ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ DRÁSAJÍ DUŠI V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO
Pavla Haluzová 4. červen 2017 zdroj www.eurozpravy.cz
Divadelní režisér Dodo Gombár napsal pro Městské divadlo Brno novou adaptaci románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. (…) Gombárovo brněnské zpracování vyniká především prolínáním časových rovin a dějových linií. Takto se v úvodu setkáváme s čtrnáctiletou Dorou Idesovou, která v internátě trpí odcizením od ostatních a také krutostí vychovatelky Hrtoňové (překvapivě proti typu výborně obsazená Alena Antalová). Střídavě sledujeme i pátrání dospělé (asi třicetileté) Dory po své minulosti a alter ega se několikrát na scéně střetnou. Děj není vyprávěn chronologicky, přesto je srozumitelný, pokud je divák ochotný sledovat dění velmi pozorně. (…) Scénografii v první polovině dominuje velká klec ve středu jeviště, která je na první pohled šatnou na internátě, ale v symbolické rovině je prostorem, kde se postavy setkávají se zlem a kde se nachází, když jsou nedobrovolně odstřiženy od ostatních. Klec se tedy stává psychiatrickou léčebnou, kam je umístěna Surmena (Erika Kubálková), nebo místem, kde je mučena Kateřina Shánělka (Eliška Skálová). Všech dvanáct hereček je výborně obsazených. Jako vždy vynikající Svetlana Janotová v roli dospělé Dory po téměř celou tříhodinovou inscenaci nesleze z jeviště a z Dory dokázala vytvořit silnou i citlivou hrdinku. (…) Z ostatních zaujala v roli tajemné Janigeny Radka Coufalová nebo Ivana Vaňková jako matka Dory. Jediný mužský protagonista Vojtěch Blahuta zazářil v náročné roli Jakoubka postiženého Apertovým syndromem. Kromě výborného ztvárnění handicapovaného chlapce Blahuta dokázal plynule přecházet do postavy otce Dory i jiných mužských postav. (…)
NOVÝ POKUS O ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ
Milan Uhde 3. červen 2017 zdroj Divadelní noviny
Dodo Gombár se jako režisér a dramatizátor setkal a utkal s románem Kateřiny Tučkové podruhé, tentokrát v Městském divadle Brno. (…) Příběh žen nadaných léčitelskou schopností a darem budit víru v jejich nadpřirozenou moc dal odehrát na scéně Evy Jiřikovské uprostřed tří dřevěných stěn, které sugerují magický interiér: na každé visí po čtyřech výtvarných objektech připomínajících torza lidských těl deformovaná snad mučením. Doprostřed jeviště umístila scénografka kovovou klec – reálný předmět a zároveň symbol omezování svobody. Nad jevištěm zářil světelný čtyřúhelník, který se v dramatickém okamžiku snesl k podlaze. Pouť diplomantky-etnografky Dory Idesové (Svetlana Janotová), nejmladšího potomka rozvětveného rodu bohyní, za poznáním rodinné minulosti a vlastní identity ztvárnil Gombár zpočátku jako horečný proud výstupů a dialogů. Valí se překotně, nutí hrdinky vstupovat do děje a odcházet z něj v okázalém spěchu, jejž provází dupot bot a charakterizuje křik zdůrazňující konflikty. Záběry do minulosti, často odvyprávěné, nikoli předváděné, se prudce střídají s výstupy z přítomnosti. Tato metoda konfrontuje Doru s její mladistvou podobou (Nikol Wetterová), ale rovněž zahlazuje švy vyznačující nejen čas, ale i osobu. Režisér se navíc rozhodl většině účinkujících svěřit dvě nebo tři postavy a mužské s výjimkou Dořina těžce postiženého bratra Jakoubka (Vojtěch Blahuta) obsadit ženskými představitelkami, zřejmě také proto, že úporně sledoval a zvýrazňoval motiv Dořiny homosexuality. Alena Antalová tak ztělesňuje nejen vychovatelku Hrtoňovou, ale i jejího duchovního spřízněnce faráře Hofera, Barbora Krčmová a alternantka Elena Trčková zastávají kromě rolí Dořiny spolužačky Kláry, Kateřiny Divoké a Sousedky také úlohu Archiváře, Eliška Skálová propůjčuje tvář spolužačce Pavlíně a mimo to i dávné zmučené bohyni Kateřině Shánělce a Sousedce, Ivana Vaňková hraje Dořinu matku a jejího muže a vraha Matyáše, jehož repliky v druhé části hry na okamžik přebírá i Vojtěch Blahuta, Eva Jelínková je nejen bohyní Josifčenou, ale i estébákem Švancem a ani Radka Coufalová jako Janigena neunikla povinnosti promlouvat a jednat občas coby Muž. Jen kmotru a sousedku Baglárku v podání Drahomíry Hofmanové a Dořinu tetu Surmenu představovanou Erikou Kubálkovou neobdařil režisér a dramatizátor zdvojením jejich partů. (…)
ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ MUŽE NEPOTŘEBUJÍ
Luboš Mareček 29. květen 2017 zdroj Lidové noviny
Městské divadlo Brno představilo novou dramatizaci románu Žítkovské bohyně brněnské rodačky Kateřiny Tučkové. Autorem i režisérem nynější divadelní adaptace se stal Dodo Gombár. (…) Režisér připravil sevřenější, herecky komornější a ryze ženskou záležitost s velmi expresivní atmosférou. Z předlohy vyzdvihl ono prokletí tohoto svérázného světa hrdinek z moravských Kopanic, (…) zdařile se pohybuje na hranici fikce a skutečnosti, novou inscenaci založil na prolínání různých časových rovin a světů. Především světu živých a mrtvých. (…) Rámcem příběhu je pátrání Dory Idesové po předcích, po tajemné tradici a údělu žítkovských žen. Hrdinka zpočátku na pověry coby vědkyně odmítá věřit, ale pomalu a neodvratně, až ke svému tragickému konci zjišťuje, že sama je nedílnou součástí tradice i rodového prokletí, ačkoliv se sama bohyní nestala. (…) Gombár se snaží ve své inscenaci o prokletých a proklínajících ženách budovat jakýsi nadčasový až psychedelický prostor. Výprava připomíná divnou seknici ze zašlých až začernalých prken, která jsou na zemi a ční do výše i okolo jeviště. Tyto tři ponuré stěny jsou potom dozdobeny divoce pokroucenými dřevěnými samorosty. Je jich dvanáct a jsou po způsobu jednotlivých zastaveních křížové cesty také římsky číslovány. (…) Na Gombárově inscenaci i jeho vlastním dramatickém textu je nejzajímavější práce s časem. Tady opravdu živí mluví s mrtvými, nápaditě se bourají zákonitosti lineárně vyprávěného příběhu, dramatické časy se tady lehce přeskupují. (…) Tento dusivý a nepochopený ženský svět není bez mužů, jen je tady figurují ženy. Fyzická absence samců, kteří jsou nutní k pokračování rodu, jen zvyšuje dusnou atmosféru této společnosti bez budoucnosti. Společnosti, kde matky děti nemají nebo o ně přijdou. (…) Gombárova inscenace a její styl nutí k mentální účasti publikum, které je nenuceně vtahováno do těchto neblahých osudů. V tom také tkví silný dramatický účinek inscenace, k němuž je tady potřeba více než jindy aktivní ochoty, a ne pouhého pasivního přihlížení. Vedle této divadelnosti a místy až blouznivé atmosféry se o zdařilý výsledek starají herecké výkony všech představitelek, které dávají představení opravdu až magickou energii. Ukazují možnosti svého hereckého rejstříku, jako třeba mimořádná Erika Kubálková v roli Surmeny, Eva Jelínková jako zlověstná Josifčena či Janigena Radky Coufalové. Přirozeným těžištěm večera je potom starší Dora Idesová v podání Svetlany Janotové. (…)
Z ČASŮ, KDY SE NA KOPANICÍCH BOHOVALO
Jiří P. Kříž 27. květen 2017 zdroj Právo
(…) V Bohyních v Brně vsadili na obecnější polohu konfrontace mýtu a reality. (…) Zlo zastupuje Jidáš – Alena Antalová v rolích inkvizitora, vychovatelky, fanatického velebníčka, psychiatra a dalších dohlížitelů na poslušnost lidu za všech režimů. Jenomže bohyně v Žítkové léčily, věštily, čarovaly i proklínaly s Bohem ve štítu. Proto biblický tucet, a Jidáš, po zradě nahrazený apoštolem třináctým. Třináct je aktérů nové Gombárovy verze. Dvanáct hereček a Vojtěch Blahuta v roli postiženého Jakoubka, bratra ústřední hrdinky Dory Idesové nimrající se v minulosti ve snaze odhalit rodinná tajemství, a marně se pokoušející odkrýt racionální jádro bohování. Nakonec přichází oběť a trnová koruna: vykoupení kraje i lidí v něm? Její pouť, to je další biblický příměr. Podobá se Ježíšově křížové cestě, což potvrzuje znovu čaromocná výprava Evy Jiřikovské s kalvárií, na které jednotlivá zastavení tvoří divoké, pokroucené samorosty z bělokarpatských smrčin. A s emočně exponovaným kontrastem rudé (Antalová), černé (Svetlana Janotová v roli Dory), šedé (Nikol Wetterová – mladá Dora), stylizovaného kopaničářského kroje s vyzývavou bělostnou nevinností bohyňských Kateřin – Shánělky a Divoké. David Rotter vypravil Gombárovu inscenaci vším, co umí. V jeho partu zaslechne citlivé ucho hrozenkovské Kopanice i ornamenty minulého století v hávu současného rocku inspirovaného také poezií. (…)
ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ V BRNĚ JDOU AŽ NA KREV
Kateřina Šebelová 23. květen 2017 zdroj www.epochtimes.cz
(…) Pradávná tradice žítkovských bohyní, tzv. bohování, spočívala v magických rituálech, které měly schopnost léčit tělo i duši, chránit před nepřízní počasí nebo pomáhaly proti uřknutí a při nešťastné lásce. Tato tradice měla hluboké kořeny v historii a byla provázána s místní krajinou a mentalitou lidí. (…) V titulní roli (dospělé) Dory Idesové se představila Svetlana Janotová, která svoji rozervanou postavu Dory ztvárňuje se skromností, plným nasazením i energií pocházející ze silné emoční struny rodové linie ženských hrdinek v příběhu. V jejím podání servíruje strhující, uvěřitelný výkon, který se rozhodně zapíše do diváckých srdcí. (…) Mladou Doru v příběhu představila Nikol Wetterová, která rozhodně za svou starší kolegyní nepokulhává – je více živočišná a rozevlátá než její starší podobenka. Výborně se se svou rolí popasovala Radka Coufalová ztvárňující Janigenu – tajemnou, drsnou a svým způsobem nenápadnou kopaničářku, kterou pojí s Dorou osudový vztah. Její minimálně mluvící rozháraná postava s kloboukem a houslemi, kterými doprovází všechny dramatické momenty hry i Dořina života, však do děje zasáhne více, než se na první pohled zdá. Janigena v podání Coufalové je přesně ten nenápadný, tichý a přesto silně vybočující element, který hře vnukává potřebnou šťávu. Jediný muž v inscenaci – Vojtěch Blahuta – dokonale ztvárňuje postiženého Jakoubka s naléhavostí mu vlastní. Jeho prezentace postižení, se kterou se do role opřel, je nadprůměrným hereckým výkonem. Dominující ženský prvek inscenace dokreslí Erika Kubálková v roli Surmeny a Zdena Herfortová ztvárňující bohyni Irmu Gabrhelovou. Na protipólu stojí „zlé“ bohyně Josifčena (Eva Jelínková) s Fuksenou v podání Kataríny Ptáčkové, které svými velmi slušnými výkony naplňují osudovost příběhu až do samého konce. (…) Žítkovské bohyně (krev je krev) divákům nenabízí odpočinkovou podívanou. Téměř tříhodinová délka představení plného dramatických zvratů, zápletek a silného příběhu dokáže vtáhnout do děje, zaujmout a nenudit. Člověk se ocitá v jiném světě, kde panují zcela odlišné zákony. (…) Drsná realita života na kopanicích, pronásledování bohyní v toku času, osudovost a syrovost poutá příběh do podoby až zlého snu. (…) Baladický příběh ožívá na jevišti MdB a jistě bude po zásluze patřit mezi oblíbené kusy.
