Čo konské oči vidieť nemali
Peter Stoličný 15. květen 2008 zdroj 2008-02-20
Hra Equus v Mestskom divadle Brno
Peter Shaffer: Equus. Preklad: Ivo T. Havlů. Réžia: Zdeněk Černín. Výprava: Jan Dušek. Hudba: David Rotter. Choreografia: Libor Vaculík. Premiéra: 16. 2. 2008 v Mestskom divadle Brno.
Meno dramatika sa obyčajne viaže k jeho najslávnejším dielam. Peter Shaffer je pevne spojený predovšetkým s divadelnou hrou Amadeus. Diváci si ju navyše spájajú aj s filmovým spracovaním Miloša Formana. Ale Bratislavčania si ju ešte oveľa skôr spojili s predstavením, v ktorom Mozarta a Salieriho stvárnili vyzretí herci Milan Kňažko a Emil Horváth.
Je zaujímavé, že slavnejšia je Shafferova hra Equus, ktorá bola na Broadway uvedená o šesť rokov skôr ako Amadeus. Doslova šokovala divákov jednoduchou naliehavosťou a psychologickou hĺbkou príbehu.
Dej sa odohráva na farme, kde majú chov koní. Tam sedemnásťročný Alan jednej noci surovo pripraví šesť koní o oči. Nezvyčajný zločin (inšpirovaný skutočnou udalosťou) privedie Alana na psychiatrické vyšetrenie k doktorovi Dysartovi, ktorý má zistiť príčiny jeho hrozného činu.
V Mestskom divadle Brno inscenáciu psychologickej drámy Equus pripravil skúsený režisér-herec Zdeněk Černín. Zámerne píšem režisér-herec. Jeho réžie sú totiž vždy výsostne herecké. Vychádza z mnohoročnej vlastnej hereckej skúsenosti a z prirodzenej hereckej potreby vyjadriť sa prostredníctvom postáv. Bez zbytočných vizuálnych prvkov, bez zložitého členenia mizanscén. Herci v Černínovej réžii konajú tak, že divák má pocit, akoby sa inak ako to robia oni situácia podať nedala. Nastáva úzke prepojenie herec - divák. Nastáva súzvuk pocitov a situácií, ktoré prežívajú.
Psychiater (Viktor Skála) a jeho pacient (Vojtěch Blahuta) sa spočiatku navzájom nedôverčivo ohmatávajú, aby sa nakoniec dostali ku koreňu tragédie. Ale nie je to iba psychiatrovo odhalenie motívu hrozného činu mladíka, ktorý až príliš zbožňuje kone. Je to aj odhalenie „vyhoreného“ človeka, psychiatra. Tajomné božstvo Equus, ukryté v očiach koní pomôže odhaliť nie iba strašný mladíkov čin, ale aj stratu energie a snáď aj identity lekára, človeka sporiadane zaradeného do společnosti, ktorý si doteraz otvorené nepripúšťal, že vlastne nemá prečo a pre koho žiť.
Anglickému dramatikovi Petrovi Shafferovi, ktorý bol výborne pretlmočený Zdeňkom Černínom, sa hrou podarilo divákov skutočne zasiahnuť. Prinútiť ich prežívať spolu s protagonistami nie jednoduchú a predsa pochopiteľnú tragédiu ľudí, ktorí ani netušili, kam až môže človeka doviesť nedostatok komunikácie, pochopenia, nemožnosti vyrozprávať sa. A to sa netýka iba Alana a lekára, ale aj rodičov mladíka (Miroslava Kolářová, Josef Jurásek), jeho takmer milenky Jill (Hana Holišová - ktorú som videl, v alternácii Hana Briešťanská) sudkyne (Pavla Vitázková) alebo majiteľa stajne v podaní Roberta Jíchy. Všetci vo svojom realistickom, hlboko pravdivom hereckom výkone prispeli k vyzneniu hry. Funkčná scéna a kostýmy Jana Duška a sugestívna hudba Davida Rottera samozrejme tiež prispeli k tomu, že je z hry Equus celistvé dielo s jednotným aj keď nie jednoznačným vyznením. Ostáva totiž vo vzduchu stále otázka: kdo môže za to nedorozumenie, z ktorého vzídu takí stratení a opustení ľudia? Veď tu nikto nikomu nechcel úmyselne škodiť. Veď všetci protagonisti mali tie najlepšie úmysly. Nikto nebol zlý. Iba nevšímavý k svojmu okoliu.
A tak má hra v sebe étos, Aristoteles by povedal - anagnoris, ktorý snáď do divákov na konci zaseje drobné semienko, humanistické poslanie. Brecht považoval divadlo ktoré nevychováva za zbytočné. Aj keď s touto tézou nemusíme bezozvyšku súhlasiť, v prípade hry Equus by mohol byť Brecht spokojný. Zasahuje diváka inými než epickými a scudzovacími prostriedkami, ale zasahuje. A silne. Bolo to na tvárach divákov, ktorí odchádzali z činohernej scény Mestského divadla v Brne, vidieť.
Mezi pochybujícím rozumem a spalující vášní
Vít Závodský 1. duben 2008 zdroj Příloha Kam
Dvaaosmdesátiletý Sir Peter Shaffer se řadí k nejvýznamnějším moderním britským dramatikům. Často se jím inspirují také filmoví tvůrci včetně Miloše Formana. Kupodivu teprve nyní, po dřívějších uvedeních jiných Shafferových her (Královský hon na slunce, Černá komedie, Amadeus) různými soubory, poznala moravská metropole starší světoznámé drama Equus (1973), když je po české premiéře v Ostravě (1979) a dalších, též amatérských inscenacích v polovině letošního února nastudovala Činoherní scéna Městského divadla Brno.
Syžetově atraktivní, skutečnou událostí inspirovaný příběh sedmnáctiletého jedináčka Alana Stranga, který zdánlivě bezdůvodně oslepil na farmě šest milovaných koní, odvíjí se především v provinční léčebně, kde je mladíkovým protihráčem psychiatr Martin Dysart. Zdeněk Černín (v MdB režíroval dosud reprízovaného Amadea) za velmi poučené (srov. obligátně obsažný programový tisk) dramaturgické spolupráce Jiřího Záviše třicet let starý překlad Iva T. Havlů upravil a výrazně prokrátil. Možná mohl být ještě razantnější, protože složitá, filozoficky a psychologicky fundovaná předloha v sobě skrývá úskalí epické statičnosti a „rozhlasové“ verbálnosti, jemuž se nesnadno čelí vhodnou jevištní akcí. Platným pomocníkem mu byl osvědčený inscenátorský tým: skladatel variabilní, nejen podkresové hudby David Rotter, choreograf Libor Vaculík a zejména scénograf Jan Dušek. Ponurý abstraktně univerzální prostor se dvěma sbíhajícími se stěnami a horizontem na tahu, využívající točnu a nejnutnější mobiliář, umožňuje retrospektivně demonstrované sekvence volně prolínat v místě i čase. Nápaditě si poradí s přechody mezi odosobněným reálem nemocnice a magicky živočišným světem stájí a koneckonců i s ošemetným ztvárněním koní koturnových kopyt a maskami svítících očí. Na právě krátký dvojdílný večer, zasluhující podrobnější analýzu, při solidním ztvárnění ostatních figur (Hana Holišová, Pavla Vitázková, Josef Jurásek, Miroslava Kolářová aj.) správně akcentuje protiklad dominujícího, profesně i manželsky vyhořelého terapeuta (zkušený ztělesnitel sebezpytně rozporuplných postav Viktor Skála) a jemu i hledišti postupně se otvírajícího, svérázné „dionýzovské“ mystice propadlého teenagera (nadaný nováček ansámblu Vojtěch Blahuta). Ten je nejen objektem odborné péče, ale především katalyzátorem lékařových dlouholetých mučivých etických i existenciálních pochyb. Z. Černín střídá Skálovy spoře nasvěcované, ba traktátové monology s expresivními výjevy až rituálně extatickými (opticky efektní jízda na pláži, noční adorace zbožštěného Equa, stylizovaný masakr), ojediněle téměř varietními (tanec hřebců). Polytematická inscenace minimalistického jevištního pojetí se dokáže vnímavému divákovi zadřít hluboce a nadlouho pod kůži.
