PRINCOVA ŠACHOVÁ PARTIE
Marcel Sladkowski 23. prosinec 2014 zdroj Divadelní noviny
Nynější uvedení v Městském divadle v Brně je teprve pátou českou inscenací dvě stě let starého dramatu. Tvůrčí tým Mikoláše Tyce Prince Homburského pojal především jako nadčasové drama idejí reprezentované oběma hlavními mužskými postavami. Odstup od dobových reálií je patrný ve výpravě: scéně s nejnutnějšími rekvizitami dominuje v polovině hloubi jeviště prudká šikma s asymetricky umístěným průchodem, posuvným schodištěm a horním ochozem, její šedivou barvu dodržují také rastry vysokých bočních a zadních kulis. Studená funkčnost scény umožňuje pohotové proměny prostředí a dobře koresponduje s černobílými kostýmy, jež i ve své strohosti nesou symbolickou informaci: bělostné šaty jsou vyhrazeny mladé Natálii, elegantní černá ostatním dámám, muži bez výjimky nosí bílé košile a různé střihy černých obleků a kabátů. Jejich barevně jednotný úbor spolu s vysokou vojenskou obuví odkazují k uniformitě armády, ale i k pruským státním barvám.
Dominance černé a bílé svádí k úvaze o šachové partii, v níž postavy prince Homburského a kurfiřta Bedřicha hrají role králů. Lukáš Janota podává prince jako mladého horkokrevného válečníka, jenž umí i vyjevit upřímný cit, v důsledku somnabulních stavů však vnímá realitu rozostřeně a zejména ve vězení, kde čeká na rozsudek, se zmítá mezi pevnou důvěrou v panovníkovu milost a náhlým děsem z hrozící popravy. Rozporuplné zvraty princovy psýché zvládá herec s jistotou a rovněž z hlediska současného vnímání problematickému motivu vypjaté subordinace, s níž princ po vnitřním boji akceptuje hrdelní trest (tím, že… přijmu smrt, chci vzdát čest posvátnému zákonu války), umí propůjčit punc věrohodnosti.
Viktor Skála hraje kurfiřta jako respektovaného státníka, který lpí na řádu a poslušnosti, zároveň však dává opatrně zaznít citům vůči milované neteři i vězněnému princi: jeho odmítnutí nabízené milosti přijímá kurfiřt s respektem. Z dalších mužských figur vyniká Jan Mazák jako plebejsky přímočarý Kottwitz a Jaroslav Matějka v roli Hohenzollerna, jehož válečné zranění osvobodilo k větší otevřenosti a jemné ironii. Ostatní mužské postavy se po šachovnici inscenace pohybují jako zaměnitelní pěšáci, ojediněle je jejich výskyt na jevišti zcela postradatelný (selský pár). Z dvojice dam vyniká princezna Natálie v podání Elišky Skálové dívčí jemností (ve vojenském ležení před bitvou až nepatřičnou) účinně kontrastující s naléhavostí i rozmyslem, s níž se bere za princovu záchranu.
PRAVDA JE, ŽE MNĚ NA ZEMI NEBYLO POMOCI
Jiří P. Kříž 22. listopad 2014 zdroj Právo
Heinrich von Kleist se na evropská jeviště vrací ve vlnách. Princ Homburský spíše vzácně. Autory nového překladu Václava Cejpka a Moniku Kučerovou pobídly možná inscenace v Londýně (2010) a Salcburku (2012). Jisté je, že poslední drama německého klasika se po letech objevuje v režii Mikoláše Tyce na jevišti brněnského Městského divadla.
Hrají bez patosu
Princ Homburský je zvláštní drama. Nese všechny prvky velké tragédie, ale se šťastným koncem. Režisér Tyc respektuje chmurné ctnosti Kleistova díla. Jeho myšlenky tlumočí herci s pokorou, s akcentem na cit, ale bez patosu. Lukáš Janota v titulní roli je ztělesněním romantického hrdiny. Bělostnou nevinností dovršuje příběh Eliška Skálová jako Natálie.
Viktor Skála v roli kurfiřta ztělesňuje přísnost, těžko říci, jestli odpouštějící z přejícnosti, nebo z donucení. Rozluštit ten rébus pomáhá Lenka Janíková jako jeho drahá polovice. Zdeněk Junák, Jan Mazák, Zdeněk Bureš jsou už podle jména rození velitelé.
Jiří P. Kříž, Právo, 22. 11. 2014
PRINC HOMBURSKÝ ANEB HRA PLNÁ PROTIKLADŮ
Vratislav Mlčoch 16. listopad 2014 zdroj www.babocka.vram.cz
Prostá, nicméně funkční a vlastně polyfunkční scéna je doplněna nanejvýše impresivními světly, černobílé kostýmy ladí s černobílým pojetím postav, ale neladí s civilním a soudobým oblečením vojáků a důstojníků, kteří po celou dobu hry jsou stále na bitevním poli. Soudobé oblečení a soudobá scéna kontrastuje s poněkud archaickou jevištní mluvou. I když překladatel důsledně používal nynější slovní zásobu, ponechal původní verše blankversu z počátku 19. století. Navíc v textu zůstaly některé archaické obraty a rozkošatělé příměry, kontrastující s nadčasovým vyzněním hry a se soudobými kostýmy. Nakonec i samotný závěr hry je plný protikladů a nečekaných zvratů, takže vlastně zůstává na divákovi, aby sám rozhodl, jak hrdina dopadl: Byl popraven nebo omilostněn? Byl hrdina nebo zbabělec? Ale řeknu vám, i když je hra jako každá klasika poněkud rozvláčná, těch dobrých míst má opravdu hodně a závěr je strhující. Nejen herci, ale celý realizační tým MdB podali profesionálně vybroušený výkon.
Vratislav Mlčoch, www.babocka.vram.cz, 16. 11. 2014
DER PRINZ VON HOMBURG ODER EIN STÜCK VOLLER GEGENSÄTZE
Vratislav Mlčoch 16. listopad 2014 zdroj www.babocka.vram.cz
Das schlichte, doch funktionelle und eigentlich polyfunktionale Bühnenbild wird durch höchst beeindruckende Lampen ergänzt, die schwarzweißen Kostüme harmonieren mit der schwarzweißen Charakterisierung der Personen, nicht jedoch mit der zivilen und modernen Bekleidung der Soldaten und Offiziere, welche über die gesamte Spieldauer ständig auf dem Schlachtfeld anwesend sind. Die moderne Kleidung und die moderne Szene kontrastieren mit der einigermaßen archaischen Bühnensprache. Obgleich der Übersetzer konsequent den heutigen Wortschatz verwendet, hat er die ursprünglichen Blankverse aus dem frühen 19. Jahrhundert beibehalten. Darüber hinaus beließ er im Text einige archaische Wendungen und blumige Vergleiche, die mit dem zeitlosen Tenor des Stücks und den modernen Kostümen kontrastieren. Schließlich ist auch das Finale des Stücks voller Gegensätze und unerwarteter Brüche, so dass es eigentlich dem Zuschauer überlassen bleibt, selbst zu entscheiden, wie es mit dem Titelhelden ausgeht: Wurde er hingerichtet oder begnadigt? War er ein Held oder ein Feigling? Doch lassen Sie sich gesagt sein: auch wenn das Stück wie jeder Klassiker etwas langatmig ist, bietet es doch sehr viele gute Stellen, und das Finale ist mitreißend. Nicht nur die Schauspieler, sondern das gesamte Realisierungsteam des Stadttheaters Brünn hat hier eine Leistung von professionellem Schliff hingelegt.
Vratislav Mlčoch, www.babocka.vram.cz, 16.11.2014
PRINC HOMBURSKÝ V BRNĚ
Peter Stoličný 8. listopad 2014 zdroj www.i-divadlo.cz
Brněnská inscenace v Městském divadle, ve výborném překladu Václava Cejpka a Moniky Kučerové a v dramaturgii Jana Šotkovského, akcentovala rozpor mezi citem a ctí. Mezi mladickou vášní a láskou na jedné straně a vojenskou ctí a povinností na straně druhé. Ona juxtapozice najednou dává nahlédnout do hlubších rozměrů lidského chování, pokud je postaveno do reálného nebezpečí smrti. Je nutno přiznat, že až takto se na příběh nedíval ani sám dramatik s rozháranou duší. Byl to romantik inspirovaný antickými tragédiemi o cti a spravedlnosti. Ovšem později (a snad především po filmovém zpracování se slavným Gerardem Philipem v roli prince Homburského) se začíná toto drama hrát, hlavně ve Francii, ne až tak romanticky jako spíše existenciálně. Drama je dokonce srovnáváno s Camusovým Outsiderem. (U nás častěji překládán jako Cizinec.) Byť u Camuse hrdina ve vězení nakonec přijme rozsudek smrti a Kleistův princ se dočká osvobození.
Režisérem brněnské inscenace je Mikoláš Tyc. Jeho režie je moudrá, na první pohled velmi jednoduchá. Věří prostě síle textu a věří hercům. Nevíme, jak komplikovaná byla cesta hledání výkladu jednotlivých postav. Pro diváky je důležité, že všichni jednali přirozeně a uvěřitelně i v téměř nepřirozených dramatických situacích, které Kleist svým hrdinům nachystal. Pokud je tu zdůrazněno, že všichni hráli dobře, tak opravdu všichni. Ovšem o dvou rolích se zmínit je třeba. Je to jednak rázně jednající i váhající kurfiřt Viktora Skály a potom možná jedna z životních rolí Lukáše Janoty (titulní princ Homburský). Herec zvládl komplikované a mnohovrstevné jednání svého hrdiny tak sugestivně, až se divákům při jeho kreacích tají dech.
Velmi dobře v inscenaci pracuje režisér se zvuky, ať už jde o dosti náročnou scénu průběhu bojů komentovanou veliteli vojsk s výbuchy bojové vřavy, nebo scénickou hudbu (Jiří Hájek) mezi jednotlivými obrazy. Postavy jsou oblečeny většinou v černém, skoro v civilu, se šněrovacími vysokými botami ze současnosti (kostýmy Barbara Wojtkowiak), v posledním obrazu je hlavní hrdina bezbranný a bos.
Kleistovo věčně sporné drama na Činoherní scéně Městského divadla Brno je bezesporu inscenačním počinem. Odvážným, objevným a zdařilým.
.jpg)
