Příběh Vojty a Teriny v Městském divadle Brno
Petra Klobasová 15. březen 2005 zdroj Naše noviny
Hrubínova Romance pro křídlovku se dočkala nové adaptace v podání Městského divadla Brno. Tentokrát přichází s úpravou režisér Aleš Bergman a dramaturg Ladislav Stýblo. Inscenace vychází jednak z Hrubínovy předlohy, jednak ze scénáře úspěšného filmu Otakara Vávry.
Oba autoři divadelní adaptace uznávají, že hra je na jednu stranu velice lákavá, ovšem na stranu druhou jde o látku velmi obtížnou k divadelnímu zpracování. Pokus se však vydařil, na pódiu se odehrává příběh dvou mladých zamilovaných lidí, jejichž láska kvůli poutům k rodině nemůže být naplněna. Autorům úprav se poměrně srozumitelně podařilo přenést báseň v próze na divadelní prkna, aniž by došlo k nějaké násilné devalvaci Hrubínova díla.
Největší nebezpečí skýtala práce s časem, protože v Hrubínově předloze několikrát dochází k prolínání přítomnosti a minulosti. Divák si tedy musí z jednotlivých střípků poskládat děj, který do jisté míry odpovídá básníkovým osobním prožitkům z mládí; zahrnuje tragédii lidského života, kdy si mladý člověk musí vybrat mezi rodinou a svou láskou.
Tvůrci adaptace pro autentičnost místa děje užili ozvláštňujících prostředků - na pódium přijela maringotka se střelnicí, řetízkový kolotoč simulovaly dvě sedačky zavěšené ze stropu, nechyběl ani kousek přírody v podobě potoka s opravdovou vodou. Za zmínku stojí také Program, kde můžete najít básně Františka Hrubína, které zatím nikdo nevydal.
Navždy mne bude víc o těžkou chvíli
Jiří P. Kříž 1. březen 2005 zdroj Právo
Navždy mne bude víc o člověka, z něhož
břímě lásky, smrti a života vyrazí zpěv
Nejkrásnější epická skladba české poezie dvacátého století - Romance pro křídlovku Františka Hrubína - znovu rozesmutnila a v dnešní době vzácným citem, atmosférou lešanské pouti 30. let a první velké lásky v kraji kolem sázavského splavu prosvětlila jeviště, tentokrát v režii Aleše Bergmana v Městském divadle Brno.
Na začátku dramatizací stálo jedno z vrcholných filmových děl nestora české režie Otakara Vávry z roku 1967. Ze scénických stojí nejvýše Romance Radovana Lipuse v ND moravskoslezském Ostrava, nejnepovedenější byla Křídlovka Ivana Krobota v pražské Zlaté kapličce. Bergman se Lipusovu pojetí hodně přiblížil, v ledasčem je i překonal. Bergman, konečně nova na divadelním nebi plném vyhaslých hvězd, šel na Romanci pro křídlovku skrze Hrubínův text.
Uchoval hudebnost básnické skladby s jejími intermezzy, repeticemi, refrény, codami i závěrečným da capo al fine. A jazyk, od Hrubína neodmyslitelný. A nostalgii, ani v jediném momentu ne však sentimentalitu: po duchu autora nad dávno zašlým věkem mladosti s jeho rozjíveností, rozněžněností i s prvním setkáním s nevyhnutelnou smrtí. Výsostnou atmosféru Romance povýšil pak až k branám nebeským s Hrubínem výjimečně souznělý lyrický song. Neste mě, neste - o Terině. Napsala, složila a zpívá ho v moravských harmoniích Pavla Milcová.
Ostatně Terina Evy Ventrubové je na českých jevištích určitě holkou od kolotoče nejpřesnější. Typově i rozpětím básnického dívčího symbolu: rozdychtěnou první láskou, jednoduchou, opravdovou, k zbláznění živou, zrazenou. A kolem ní stejně přesní Vojta (Oldřich Smysl nebo Jiří Hájek) a Viktor (Ján Jackuliak), starý Vojta (Miloš Kročil) atd.
Až na Bergmanovu Romanci zajdete, kupte si program. Je v něm řada originálních, dosud nepublikovaných informací. O Hrubínovi, o Romanci pro křídlovku i o souvislostech... A pak že se v MD Brno hraje komerce, milí braši divadelně zatvrdlí. Bude-li úspěšná, je to jedna z těch vynikajících komercí, za které pánbůh zaplať, že jsou.
František Hrubín: Romance pro křídlovku
David Kroča 25. únor 2005 zdroj Český rozhlas 3 - Vltava
Jako nostalgické ohlédnutí za základními tématy života – láskou a smrtí – vyznívá Romance pro křídlovku v inscenaci Městského divadla v Brně. Hostující režisér Aleš Bergman vtěsnal komorní příběh nenaplněné lásky dvacetiletého studenta a šestnáctileté dívky od kolotočů do devádesátiminutové inscenace, v níž bez přestávky - a proto i v jednom naléhavém proudu - sledujeme podobenství o stesku za marnými touhami mládí.
Jako autor adaptace přistoupil Bergman k drobným úpravám předlohy. Zatímco v původní básni je ústřední postava mladého studenta bezejmenná a ve filmu vystupuje pod jménem Vašek, v divadelní adaptaci dostal jméno Vojta, což je pojmenování, které podle údajů v programu odpovídá Hrubínově filmové povídce. Se souběžným prolínáním dvou časových rovin, které vytváří formální výstavbu slavné básně, si režisér poradil účelně. Současnou dějovou rovinu, která zachycuje proces vzpomínání, reprezentuje postava starého Vojty v podání Miloše Kročila.
Metaforický rozměr inscenace je patrný také ve vydařených scénách se dvěma sedačkami řetízkového kolotoče, které se symbolicky spouštějí na jevistě nejen pro Vojtu a Terinu v okamžiku jejich sbližování, ale i pro oba vypravěče, kteří na nich svorně recitují lyrická vyznání v jedné z nově připsaných scén.
Inscenaci dominuje uměřené a přirozené herectví většiny aktérů. Při nedělní premiéře, kterou jsem měl možnost vidět, se v roli mladého Vojty představil Oldřich Smysl. Jeho klukovský hrdina se pokorně poddává otcovým radám pokud jde třeba o holení břitvou, ale současně rychle dospívá, pokud jde o city k vyvolené dívce i o úctu k zesnulému předkovi. Starý Vojta v podání Miloše Kročila je vyzbrojen důstojností a díky preciznímu přednesu i nebývalým patosem, který se stupňuje v refrénovitých pasážích. Svéráznou podobu vtiskla své Terině Eva Ventrubová. Jde o rošťáckou, energií překypující figuru, která kondenzuje dětsky nevinnou zamilovanost i sympaticky nakažlivou touhu po rozletu a svobodě.
Brněnská Romance pro křídlovku končí snovou scénou, při níž se divoká Terina naposledy zjevuje ve světelném kotouči na sedačce kolotoče. Ze záznamu zaznívá její tklivá píseň o milém, po němž se jí věčně stýská. Účinek této finální scény na diváka je velký, ačkoliv využité divadelní prostředky jsou jednoduché a nenáročné. Možná že právě v prostotě a jednoduchosti je inscenační klíč k poetickému textu, jehož známé pasáže vybízejí k tomu, aby si je divák recitoval spolu s aktéry na jevišti.
Romance zpívá zejména tklivě
Luboš Mareček 21. únor 2005 zdroj MF Dnes
Městské divadlo Brno o víkendu sáhlo po slavné básnické skladbě Františka Hrubína
Bude to především jímavý tón, který zazní divákům nové inscenace Městského divadla Brno. O víkendu zde uvedli jevištní podobu slavné básně Romance pro křídlovku. Však také velké Hrubínovo lyrické sólo je vlastně mistrně kondenzovaným steskem za mládím a první nenaplněnou láskou a mrtvým dědečkem.
Režisér Aleš Bergman sáhnul po filmovém scénáři slavného filmu Otakara Vávry z roku 1966. Romance pro křídlovku nedávno obešla tuzemská jeviště - naposled v Praze a Ostravě. Inscenátoři tohoto českého básnického skvostu musí zejména zkrotit jeho prchavou povahu. Z básně jen po kouscích a jakoby mimoděk prosvítá vlastní příběh, který se navíc vejde do hrsti. Kolosálnost Romance pro křídlovku skrývá osobní niterný prožitek básníka stejně jako témata, kterých se dotýká. Co je v životě většího než první holení, první milostné vzplanutí a první smrt někoho z blízkých? Bergman do své devadesátiminutové inscenace naštěstí dostal vše podstatné: tklivý příběh, lyrickou atmosféru i naléhavost vnitřního básníkova smutku. Režie si pomáhá různými prostředky: na jeviště přijede kompletní komediantská střelnice, jindy se od stropu spustí dvě sedačky řetízkového kolotoče a mladí milenci zůstanou napospas dvěma kuželům světla.
Herci se bez výjimky vyhnuli lákavé sentimentalitě, i když se mluví dojemně o dojemných věcech. Klukovský, ale přesto jistý výkon Jiřího Hájka ladí s odzbrojující puberťáckou zamilovaností Evy Ventrubové. Výstupy Jiřího Tomka jako senilního dědečka jsou samy o sobě zážitkem. Melodramatická naléhavost inscenace tak přitáhne a na místě doladí diváky, kteří poezii v životě obcházejí.
Hrubínova Romance hřeje mládím, láskou a nadějí
Libuše Zbořilová 21. únor 2005 zdroj Rovnost
Nově nastudovaný titul v Brně přímo navazuje na linii poetických inscenací, jež v posledních letech tvořily např. Legenda, Radúz a Mahulena, Koločava či nedávný Máchův Máj.
Pedagog JAMU Aleš Bergman, vyškolený jako režisér, právě na poetických textech vytvořil pro uvedení na scénu dostatečně nosný scénář s porozuměním pro všechny složitosti skladby, v níž se prolíná reál se vzpomínkami v různých časových rovinách, úloha vypravěče je generačně rozdělena do partů dvou postav (včetně magnetonových dotáček), děj se plynule odvíjí v interiérech i téměř naturalistickém prostředí typických míst vesnice. Bergmanovi se podařilo skloubit časové roviny i měnící se prostředí se vzpomínkami na první lásku, krutost smrti i naději, kterou příběh z jedné vesnické pouti dává a jak jej snad básník prožil, do emotivně výrazné výpovědi promlouvající i k dnešku.
Podstatnou roli v nastudování hraje pojetí scény Jaroslava Milfajta. Jako dobrý znalec venkovského prostředí se smyslem pro jevištní stylizaci vytvořil Milfajt v obou portálech interiéry bytu starého Vojty a dědečkova domku, střed jeviště až do hloubky využil pro náves s poutí včetně kolotoče, maringotky se střelnicí, hájkem s břízkami a lavičkou pro milence, ale i splavu, hřbitova či hospody. Neměnné kamenné patníky na středové ose pak slouží více významům. S využitím točny a systémem svícení se hrací místa střídají bez problémů a plynule, divák brzy pochopí princip vyprávění a hry; poetičnost se nevytrácí, naopak - narůstá kořeněna humornými sekvencemi, působí přirozeně, takže osmdesát minut jevištní básně uplyne jako voda.
Pro ústřední dvojici Mladého Vojty a Teriny si režisér Bergman zvolil nedávné absolventy JAMU Jiřího Hájka (ve druhé premiéře Oldřicha Smysla) a Evu Ventrubovou. Snad až příliš cudný Hájek dovede umírněnými pohyby těla i mimikou ztvárňovat rozpaky mládí, střety se skutečností vkládat do přerývané mluvy a hledání vnitřní síly. Jako by zápasil se svou výškou (konečně se zase objevil urostlý herec!), zbytečně se ohýbá k partnerům a nechává se tak místy zatlačit do defenzívy. Pro Evu Ventrubovou je ztvárnění komediantské dívky Teriny jednoznačným úspěchem. Charakterizaci, že je divoká, rozehrává v kouzelné naivitě oněch šestnácti let, je přítulná, váhavá, miloučká, dovede se bránit až k dojemnosti, na pohled zdravá s bělostnou pěšinkou rozdělující tmavé vlasy spletené do dlouhých copů je opravdovou Julií české vesnice, když z vlasů splétá prstýnky nebo když na závěr letí v kuželu světla na kolotočové sedačce vstříc hledišti...
Do galerie svých postav vytvořených na jevišti MdB si Jiří Tomek připsal další úspěšnou, a to mrtvicí raněného Vojtova dědečka (v alternaci Karel Bartoň). Nikde nepřekročí míru stylizace sklerotického starého ubožáka žijícího kdesi v dávnu, je dojemný v přesném rozsahu choroby i předsmrtném procitnutí, jeho tichý odchod ze světa jasně ukazuje, proč ho Vojta nemůže opustit, aby utekl s Terinou. Miloš Kročil zase navýsost zúročil svou mnohaletou zkušenost z interpretace poetických textů v postavě Starého Vojty. Civilně ukázněným projevem vnáší do inscenace pocit práva na vzpomínky, byť i trpké, vyvolává jejich opodstatnění; dávkou odstupu z hlediska dospělého věku nahrává důvěryhodnosti příběhu. Ladislav Kolář jako jeho Otec projevuje ve svých výstupech obdobnou míru neformálnosti a zaujetí.
Divadelní adaptace Hrubínovy Romance pro křídlovku bude mít širší působnost: pro generaci pamětníků je důvodem ke vzpomínkám, pro mladé publikum setkáním s nádherou poezie nikoliv zašlých věků.
Romance poetiku neztratila
1. prosinec -1 zdroj Zpravodaj města Blanska
Převádět do divadelní podoby klasický známý básnický text bývá často velmi ošidné, neboť básnické slovo, oslovující čtenáře, nemusí být stejně lahodné pro diváka. „Romance pro křídlovku“ Františka Hrubína však již poznal a nejednu divadelní adaptaci a také filmové zpracování, k němuž sám autor básně pořídil povídkový tvar.
Jak z původního textu, tak filmové i povídkové podoby, vycházel při své vizi ke zpracování Romance pro křídlovku pro Městské divadlo Brno současně i režisér Aleš Bergman, patřící k mladší tvůrčí generaci. Nutno hned úvodem říci, že brněnské zpracování zachovává romantiku, poetiku předlohy. Jak ukázala první premiéra (19. 2.), diváci přijali adaptaci Hrubínova díla vlídně. Dramatik a režisér A. Bergman si přizval k hudební spolupráci Pavlu Milcovou a Petera Bindera, scénografa Jaroslava Milfajta (j.h.), kostymérku Andreu Kučerovou. Dramaturgem je Ladislav Stýblo.
Bergman, jak sám řekl, přijal nabídku ke spolupráci s Městským divadlem Brno proto, že měl vyhlédnuty dva představitele titulních rolí, a to Jiřího Hájka jako mladého Vojtu a Evu Ventrubovou coby Terinu, které poznal v době, kdy je vyučoval na JAMU. (Vojtu alternuje Odřich Smysl). Představení první premiéry bylo vyrovnané a všemi aktéry zvládnuté. V jednotlivých rolích se představili Miloš Kročil, Pavla Ptáčková, Ján Jackuliak, Ladislav Kolář, Eva Gorčicová, Karel Mišurec, Pavel Kunert a řada dalších v rolích epizodních. Pravda, všichni byli dobří, ale výkon Jiřího Tomka v roli dědečka impozantní, nezapomenutelný.
Romance pro křídlovku
Jiří Kříž 1. prosinec -1 zdroj Xantypa
Na začátku dramatizací Hrubínovy romance stálo jedno z vrcholných děl nestora české filmové režie Otakara Vávry z roku 1967. Ze scénických provedení stojí nejvýše romance Radovana Lipuse v ND moravskoslezském Ostrava. Bergman se Lipusovu pojetí hodně přiblížil, v ledasčem je i překonal. Uchoval hudebnost básnické skladby s jejími intermezzy, repeticemi, refrény, codami i závěrečným da capo al fine. I jazyk, od Hrubína neodmyslitelný. A nostalgii: po duchu autora nad dávno zašlým věkem mladosti s jeho rozjíveností, rozněžnělostí i s prvním setkáním s nevyhnutelnou smrtí. Jenom toho, kdo nezná Bergmanovo působení v dávné studentské Nepojízdné housence, překvapí rozměr jeho inscenace. Výsostnou atmosféru romance povýšil pak až k branám nebeským s Hrubínem výjimečně souznělý lyrický song neste mě, neste - o Terině. Napsala, složila a zpívá ho v moravských harmoniích Pavla Milcová. Samotná Terina Evy Ventrubové je na českých jevištích holkou od kolotoče určitě nejpřesnější. Typově i rozpětím básnického dívčího symbolu: rozdychtěnou první láskou, jednoduchou, opravdovou, k zbláznění živou, zrazenou. A kolem ní stejně přesní Vojta (Oldřich Smysl nebo Jiří Hájek), Viktor (Ján Jackuliak), starý Vojta (Miloš Kročil) ad.
