Vážení divadelní přátelé,
tak jako obvykle jsme i v tomto roce, a to 27. března, oslavili Mezinárodní den divadla. Již tradičně byla o zamyšlení nad významem divadelního umění v podobě otevřeného poselství požádána některá z významných divadelních osobností. Vždy se jedná o úvahu, která potvrzuje důležitost divadla jako životně důležité umělecké formy pro celou lidskou civilizaci i jednotlivce. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau a v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako autora takového zamyšlení Václava Havla.
V letošním roce toto poselství formuloval řecký divadelní režisér, pedagog, autor, zakladatel a umělecký ředitel Attis Theatre Company, inspirátor divadelní olympiády a předseda Mezinárodního výboru divadelních olympijských her Theodoros Terzopoulos. Jeho zamyšlení uvádíme ve zkrácené verzi:
„Dokáže divadlo naslouchat volání SOS, které vysílá naše doba, ve světě zbídačených občanů uzavřených do cel virtuální reality, v obležení svého dusivého soukromí? Ve světě robotických existencí, v totalitním systému kontroly a represe po celou dobu žití?
Je divadlo znepokojováno ekologickou katastrofou, globálním oteplováním, obrovskými ztrátami rozmanitosti živočišných druhů, znečištěním oceánů, táním ledovců, čím dál častějšími lesními požáry a extrémním počasím?
Může se divadlo stát aktivní součástí ekosystému? Divadlo sleduje fenomény lidského vlivu na planetu již mnoho let, ale jen obtížně se dokáže s těmito problémy vypořádat.
Trápí se divadlo stavem věcí lidských, v němž se dnes ve 21. století nacházíme, kdy je občan smýkán politickými a ekonomickými zájmy, informačními sítěmi a společnostmi utvářejícími veřejné mínění? Kdy sociální média, jakkoli usnadňující komunikaci, zároveň poskytují skvělé alibi, protože nutně udržují naši bezpečnou vzdálenost jednoho od druhého? Kdy všudypřítomný pocit strachu z jiného člověka, odlišného, cizince, ovládá naše myšlenky a činy?
Dokáže divadlo fungovat jako laboratoř pro koexistenci všemožných rozdílností, aniž by se ohlíželo na traumata zalitá krví?
Rána krvácí a volá nás k rekonstrukci mýtu. A jak říká Heiner Müller: ‚Mýtus je agregát, stroj, ke kterému lze vždy připojit nové a další stroje. Přenáší energii, dokud zvyšující se rychlost neroztříští kulturní okruh.‘ A já bych dodal: okruh barbarství.
Otázky, na které nelze definitivně odpovědět, protože divadlo existuje a přežívá díky nezodpovězeným otázkám.
Palčivé otázky, které položil na oltář antického divadla Dionýsos, když procházel místy svého rodiště a mlčky pak pokračoval na své cestě uprchlíka do válečných krajin, otázky, které si klademe dnes, kdy si připomínáme Světový den divadla.
Podívejme se do Dionýsových očí, do očí extatického boha divadla a mýtu, který spojuje minulost, přítomnost a budoucnost, do očí dítěte dvojího zrození, potomka Dia a Semelé vyjadřujícího splývající identity, ženy a muže, Dionýsa hněvivého i mírného, boha a zvířete, na pomezí šílenství a rozumu, řádu a chaosu, akrobata kráčejícího na hranici života a smrti.
Dionýsos si klade zásadní ontologickou otázku „oč tu jde“, která tvůrce vede směrem ke stále hlubšímu zkoumání kořenů mýtu a mnoha dimenzí lidské hádanky.
Potřebujeme nové způsoby vyprávění mající za cíl kultivovat paměť a formovat novou morální a politickou odpovědnost s cílem vymanit se z mnohotvářné diktatury dnešního středověku.“
Theodoros Terzopoulos
Skutečně živé divadlo po celou dobu své existence dodává v aktivním dialogu svým divákům naději a víru, že všechny problémy a strasti našeho světa máme možnost společně úspěšně řešit a napravovat…
Za všechny své kolegy se na setkání s vámi v hledištích našeho divadla těší
