde vykreslená jako nepochopená tvrdohlavá dívka, která selským rozumem brojí proti stádovosti davu, intrikám a lidské hlouposti. Střet generačních postojů a společenských norem se pere v husté polévce s romantickým nádechem na rytmech muzikálu. Atmosféru dokresluje lidová muzika a dobové venkovské kostýmy, a to vše ve výborné choreografii Hany Litterové.
Divoženka Bára a ti druzí
Bára v podání Andrey Březinové srší živočišností, nespoutaností a je ve svém projevu nadmíru přesvědčivá. Svým šarmem a hereckým i pěveckým výkonem jasně dokazuje, že volba hlavní představitelky byla skutečně namístě. Březinová ve své první velké herecké příležitosti obstála na výbornou. Asi nejsilnějším pěveckým zážitkem je duet Báry s Eliškou nebo pěvecká sóla Ladislava Koláře.
Aleš Slanina, který zde ztvárňuje labilního Pavla, se také popral se svou rolí bravurně. Slanina působí jako dokonalý prototyp záporných postav, i když zde je jeho role spíše tragikomická. Intrikánský Starosta (Igor Ondříček) s Farářem (Jan Mazák) se rolí vychytralých vesnických autorit (kam vítr, tam plášť) zhostili rovněž obstojně. Správce Sláma (Viktor Skála) je nezapomenutelný ve svém opileckém tanečku při cestě z hospody. Vojtěch Blahuta (Ondřej) ve své prostotě a nevinnosti mile překvapí.
Texty některých písní s komickým nábojem si divák zamiluje, stejně tak i husí sbor nebo stádo bílých ovcí s jednou černou. Tato symbolika názorně popisuje, oč v ději běží. Po stránce kostýmů si divák prostě užije jedinečnou hravost Zuzany Štefunkové – Rusínové. A nejromantičtější scéna je bezesporu ta s „divou“ Bárou a myslivcem na hospodské zábavě.
Divá Bára autorů Štědroně, Uhdeho a Kuby je spíše než oddechovou, humornou záležitostí lehce morální sondou, která nabízí zamyšlení na aktuální témata. Ale dojde i na humor a lásku, a to vše v příjemných melodiích. Určitě stojí za viděnou...
Divá Bára divoce pobíhá, řve a tančí v dešti
Miloš Zapletal 27. březen 2012 zdroj Brněnský deník
Nejnovější inscenace Městského divadla Brno z dílny Milan Uhde – Miloš Štědroň – Leoš Kuba patří k vrcholům současného muzikálu
Po vpravdě kultovní Baladě pro banditu, Naně a Červeném a černém přichází autorský tandem Milan Uhde a Miloš Štědroň spolu se skladatelem a aranžérem Leošem Kubou s dalším muzikálem. Aktuální novinka Městského divadla Brno se jmenuje Divá Bára a vznikla na námět stejnojmenné povídky Boženy Němcové.
Na rozdíl od stejnojmenného filmu z roku 1949 nejde o nové čtení klasického textu ani o jeho aktualizaci. Jméno české spisovatelky ostatně není ani na plakátu k inscenaci; zde se naopak píše o původním romantickém muzikálu.
Uhdeho a Štědroňova Divá Bára je podstatně drsnější, než by divák čekal. Padla tabu týkající se sexu nebo církve, což však není v rozporu se smyslem povídky ani s životem a dílem její autorky. Muzikál tak má mnohem blíže k morálnímu apelu než k bezstarostné zábavě. Nutí nás ptát se, zda má Starosta pravdu, když zpívá, že dobro chcíplo na ptačí chřipku, načež nás prostřednictvím Faráře ujišťuje, že zas tak zlé to není…
Z hlediska hudby je to inscenace soudobá, polystylová a vhodně korespondující s étosem Uhdeho libreta. Základ tvoří písně mísící folk, rock, jazz, a quasi-folklor. Důležitá, a to i v rovině choreografie, je především inspirace folklorem, který autoři velebí i parodují. Dvě lidové písně jsou přímo převzaty ze sbírky Jana Jeníka z Bratřic. Několik songů má nepochybně hitové ambice, jazyk písní pak výrazné básnické kvality. Hlavní hudební ozvláštnění vidím jednak v nezvyklé melodice a v barevnosti samostatných instrumentálních pasáží.
Režisér Juraj Nvota se zaměřil na rozvinutí hlavní postavy. Muzikál je tedy především „hereckým koncertem“ výborné, věčně divoce pobíhající, tančící a řvoucí Andrey Březinové. Její vzhled a celkový herecký typ ji pro roli Báry přímo předurčují. Březinová byla zároveň solidní herecky i pěvecky. Skvěle napsanou, nejednoznačnou a tragikomickou postavu Pavla plasticky ztvárnil Aleš Slanina.
Důležitou a podařenou součástí inscenace je nepopisná, z přírodních materiálů vytvořená scéna (Tomáš Rusín). Ve své jednoduchosti dobře funguje ve spolupráci s ostatními prvky.
Inscenace jako celek má několik vrcholů: hřbitovní scénu, svatojánské intermezzo doprovázené zadní projekcí mraků a tanec Báry mezi kapkami deště. Patos a napětí Uhde na mnoha místech chytře zmírňuje humornými vsuvkami, které občas parodují samotný žánr. V rámci českého muzikálu jde zřejmě o jeden z jeho současných vrcholů, v rámci dramaturgie MdB pak o výrazné zpestření.
Divá Bára nadchne, Baladu pro banditu ale nepřekoná
Jana Soukupová 27. březen 2012 zdroj MF Dnes
Prokletí nejlepšího díla se projeví nejlépe tehdy, když to další, jako byla tuto sobotu prvně v Městském divadle hraná Divá Bára, je jen o málo horší. A nejlépe se jim to zjevně daří, když zvolí domácí námět, který vybaví tím, co Miloš Štědroň nazývá stylizovaným folklorem. Po rozpačitěji přijímaných muzikálech stejné dvojice podle francouzských knih Nana nebo Červený a černý tak v Městském divadle Brno na jeviště konečně přichází povídka Boženy Němcové o nekonformní dívce, která si i v uzavřeném světě tehdejší vesnice žije a vybírá partnery podle svého.
Bářin svět zalidnil dramatik Uhde postavičkami jakýchsi česko-moravsko-slováckých venkovanů (v částečně stylizovaných kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínové) a stejně si počínal i Miloš Štědroň při komponování hudby, kde se střídají současně znějící muzikálová čísla s pasteveckými hrami, erotickými či pijáckými popěvky nebo opravdu nádhernými milostnými zpěvy á la lidová píseň.
Dlužno podotknout, že právě i slova „folklorně“ pojímaných songů jdou také libretistovi Milanu Uhdemu daleko nejlíp, takže u jejich nejzdařilejšího propojení s hudbou běhá citlivému posluchači mráz po zádech.
Jedná se o čistý tvar cesty k pravé lásce i tvrdého vesnického konfliktu se všemi jeho předsudky, pomluvami, tělesnou žádostí i hamižností, díky nimž mají lidé tendenci spojovat se proti „černé ovci stáda“ – totiž svobodomyslné a nekonvenční Báře, která myslí a jedná jedině podle svého čistého a svobodného svědomí. Takové chování dráždí služebné duše vesničanů snad ještě víc než Bářin prapodivný původ, který ovšem dramatik Uhde na rozdíl od Němcové nijak neskrývá, byť jej zároveň vysvětluje velmi lidsky.
Dalším bonusem jeho hry jsou úsporné a dokonale vypovídající, skutečně úderné dialogy v konfliktech společenství proti jedinci či výše postaveného jedince s ostatními postavami. Které nadto dokázal hostující slovenský režisér Juraj Nvota ústrojně a logicky přivést na scénu.
Ta je mimochodem také zdařilá. Tomáš Rusín použil hlavně přírodní materiály, dřevo v čistých a jednoduchých tvarech, které se jen posuny po scéně a díky filmovým animacím Petra Hlouška mění ve splav, hřbitov, hospodu, umrlčí komoru…
K tomu připočtěme herecké výkony v Brně dnes bezpochyby nejprofesionálnějšího hereckého i muzikálového souboru, kde září Jan Mazák (Farář), Igor Ondříček (Starosta) či Viktor Skála (Správce Sláma). A propadákem není ani výkon mladinké Andreji Březinové coby Báry, žárlivého siláka Pavla v podání Aleše Slaniny nebo Marty Prokopové (Elišky).
Nebýt dokonalé Balady pro banditu, Divá Bára by byla zjevením. Takto zůstává až druhou v pořadí.
