Vážení divadelní přátelé,
stále se vracím k mému kdysi, bohužel, naivnímu přesvědčení, že vzhledem k tomu, jak se brutálně exponenciálně rozvíjí lidské poznání o světě a vlastně i o celém vesmíru, logicky k tomu musejí být lidé sami o sobě oproti minulosti vzdělanější a moudřejší, a stále jsem více a více zklamáván.
A nejde jen o to, že jsem zaskakován mírou nevědomosti lidské populace, ale i skutečností, že tendence vzdělávat se evidentně upadá. Jako by k životu stačilo jakési obecné povědomí o tom, co právě frčí na sociálních sítích. A právě proto je dnes lidská společnost napříč světem náchylná uvěřit všem těm lžím, které pro ty nevědomé šíří ti podobně hloupí. Nevědomost by si přece neměla dovolit šířit jakékoliv informace. Už proto, že vzhledem ke svému rozumovému rozhledu neumí rozlišit mezi lží a pravdou. Jedna z definicí lži říká, že „lhát znamená sdělit obelhávanému informaci, o níž se lhář domnívá, že není pravdivá, s tím úmyslem, aby obelhávaný uvěřil, že tato informace pravdivá je.“
Pikantní dnes je ovšem ten fakt, že ten, kdo lže, například o tom, že je země placatá, nesděluje informaci, o níž se domnívá, že není pravdivá, nýbrž této informaci vzhledem ke své nevzdělanosti sám hluboce věří, a tedy nemá úmysl obelhávanému podstrčit svou lež, nýbrž ho přesvědčit o své „blbé pravdě“. A právě tato nestoudnost nevzdělaných hlasatelů „blbých pravd“ mě šokuje. A i kdybych chtěl poukázat na to, že mnohé autority, například různí prezidenti i exprezidenti různých zemí, lžou a lhali, až se jim od huby prášilo, nelze šíření obdobných informací (dezinformací) jakkoli omluvit s odkazem na to, že si to jiní, ti nejzodpovědnější, mohli a můžou dovolit.
Žijeme nejenom v době „fake news“, ale i v době organizovaného boje proti „fake news“. Díky všem těm, kteří v této válce bojují na straně serióznosti, na straně pravdy a vzdělanosti! Je to v mnoha ohledech nesnadná bitva. V prostředí, kde stojí argumenty proti argumentům, nezáleží totiž na tom, zda jsou ty argumenty proti blbostem pravdivé. Záleží na těch, jimž jsou ony argumenty určeny, a zde se vracím ke svému smutku nad ochabující vzdělaností, neboť je zřejmé, že pro ty, kteří jí neoplývají, budou vždy vítězit ony jednoduché „blbé pravdy“. Nechci tím říct, že lež vzdělance vyřčená k taktickému oklamání protivníka je jakkoli omluvitelná. Vždyť jakákoliv lež je opovrženíhodná! Kdysi jsem o jisté formě laskavé lži uvažoval pouze ve vztahu k umírajícímu člověku. Uměl jsem si představit, že by mohla mít hojivý účinek, ale i o tom jsem pochyboval. A stejně tak pochybuju o lži, kterou bychom mohli člověka, který nám z nějakého důvodu principiálně nevěří, a my to víme, přimět k tomu, aby se např. vyhnul zřejmému nebezpečí, a vyslat ho na nebezpečnou cestu s tím, že zvolí tu bezpečnou…
Jak lži, tak „blbé pravdy“, a tedy rovněž lži šířené, ať už hlupáky, či intelektuály zaplevelují náš svět jako nějaká hrůzná epidemie. Lze se jim zásadně bránit zajisté alespoň dvěma způsoby. Láskou a úctou vůči všem svým bližním bez výjimek a pak jistou náročností vůči sobě samým být maximálně dostupně vzdělanými. A k tomu, mimo jiné, slouží návštěva našeho divadla…
A na ni se s vámi za všechny kolegy těší
