Tři kamarádi a jeden bílý obraz
Vít Závodský 1. leden 2009 zdroj Kam-příloha č. 1
Od konce minulého století náleží kosmopolitní Pařížanka židovsko-íránsko-maďarského původu Yasmina Reza, scenáristka a prozaička s hereckou a režijní průpravou, ve světě a také u nás k nejpopulárnějším francouzským dramatikům.
Předloha, převedená zhruba do pětatřiceti jazyků a do hovorové češtiny přeložená Michalem Lázňovským, nabízí divácky přístupný, ale nikoli toliko zábavně povrchní pohled kultivované a empatické ženy do mužského světa. Tři dlouholetí, povahově rozdílní přátelé ze středních vrstev - letecký inženýr Erik (Erik Pardus), úspěšný zubní lékař Viktor (Viktor Skála) a mladší papírnický prodavač Lukáš (Lukáš Hejlík), resp. Patrik (Patrik Bořecký) - prožijí a naštěstí posléze překonají názorovou roztržku, způsobenou hned v expozici faktem, že si Viktor za nemalé peníze pořídil od uznávaného modernisty abstraktní obraz, jehož celá plocha je víceméně pouze bílá (ukázky podobných artefaktů ostatně názorně dokládá tradičně důkladný programový tisk nové dramaturgyně Kláry Dvořákové).
Režisér Zdeněk Černín, známý svým citem pro práci s hercem, ač si byl pochopitelně vědom toho, že neprezentuje žádnou textovou novinku, věnoval se svým obvyklým týmem (vhodně stroze minimalistická, všem bytům společná výprava Jana Duška s třemi kusy soudobého sedacího nábytku bez přestaveb a s civilními kostýmy, vtíravě jednoduchá hudba Davida Rottera, tvární účinkující) notoricky známému textu náležitou, místy až mravenčí realizační péči. V originále dosti umluvenou hru vhodně proškrtal a při respektování jejího konverzačního charakteru se soustředěním na jemnost přesně umístěných replik verbální složku podle možností co nejčastěji zhušťoval a zkratkou transformoval do roviny akční, gestické, mimické, mizanscénové, temporytmické atd. Osmdesátiminutový nonstop večer dělil do krátkých, rychlými střihy navazujících sekvencí. Ani na rozměrné ČInoherní scéně se nezalekl momentů zdánlivě statických (lakonické zámlky a pauzy). Docela ku prospěchu bylo také nahrazení původních jmen skutečnými křestními jmény věkově možná trochu omlazených protagonistů. Nemáme tu prostor na detailnější ocenění jednotlivých nekarikujících výkonů - Skálova intelektuálního, méně snobského cholerika, Pardusova poťouchle uštěpačného, grimasám se nebránícího ukázněného klauna nebo typově zčásti odlišeného Bořeckého a Hejlíkova smířlivě lavírujícího outsidera. Pozorný návštěvník rád vychutná četné situační nuance, pulzaci nálad, drobné trapasy či chvíle pravdy a posléze i motivy „čechovovsky“ vážnější, katarzí ústící do nepatetické chvály neokázale obětavého, „opečovávaného“ přátelství.
Navenek nenápadná, leč sympaticky minuciézní inscenace Kumštu představuje stylově souladný, ve všech složkách vyvážený celek.
Přátelství, nebo obraz?
Iveta Macková 1. prosinec 2008 zdroj Kult.cz
Poslední říjnovou premiérou Městského divadla Brno se stalo uvedení komedie Kumšt z pera Yasminy Rezy na činoherní scéně. Takřka půldruhé hodiny trvající „malometrážní“ komedii (někdy uváděnou pod titulem Obraz) pro tři herce v překladu Michala Lázňovského nastudoval režisér Zdeněk Černín, jenž je zároveň autorem úpravy.
Inscenace je zasazena do jednoduché neměnné scény výtvarníka Jaroslava Duška (rovněž autor kostýmů), na horizontu ohraničené a určitým způsobem i prosvětlené velkou bílou stěnou s posouvajícími se třemi sedacími předměty uprostřed. Ty jsou vedle obrazu, který je hlavním ideovým i fyzickým předmětem hry, jedinými pohyblivými prvky na jinak prázdném velkém jevišti.
Hlavními a jedinými postavami komedie jsou dlouholetí přátelé - muži ve věku čtyřiatřicet, čtyřicet a padesát let. Každý z nich je nositelem určitého společenského, intelektuálního a sociálního postavení, které ovlivňuje jeho chování, myšlení i jednání. O typovém určení postav vypovídají mimo jiné i jejich civilní kostýmy. Doprovodnou složkou inscenace je funkční hudba Davida Rottera.
Děj komedie se točí kolem poměrně finančně náročné koupě moderního obrazu jedním z přátel. A právě obraz je průvodním impulzem k rozjitření vzájemných vztahů. Textově, respektive obsahově nijak náročná komedie a její nastudování stojí a padají s typy hereckých představitelů a jejich výkony. Černínova koncepce jim dokonce ponechává vlastní křestní jména - Erik (Erik Pardus), Viktor (Viktor Skála) a Lukáš (Lukáš Hejlík).
V premiéře se právě této trojici (Lukáše alternuje Patrik Bořecký) podařilo rozpoutat na jevišti takřka „reálnou“ debatu nejen o inkriminovaném obraze, ale i o mezilidských vztazích, jejich hodnotách, síle a významu, za což sklidili potlesk spokojeného publika.
Hra o Kumšte a zážitkoch z neho
Peter Stoličný 13. listopad 2008 zdroj Divadlo.sk
Hra je napísaná veľmi jednoducho, priamo, bez kudrliniek a bez vedľajších efektov. Ide jednoducho na vec, a veci aj city presne pomenúva. Je to tak akoby tá autorka bola ukrytá v ateliéri architektúry na bratislavskom Gottwaldovom námestí a opisovala od nás, kamarátov, ktorí dumali a hádali sa, nad abstraktnými plátnami Sašu Viku (biela v bielom).
V októbri 2008 mala premiéru táto hra pod názvom Kumšt na činohernej scéne v Mestskom divadle v Brne. Mimochodom, názov Kumšt vypovedá o obsahu hry lepšie a mnohoznačnejšie, ako názov Obraz (názov hry v origináli je L’Art). Inscenácia pre troch hercov, celkom komorná, intímna, by sa viac hodila na javisko oveľa menšie, tiež intímnejšie. Ale režisér Zdeněk Černín nejako začaroval priestor a relatívne veľké javisko aj hľadisko dostalo neuveriteľne komornú atmosféru. Už som kedysi napísal, že v černínových réžiách je cítiť jeho pôvodné povolanie herca. Jeho réžie sú vždy herecké. Vychádzajúce z dôvery v herca. Nepotrebuje žiadne vedľajšie efekty, expresívne nápady, aby boli jeho inscenácie zaujímavé. Aby sa divák „zobudil“ z letargie. Povedané by sa dalo zhrnúť do tézy, že jeho réžie sú minimalistické. Černín necháva postavy rozohrávať príbeh na malom priestore, v jednoduchých kulisách, s rovnakým dôrazom na slovo, ako na ticho. (Scéna prvého kontaktu priateľov s abstraktným plátnom je nádherná. Skúmajú ho bezradne a ticho. Ticho a bezradne.)
Aby mala trojica priateľov k sebe ešte bližšie, pôsobila na divákov pohodovo a vierohodne, zamenil režisér mená postáv za krstné mená jej protagonistov. A tak je introvertný majiteľ obrazu Viktor Skála Viktorom, priateľ, ktorý nemá pre svojou prostorekosťou ďaleko ku konfliktom je Erik (hrá ho Erik Pardus) a najmladší z priateľov, chlapec tak trochu bez názoru, ktorý by najradšej vyhovel každému - a to sa nedá, je Lukáš, stvárňuje ho, samozrejme, Lukáš Hejlík. (Patrik Bořecký, ktorý postavu alternuje, hrá na javisku tiež postavu s menom Patrik). Tento osobný prístup asi tiež pomohol hercom vžiť sa do úloh troch priateľov, hrať akoby samých seba. Pretože dialógy aj mlčanie Yasminy Rezy sú presné, opísané zo života. (Že by aj z katedry architektúry z Bratislavy?) Naozaj, kdekto z mužov sa v tej trojici nájde. Kdekto si povie: To je teda fór, také čosi som prežil, prežívam.
O hereckom talente Erika Pardusa a Viktora Skálu sa rozpisovať netreba. Oni nikdy neprekvapia zlým výkonom, pretože sú vždy výborní. To je skutočne tá nejťažšia pozícia. A mladý v trojici, Lukáš Hejlík príjemne prekvapil, lebo jeho rola je najmenej vyhranená, najťažšie uchopitelná. A predsa bol tým dvom divadelným bardom dôstojným spoluhráčom.
Hra Kumšt je príjemným divadlom. trochu humorným, trochu smutným, nakoniec optimistickým, veď víťazí priateľstvo. A divák, odchádzal spokojný, aj preto, že si z predstavenia odnáša, už tradične, viac ako dvestostranovú knižku, ktorá obsahuje okrem textu hry množstvo ďalšieho materiálu. Od pohľadu na dejiny abstraktného umenia, až po psychologickú sondu do priateľstva žien a priateľstva mužov. Okrem toho zopár reprodukcií výtvarných diel, zopár vhodne volených veršov a úplné údaje o inscenácii. Žiadne divadlo v Čechách nemá tak perfektne pripravené bulletiny. Aj to čosi prezrádza o profesionalite umelcov v Mestskom divadle v Brne.
Kumšt. Drama o umění, neumění a mužské ješitnosti
Markéta Stulírová 1. listopad 2008 zdroj Brněnský deník
Každý z herců jako by ve své roli zčásti ztvárňoval sám sebe. Erik Pardus působí tak nenuceně a přirozeně, že divák chvílemi přemýšlí, kolik z jeho role je předepsaná charakteristika Yasminy Rezy a kolik z něho samotného. V úloze Viktora exceluje herec Skála, který – ač často ztvárňuje povahové rysy nabubřelého brouka pytlíka, si doslova pohrává s každou promluvou a vyslovenou úvahou. Rozčiluje se a zlobí tak, že zčervená, prská a neustále si svléká a obléká své vzorované sako, aby pak znovu a znovu získával čas k hlasitým úvahám o Senecovi, dekonstrukci, postmoderním umění a odlišnostech, které mezi ním a jeho kamarády opětovně kazí komunikaci o čemkoliv. Výkon Patrika Bořeckého zůstává v pozadí Skály i Parduse, přesto se v několika scénách stává miláčkem publika – ať už cituje existenciální úvahy svého psychiatra, nebo čelí předsvatebním dilematům své snachy, nevlastní matky, či titěrným požadavkům své nastávající.
Dějová linka a přirozený spád Kumštu stojí jak na chytře napsaném textu Yasminy Rezy, do něhož Černín zasahoval jen minimálně, tak na výkonech Parduse a Skály.
Patálie kolem bílého obrazu s bílými proužky
Jiří P. Kříž 31. říjen 2008 zdroj Právo
Zdeněk Černín se na Kumšt Yasminy Rezy, první dámy francouzského dramatu, podíval novýma očima
Obdiv a pochybyV Brně úkol rozbít a znovu stmelit vztahy nad výronem minimalistického opartu připadl Viktoru Skálovi, Thálií hýčkanému Eriku Pardusovi a Patriku Bořeckému, alternujícímu s Lukášem Hejlíkem.
Jak už to v přátelských skupinách (Rychlé šípy, Čuk a Gek, čtyři Tři mušketýři, Vinnetou a Old Shatterhand, Křemílek a Vochomůrka) bývá, trojice – původně Marek, Boris a Ivan – je to nesourodá. Zubní lékař, letecký inženýr a prodavač v papírnictví. Každý má intelektuální, estetické a životní limity. Časovanou bombou v dlouholetém kumpánství je ale obraz věhlasného modernisty.
Přesněji řečeno jablkem sváru se stane červ pochybností, jestli je patřičně předražený kumšt epochálně přelomový výkřik nebo jen docela obyčejná konjunkturální „sračka“.
Černín je mistrem zkratky. Jeho inscenace nikdy neunavují. Poradit si umí se Shakespearem, Ostrovským, Preissovou i s Yasminou. Její Kumšt byl u nás dosud vždy nastudován s úctou k majestátu první dámy francouzského dramatu (také v Olomouci, Plzni nebo v brněnském Buranteatru).
Režisér inscenace v MDB objevil za konverzační smrští prostor pro vyhrávaní situací beze slov, například hned v úvodním výstupu, ve kterém se Viktor pyšní úlovkem a Erik nedokáže potlačit zděšení, vyjádřené nakonec úlevným slůvkem citovaným výše...
Baba k pomilování
Ve spojení s minimalistickou a s Obrazem tedy kompatibilní scénou Zdeňka Duška (tři různorodé sesle na bílém horizontu) a se záměrně protikladnou, popěvkovou hudbou Davida Rottera je Černínova inscenace možná nejlepším českým nastudováním Kumštu.
Režisér nekrátil jen v základní ikoně psychoanalytického smyslu hry. Blížící se ženitba vede papírníka Patrika / Lukáše k citování lékaře jeho duše – Finkelzohna: „Jestliže já jsem já, protože já jsem já, a jestliže ty jsi ty, protože ty jsi ty, pak já jsem já a ty jsi ty. Ale jestliže já jsem já, protože ty jsi ty, a ty jsi ty, protože já jsem já, pak já nejsem já a ty nejsi ty...“ Babo, raď. Není ta Yasmina Reza k pomilování?! Můj vztah k lékařům duší je jejímu podobný...
O bílých proužcích a přátelství
Simona Polcarová 30. říjen 2008 zdroj Brněnský týdeník
Vskutku brilatní komedii francouzské autorky Yasminy Rezy Kumšt uvedl v premiéře na činoherní scéně Městského divadla Brno režisér Zdeněk Černín.
Ve hře se najednou ocitá mnohem víc než obraz za 200 tisíc. Jakou cenu má mužské přátelství, vystavené nečekané zkoušce? Je lepší říkat pravdu, nebo milosrdnou lež?
Černín společně s herci přesně vycítil všechny nuance moudrého a zároveň zábavného textu. Debata Skály s Pardusem nepostrádá vtip, švih a ironii, přitom místy tne do živého, až divákovi tuhne smích na rtech. Dvěma slovy: herecký koncert. A to představitelům jako dekorace stačí dvě křesla a klekací židle (o obrazu raději nemluvě).
Kumšt: Příjemné oživení v Městském divadle
Pavel Gejdoš 28. říjen 2008 zdroj České noviny
Talent Rezové pro zachycení mezilidských vztahů a komunikace již měli možnost Brňané poznat v inscenaci Tři verze života v Mahenově divadle. Kumšt ale v Česku dosud viděli pouze pražští diváci Divadla na Jezerce, v hlavních rolích s hvězdnou trojicí Janů - Kačera, Hrušínského a Třísky.
V Brně se v hlavní roli komorní hry představili Viktor Skála, Erik Pardus a Lukáš Hejlík. Základní zcizovací prvek režiséra Zdeňka Černína je zjevný hned v počátcích - původní jména postav Mark, Boris a Ivan nahradil křestními jmény hlavních protagonistů Viktor, Erik a Lukáš, v případě alternace Patrikem Bořeckým Patrik.
Zápletka je jednoduchá. Tři mnohaleté přátele středního věku rozdělí názor na koupi jednoho z nich. ten si totiž za nemalé peníze pořídí obraz. A to poněkud kontroverzní. Od uznávaného současného malíře bílý obraz s bílými proužky. Tedy obdélník bílého plátna jen s autorským podpisem vpravo dole. Z prvních diskuzí, zda byla koupě výrazem vytříbeného vkusu nebo spíš jen snobským pozérstvím, vyplynou podstatnější otázky. Včetně co vůbec mnohaleté pevné kamarádství drží pohromadě.
Scénograf a autor kostýmů Jan Dušek zvolil velmi strohou a jednoduchou výpravu, která umožňuje vyznít hereckým výkonům, v čele se střízlivě ironickým a lidsky přesným stoikem Erikem Pardusem. Viktor Skála zase výborně ztvárňuje nadšence, který svůj iracionální krok ve snaze „umět žít“ nedokáže nijak obhájit, ale krásně si s typicky mužskou ješitností za ním stojí. Hejlík pak typickou postavu z každého přátelství tří lidí - urovnávače, stmelující prvek, leckdy tmelící i za cenu přetvařování a podkuřování oběma ze znesvářených stran. Typicky kvalitně nepodbízivá je i hudba Davida Rottera.
