ZORRO: KDYŽ SE CHVĚJE SRDCE I BRÁNICE
Luboš Mareček 28. březen 2013 zdroj Lidové noviny
Je až s podivem, že po bezmála stoleté literární, rozhlasové a filmové existenci proslulého mstitele Zorra nesáhlo zatím divadlo. V hudebním podání příběh neohroženého muže s maskou a v černém plášti ožil v roce 2008 v proslulé líhni muzikálů – West Endu v Londýně. A jen pět let po světové premiéře uvádí titul nazvaný prostě Zorro v prvním českém provedení také Městské divadlo Brno.
Legendární story (nejde o původní časopisecký brak Američana Johnstona McCulleye z roku 1919) tady pochází od chilské autorky Isabel Allende. Udatného tajemného hrdinu recyklovala do zpívající a tančící podoby hudební skupina Gipsy Kings a jeden z nejlepších londýnských hudebních aranžérů John Cameron společně s autorem scénáře Stephenem Clarkem. Romantický příběh o nikdy nekončícím souboji dobra a zla, lásky a vášně v muzikálu Zorro zní v rytmu flamenka. Vše dotváří efektní sborová čísla na světově proslulé hity cikánských králů, jako je Bamboleo, Baila Me nebo Djobi Djoba. A tak není divu, že v Londýně měli rázem hit s nominací na několik prestižních divadelních cen. A v Brně tomu může být podobně. Bez pohrůžky Zorrovým kordem přiznám, že jsem šel na českou premiéru titulu s rozpaky. A to nemám nic proti pokleslým žánrům, miluju je. Ulepená muzikálová telenovela, kterou jsem s hrůzou očekával, se naštěstí nekonala, nebo vlastně jenom zčásti. Muzikál Zorro je totiž (v milostných duetech nebo scénách o útlaku chudých) bezmála melodramatickým kýčem. Zážitek z tohoto díla ovšem obstarává jeho umné polarizování mezi lehký škvár a jeho nenucenou parodii. Tady si přijde na své srdce i bránice. Autoři totiž příběh o potrestaném lumpovi, vězněném otci, před popravou uchráněných venkovanech, ale také o zavražděné moudré cikánce Inez, lásce dvou krásných hlavních hrdinů a mnoho dalších nasládlých motivů skvěle odlehčují. Když se vydává Zorro na svoji první trestnou výpravu, trvá tento modesman na svojí šik červené pláštěnce. Inez páchnoucí část oděvu vyhodila, musí tedy vzít černou. Zrodila se legenda… Jindy smíchem vyprsknete, když Zorro v jedné osvobozovací scéně přizná, že má svých šest pomocných klonů, a není tedy tak všudypřítomný a nepřemožitelný. Anebo když se ráčkující kněz, věrně zastupovaný Zorrem, po zpovědi padoucha zhroutí. Ptá se totiž ztělesněného dobra, zda má opravdu tak děsnou vadu řeči.
Brněnskou inscenaci připravil režisér Petr Gazdík. Jeho rukopis také lavíruje mezi popsanými polohami a možnostmi textu. Prolog večera obstará skutečně plápolající táborák s tlupou cikánů a drobotinou kolem. S ohněm a sladkými dítky, jak víme, na jevišti jako se šafránem. A že Gazdík nebere Zorra tak upjatě a kanonicky, lze vyčíst z obsazení hlavního hrdiny. Plavovlasý Lukáš Janota s klučičím pohledem má daleko k očekávanému hispánskému černookému idolu. Janota ovšem svoji roli bezpečně zvládl pěvecky, herecky i pohybově. A Janotovo výmluvné nevinné culení může být v ironičtějších okamžicích inscenace pro přihlížející romantičky neobvyklý bonus. S jemným šibalským odstupem, jindy zase naplno a vážně si užívá svého zlotřilého Ramóna herec Dušan Vitázek, který dosud v Brně obstarával spíše kladné hrdiny. Opravdu klenotem brněnského Zorra je však svůdná cikánka Inez v podání Ivany Vaňkové. Bez falešné vzletnosti: tady vidíte mimořádnou muzikálovou osobnost. Vaňkové výrazné herectví sází na hlasovou i pohybovou perfekci. A také na hrdě aristokratický odstup od role, čímž ji pro diváka činí vyrýsovanější, srozumitelnější a opravdovější. Vaňková s lehkostí uhraje někdy i sentiment a patos, které inscenací nejen v okamžiku její zákeřné vraždy prorůstají.
Lehká nadsázka, silné romantické gesto, výtečně zvládnutá sólová i sborová čísla v opulentní scénografii. To vše je brněnský Zorro.
Není bez zajímavosti, že pocit plnotučného zážitku budete mít i přesto, že se kvůli licenčním podmínkám tady hraje na half playback. Ale to není také tak úplně pravda a inscenátoři příkaz nápaditě obešli. Výtečnou muziku Gipsy Kings ze záznamu tady na jevišti doplňuje flamenkový kytarista a dva bravurní trumpetisté u bočních portálů. Zkrátka a dobře: muzikálový Zorro v Brně vždy něčím mile překvapí.
ZORRO PEVNĚ PROTI VLÁDĚ KORUPCE A STRACHU
Jiří P. Kříž 20. březen 2013 zdroj Právo
Muzikálový hit v Městském divadle Brno předstihl scény newyorské Broadwaye
Není tématu, které by se historií kinematografie vinulo častěji než legenda o mstiteli bezpráví, o španělském Jánošíkovi z časů, kdy Kalifornie nebyla ještě částí Spojených států.
Nejaktuálnější je ovšem Zorro – muzikál podle románu Isabel Allendeové. Knížka vyšla teprve před osmi lety. A v Brně muzikál hrají dřív než na Broadwayi!
V roce 2008 měl hudební Zorro Gipsy Kings, Stephena Clarka, Helen Edmundsonové a Johna Camerona premiéru v Londýně. Písně Baila Me, Bamboleo a Djobi Djoba se přes noc staly světovými hity. Zorro se pak hrál ve Francii, Rusku, Japonsku, v Koreji, Bulharsku a Polsku. Nyní dorazil do Česka.
I v poušti spoušť
Po brněnském Městském divadle doputuje Don Diegův cikánský klan s krásnou Inez a zlotřilý bratr Ramón konečně do Spojených států – ještě letos prý – a po velkém americko-kanadském turné v roce 2014 i do newyorského muzikálového Eldoráda.
Paraliterární, řekněme rovnou brakový Zorro je nesporným fenoménem. Od němé verze s Douglasem Fairbanksem v roce 1920 podle ještě o rok staršího rodokapsu Johnstona McCulleyho nese ovšem v sobě tajemnou melancholii a ušlechtilost středověkých rytířských příběhů.
Zorro má jen dva konkurenty: D´Artagnana a Robina Hooda. Padesátkou filmových a televizních variací, až po dvě poslední s Antoniem Banderasem, je však hrdinou nejfrekventovanějším. Proč? Inu pro naději, že svět není jen zkorumpovaný, a když, tak jsou i země, ve kterých místo amnestie čeká zločince trest nebo odplata.
To všechno přesně vystihli režisér Petr Gazdík a dramaturg Jan Šotkovský, kteří Zorra přeložili a uvedli na Moravu.
Rumba a samba
Jsou Tři mušketýři, Angelika, Černý tulipán nebo Trója uměním? Jestli jsme schopni odpovědět ano a přistoupíme na hru inscenátorů s tématem, potom nás jejich Zorro pobaví i dojme, protože ne všichni zápas se zločinem přežijí.
Fajnšmekři ocení, že záplavu anglosaských rytmů vystřídají rumba, samba, paso doble a flamenco.
A soubor všechny přesvědčí, že je u nás bezkonkurenční. Od titulního Lukáše Janoty, jeho nepřítele alternovaného Robertem Jíchou a Dušanem Vitázkem a cikánky Inez Svetlany Janotové nebo Ivany Vaňkové až po nové tváře v company… Mambo!
MUZIKÁL ZORRO: VELKÁ PODÍVANÁ V RYTMU FLAMENKA
Vítězslav Sladký 18. březen 2013 zdroj www.musical-opereta.cz
Samotný příběh muzikálu je prostý, nekomplikovaný, leč vkusně zpracovaný a nabízí tzv. lidovou zábavu v dobrém slova smyslu. Muzikál příběhově nemůže, a ani patrně nechce, konkurovat všem těm Bídníkům, Ježíšům nebo Evitám, ale spíš nabídnout alternativu, jejíž síla je v originální hudbě, temperamentních tancích a pompézní výtvarné podívané. A také ve slovním humoru – když Diego zachrání se svými kumpány v přestrojení Luisu v poslední vteřině před popravou, na dotaz „Proč ti to trvalo tak dlouho?“ odpovídá „Zkus tady v poušti najít sedm kostýmů Zorra“. Smích v hledišti vzbuzuje i šišlání kněze, jenž se sám podivuje své špatné výslovnosti.
Režisér brněnské inscenace Petr Gazdík s tímto vědomím k látce přistoupil a Zorra inscenuje nekomplikovaně, působivě a řemeslně zručně. Zná dokonale svůj soubor, dokáže z dobře obsazených herců vytěžit maximum a dopřává divákům výpravnou show plnou flamenka, jevištních efektů a kouzelnických triků. Ruku v ruce s jeho pojetím jde skvělá choreografie Lucie Holánkové nabízející krom emocionálních cikánských tanců i expresivní podupávání a další rytmické vychytávky. Imaginativní a půvabně a moderně nasvícená scéna (světelný design David Kachlíř) Aleše Valáška diváky důvěryhodně přenáší do cikánského tábora, paláce, vězení i na popraviště, je dostatečně pompézní, ne však jednoduše popisná. Slušivé barevné kostýmy pochází z návrhářské dílny Veroniky Hindle. Zcela netradičně se na Hudební scéně zpívá na half playback (podmínka majitelů originální licence), představení ale oživuje dvojice dobře sehraných trumpetistů a výborného kytaristy (při premiéře Dario Piga ze souboru Iberica, oceněný v roce 2009 od španělské asociace AIE v Madridu jako jeden ze čtyř nejlepších mladých kytaristů flamenka). Vokálně soubor tradičně pečlivě připravil Karel Škarka.
V titulní roli Diega alias Zorra vystupuje všestranně nadaný Lukáš Janota. Roli zvládá ve všech odstínech, je přesvědčivým mstitelem i bez frajerských gest, vysloveně si pak pohrává s úlohou trochu přihlouplého a naivního Ramónova bratra. V tohoto démonického despotu se proměnil během premiéry Dušan Vitázek, z něhož zloba a hněv sálá až do poslední řady, byť právě jeho úlohu napsali autoři hodně prvoplánově a neobdařili svého bídáka rafinovaností Richarda III. ani pochybnostmi Javertovými. A Vitázek opět dokazuje, že záporné postavy se mu hrají dobře, koneckonců sehrál jich s úspěchem už dost. Dařilo se i Johaně Gazdíkové coby Luise, která v jejím podání není prototypem dobrotivé naivky, ostatně tato herečka většinou vyniká v postavách živočišnějších, jako byla např. Singoalla. Tápající seržant García v podání Tomáše Saghera pochybuje o svém poslání, touží vzepřít se moci – ovšem odhodlá se k hrdinskému činu, nebo zůstane jen submisivem, který na rozkaz svého pána v pokleku očistí jeho boty?
Krom již zmíněných herců má obsazení brněnského Zorra ještě dva žolíky – Ivanu Vaňkovou jako cikánku Inez, která je herecky suverénní a stále stejně uhrančivá jako v dobách Rady z jiného „cikánského muzikálu“ a Láryho Koláře v dvojroli starého Cikána a Dona Alejandra. Pana Herce, jenž nic neztrácí ze svého šarmu, naopak zraje jako dobré víno, kterému, ač nekřičí, rozumíte každé slovo, čekáte na každou jeho repliku. Podobných není na českých jevištích mnoho – skvělý Zorba, Doolittle, Zobar, Schultz, Tovje atd. dokáže zaujmout i v úlohách, kde bychom možná mnohé jiné přehlédli.
Londýnský kritik Michael Billington po světové premiéře muzikálu Zorro mj. napsal:
„Možná to není vysoké umění, ale každopádně je to zábavné – a do unylého světa muzikálového West Endu Zorro přináší osvěžující, nový hispánský zvuk.“
Nelze než souhlasit – a ač brněnské muzikálové podhoubí rozhodně není zatuchlé, i zde do repertoárové nabídky nový kus dobře zapadá!