O symbolech touhy po lepším světě a člověku
Tomáš Hejzlar 29. březen 2007 zdroj Haló noviny
Před 415 lety se narodil osvícený
humanista Jan Ámos Komenský
Odkaz „učitele národů“ Jana Ámose Komenského (1592 Nivnice? - 1670 Amsterdam), jehož 415. výročí narození jsme si připomněli včera, je vskutku úctyhodný. Přiznejme však, že dílo tohoto vynikajícího klasika se vskutku renesančním dosahem myšlenkového potenciálu - a to nejen v oblasti pedagogické a literární - leckdy bohužel více znají v zahraničí než v jeho rodné vlasti...
Za opravdu kuriózní považuji skutečnost, kdy jsem před časem sháněl fotodokumentaci pro svůj text v našich příslušných institucích: dopadl jsem totiž víc než tristně. Nakonec mne zachránili pracovníci pražské Knihovny Jana Ámose Komenského, zatímco například Státní archiv v Praze se k mé prosbě o poskytnutí materiálů zachoval víc než podivně. I to možná vypovídá o našem současném vztahu k odkazu Komenského, významné osobnosti přinejmenším evropského významu.
O duševním klidu a útěše
Naopak Městské divadlo Brno (MDB) v rámci systematického uvádění jevištních děl se vztahem k české kulturní historii se ke Komenského významu staví velmi citlivě. Což platí i o nedávno uvedené premiéře jevištního zpodobení Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Výjimečná kniha zaujala již mnoho generací především svou moudrostí, myšlenkovým bohatstvím a samozřejmě i výjimečnou poetickou obrazovostí. To vše si uvědomili Aleš Bergman a Jan Šotkovský, když historický text se střízlivou pietou a vztahem k reáliím upravili pro současnost. Ve výsledné podobě nalezli nejen striktně odevzdaný vztah ke Komenského spisu, v němž autor pojmenovává základní mechanismy světa, ale též cestu k moderní interpretaci jeho ideálů.
Zakladatel moderní pedagogiky, osvícený myslitel a zároveň morálně spravedlivý kněz svět spatřoval coby bludiště, v němž lze nalézt klid a útěchu pro objevení sebe sama, respektive při nalezení klidu a útěchy ve své vlastní duši. A právě to citlivě respektuje brněnské divadelní zpracování. V autorových cestách za kořeny principů vnímání světa přináší i prvky laskavého humoru, což ve výsledné podobě pochopitelně nabízí znamenité herecké příležitosti ve zřetelně působivých jevištních obrazech. „Je nádherné a stejně tak i smutné pozorovat, jak se lidská povaha v průběhu staletí nemění a jak je toto již téměř čtyři sta let staré dílo neustále aktuální,“
uvedl k nynější jevištní transkripci Komenského díla dramaturg MDB Ladislav Stýblo. A nelze než souhlasit!
V souladu s Komenským
Brněnská inscenace sice vznikla symbiózou s některými dalšími Komenského díly, nicméně základní linie je dokonale zachována. Divák tudíž nejslavnější Komenského česky psané dílo pojímá ve scénicky pojatém kontextu jako stále oslovující. Nejde tedy jen o jakési „oprašování“ historického materiálu, ale tvůrci zde nesáhli ani například k naivně zjednodušené - či dokonce necitlivé - parodii, jak jsme podobných prohřešů svědky dost často (například v posledním pojetí Gogolova Revizora
na scéně pražského Národního divadla v režii šéfa jeho činohry Michala Dočekala). Brněnská Bergmanova verze naopak respektuje atributy citlivého zachování až archetypálně vyznívajících historicky podmíněných skutečností. Zároveň však bere v potaz, že dílo vzniklé v roce 1623 je nutné vnímat i s ohledem na současné dramatické zákonitosti a odlišnosti nynější divácké recepce.
Děj se tedy vyvíjí v souladu s Komenského předlohou, vizuálními prvky je citlivě obohacován jen do té míry, aby oslovoval, nikoliv obsahovou podstatu přehlušil. Tuto linii respektuje také střídmě pojatá výprava Sylvy Markové (scéna i kostýmy). Schodištním systémem vedeným až do horizontu připomíná dějový vývoj textu, zatímco obleky zase nápaditě propojují Komenského pozdní středověk s naší epochou. To ještě podtrhuje hudební podkres, jehož autory jsou Peter Binder a Pavla Milcová; působivé využití dobové žalmové melodiky jen dotváří atmosféru.
Všudybud
Během premiéry (24. února) se svých rolí velmi dobře zhostili bez větších kvalitativních výkyvů vlastně všichni vystupující. Samozřejmě největší podíl na výsledném úspěchu patří herci Janu Mazákovi. Jeho Všudybud sice nepostrádá očekávanou moudrost, ale není to projev vykonstruovaně chladný. Mazákův laskavý nadhled tudíž dokáže i nabádající (a současnosti možná poněkud vzdálený) mravní étos přiblížit spontánně, bez moralizační výrazové odtažitosti. Právě tento jemně diferencovaný a nenásilně funkčně odlehčený nadhled může být přístupný i mladším generacím. Pro ně by ostatně (jako jakási „školní představení“) brněnská novinka měla být asi určena především. Konečně: bližící se konec školního roku - a s ním obvykle spojené návštěvy škol v divadlech - by k tomu jistě mohl být jako stvořený!
Mámení
Neméně zdařile si vede Radka Coufalová - Vidláková: známe ji jako skvělou interpretku muzikálovou, ale rovněž v činoherecké sféře - zde coby Mámení - si vede zdařile. Bezprostředně a uvolněně, bez muzikálových manýr (tak typických zejména pro produkci pražskou!), s jemnou perlivostí, jež však nepřesahuje rámec očekávané noblesy. Je to „mámení“ nikoliv éterické, ale bytostné, tvořící k Všudybudově mudrlantství vhodný pendant. Aktulizační komické prvky jen dokreslují hravost, nejsou však zjednodušené, natož primitivní.
Odložme brýle mámení: ... a vše budiž očištěno!
Hlavnímu hereckému tandemu sekundují četné další postavy - jejich výčet by však byl obsáhlý. Pominout však nelze sugestivně emotivní výkon Jana Apolenáře (v 7. a 8. obraze). Tady sice brněnská inscenace graduje, ovšem nekončí - jak by se mohlo očekávat - pateticky. Vrací nás do hravější polohy a v samotném finále - snad abychom odkaz Komenského nevnímali jen jako nudnou školní kabinetní veteš s rigorózní sžíravostí, či dokonce negativní odpudivostí - končí smířlivě. Pokoj lidem dobré vůle na zemi...
Podobně jako v celém průběhu večera režijní koncepce MDB vychází z principu, jímž se kdysi prezentoval například známý Emil František Burian: jde o skrytě vnímané pásmo (místy dokonce s prvky rozhlasově cítěného scénáře) o životních zákonitostech a peripetiích. A je to apelativní vzkaz Komenského živým potomkům naší doby, důrazné i laskavé oslovení vnímajícího publika. Příběh na motivy Komenského tedy nekončí v pomyslném šeru archivních časů, v prostoru obecnému vnímání uzavřeném a výlučném snad jen uzavřené akademické společnosti. Uvědomujeme si totiž zcela pregnantně podstatu Komenského poselství, jeho nadčasově vnímané varování před negativními prvky: ať již před pokrytectvím, zlem, obžerstvím, před sociálními rozpory a dalšími - často stále živými - skutečnostmi.
Takový apel by měl v době stále intenzivnějšího sociálního pnutí zaznívat častěji - a nejen na divadelních prknech. Přesně v souladu s ideály Komenského. Jenže často je tomu právě naopak.
Labyrint připomíná hodnoty
Jan Šmikmátor 27. únor 2007 zdroj Rovnost
Krok stranou se nazývá slavná cimrmanovská logická konstrukce. Podobný dramaturgický úkrok se nyní v podobě Komenského Labyrintu světa a ráje srdce rozhodlo nabídnout divákům brněnské Městské divadlo.
Režisér Aleš Bergman, v současné době především pedagog Janáčkovy akademie múzických umění, dal na prknech činoherní scény prostor hlavně mladým. Jeho inscenace tak občas připomíná absolventské představení ve Studiu Marta, jen s trochu profesionálnější výpravou. Což není výtka, ale spíš kompliment hereckému nasazení a svižnému provedení téměř čtyři století starého textu.
Ani ten ale není tak starý, jakým se dělá. Komenského Labyrint je obrovsky nadčasové alegorické dílo, které je aktuální i dnes. A v době smršťování vzdáleností a globální vesnice možná ještě aktuálnější.
Bergman se rozhodl postupovat cestou autorského čtení. Komenského Poutníka tak v každém z devíti obrazů ztvární jiný herec - čtenář. Alegoričtí průvodci Všudybud a Mámení (Jan Mazák a Radka Coufalová-Vidlák) se do svých rolí dostanou z moderátorské dvojice, která autorské čtení uvádí. Sterilní kulisy divadelního sálu ale pomalu ožívají, zaplňují je charaktery cechů řemeslnického, obchodnického, vojenského a dalších.
Není to veselá podívaná, na jakou jsou návštěvníci Městského divadla zvyklí. Je to přiblížení klasického textu populární cestou jevištního balábile, které někdy nutí k úsměvu (ulice Manželství), jindy z nečekané aktuálnosti mrazí v zádech (iuris predentiam, mezi filozofy, hrad Fortúny).
A tady se rýsuje poslání inscenace - ukázat humanistické hodnoty v době, kdy je lidé potřebují.
Pozvání do divadla
J. G. Parma 1. prosinec -1 zdroj Boskovické noviny
Městské divadlo Brno se může pyšnit tím, že jako jedno z mála dostalo souhlas od spravující agentury k uvedení muzikálu Johna Dempseyho a Dana P. Rowea Čarodějky z Eastwicku, který se proslavil filmovým zpracováním.
Nutno říci, že se s obrovským ohlasem setkal i v brněnském provedení a lze očekávat, že další muzikálový počin, opět v režii Stanislava Moši, nenechá jedno místo Hudební scény volné.
Jak je zvykem při podobných představeních, jsou role opět alternovány. Při premiéře, kterou jsem sledoval, bylo obsazení vskutku skvostné. Všech rolí, i když zmíním pouze hlavní. Alexandru hrála a zpívala Ivana Vaňková, Jane Markéta Sedláčková a Sukie Alena Antalová. Dal jsem přednost dámám, takže až nyní jmenuji v roli Darryla Martina Havelku.
Inscenace oplývá nejen povedeným dějem, ale i nebývalými, až kouzelnickými jevištními fintami.
Na Činoherní scénu byla uvedena adaptace textu J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce v úpravě Aleše Bergmana (rovněž režie) a Jana Šotkovského. Pokud jsou pamětníci dávného uvedení stejného tématu ve zpracování Ludvíka Kundery v Divadle Husa na provázku, nenajdou podobnost.
V současné inscenaci jsou dva průvodci, a to Všudybud (Jan Mazák) a Mámení (Radka Coufalová -Vidlák), avšak v roli Poutníka se střídají pro každou kapitolu, s jedinou výjimkou, vždy jiní herci a herečky.
Lze říci, že představení je vcelku srozumitelným podáním textu klasika a jistě by mohlo sloužit jako vítané doplnění školní výuky. I když i dospělí v něm najdou svoje zrcadlení.
Komenského Labyrint jako příjemná podívaná
Iveta Macková 1. prosinec -1 zdroj Kult
Divadelní adaptaci Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce uvedla ve světové premiéře Činoherní scéna Městského divadla Brno. Režisér Aleš Bergman (zároveň spoluautor úpravy) a spoluautor Jan Šotkovský vsadili na střídání statického čtení s rozpohybovanými obrazy a scénami.
Ústředními, všechny obrazy i četbu spojujícími kontaktními postavami jsou Mámení a Všudybud. Mámení bravurně ztělesňuje mladá subtilní Radka Coufalová-Vidlák, v roli Všudybuda si rovněž skvěle počíná zkušený Jan Mazák. Bergmanova režie má švih a spád, tok inscenace nabízí stále nové a osobitě podávané situace a scény. Nedílnou složkou nastudování je hudba Petra Bindera a Pavly Milcové, která hru rozčleňuje, podmalovává, roztancovává aktéry a celkově umocňuje atmosféru neobvyklého, v kamenných divadlech nepříliš běžného způsobu nastudování.
Další komponentou je postupně se rozkrývající scéna se smíšenými ilustračně dobovými i dobově spíše neutrálními kostýmy (obojí Sylva Marková). Výtvarnými spojnicemi mezi obrazy a četbou jsou řečnický pult a stupňovité hlediště na pozadí jevištního prostoru. Právě toto „hlediště“ na jevišti se odhalováním různých částí stává základní kulisou jednotlivých hraných výstupů.
Obsahově se Bergmanova adaptace snaží držet jednotlivé repliky výhradně v atmosféře, duchu a vyjadřovacím způsobu Komenského díla. Tedy bez přidávaných „ozvlášťňovacích“ a jiných podobných prvků.
