Baron Trenck se vrací na místo činu
Kateřina Lahodová 12. červenec 2012 zdroj www.kulturissimo.cz
Městské divadlo Brno dohrává letos konec sezóny na letní scéně, kterou vybudovalo na Biskupském dvoře, poklidném to místě v historickém centru Brna. Přeneslo sem hned tři své inscenace – Zkrocení zlé ženy, Koločavu a Barona Trencka, původní hru Stana Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána napsanou přímo pro prostory historického dvora. Tvůrci v čele s režisérem Slovákem skvěle využili potenciál kontroverzní osobnosti rakouského-uherského vojevůdce Franze Trencka a genia loci Biskupského dvora, který je vzdálen jen pár desítek metrů od baronova skutečného hrobu. Text odráží vrcholné momenty Trenckovy kariéry, která byla spjata s jeho oddanými vojenskými službami ve jménu císařovny Marie Terezie. Celý inscenační tvar je založen na filmovém principu rychle se střídajících kratších obrazů, výjevů z dějin, a to v období od roku 1730 (kdy Trenck již po několikáté unikl jisté smrti) až do roku jeho skutečné smrti 1749 (i když v případě inscenace tvůrci Trenckovi nechali plán fingované smrti k úniku ze špilberského vězení vyjít a vše tak končí, na rozdíl od historických pramenů, happyendem). Je rozhodnuto nejvyššími představiteli Rakouska-Uherska, že pověstný baron Trenck má posílit se svými pandury císařskou armádu. Setkává se i se samotnou Marií Terezií, která je jím neobyčejně okouzlena. Trenck vyhrává svou lstivou taktikou jednu bitvu za druhou, svým arogantním chováním a brutalitou v boji si však proti sobě poštvává téměř všechny generály, majory, či dvořany, nejvíce leží v žaludku generálu Löwenwaldovi. Postupně dochází trpělivost i císařovně, která nemá po Trenckovu incidentu v opeře, rabování majetku místo zásahu v bitvě, brutálním zacházením s vojáky a urážce generála Löwenwalda na vybranou. Trenck je nakonec místo trestu nejvyššího prominentně uvězněn na hradě Špilberk v Brně, z něhož unikne lstí, kterou mu navrhne sama císařovna spolu s jeho uherským přítelem Pálffym.
Inscenaci dominovalo hned několik pozoruhodných hereckých výkonů. V hlavní roli se představil Petr Štěpán, který ztvárnil Trencka jednak jako chladnokrevného zabijáka a geniálního vojevůdce, a jednak jako vzdělance a milovníka. Jeho partnerkou byla, coby Marie Terezie, Hana Kováříková. Ta vytvořila překrásnou, ušlechtilou a zároveň důstojnou (až majestátní), respektovanou a sebevědomou panovnici. Toho všeho Kováříková dosáhla níže posazeným, klidným hlasem, dokonale vzpřímeným držením těla a minimem gest. Klipová struktura dramatu, dovolovala mnohým hercům ztvárnit více postav. Martin Havelka si tak zahrál popravčího, Haugwitze, Harumbašiho, maršála Kvehenhuellera i opata kapucínů, Zdeněk Junák zase Trenckova otce, hraběte Chotka, nebo dvorního kancléře, Josef Jurásek hraběte Kounice, dvorního radu, Kottulinského, nebe velitele Špilberku, Dušan Vitázek uherského grófa Pálffyho, římského císaře Antonia, atd. Jakub Uličník coby pěvecký komentátor veškerého dění provázel zpěvem a harmonikou celý večer. Plnil funkci jarmarečního vypravěče, prozpěvujícího zprostředkovatele, který svými veršovanými vstupy propojoval jeviště s hledištěm. Zvláště oceňuji, že všem hercům bylo skvěle rozumět, což v plenérových prostorách nebývá samozřejmostí. Trojice autorů text navíc prošpikovala jazykovými finesami (Haugwitzovo musíme-měli bychom, maďarštinu zastoupila slovenština), které humorně odlehčily postavy z našich dějin. Nechyběly ani laškovné šermířské souboje, střelba, nebo parodie barokní opery.
Jaroslav Milfajt, autor scénického řešení, nechal plně vyznít renesanční prostory dvora s barokní kašnou od Ignáce Johanna Bendla a zasáhl do nich citlivě pouze dvěma vysokými konstrukcemi postavenými na okrajích hracího prostoru, které sloužily pro komorní a zákulisní dialogy generálů a státníků. Jeho centrum pak rafinovaně vyřešil několika balíky slámy, které byly mezi obrazy přeskupovány a sloužily například jako most, jeviště pro operu, královský trůn, postel, popraviště, apod. K vrcholům inscenace patří závěrečný výjev, v němž mniši odnášejí rakev s domněle mrtvým Trenckem směrem ke kapucínské kryptě. Slovák tím docílil až mystického propojení divadelního aktu s realitou, k čemuž přispěly i výtvarnice Andrea Kučerová a Eliška Ondráčková svými historicky věrnými kostýmy. Komplexní divadelní tvar dotvářely také interaktivní projekce (panduři pochodující směrem k divákům a následně plynulý skutečný příchod pandurů na scénu), které byly promítány na renesanční podloubí a arkádovou lodžii.
I přes počáteční nepřízeň počasí a občasné výpadky mikroportů bylo představení svou celkovou atmosférou pozitivním letním divadelním zážitkem, který doslova dostál heslu rodu Trencků Per Procellas ad Portum (Bouřemi k přístavu).Chvála projektům se smyslem pro site specific!
S Františkem Trenckem na Biskupském dvoře
Jaroslav Štěpaník 1. červenec 2012 zdroj www.brnozurnal.cz
Pohled z Kapucínské ulice na renesanční arkády Biskupského dvora s impozantním pozadím Petrova náleží k nejznámějším snímkům Brna. Je také jedním z nejčastějších námětů historických i soudobých pohlednic. Ne každý z návštěvníků města však překročí „práh“ a vstoupí přímo do nitra nejkrásnějšího náměstíčka moravské metropole. Biskupský dvůr působí jaksi uzavřeným dojmem, a tak ti trochu ostýchavější jako by se báli vstoupit na místo, které je dnes součástí Moravského zemského muzea. Výborný nápad a tvůrčí spolupráce dvou předních brněnských kulturních institucí: již jmenovaného muzea a Městského divadla Brno, oživila letos již třetím rokem toto sličné a magické prostředí divadelními představeními.
V létě pod hvězdami nelze hrát vše, na výběru velmi záleží. S nedočkavostí se proto čekalo na dříve již ohlašovanou hru o tak trochu našem brněnském panduru Trenckovi. Letos na sklonku června se slavný dobrodruh evropského formátu, jehož životní pouť se uzavřela v kapucínské kryptě pár kroků od Biskupského dvora, představil – a to úspěšně – brněnským divákům. Autorské trio z MDB: Stanislav Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán, přesvědčilo již dříve, že dovede oslovit lehkostí, vtipem a svižností děje. Potvrdilo to i tentokrát. První jmenovaný z autorské trojice se ujal i režie představení.
Životní příběh a rozporuplná povaha Františka Trencka jsou natolik nabity dramatickými a krvavými ději, že by nepochybně mohly být výborným námětem pro dramatický filmový příběh s velkými dějinnými kulisami. Takto pojatý film, dobře ovšem natočený, by mohl být velkou historickou freskou a možná i kasovním trhákem. Byl by ovšem zcela odlišný od pojetí brněnského představení, které vsadilo především na dobrou zábavu. Je pozitivem autorů i režijního pojetí, že pro letní představení pod hvězdami představili Františka spíše jako fanfánovského hrdinu či dumasovského mušketýra, který s jakousi přijatelnou nonšalancí nejen okouzluje a svádí, ale stejně tak jaksi mimochodem morduje nepřátele či neposlušné pandury a kosí šiky nepřátel. To vše ve jménu velké lásky k samotné císařovně Marii Terezii. A není to láska neopětovaná, neboť císařovna obklopená zástupem dvorních panáků, nachází přirozeně v Trenckovi toho jediného a pravého muže.
Petr Štěpán zdatně ztělesnil roli statného a správného chlapíka, císařovna v podání Hany Kovaříkové byla graciézní a vznosná, ve více rolích upoutal Martin Havelka, pochválit by však bylo na místě i ostatní herce, Městské divadlo má z čeho vybírat, soubor má excelentní. Děj vtipně vpřed posunovaly kuplety jarmarečního harmonikáře (Jakub Uličník), svižná hudba Pavla Cóna hře na úspěchu nepochybně přidala.
Trenck pod Petrovem byl podívanou, v níž hrály významnou úlohu kulisy historických budov a chrámu funkčně využívané scénografem Jaroslavem Milfajtem, oku lahodily kostýmy Andrey Kučerové. Představení mělo rozsah, který nenutí diváky příliš poposedávat a úkradkem kontrolovat hodinky, aplaus byl zasloužený. Odcházející diváci měli ve tvářích spokojený výraz, a to je dobře, neboť divadlo tu není jen z toho důvodu, aby kladlo trýznivé otázky chmurnému jsoucnu, ale i proto, aby přineslo do trablů lidského bytí trochu úsměvu a jasu. Zvlášť v teplý letní večer, pod hvězdami uprostřed Brna na Biskupském dvoře s našim brněnským Františkem.
O Trenckovi a jeho pandurech
J. P. Kříž 26. červen 2012 zdroj Právo
Začíná sezóna letních divadel a jejích divácky atraktivních témat. Například v Brně se hlásí k historii, která je spojena nejen s Čechami, ale po čtyři století také s Rakouskem a Vídní.
Na Biskupském dvoře Moravského muzea se vestoje tleskalo Baronovi Trenckovi Městského divadla. Autorská trojice Stanislav Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán se osvědčila již u ironicky brakového Měsíčního kamene. Ten pokus byl reakcí na nepodarek ND Zlatý drak. Vypravování o panduru Trenckovi je pro změnu nepřímou reakcí na propadák téže scény Černá madona.
V Bavorsku oslavují vojácké kousky divokého velitele pěšáků posbíraných na turecko-rakouské hranici v dnešním Chorvatsku a Srbsku jako u nás třeba bitvu u Slavkova. Jenže Šotkovský nakládá s fakty volně. Krutého pandura nechává prožít galantní románek i s Marií Terezií, generála Laudona nebo hraběte Pálffyho posunul v čase... Proč ne, také Shakespeare z úspěšného panovníka Richarda III. udělal zrůdu a Tři mušketýři byli rytíři přikrášlenými stejně jako Trenck. Prostředí Biskupského dvora s kulisou z žabí perspektivy viděných věží Petrova a s Merkurovou kašnou Ignáce Bendla dotvořil počítačovými kouzly Petr Hloušek, dobový kolorit slohů od gotiky po baroko podtrhly kostýmy vojáků i dvořanů Andrea Kučerová a Eliška Ondráčková. A scenérii inscenace naplňuje baronův osobně komponovaný Pochod pandurů.
Muzikálovému obsazení, ale jen se zdařilými autorskými kramářskými písněmi, které zpívá Jakub Uličník, vévodí v titulní roli Petr Štěpán, v dalších pak Martin Havelka, Dušan Vitázek, Hana Kováříková a Patrik Bořecký. Baron Trenck není dramatické veledílo, ale chválím ho za vhled do opomíjeného 18. století, o němž máme představu jen podle Jiráskovy Lucerny nebo z Němcové Babičky.
