Svižný poprask - krátký a zábavný
Petr Christov 27. prosinec 2006 zdroj Divadelní noviny
Městské divadlo Brno se sice poslední dobou snaží být ve své dramaturgii někdy až překvapivě současné a moderní, přesto do jeho repertoáru zřejmě vždy budou patřit osvědčené, ba klasické tituly především komediálního ražení, jakým bezpochyby je Goldoniho Poprask na laguně. Na činoherní scéně MdB jej v obvyklém překladu Jaroslava Pokorného režíroval Zdeněk Černín.
Poprask na laguně je hrou, která by diváka neměla nijak výrazně překvapit. Hádající se ženy, rodinné problémy dvou sousedů a několik mladých párů opojených a zaslepených láskou. Scéna Jana Duška se rovněž drží zaběhaných konvencí. Dva domy po stranách jeviště, vzadu vyvýšený prostor, který evokuje nábřeží kanálu, po němž připluje i člun. Zadní prospekt s načrtnutými siluetami domů a zářícím kotoučem (vycházejícího?) slunce dobře doplňuje dojem periferie nedalekého města. A malý televizor v popředí jako by nahrazoval oltář či kapličku. Měli bychom zřejmě být kdesi na italském maloměstě (jistě, dle Goldoniho jsme v Chiozze), nicméně povedená a svižná hudba Davida Rottera odkazuje spíše kamsi dále na východ, k tanečním rytmům lehce arabským či balkánským - hlavu si s tím však netřeba lámat. Podstatné je, že se inscenátoři pokusili textovou předlohu odlehčit, proškrtali ji a výsledný tvar působí velmi sympatickým dojmem. V první části jsou škrty méně výrazné, neboť dámské entreé přece jen potřebuje jistý čas na rozjezd, scény u soudu v části druhé jsou ale kráceny zásadně. Výsledkem je svižná, zhruba stominutová inscenace bez přestávky, která baví především povedenými hereckými výkony.
Herecký soubor MdB je v této inscenaci velmi omlazen a jeho obměna prospěla i hercům, řekněme zasloužilejším, jakým je například Erik Pardus v roli špatně artikulujícího patrona Fortunata, v níž dokáže rozesmát aniž by se uchyloval k jindy obvyklému šaržírování. Za povšimnutí stojí rovněž Jana Glocová v roli paní Libery. Zdá se také, že všichni hrají s chutí a s nasazením. Režisér vede herce k jednoduchým, nicméně precizním charakterovým typům, které jsou zřetelně diferencovány a dokáží pointovat situace a gagy.
Jednotlivé situace vycházejí z Goldoniho textu a jsou dále rozehrávány odkazy k naší současnosti. Proto si může lodičkář Toffolo (Alan Novotný) vykračovat po scéně oblečený ve fotbalovém dresu s legendární desítkou na zádech, proto může mít soudce Isidoro (Lukáš Hejlík) chování mladého nezkušeného advokáta a přitom být spouštěn i se svým pracovním stolem na laně shůry scény jako božstvo, které zasáhne do rozhádaných osudů obou rodin. Podobně funkčním prvkem je rovněž žlutá televize otočená obrazovkou do jeviště, v níž (všichni) přítomní průběžně láskyplně sledují jakousi telenovelu. V samotném závěru jsou dabingové titulky využity jako zastřešující gag celé inscenace. Jednotlivé komické výstupy se zpravidla nesnaží být (až na zmiňovaný příchod soudcův) nijak výrazně originální, v každém případě však jsou nápadité a živé.
Přes dobré herecké výkony se ale divák může místy potýkat s nesrozumitelností konkrétních situací a vztahů mezi postavami; na vině jsou v prvé řadě zmiňované textové úpravy, jimž byly odebrány některé významy, aniž by je herecké akce dokázaly opětovně zřetelně pojmenovat. Dobrý dojem z výtvarného řešení scény zase poněkud narušuje možná až příliš prvoplánově „moderní“ pojetí kostýmů ženských postav. Přesto lze Černínovu inscenaci vnímat jako povedený komediální tvar, který dokáže to hlavní - pobavit, aniž by se za úroveň svého humoru i za jeho provedení musel stydět.
Tituly, ktoré dobre pobavia
Peter Stoličný 11. prosinec 2006 zdroj www.divadlo.sk
Dve premiéry v Mestskom divadle Brno
Repertoárové divadlo iba z časti dotované mestom nemá jednoduché ekonomické podmienky. Môže sa vybrať cestou zvýšenia počtu repríz jednotlivých inscenácií, čo prevádzku zlacní, ale zároveň vytvorí nebezpečie, že sedadlá nebudú vždy vypredané. Môže sa však pustiť aj odvážnějším smerom, pripravovat stále nové a nové inscenácie, tým si zaručiť vypredané hľadisko (pravda, ak to budú inscenácie dobré), ustavične bojovať s rozpočtom. Je zvláštne, že v Mestskom divadle v Brne sa pustili tou druhou cestou, aj keď nemali v ostatných rokoch o divákov núdzu. Nepamätám sa, že by na plagáte pred pokladňou niekedy chýbal u niektorého titulu lístoček: VYPREDANÉ. Prečo teda vyrábajú jedno predstavenie za druhým, keď v súčasnosti majú v živom repertoári na dvoch javiskách štyridsať titulov? Skutočne ide o nebývalé šokujúce množstvo. Skutočne sú to tituly živé, v sezóne realizované. Dôvod môže byť jediný - baví ich to. Baví ich robiť dobré divadlo.
Koncom októbra sme boli svedkami dvoch premiér. Na činohernej scéne bol uvedený Goldoni, na hudobnej scéne zase prvý muzikál Lloyda Webbera. Obidve inscenácie boli veselé, v bohatej a pestrej výprave, k obom inscenáciám by sa dal priradiť prídomok: „Kassa Stück“. Ale vezmime to po rade.
Poprask na laguně
Carlo Goldoni (1707–1793) je pre divadlo vždy vďačným autorom. Tento búrlivák a novátor talianskej dramatiky sa narodil 33 rokov po MoliŹrovej smrti. Bol súčasníkom Voltaira a Rousseaua, romantika Carla Gozziho, encyklopedistu Diderota. Ale v tom čase tiež carl Schlee objavuje kyslík, James Watt parný stroj a Montgolfiery vzlieta balónom. Španieli bojujú s Britmi, Rusi s Tureckom, drobné vojničky ústia do sedemročnej vojny, až nakoniec v Paríži padne Bastila a Napoleón okupuje kus Talianska. A v tomto politickom a vojenskom vrení osemnásteho storočia divadelník, pôvodným povolaním právnik Goldoni reformuje ľudovú Commediu dell’arte a dostáva taliansku komédiu z ulice na barokové javiská mestských búd aj palácov. Jeho disciplinované hry, v ktorých improvizáciu nahradil presnými, zo života odpozorovanými dialógmi, sú prijímané najprv rezervovane. Vlastne celý život autora stretávalo striedanie veľkých diváckych úspechov, striedané s nepochopením. Rovnako bola prijatá aj komédia Le baruffe Chiozzote (Škriepky v Chiozze) ako sa pôvodne Poprask na laguně volal. Ide vlastne o bežné hádky vznikajúce z malicherností, (niekto niekomu kúpi pečené tekvice a je z toho žiarlivosť), ktoré dokážu rodiny prostých rybárov dostať do veľkých sporov. Úmerne k malichernosti hádok stúpa ich komediálnost a ich platnosť cez storočia. Goldoni je vždy aktuálny, radi sa s ním smejeme nad hlúposťou iných, pretože svedkami takýchto „úletov“ sme každý deň. Režisér Zdeněk Černín v sebe nezaprie pôvodnú profesiu herca. Brnenský „Poprask“ je výsostne hereckým divadlom, naplneným talianskou horkokrvnosťou a hereckou bravúrnosťou. Rýchle tempo, bitky na javisku často až klaunovsky dopracované, akoby spontánne, ale presne odvážené reakcie na vtipné dialógy. To všetko vytvára nádherných sto desať minút bez prestávky, pri ktorých opakované útoky na bránice divákov takmer vyčerpajú nepripravené telo. Veď v tom dnešnom nervóznom svete sa nestretáme tak často s ustavičným smiechom. Na javisku Mestského divadla v Brne áno. Na pestrej scéne a v kostýmoch Jana Dušeka, s rozbláznenou hudbou Davida Rottera sme svedkami hereckých výkonov, ktoré majú jeden výrazný znak: hercom sa hrá výborne, tešia sa zo svojich úloh a dávajú to najavo. Ťažko povedať, kto je najlepší. Patron Zdeněk Junák, Beppo Martina Havelku alebo rybár Fortunato Erika Pardusa? Ten rečovou vadou, vynechávaním spoluhlások, vytvoril nádherne nezrozumiteľné repliky a skomoleniny slov.
Zábava, nič iné, len zábava. Tak by sa asi dalo súhrnne nazvať toto predstavenie. Snáď ešte treba pridať slovko: veľmi dobrá zábava.
Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť
Pôvodne titul znie: Joseph and the Amazing Technicolor Dremcoat. Technicolor je metafora, naznačujúca pompéznosť, povrchnosť až gýčovosť amerického zábavného priemyslu. Ešte šťastie, že režisér Moša presne tak Jozefa na brnenskej hudobnej scéne uchopil. Ako veľkolepý, nádherný gýč. So všetkým, čo k tomu patrí. Technicolorové farbičky, svetlá, pozadie, na ktoré sa premieta detský spevácky zbor, animácie púšte, kvetov, paliem aj tiav. Expresívne herectvo a krásne čisto spievané árie a zbory, muzikálové tanečné umenie, ktoré protagonistom z Mestského divadla v Brne môže už dlhodobo kdekto závidiet. Libreto stáleho Webberovho spolupracovníka Tima Ricea prebásnil Michael Prostějovský a držal sa dôsledne toho pôvodného. Pripomínam to preto, že väčšinou dramaturgia (tu brnenskú viedla skúsena Pavlína Hoggard) siaha po menších či väčších úpravách originálu. Riceho texty totiž nie sú nijako geniálne. Autor stavia príbeh ako leporelo, málo mu záleží na skutočných reáliách (Che Guevara v muzikáli Evita - to bol vrchol prekrútenia histórie), je tvorcom nezmyselných schválností a nedramatických vsuviek. Nebyť geniálneho Webbera, asi by sa nikdy nedostal na piedestál hudobnodramatickej slávy. Hudobné čísla prvého pôvodne študentského muzikálu „Jozefa“ nesú všetky znaky nedisciplinovaného až recesného prístupu. Od Benjamin Calypso po rock and roll Faraóna - je to všetko zlepenec, drzý, mladícky, roztatárený.
čo teda robí toto hudobné dielo úspešným? Určite je to hudba a spevácke, tanečné nároky, ktoré zvládnu len pripravení. V Brne orchester dirigoval Karel Cón a Igor Rusinko (toho som videl) a treba povedať, že aj pri pomerne malom nástrojovom obsadení to bola bravúrna interpretácia. Speváci z Brna sú súčasne mimoriadne pohybovo disponovaní, naopak tanečníci spievajú, sú to jednoducho komplexne muzikálové osobnosti. Na predstavení, ktoré som videl, žiaril nad všetkými Stano Slovák (z hereckej rodiny slovenských Slovákovcov) v úlohe faraóna. K bezchybnému spevu ešte pridal komické maniery rockovej hviezdy, za čo si vyslúžil dlhý potlesk publika. Jeho partnerka Markétka Sedláčková v úlohe rozpravačky očarila čistotou hlasu, ale takto by som mohol pokračovať a vymenovať všetkých interpretov.
Čo teda robí brnenskú inscenáciu „Jozefa“ takou dobrou? Realizácia. Od scény Ondřeja Zicha a kostýmov Andrei Kučerovej, cez Černákove a Záhorove filmové animácie po nápaditú choreografiu Igora Barberiča. Od réžie Stanislava Mošu po herecké, spevácke a pohybové výkony všetkých.
Podaril sa nádherný muzikálový gýč. Skutočný Technicolor. Ale veď tak to bolo pôvodne aj myslené. A gýč, to vôbec nie je nadávka. Keď sa oranžové slnko skláňa nad egyptskými pyramídami a v popredí sa listy sklonených paliem lesknú do zlatova, tiež je to gýč. Ale nádherný. Taký je aj muzikál v Mestskom divadle v Brne. A to je dobre.
Poprask na laguně a taky telenovela
Luboš Mareček 26. říjen 2006 zdroj MF Dnes
Druhou Goldoniho komedii Poprask na laguně si přidalo do repertoáru Městské divadlo Brno. Jiná úspěšná goldoniáda – Sluha dvou pánů – se pod stejnou střechou a v podobném inscenačním týmu hraje už šest let. Režisér Zdeněk Černín spolu se scénografem Janem Duškem také nyní použili podobný klíč. Klasickou komedii poměřují ve výpravě, slovníku a režijních finesách se současností.
A co zbylo z nesmrtelného komediografa v Brně dnes? Dva a půl století starý příběh ze zapadlého rybářského městečka, kde se sváří dvě skupinky žen, se odehrává na nepříliš malebné přístavní periferii. Na horizontu černé tovární komíny a nad nimi polomrtvě vyhlížející slunce. Všechny ženské fúrie jsou lacině postrojené jako holky od kolotočů. A čekání na své rybářské protějšky si zpestřují sledováním uslintaných telenovel. A z kontrastu jalové zábavy dneška s plnokrevnými typy Goldoniho kusu roste zajímavé napětí. Místo se tady najde i pro korupční narážky na „kapříky“, kteří logicky neplavou ve špinavých okolních vodách.
Brněnský Poprask na laguně především charakterizuje zběsilé tempo a divoký herecký temperament. Černín si vychutnal zejména aranžování divokých bitek, ve stejném tempu jako urážky lítají po jevišti plastové židle, zelenina či hadry.
Diváci kolektivní nasazení, z něhož není třeba vytahovat jednotlivá jména, dovedou ocenit. Z jeviště proudí tolik energie, která publikum sympaticky elektrizuje, že ani nevadí, že se hraje půl druhé hodiny na jeden zátah. Má to říz, nápady, uměřeně fórků, které nejsou jen ozdobnou polevou prázdného korpusu. A tak finální vtip, kdy se sám ansámbl stane aktéry přihlouplé telenovely, lze vzít jako příslovečnou třešinku na dortu.
Poprask na laguně je komedie jako lusk
Jiří P. Kříž 25. říjen 2006 zdroj Právo
Carlo Goldini je v duších Čechů autorem, kterému dobře rozumí. Plebejce v jeho komediích nezmohou páni, ba ani provinční úředníci. A když jeho komedie servíruje divákům Zdeněk Černín, je ze vší srandy radost ještě větší. Příklad nejčerstvější: Poprask na laguně v Městském divadle Brno.
Režisér Černín je mistrem inscenačních zkratek. V Brně, Opavě, ale i třeba i v Českých Budějovicích umí krátit komedie i tragédie (Goldoniho, Stroupežnického, Preissovou, Mrštíky, Ostrovského, O‘Neilla, Shakesperara...) zpravidla pod dvě hodiny, aniž původní text ošidí o jediný podstatný motiv.
Ke Karlovi od Kainara
Poprask, až si sednou všechny gagy a špílce, na premiérách občas škobrtnuvší, se vejde do hodinky a půl. I kdyby se ale hrál dvě hodiny, budou se na něm diváci krásně bavit. Ti z první řady by ovšem měli mít nárok na vstupenky se slevou. Na životech je ohrožují rajčata, papriky, odpadky a všechno kašírované, co po sobě rozdurděné Benátčanky metají.
Blaznivý příběh překvapivě předznamenává nostalgická písnička Checcy (Evelína Jirková). Spolu s Josefem Kainarem se jí stýská – po mužských, kteří shánějí obživu na moři. Nyvé pohledy k tušeným bárkám upínají někam za obzor také ostatní ženské. Jenom ale do chvíle, než lodičkář Toffolo (Alan Novotný) způsobí mezi nimi poprask zakoupením pečených dýní, které rozdělí v pořadí nekompatibilním s předurčením dívek chlapům jiným.
Bere, pánové, bere!
Pak už se na plácku u laguny rozvichří vášně zklidňované jen ve chvílích sledování výživně zamilované telenovely. Ano, na kontrastu dnešních seriálových masových uhranutí postavil Černín fascinaci příběhem daleko plnokrevnějším a ztřeštěnějším, v němž vášně stříkají opravdicky, ne literátsky unyle a zblble.
Toffolo fandí Nedvědovi
Není třeba dopovídat, jak rodiny patrona Toniho, kterého jako správně jalového machra hraje Zdeněk Junák (a občas, aby z původní profese nesešel, si ho střihne také Černín), a patrona Fortunata – Erik Pardus za korsické jazykové patlalství sklízí potlesky na otevřené scéně – v příběhu dvou znešvařených rodů, naštěstí ne veronských, dopadnou.
Každá mladá ženská končí v osudem předurčeném náručí. Mladý soudce Isidoro (Lukáš Hejlík), úřední polobůh, snáší se i se svým úřadem do každého výstupu opravdu rovnou z nebes. Jako naši byrokrati. Vezme za brilantní vyřešení sporu od mafiózního obchodníka s rybami, patrona Vicenza (Petr Štěpán nebo Michal Nevěčný), svého prvního kapříka...
Říkal jsem si, že po Lábusovi a Čtvrtníčkovi je to už vtípek omšelý. Sběratelé kapříků se nám – čistí jako vonné lilie královské – do fotbalu ovšem vracejí ne kanály, ale pozlacenými vraty.
Divácké reakce svědčí o stálé aktuálnosti takového dění v korupčním srdci Evropy.
Proč ne, Benátčané jsou sympaťáci. Přece i frajer Toffolo fandí Juventusu a nosí černobíle pruhovaný dres s Nedvědovou desítkou. Říkejme tomu aktualizace v duchu bláznivé komedie, jakou Poprask na laguně je.
A některé gagy, jako atletický výskok Titta-Naneho na popelnici, ze které mezitím paní Libera odstranila víko, jsou bravurní.
V Černínově verzi všechno funguje ještě na druhou. S bláznivými, temperamentními, jenom chvílemi trochu přeřvanými výkony Ireny Konvalinové (Pasqua), Terezy Šefrnové či Lenky Janíkové (Lucietta), Patrika Bořeckého (Titta-Nane), Martina Havelky (Beppo), Jany Glocové (Paní Libera), Veroniky Poláčkové nebo Marty Ondráčkové (Orsetta) a dalších.
Herecká společnost pěkně elitní, se stejně elitní scénografií a kostýmy Jana Duška (jako ve Sluhovi dvou pánů a v pěkné řádce dalších společných prací se Zdeňkem Černínem), s vtíravě renesanční, lagunově poblázněnou, popraskovou muzikou Davida Rottera...
Laťka nastavená vysoko, převysoko. Divácký úspěch zaručen. To si zase přečtu keců o komerci!
Poprask na laguně
im 1. prosinec -1 zdroj Kult
Geniálně napsaná komedie plná legrace a humoru, naplněná nevraživostí, sváry a klevetami nabídne divákům pohled do světa poctivých, prostých a dobrosrdečných lidí. K napsání této lidové komedie inspiroval Goldoiho jeho pobyt mezi rybáři, námořníky a jejich ženami nedaleko jeho rodných Benátek. Inscenátoři slibují absurdní, směšné, rozum i smysly provokující situace, které budou lechtat bránice diváků.
Na Lidické nabízejí zdařilou Goldoniádu
Vít Závodský 1. prosinec -1 zdroj Kam - příloha
Vedle veseloher Shakespearových, Moliérových nebo Gogolových řadí se na našich jevištích k nejoblíbenějším světovým klasikům zábavné oblasti Ital 18. století Carlo Goldoni. Autorsky plodný osvícenecký reformátor postupně nahrazoval odcházející improvizovanou typologickou commedii dell’arte charakterovou komedií s pevným textem, ve vlasti se však proti výpadům svých odpůrců neprośadil a skončil ve třicetileté pařížské emigraci.
Po šesti letech od dosud reprízovaného Sluhy dvou pánů (spolu s Feydeauovým Broukem v hlavě patří tu k nejdéle uváděným kusům rekreativního žánru) nabídlo Městské divadlo Brno další goldoniádu - známý Poprask na laguně (Le baruffe Chiozzote - 1762), který s osvědčeným inscenačním týmem připravil (tentokrát i alternančně hrající) režisér Zdeněk Černín. Tříaktová hra je v českých zemích natolik populární (v MdB ji naposledy r. 1984 nastudoval Rudolf Tesáček), až se skoro nechce věřit, že se zde poprvé objevila teprve zhruba před půlstoletím. Jde o tzv. chórickou komedii z ostrovního rybářského městečka Chiozza nedaleko autorových rodných Benátek, kde malicherné milostné, žárlivecké a klevetivé škorpení ženského a mužského živlu přeroste ve rvačku a následný soudní případ, aby po rozličných peripetiích vše uzavřel smírný happy end. Tamní advokát Goldoni směřoval k realistickému, též nářeční jazykovou složkou podpořenému zobrazení dobře mu známé plebejské komunity, zároveň se však vůči ní nebránil karikujícímu nadhledovému odstupu a ve zdánlivě naivistickém dílku uplatnil kompozičně rafinované, ba až modelové postupy.
Starší překlad Jaroslava Pokorného podrobil režisér s poučeným dramaturgem Ladislavem Stýblem (jemu náleží hlavní zásluha za opět vzorově vybavený programový tisk) vhodné úpravě, text dosti redukující i lexikálně zesoučasňující. Výprava Jana Duška nás namísto idylického mořského pobřeží zavádí na postupně zaneřáděný periferní plácek (na něm pak postavy po sobě chvílemi divoce vrhají vše, co jim přijde pod ruku) s plastovými židlemi, ošumělými stěnami soupeřících obydlí a siluetami industriálních komínů na horizontu; dobové „parukové“ kostýmy nahrazují např. ležérní domácká negližé, fotbalový dres nebo módní atributy dnešních teenagerů. V nedlouhém půldruhahodinovém nonstop večeru sází Z. Černín s citem pro významonosný detail na promyšlený dynamizující výklad jednotlivých neumluveně akčních a gradovaných situací. V nich kromě místy přeforzírovaně expresivních replik naštěstí nechybí gagová nápaditost s občasným etudovým rozkošatěním špílců (temperamentní pranice, využití plechových popelnic, tanečně erotické vítání rybářů, telefonování vedlestojících osob, vytahování „kapříky“ upláceného soudce do „vrchnostenských“ výšin, variovaná fascinace sousedstva ohlupujícími telenovelami atp.), celkový drive a nefalšovaný interpretační apetyt, podtržený ještě nahrávkou balkánsky „kosturicovské“ hudby Davida Rottera. Z. Černín bývá právem označován za režiséra hereckého a tato komponenta je - na rozdíl od Havelkovy „one man show“ ze Sluhy dvou pánů - preferována co do možnosti uplatnění (příležitost v alternacích dostalo i půvabné nastupující dívčí mládí) i celkové stylově sladěné, dostatečně vyvážené kolektivní souhry.
Laguna v podání brněnského Městského
Iveta Macková 1. prosinec -1 zdroj Kult
Laguna v podání brněnského Městského
Komedii Carla Goldoniho, Poprask na laguně, uvedla v režii Zdeňka Černína činoherní scéna Městského divadla Brno jako svou čtvrtou premiéru sezóny. Černínova režie posunula Goldoniho Poprask do typických dimenzí MDB. Nová takřka dvouhodinová komedie jako celek (hraje se bez pauzy) nabízí zajímavé skeče, situační hříčky, nepostrádá vtip, ani scénické a situační nápady. Představení má chvíle, kdy se neděje vůbec nic a divák se nudí, ale také chvíle, v nichž se baví jak herecký soubor, tak publikum. Důkladně propracované bitky, honičky, obyčejné klábosení… Zkrátka herci hrají jako o život a některé jejich výstupy skoro o život jsou, i když jsou velmi dobře nazkoušeny. Tím bezesporu nejlepším, co nový Poprask na laguně nabízí, jsou herecké výkony všech představitelů. A také jednoduchá, ale velmi důmyslně promyšlená a rozvržená scéna Jana Duška (rovněž autor kostýmů).
Říjnová komediální novinka nabízí milý, hravý a vskutku oddychový kus s kvalitním hereckým obsazením a hudbou Davida Rottera.
