Vážení divadelní přátelé,
v letošním roce připadla první adventní neděle na 1. prosince, a tak nás tento měsíc bez okolků hned od svého počátku obejmul vánoční atmosférou. Smutnou samozřejmostí posledních desetiletí je však skutečnost, že si komerční svět tyto svátky zokupoval po svém, a tak v obchodních centrech vyhrávají koledy každý rok mnohdy už od října… ale s tím se prostě už musíme asi smířit. Nakonec to posvátnost adventního času zase tak moc neohrozí. Komerčně devalvovány jsou i jiné krásné fenomény našich životů, a přesto se k nim stále upínáme.
Vánoce má charakterizovat především setkávání bližních v obci a rodině, odevzdání se rozjímání o smyslu naší existence a o jejím duchovním rozměru. Ovšem pro svět obchodu, v němž existujeme, jako by existovalo pouze těch pár chvil kolem vánočního stromku. Vše je šikovně koncentrováno na tradicím odpovídající předměty, které mají „nafutrovat“ Štědrý den do očekávané úplnosti a tečka.
Nechci moralizovat. Jen přemýšlím o věcech, kterých je mi líto, a jako vhodný příklad pro vysvětlení svého zármutku nad ztrátou duchovních hodnot lidských svátků si vypůjčím jiný významný, a stejně tak světem obchodu ohrožený, akt našich životů, kterým je svatba. Svatba sama o sobě se stala natolik dominantní, jako by už ani o manželství nešlo. Kromě toho, že se mi protiví všechna ta televizní show, v nichž se žení a vdávají mladí lidé za honorář (však se na toto barbarství odmítám dívat – co už můžu jiného), je mi například i líto toho, že se závazek svatebního slibu neodehrává vždy před vyšší autoritou, pro některé před bohem, pro jiné před celou obcí, v níž novomanželé žijí. Jejich slib daný před transcendentnem či komunitou, v níž následně existují, není jen slibem mezi dvěma jednotlivci, nýbrž závazkem jakési vyšší úrovně.
Ve výčtu mých lítostí nad ztrátou našeho spolužití nemohu nevzpomenout na to, jak špatně vnímám i ohromný nárůst mezilidské komunikace na sítích na úkor osobních setkání.
Nemůžete se mi divit, že toužím po tom, aby lidé žili více spolu, jako například po Vánocích či po svatbách nebo vůbec… Není to tím, že bych byl staromódní. Je to tím, že jsem celý svůj život zasvětil divadlu právě pro jeho kouzelnou moc lidi sdružovat. A velmi dobře vím, jak divadlo funguje pro ty, kteří v něm prožijí společné chvíle s jinými lidmi, ať už na jevišti, nebo v hledišti. A nefunguje jen pro jeden sváteční večer. My v divadle velmi dobře víme, že je premiéra každé nové inscenace sice svátek, ale po ní následuje celá řada repríz, při nichž dochází k dalším a dalším setkáním, a zázrak divadla se tak neustále opakuje. Opakuje se tak po celou dobu trvání naší lidské civilizace.
Jak jinak můžu zakončit své dnešní stesky než výzvou, abyste své bližní o Vánocích potěšili vstupenkami do našeho divadla. Vím, že radost z takového dárku bude několikanásobná.
Za všechny své kolegy se na shledanou s vámi, a nejen o Vánocích těší
