„Zahrada divů“ se zatím se svým publikem v Městském divadle Brno neloučí!
28. leden 2008
Známá a oblíbená autorská dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša si vždy ráda ve svých dílech pohrávala s postavami v podstatě pohádkovými. Všechny jejich dosavadní počiny byly ale věnovány převážně dospělému či dospívajícímu divákovi, byť je určitě navštěvují i diváci mladšího věku. „Zahrada divů“ je ale cílená na diváka dětského a to už od věku méně než předškolního. Ovšem i dospělí diváci v něm naleznou nezaměnitelnou poetiku této dvojice.
„Zahrada divů“ vypráví příběh o tom, kterak se kluk Snažík (Jakub Uličník), holčička Chvilka (Mária Lalková) a pes Bafstein (Stano Slovák) snaží s pomocí mocné královny Ahinsa (Michaela Horká) uchránit tajemnou zahradu před zlými skřety v čele s VELMI zlým Izerou (Ladislav Kolář). Příběhem děti i jejich rodiče provádí sympatický chlapík Gumpán (Erik Pardus), který vždy v tu správnou chvíli vstoupí do děje a složitější myšlenky přetlumočí těm nejmenším, kterých je v publiku vždy hodně.
Toto dílo se v rámci žánru a cílového zaměření nespolehlo jen na zapamatovatelné melodie (nejvýraznější je rozhodně skladba „Baf se baf“) a poutavý děj, nýbrž nabízí zároveň i efektní, vkusnou show, která uchvacovala nápaditou scénografií Jaroslava Milfajta. Za všechny divy jmenujeme létajícího růžového slona, tancujícího mamuta, či výbuch sopky. Už to by možná v rámci českých inscenací pro děti stačilo na slušný primát, co se alespoň vizuální stránky týká. Jenže toto představení dokonce vyžaduje přímou a čilou kooperaci s divákem, čímž se stává celkem jedinečným počinem, po jehož skončení nezáří oči nejen dětem, ale i dospělým.
A právě pro diváky, kteří si toto nesmírně sympatické dílo oblíbili, máme příznivou zprávu. Ač měly být poslední lednové reprízy zakončeny derniérou, podle oficiálních zpráv z MdB se díky velkému diváckému zájmu a nadšených reakcí „Zahrada divů“ na hracím plánu objeví ještě alespoň třikrát, pravděpodobně v květnu tohoto roku. Snad opět před plným hledištěm.
Doufejme, že kromě dalších povedených a doslova kouzelných repríz bychom se „na poslední chvíli“ mohli dočkat i hudebního nosiče se záznamem písní z tohoto představení, jak se ho zatím dočkala všechna díla této autorské dvojice na této scéně a nevydat na památku tak půvabný hudební materiál, který „Zahrada divů“ obsahuje, by byla věčná škoda.
Když nad diváky létá slon a padají na ně bonbony...
Tomáš Hejzlar 20. prosinec 2004 zdroj Haló noviny
Brněnské Městské divadlo
nezapomíná ani na nejmenší
Zatímco většina českých muzikálových produkcí jen trapně rozmělňuje již notoricky známé náměty (leckdy dokonce i klasická díla - od Babičky Boženy Němcové až třeba po Dumasovy Tři mušketýry), brněnské Městské divadlo nyní zase překvapilo: v adventním čase totiž nabízí původní dílo, které nekopíruje dosavadní známé tituly. A co víc: na nedávno otevřené hudební scéně je uváděn titul libretisty a režiséra Stanislava Moši a skladatele Zdenka Merty Zahrada divů, který je určen dětem. To je na této novince nejvýraznější skutečnost.
Uvedení pohádkové novinky publikum zaujalo nejen nápaditou (a zejména aktuální!) ideou, ale také realizací. Tvůrci skvěle využili mnohých technických vymožeností brněnské scény. Soubor muzikálovou novinku nastudoval pod Mošovým vedením v rekordně krátkém čase, přitom inscenačně představení netrpí nedotaženostmi.
Střetnutí dobra se zlem
Úspěšný tvůrčí tandem Moša-Merta po předchozích autorských úspěšných titulech (Sny svatojánských nocí, Bastard, Babylon a Svět plný andělů) námětově vychází ze starodávného pohádkového principu pomyslného věčného souboje dobra se zlem. Ačkoliv tento predikát je vlastně základem většiny pohádkových dějů nejen v české, ale i světové literatuře od starověku po dnešek. Moša tuto rozpornost vyhrocuje s dramatickou účinností. Dobro a zlo se objevují v precizně formulované podobě. Nejde jen o prostou vyprávěnku o království ohroženém vpádem skřetů, ničících kouzelné zahrady. Jde o zásadní námětový střet, který je jistě dnešnímu modernímu dětskému divákovi nesrovnatelně bližší. Moša jen nepersonifikuje, ale téma myšlenkově promítá do zcela zřetelných kontur.
Skřeti - odraz naší doby
Na pozadí příběhu dvou dětí a psa Bafsteina se dítěti nenásilně dostávají základní informace o morálce. Vždyť i diváci napomáhají svou spoluúčastí ke konečnému vítězství dobra (»Pohádka může dopadnout dobře jedině tehdy, pokud si budeme pomáhat,« řekl Moša před premiérou), když je Království humanity ohroženo vpádem skřetů. Ti nejenže ničí kouzelné zahrady, ale jsou ukázkou zkomercionalizovaného braku - jímž ostatně procházíme v každodenním životě permanentně.
Pokud Moša opravdu reagoval na aktuální nedostatky lidských společenství (a nejen v naší zemi!), pak vytvořil realisticky věrné zobrazení se stejně emotivní kritickou výtkou, jak to před stoletím činili literární kritičtí realisté a po nich sociálně orientovaní básníci a prozaici nejzvučnějších jmen (včetně Karla Čapka). A je dobře, že takové dílo vzniklo i nyní a je určeno generacím, které se do života teprve připravují.
Létající slon a bonbony
Objeví se dokonce i čtyřmetrový pohybující se mamut či nafukovací slon, který v průběhu děje několikrát přelétává s »pilotem« nad publikem za působivého točení vrtulek či kroucení ocásku. Není to však kýčovitá póza, jen reakce na to, že dětský divák je podobnými počítačovými fikcemi zcela samozřejmě hýčkán od kolébky. Těch efektů, které však neruší a jsou jen nápaditým zpestřením vývoje, je víc (například padající bonbony do hlediště). Za největší zajímavost, ba přednost, lze považovat skvěle choreograficky vytříbený dětský sbor. Střídavě představuje víly a zlé skřety ve skvěle připravené choreografii Vladimíra Kloubka. Ta je pohybově nejen nápaditá a neustále dynamicky akční, ale v synchronizaci pohybů dokonale vytříbená. Na výsledném účinu měli nemalý podíl také Jaroslav Milfajt, na jehož pohádkové scéně se děj odehrává, a tvůrkyně adekvátně působivých kostýmů Andrea Kučerová.
Herci si dobře zahrají
Roli vypravěče Gumpána, který vtipně posunuje dějovou linku a přitom plní funkci klaunského »baviče«, alternují Erik Pardus a Jan Mazák. Zatímco Pardusovu hereckou ojedinělost si lze úspěšně představit, nezklamal tu ani Mazák: s patřičným švihem a smyslem pro dětský humor nejenže diváka dokonale kontaktuje, ale dokonce vtahuje do jevištního dění. Také Královna bílých bytostí Ahinsa se dočkala výborného alternování: ačkoliv mi bylo líto, že nemohu být svědkem hereckého mistrovství Aleny Antalové, nezklamala ani Ivana Vaňková (třetí je Michaela Horká). Dívku Chvilku nastudovala společně s Markétou Sedláčkovou hravě působící Mária Lalková. Dokáže dokonale odlišit charakterové peripetie, být přidrzle svébytná i naopak až téměř charismaticky zjemnělá. Chlapce Snažíka režie obsadila Alanem Novotným, Tomášem Sagherem a Jakubem Uličníkem. V komické roli psa se střídají Stano Slovák s Petrem Štěpánem, jenž svou komičností vykouzlil úsměv i na nejchmurnějších tvářích dospělých.
Výsledný dojem? Ten nejlíp určuje potlesk dětského publika. A ten je prý spontánní a permanentní!
Brněnská hudební scéna se stala Zahradou divů
Jiří P. Kříž 11. prosinec 2004 zdroj Právo
V Městském divadle nastudovali původní
rodinnou show sehrané autorské dvojice Zdenka Merty a Stanislava Moši
Hudební scéna brněnského Městského divadla se rozjíždí na plné obrátky. Po profesionálně víc než vydařených Vlasech a po smutně nepřesvědčivé Veselé vdově operetního souboru přikvačila s novinkou sehraná autorská dvojice Zdenek Merta, Stanislav Moša. Pochlubila se Zahradou divů.
V Zahradě divů se dějí podivuhodné věci. Klaunští kamarádi a vypravěči Jan Mazák nebo Erik Pardus vyprávějí smutné anekdoty a vypraví se s diváky do pohádkových říší. Skřeti se šklebí na svět a v čele s králem (Ladislav Kolář nebo Jan Apolenář) si krvelačně chtějí podmanit bílé bytosti s překrásnou panovnicí Ivanou Vaňkovou nebo Alenou Antalovou či Michaelou Horkou.
Před očima diváků vybuchují a září ohňostroje, lomikámen trhá skály, nad jejich hlavami létá slon jako živý a stanou se svědky potvrzení darwinovské teorie o polidštění opice, když nejprve skřet Slump (jako vždy skvělý Ján Jackuliak nebo Oldřich Smysl) a jeho skřetice Zlotra (neméně vždy skvělá Radka Coufalová nebo Lenka Janíková) začnou po vzoru bílých bytostí - pracovat a vonět. A všechno končí krásným werichovským naučením, že všichni dohromady uděláme moc. Jak víme, v životě to bývá trochu jinak.
V Mošově libretu zní výzvy ke spolupráci, toleranci, k nenásilí, Mertovy songy směřují k hotovosti, i když si děti v hledišti zapamatují písně včetně oné ústřední jen stěží: „V hliněné kolébce / s pokrývkou v kamení / semínko usíná / pod šťastným znamením...“
V Zahradě divů je hodně dýmu a kouzel, hodně barevnosti, zprvu hodně zla, než dobro zvítězí. A také obětavé děti (Markéta Sedláčková, Mária Lalková, Alan Novotný, Tomáš Sagher, Jakub Uličník) a krásný mluvící pes Bafstein (Stano Slovák nebo Petr Štěpán). Ten je vlastně nejsympatičtější, i když chodí po čtyřech o berlích.
Zahrada divů baví i rozumuje
Luboš Mareček 6. prosinec 2004 zdroj MF Dnes
Nová inscenace Městského divadla Brno
nabízí opomíjenou zábavu: dětský muzikál
Rodinnou show pro velké i malé slibuje nový muzikál Zahrada divů, který ve víkendových premiérách nabídlo Městské divadlo Brno. Autorská dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša, který je i režisérem inscenace, nabídla kus, který v tuzemsku představuje výjimku. Pohádkové muzikály pro děti by se daly spočítat na prstech jedné ruky. V případě Zahrady divů byl autorský risk ještě větší: pod názvem se neskrývá žádný z notoricky známých pohádkových příběhů, ale zcela původní story o dvojici dětí a mluvícím psovi, kteří polepší skupinu zlých skřetů.
Mošovo libreto se nespolehlo pouze na černobílé rozlišení dobra a umravněného zla. V Zahradě divů se mluví, zpívá i tančí o pospolitosti, nezištném kamarádství, o společné práci pro druhé, malé diváky i jejich odrostlejší doprovod titul vytrhne ze stereotypů pohádkového světa.
Výpravu do této zahrady lze doporučit. Návštěvníky čeká řada kouzelných tanečních výstupů, nápaditých výjevů i nakažlivé radosti, s níž se dvouhodinový mumraj sune dopředu. Všechny okouzlí létající slon rejdící nad hlavami publika, tančící mamut, spontaneita šestadvaceti dětských herců či pohybová suverenita ústřední dvojice skřetů. Zahrada divů naštěstí neservíruje ideály sounáležitosti didakticky suchým způsobem. Divadelní kouzla pohádkového muzikálu přičarují na novou hudební scénu mnohé diváky zpět.
Muzikálová Zahrada divů
(vž) 1. prosinec 2004 zdroj Haló noviny
Tvůrci Zdenek Merta a Stanislav Moša představují pro svět českého muzikálu známou autorskou dvojici. Úspěšně spolupracují druhou dekádu let ve vzájemné inspiraci, společném poslání.
Například jejich tituly Sny svatojánských nocí, Bastard, Babylon či Svět plný andělů úspěšně vyprodávaly hlediště Městského divadla v Brně, i představení na zahraničních turné. V souladu se světovým trendem vytvářejí Merta s Mošou polyžánrová díla na hraně muzikálu a současné opery. Ve Státní opeře Praha uvedou v březnu premiéru své nové opery, nazvanou Ruleta. Další novinkou jejich autorského tandemu bude 3. a 4. prosince premiéra muzikálové pohádky na nové hudební scéně MdB Zahrada divů. Je určena rodinnému publiku, které se zapojí do děje tak, že dospělí se chovají jako děti. Dílo má podtitul Děj dopadne dobře, budeme-li si pomáhat. Na rozdíl starobylého mýtu o boji dobra a zla se odvíjí lidský příběh dětí (účinkuje jich šestadvacet), které pomáhají vítězství dobra, lásky, radosti. V opačném případě prý dopadne špatně, jako kdyby se vrátila doba ledová (v inscenaci hraje i čtyřmetrový mamut). Zkušenou rukou psané písně i texty nepostrádají zpěvnost, humor a něhu. V novém prostoru Hudební scény nechybějí efekty (včetně výbuchu sopky) a proměny pomocí pohádkových kouzel. Autoři vyjadřují přání vylepšovat svět prostřednictvím divadla.
Zahrada divů v Městském divadle Brno
David Kroča 1. prosinec -1 zdroj Český rozhlas 3/Vltava
Zahrada divů Zdenka Merty a Stanislava Moši se od ostatních muzikálových produkcí současnosti liší v jednom zásadním bodě: snaží se o maximální komunikaci s publikem. Význam tohoto přístupu je zřejmý již z podtitulu inscenace, který zní „Hudební pohádka pro děti i pro dospělé, která dopadne dobře jenom tehdy, budeme-li si pomáhat“. Jde nejen o jakési motto celého projektu, ale i o důležitý klíč k volbě divadelního jazyka.
Příběhová linka Mošova scénáře nese stopy staré náboženské legendy o boji dobra se zlem. V pohádkovém zpracování jej představuje zápas říše bílých bytostí se špatnými skřety, kteří ohrožují svým vpádem poslední kouzelnou zahradu. Vtip spočívá v tom, že na konečném vítězství dobra mají největší zásluhu samotní diváci. Vypravěč a průvodce dějem Gumpán z nich společně se svým moudrým psem Albertem Bafsteinem vybere dva zástupce, kteří při svém pohádkovém putování přemohou mocného krále skřetů a nakonec i „nakazí“ jeho poddané láskou a kamarádstvím.
Postupnou proměnu zlých, líných a huhlajících bytostí podtrhl režisér tím, že do rolí skřetů obsadil vedle herců také děti ve věku od devíti do čtrnácti let, takže ve finále jeviště doslova ovládne tančící a zpívající dětský sbor. Písnička pro růst zázračného semínka se stane hitem ještě předtím, než v závěru zazní na oslavu vítězství: diváci ji totiž několikrát zpívají společně s hlavními hrdiny, aby tak pomohli kouzelnýcm květinám na svět. Melodie Zdenka Merty nejsou prvoplánově jednoduché, ale díky repeticím se dají zapamatovat, takže při druhém provedení ústřední písně už zpívá i hlediště.
Mošovo libreto je silné tam, kde pojmenovává základní hodnoty lidského života v působivých poetických zkratkách. Těžko si lze představit výstižnější demonstraci lidské práce, než je okamžik, v němž zmatený skřet najednou chrání před ostatními kazisvěty květinu, kterou si sám vypěstoval. Velmi pěkný je také písňový text „Na dlani umírá vločka sněhu“, v němž se na skromném prostoru několika veršů odkrývá téma touhy po přátelství.
Výtvarná podoba inscenace je úchvatná. Na scéně Jaroslava Milfajta se objeví obrovská křišťálová jeskyně nebo seschlý les, ale také průsvitné sloupy a závěsy, které jsou k překvapení diváků vyrobeny ze stovek plastových lahví. Výtvarnice Andrea Kučerová oblékla skřety do pestrých třásní, děravých punčoch a rozčepýřených paruk, bílé bytosti naopak působí důstojně a nelze si nepovšimnout, že svými rouchy trochu připomínají elfy z Pána prstenů. Největší atrakcí pro děti i dospělé je ovšem létající bílý slon, který jako Gumpánův dopravní prostředek proplachtí přímo nad hlavami diváků. Ačkoliv tato nákladná rekvizita jinou úlohu v inscenaci nemá, jde o scénický prvek originální a působivý.
Herecké obsazení počítá jako vždy s alternacemi, například postavy královny bílých bytostí a chlapce Snažíka vytvářejí hned tři představitelé. V sobotní premiéře, kterou jsem měl možnost vidět, podal pozoruhodný výkon Ladislav Kolář v úloze Izera. Král skřetů je v jeho podání zavrženíhodný padouch, který demonstruje svou sílu a ukrutnost s takovou vehemencí, až působí směšně a uboze. Není pochyb o tom, že komický vypravěč Gumpán je psán doslova na tělo Eriku Pardusovi. Alternující Jan Mazák však dal najevo, že se v roli dobrosrdečného klauna našel a svůj smysl pro humor a sebeironii dokáže na jevišti skvěle prodat. Vděčné jsou rovněž figury dvou zamilovaných skřetů, které při druhé premiéře ztvárnili Ján Jackuliak a Lenka Janíková.
Brněnská Zahrada divů nepatří mezi muzikálové produkce, které se mohou opřít o rozsáhlé epické vyprávění, a přesto je v mnoha ohledech poutavá pro několik generací diváků. Pozornost zaslouží především nevídané nasazení dětských a dospělých herců, z jejichž projevu je cítit přirozené nadšení pro věc. Víra v lásku, trpělivost a poklidné řešení konfliktů tak snadno zvítězí nejen na jevišti, ale s lehkostí pohádkových kouzel se přelévá i do hlediště.
Na hudební scéně Městského divadla Brno rozkvetla Zahrada divů
Vladimír Čech 1. prosinec -1 zdroj KAM
Zahrada divů, kterou na své nové Hudební scéně v první a druhé premiéře uvedlo Městské divadlo Brno ve dnech 3. a 4. prosince loňského roku, nese ve svém podtitulu označení „hudební pohádka pro děti i pro dospělé, která dopadne dobře jenom tehdy, budeme-li si pomáhat“. Ona podmínka vzájemné pomoci buďto není tak žhavá nebo kategorická, anebo je ta nejmladší generace přímo snad andělská, protože mi není známo, že by některé z představení nevyústilo v happyend. Zahrada divů je snad dobro samo a to dobro je tak všemocné, že patrně přemůže jakékoli zlo. Buďme tedy i my dobří, vzájemně si pomáhejme a přemůžeme tak všechny negace.
Není to však v dnešní době idealistická vidina, neuplatní se spíše ostré lokty a podrazy? Ostatně ani „zahradník“ této divotvorné říše Gumpán, alias pohádkový vypravěč a kamarád, jako by nás v dobráckém úsilí tu a tam pořádně nahlodával: když třeba vrhá do publika začátky jednoho přísloví za druhým a sál má doplnit jeho mírumilovnou pointu, což také činí, on pak řekne „ne, ne!“ a dodá opačnou zkušenost z praxe, která zdaleka tak růžová už není.
Ale v pohádkách má vítězit dobro nad zlem, což jistě působí výchovně. Je proto jen dobře, že v době kultu násilí alespoň na jevišti Hudební scény dobro po zhruba 150 minutách nakonec přece jen přesvědčivě zvítězí. Třeba se to někomu usadí v hlavince i v srdíčku „pro život“.
Zahrada divů, kterou textově osázel Stanislav Moša a hudebně výrazně zavlažil Zdenek Merta, je přesně v intencích v úvodu zmíněného jejího podtitulu „rodinný muzikálek“. Každá generace si tam najde to svoje. Zdaleka to není jen a jen pohádka pro děti, kdy jejich garde budou pokukovat po hodinkách. Ty nejmenší jistě zaujmou divy nejneuvěřitelnější, třeba létající slon, který se plavně vznáší nad hlavami diváků, nebo jeho „předchůdce“ - mamut, ale na těchto kuriozitách libě spočine i oko dospělého. Ostatně hostující Jaroslav Milfajt pořádně nahlédl do hájemství ještě ne plně probádané scény a vtiskl ji háv vpravdě pohádkově proměnný, přičemž ani kostýmy Andrey Kučerové nezůstávají v poetičnosti pozadu. Principál v pozadí, režisér Stanislav Moša, si jako obvykle znamenitě rozuměl s choreografem Vladimírem Kloubkem (j.h.), takže říci, kde končí inspirace prvého a začíná um druhého, je sotva přesně možné. Jak tomu vlastně bývá u dobře inscenovaného hudebního divadla snad vždy.
Děti se mají představením jistě především pobavit a potěšit, nebylo by však té úrodné zahradní hlíny škoda, kdyby i trochu nevychovávala? Ale žádný strach, v Zahradě divů se nepoučuje, striktně se tu nepřikazuje, ta didaktika z ní netrčí, natožpak by snad odrazovala. I ta adorace dobra, hlavní její hnojivo, je tu naservírována s mírou, vkusem - a láskou. Ale špetka vědomostí se do dětského mozečku každopádně dostat může. Třeba takřka hned v úvodu, kdy se Gumpán stylizuje do role až jakéhosi brittenovského Průvodce mladého člověka orchestrem: hráči tu pod taktovkou Jiřího Petrdlíka nebo Igora Rusinka muzicírují v pozadí scény na pódiu a náš vypravěč a kamarád Gumpán představuje pak jeden instrument za druhým.
Mertova hudba rozhodně není nějak dvakrát tvrdě rocková, nejspíše středněproudá, určitě nejvíc ze všech partitur, které se kdy v uměleckém tandemu Moša – Merta objevily. To není výčitka. Snad „nejvlezlejší“ je píseň „Baf se baf s dobrým kamarádem“, rozhodně má pregnantnější rytmický i melodický odpich než také repetované, ale příliš zjihlé, ba až unylé „V hliněné kolébce s pokrývkou z kamení“. Publikum se rádo k těmto zahradním hitům bez dlouhého prošení herců přidává, jen si nejsem jistý, zdali je těm nejmenším jasné, co to vlastně je, když jim v prvém případě má přes jazyk přejít výraz „requiem“. Vlastně jsem si jistý, že ne vždy to bezpečně ví i jejich doprovod. Ale to je jen drobná vada na kráse, malý otazníček, snad jediný uschlý lísteček v celé rozkvetlé Zahradě divů.
Všechny hlavní postavy jsou alternovány, Ahinsa, královna bílých bytostí, je dokonce obsazena trojmo (Alena Antalová, Ivana Vaňková, Michaela Horká j.h.). Na tiskové konferenci před premiérami se Stanislav Moša netajil tím, že v ústřední postavě Gumpána od počátku viděl Erika Parduse. A že mu tudíž psal roli, jak se říká, na tělo. Ale i on má alternanta - Jana Mazáka. Ze Zahrady divů jsem se těšil dvakrát bezprostředně po sobě: zhlédl jsem 2. premiéru (4. 12.) a hned den poté nedělní „dětské“ představení. Takže se naskytla příležitost alespoň některé alternace srovnat, i když se obě obsazení kupodivu diametrálně nelišila.
Oba Gumpánové jsou bravurní a s dětmi to umějí. Ostatně i s dospělými. Erik Pardus byl ono odpoledne přece jenom ještě „lidovější“ než pár hodin před ním Jan Mazák, jehož Gumpán působil naopak noblesněji. Alespoň o stupínek. Pardusovo suverénní konferenciérství je známé, je to komik každým coulem, jemuž „není nic svaté“. Jestliže však většina brněnských diváků Jana Mazáka vidí stále především jako shakespearovského Jindřicha VIII., pak jeho Gumpán byl překvapením o to větším. A příjemným. K nakousnutí jsou oba velice moudří psové Alberti Bafsteinové, tedy jak Petr Štěpán, tak Stano Slovák, Tomáš Sagher jako Snažík, chlapec z bílých bytostí, nemůže už být snaživější a horlivější, Ladislav Kolář coby Izera, král skřetů, „odpudivější“ a tak by šlo pokračovat, až bychom se dostali k muzikantům a dirigentovi, jímž po oba dny byl Igor Rusinko.
A tak vězte, že když se v úplném závěru kropí hlediště sprškou bonbonů, že to zdaleka není jediný div, kterým tato „Zahrada“ oplývá. Některé jsou totiž podstatně méně hmotné, a tudíž okamžitě hmatatelné. Neznamená to ovšem, že by takovéto plody byly méně výživné a celkově méně prospěšné. Spíše naopak.