Ocelové magnolie

BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 81)

(…) Režie brněnské inscenace se úspěšně ujala zkušená slovinská režisérka Katja Pegan, dlouholetá ředitelka Divadla Koper. Pod její taktovkou účinkuje šestice žen. Početní převahu v sextetu mají známé a oblíbené stálice činoherního souboru, jak stvrzují svými výkony. Menšina mladších s nimi drží krok. Muži na jevišti chybí, autor jim role nenapsal. K ústřední dramatické zápletce však vhodně přičlenil kadeřnický salon, ideální prostředí, kde možno vše možné probrat i „proprat“. Šestice sestává z majitelky salonu, nové síly a pravidelných zákaznic. Každá jiná, současně si blízké. Okem neviditelní muži, jak vstoupili do jejich životů, jsou součástí lehce načrtnutého pozadí, zasahujícího do běhu jednotlivých osudů i současnosti.

(…)  Výborně funguje autorovo propojení jádra dramatu s prostředím salonu s ženami, jejich úvahami i povídáním, z nichž vystupuje něco z minulosti, současně i blízkost, ženské pochopení, vzájemnost, solidarita“. Tak se daří i inscenátorům a podání sextetu hereček.

Dramaticky působivý i psychologicky zajímavý je závěr. Zde se zvlášť zdařilo obratně a účinně smísit a spojit tragické až s groteskním. Dusivou atmosféru zadržovaných emocí shromážděných žen podtrhuje čerň oděvů. Jako poslední vstoupí M´Lynn, zprvu, zdá se, klidná. Snaha ostatních nějak pomoci, vyjádřit pochopení, účast, je pro matku, která pozbyla dceru, olejem do rozžhaveného kotle. M. Sedláčková se v závěru plném vypjatých i protichůdných afektů zaskvěla ztvárněním, až k závěrečné katarzi. Té předchází výbuch zloby a vzteku na celý svět. Nejraději by tomu, kdo za vše může, nafackovala. Takové přání nabudí nečekanou, na pohled absurdní reakci, jindy klidné Clairee Ivany Vaňkové (tedy, pokud se zapálená sportovní fanynka nenachází zrovna na stadionu při napínavém mači). Impulzivně přiskočí ke Ouiser, jako nic nechápající zmatenou oběť ji tlačí a postrkuje k exekuci, k níž samozřejmě nedojde, avšak napětí ztiší. Na místě je říct, že Alena Antalová vystavěla na malém prostoru nabídnutém scénářem, pozoruhodnou roli osobité, svérázné ženské postavy. Svým ztvárněním zaujala i překvapila.

Dodám jen, že absurdní reakce až černého humoru byla dvojicí ve stejném duchu a v intencích hry dohrána. Groteskní výstup rozťal tragický závěr, přinesl s sebou zklidnění, i počátek smíření s nezvratným, co změnit nelze. Hra a první scénář autora je nejspíš i jeho nejlepším. Inscenace Městského divadla Brno jistě zaujme a osloví široké spektrum publika. 

Šest žen hraje jako o život (…)

(…) Dá se totiž říct, že krutě skutečný životní příběh z Harlingovy rodiny, navíc s drtivým koncem, způsobil, že tento autor „zábavných roztomilostí“, jak všechny jeho další pokusy charakterizují kritikové, jedinkrát v životě napsal něco, z čeho je opravdu cítit slzy a skutečný prožitek. Ačkoliv většina hry je postavena spíše na oněch všedních roztomilostech v dialozích šestice „obyčejných“ žen, drtivý závěr posouvá dojem z této konverzačky v malém dámském kadeřnictví jednoho louisianského městečka do zcela jiné roviny. Zahrané je to celé navíc tak přesvědčivě, že část diváků s patrně čerstvou zkušeností z vlastního života tuto závěrečnou část jen těžce vydýchávala a někteří tak museli učinit mimo hlediště.

(…) Markéta Sedláčková v roli těžce osudem stíhané matky nemocné Shelby patrně znovu nakročila minimálně k nominaci na Cenu Thálie, a to nejen za uvěřitelné ztvárnění krutého konce, ale i za předchozí ukázněné vykreslení přiděleného charakteru starostlivé manželky a matky. Hubatou „ženštinu“, která „posledních třicet let neměla dobrou náladu“, si Alena Antalová dokázala vychutnat a nijak se v této úloze neztrapnila. A výkon všech ostatních představitelek je minimálně dokonale profesionální.

Což lze nakonec říct také o scéně Jaroslava Milfajta a kostýmech Andrey Kučerové, které docela vhodně evokují atmosféru 80. let minulého století, kdy se děj Harlingovy „osobní“ hry odehrává.

Šest žen se baví v kadeřnictví… …a baví diváky nové inscenace MDB Ocelové magnolie

(…) Scéna se rozsvítí a před zrcadlem sedí Truvy Jonesová s vysokým a širokým, prostě nápadným účesem. Vždyť je majitelkou kadeřnického salonu. Prohlíží se v zrcadle, dokola se upravuje, samozřejmě to přehání, lidé se smějí, užívají si herecké umění Radky Coufalové. Přichází zdánlivě méně nápadná dívenka, vlastně mladá paní Annelle Dupuyová Desotová, nová kadeřnice. Trochu záhadná, když říká, že je a vlastně není vdaná. Rozuzlení bude. A pak se to rozjíždí. Ženské naskakují do děje postupně, mají humorné repliky, i když mluví o vážných věcech. Užívají si text a děj hry, která by se mohla odehrávat v kterékoli civilizované zemi, tady s americkým puncem 80. let. Postupně se odkrývají příběhy každé z nich, takže hra má patřičný spád. Urychlí ho příchod „v jádru milé ženštiny“ Ouiser Boudreauxové v podání Aleny Antalové, která bezezbytku plní přání autora, totiž aby byla trochu protivnou i zároveň trochu milou glosátorkou veškerého dění. Je to takové mačo v ženském podání, ovšem přízeň diváků rychle získává. „Já bych takovou ženskou nechtěla ani potkat, ale hraje se mně výborně,“ říká Alena Antalová v šotu na divadelním facebooku. Ano, i tam se divadlo odlehčeně, přesto na profesionální úrovni prezentuje.

Z dialogů poznáváme ještě příběh vdovy po bývalém starostovi Clairee Belcherové, kterou na jeviště přivádí další herecká matadorka Ivana Vaňková. Všechny příběhy poznáváme z vyprávění, jako v Shakespearových dramatech. Vnímáme touhy, smutek i radosti zúčastněných žen. Skutečný je na jevišti příběh Shelby, podle autora nejhezčí dívky ve městě, a její matky M´Lynn Aetentonové. Hrají skutečně pěkná Eliška Hladilová, které sluší její vyšší hlas a štíhlá postava, a Markéta Sedláčková, která divákovi předává svůj hluboký smutek z toho, k čemuž situace téměř celou dobu směřuje a co se nakonec bohužel stane.

Režisérka Katja Pegan, domnívám se, nechala všechny herečky hrát, jak se cítily, jak svoji roli vidí. Ony samy i paní režisérka hodnotily před premiérou vzájemnou spolupráci jako velmi příjemnou. (…) Mezi ženami dochází k napětí, dovedou se hádat, vřískat, vjíždět si do vlasů. Ostatně paruky, některé, byly snad až příliš velké, ale jsme přece v kadeřnickém salonu.

„Vyřádila se“ v dobrém smyslu slova také výtvarnice Andrea Kučerová. Každou postavu obléká postupně do více kostýmů, vždyť jednotlivé scény se odehrávají v uplývajícím času. Nechybí ani Vánoce. Zvláště divačky oceňují defilé dlouhých i kratších šatů denních i večerních s pásky i bez, svetrů, halenek, blůz. Vše velmi slušivé a padnoucí, inscenaci to dává glanc. Pěkně sednou i modré džíny v podobě montérek s laclem Aleně Antalové při prvním vstupu. Následně nosí atraktivnější kostýmy… Mezi scénami zní ze setmělého jeviště příjemná hudba režisérčina spolupracovníka a pravidelného hosta v MdB Mirko Vuksanoviće. Kadeřnický salon bravurně vymyslel a zařídil vším potřebným Jaroslav Milfajt. (…)