Energie mládí přerůstá omšelý titul
Luboš Mareček 11. květen 2025 zdroj www.mestohudby.cz
(…) Jde o profesionálně odvedenou zábavu, jejíž přitažlivost obstarává zejména jedinečná energie mladé části souboru. A tady má večer své velké malé hvězdy. Patří mezi ně hostující Šimon Fikar v hlavní roli číšnického učně Edy Drábka a jeho milá Alena Prokopová v podání hostující Eleny Juráčkové. Tomuto zamilovanému páru lze herecky i pěvecky jen máloco vytknout. Podobně vypravěč příběhu Kšanda tedy Alenin brácha je v podání Kryštofa Helbicha skutečně autentickou a hereckou bezprostředností odzbrojující figurou. Ale i zbylá mladická company je odzbrojující ukázkou radosti z pohybu a hraní…
(…) Zajímavý vklad obstarali František Šterbák a Daniel Kyzlink, kteří pro inscenaci vytvořili nové, zdařilé aranžmá písní.
Brněnská Šakalí léta zůstávají standardním hudebním divadlem, které si publikum podmaní výkony mladých protagonistů a jejich zpěvem rokenrolových šlágrů.
Kluci jako skuteční profíci. Sázka na „rokenrol for jú“ vyšla
Jana Soukupová 9. květen 2025 zdroj MF Dnes - Brno a Jižní Morava
Muzikál Šakalí léta podle filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského z roku 1993 probrouzdal v úpravě Miroslava Hanuše už nejedno české jeviště, pod nímž si mnohý divák jistě alespoň v duchu zpíval nejznámější „fláky“ Ivana Hlase, na kterých původní snímek podle povídky Petra Šabacha stál především.
Ačkoliv film neměl kromě písniček a ještě snad Josefa Abrháma v roli tatínka hlavního chlapeckého hrdiny moc co nabídnout, protože příběh byl nepříliš originálním spojením hudebních čísel, tehdejší duch ještě neokoukané svobody dokázal vyjádřit dobře. A jeho úspěch stál i na ztvárnění iniciačního momentu pražské chlapecké party, do které vtrhne tajemný Bejby coby rokenrolový a potažmo životní vzor. Právě proto se písně i děj, odehrávající se kolem sovětsky příšerné stavby dejvického Hotelu International na konci 50. let, dočkaly svého dalšího nastudování v Městském divadle Brno (MdB), kde se režie ujal Stanislav Slovák a s ním celá profesionální parta.
Již stabilní práce s dětskými herci umožňuje obsadit role dejvických kluků aktéry, kteří zvládnou obtížné činoherní, taneční i zpěvní party jako skuteční profíci. V premiérové alternaci tak naprosto vyrovnaným výkonem zazářil Kryštof Helbich v ústřední chlapecké roli školáka Kšandy, zatímco u dalších, především dospělých představitelů nebyly jejich dobré výkony vlastně už nijak překvapivé. Což platí jak pro skvěle disponovaného Kristiana Pekara coby Bejbyho, tak pro Lucii Bergerovou v úloze hotelové zpěvačky Milady. Otce Jindřicha Prokopa pojal Aleš Slanina spíše jako komickou postavu, popravdě je však těžké si představit jakéhokoliv dalšího Josefa Abrháma, který této postavě ovdovělého policajta dodal ve filmu i lidský rozměr. Jeviště soustředěné na velká muzikálová čísla s bohatou výpravou a scénou mnoho prostoru pro niterný výkon vlastně ani neposkytuje. Svými babičkovskými „výšplechty“ se tak nakonec asi nejvíc prosadila Erika Kubálková jako koncentrákem a stářím psychicky poznamenaná stařenka Juřičková, která však neztratila vtip ani lidskou moudrost.
Český rokenrol zaburácel Hudební scénou v Brně
Vítězslav Sladký 8. květen 2025 zdroj www.musical-opereta.cz
(…) Na divadle jde ovšem o jinou kávu – hru doprovází živá kapela, herci i zpěváci skvělí a vše šlape v úžasném rytmu.
(…) Obě premiéry v roli muzikanta, který spadl do pražských Dejvic rovnou z nebe, zazářil opravdu výborný Kristian Pekar (alternuje Libor Matouš). Pekar byl opravdovou hvězdou představení, svou postavu dokázal uhrát, skvěle krokoval (v choreografii Hany Kubinové) a (…) rokenrolové fláky opravdu divadelně odžil. Na jeviště přinesl svěží vítr a nekonečnou energii. V kontrastu s jeho rolí nádherně režijně vyzněla úloha Aleny Prokopové v něžném nastudování Eleny Juráčkové. Dcera ustrašeného esenbáka a vdovce Prokopa, trochu submisivní dívka, která se však sama a samostatně stará o celou Prokopovic rodinu. Vzdoruje i touží, uvěřitelně, citlivě a vášnivě. Její otec, představovaný Alešem Slaninou, je prototypem své doby. Trochu ustrašený, trochu vznětlivý, ale vždy v mezích zákona. Pro dobro své rodiny obětuje svou čest i své ideály. Stává se součástí mašinérie, které úplně nerozumí.
A pak je tu skvěle vykreslená postava zdánlivě dementní Tetičky. Je stará a možná i nemocná, tudíž se nemusí držet při zemi. Glosuje situace a baví. Erika Kubálková je opravdu hvězdou inscenace. Zjevově i gesty mi připomíná Květu Fialovou, a hned jsem si představil, jak píše (ještě coby dítě) svůj pověstný dopis panu Hitlerovi. Podobně přesnou figurou je vrchní číšník Kaláb Miloslava Čížka, který vnáší do socialistického grand hotelu nostalgii 30. let. Kryštof Helbich coby Kšanda s celou partou otevírá inscenaci, což je úkol nelehký, ovšem Helbich se postupně rozehrál a rozezpíval k plně profesionálnímu výkonu, který graduje bravurní opileckou pivní scénou. Šimon Fikar jako číšnický učeň Eda Drábek a nápadník Aleny působí velmi autenticky a pěvecky jistě. Potentát, hraný Jakubem Przebindou, je, já řeknu tak, výplodem obludnosti doby minulé i současné: Soudruhem, panem, drábem i kolegou, který to s námi myslí dobře, ale není-li po jeho, začne rozsévat strach. Trochu vyčůránek, trochu manipulátor a opilec, známe takové každý ze svého okolí. Jejich éra rokem 1989 bohužel neskončila. Bizarnost doby ilustruje i skutečnost, že Potentátovou manželkou je barová zpěvačka Milada (Lucie Bergerová), žijící ve svém vlastním světě. A kavárenské songy Bergerové hlasu mimořádně sluší.
Režisér Stanislav Slovák k legendárnímu filmu nepřistoupil pietně. K divákům hovoří ryze divadelním jazykem, retro námět mísí se současnem. Scénickými prostředky nachází k tématu správný klíč, kdy uvolněnou atmosféru blížících se šedesátek střídá stále trvající úzkost a strach. Jeho pohled je stejně syrový, ale překvapivě méně teatrální, než film. Vyvaroval se zbytečně popisných scén. (…) Šakalí léta možná víc, než jiné tituly, potřebují „tvrdou ruku“ zkušeného dramaturga, a tím Jan Šotkovský prostě je. Tleskám jevištnímu rámci a disciplíně, se kterou byl dodržen.
Vtipně hravou scénu plnou dobových symbolů navrhl Jaroslav Milfajt. Vidíme zde odkazy k „první kosmonautce Lajce“, sklence vodky, skromné socialistické domácnosti, ale také k interiérům moderního Internationalu, hotelu okázalého moskevského střihu. Chybět samozřejmě nemůže ani nejvýraznější atribut tehdejší doby, velký tranzistorák. Kolik z nás jej v obýváku dodnes má… Stylově a dobově čisté kostýmy navrhly Andrea a Adéla Kučerovy, choreografie Hany Kubinové je dynamická, svižná, strhující a krokově přesná. Hudební nastudování dostal na starost Tony Marko. Kapela hraje bigbít a rokenrol úžasně a představení dává přesně ten drive, který očekáváte.
(…) Brněnské Šakalky nejsou typickým retro muzikálem. Ukazují, že kus, který vznikl před třiceti lety zřejmě inspirovaný Pomádou i Westkou (…), nemusí prezentovat jen nostalgii, ale i energické hudebně taneční divadlo, které v Brně už léta umí na jedničku. Jevištní podoba tentokrát předběhla už trochu kýčovitý film.
Rokenrol navzdory socialismu
Lukáš Dubský 6. květen 2025 zdroj www.divadelninoviny.cz
(…) Inscenace Stanislava Slováka je silná hlavně v davových scénách, které jsou vystavěny opravdu energicky, za všechny jmenujme Bejbyho vstupní scénu s ikonickou písní Jednou mi fotr povídá. Lví podíl na tom má propracovaná choreografie Hany Kubinové a hlavně orchestr pod vedením Tonyho Marka. Scéna Jaroslava Milfajta stupňovitě přechází do hlediště, zadní část tvoří výtvarně stylizované panorama Dejvic s dominantou hotelu International, emblematické budovy socialistického realismu.
Herecky představení táhne především Šimon Fikar v roli číšnického učně Edy, ale i další mladí interpreti ukázali, že si s náročnými rolemi dokážou poradit – jmenovitě Elena Juráčková v roli Aleny Prokopové či Kryštof Helbich jako Kšanda. Aleš Slanina využil v roli nešťastného Jindřicha svůj komický talent, zároveň ale vytvořil postavu, jejíž obavy a vrtochy divák dokáže pochopit. V roli tety Juřičkové se přesným pointováním vtipných hlášek blýskla Erika Kubálková. Kristian Pekar je do role Bejbyho typově vhodně obsazený, zaujmou i jeho elvisovsky vybroušené taneční kreace.
Popularita filmové předlohy i Hlasových písní dává tušit, že Šakalí léta budou v Brně diváckým hitem. Je ale sympatické, že nová inscenace nesází pouze na nostalgii, po níž je dnes poptávka, ale místy zahraje i na vážnější strunu. To se projevuje především v notoricky známém songu Na kolena, který Fikar se Slaninou nezpívají jen jako reflexi osobních traumat a neúspěchů, ale také jako obžalobu celého režimu, který každou svobodnou myšlenku udusil hned v zárodku.
Šakalí léta: retro není kýč
Josef Meszáros 5. květen 2025 zdroj www.scena.cz
(…) Režisér Stanislav Slovák zvolil dobře adaptaci Miroslava Hanuše – herce, režiséra a tvůrce, s bohatou zkušeností z pohybového divadla. Tyto ingredience jsou v inscenaci jasně přítomné. Silným dramaturgickým prvkem je zvýraznění střídání společenských etap a generací. (…) Stano Slovák klade důraz především na mezilidské vztahy. Společenské události v inscenaci postavy spíše rámují než vedou. To, že se vyhnul laciné parodii, absurdnosti či schematickému zesměšňování moci, byla šťastná volba. Místo toho se věnoval vývoji klíčových postav – zejména Jindřicha Prokopa, Edy Drábka a Kšandy. Tři muži, tři generace, tři světy. Vedle nich stojí Alena Prokopová (Elena Juráčková) – postava, která spojuje otce, bratra i partnera. Její přítomnost vytváří křehkou a silnou dějovou linku. Právě skrze ni se odehrává podstatné.
Scénograf Jaroslav Milfajt si doslova pohrál s estetikou dané doby - pracuje s pastelovými barvami, kde zdůrazňuje zejména rudou. Do toho ovšem vkládá svou poetiku a rukopis. Divákům nabízí montáž domnělých plakátů nebo vývěsek. V podstatě symboly tehdejší propagandy. (…) V komplexu to vše působí vtipně a podmiňuje to fantazii diváka. Děj se odehrává v několika prostorech: popelnice za hotelem Internacional - místo reálné špíny a iluze vznešenosti, kde se protagonisté snaží vyhodit nejen zbytky jídel, ale zejména svůj přetlak z rozčarování. Byt Prokopových - místo zdánlivého soukromí, rodinných tradic a hodnot, kam také proniká úzkost, ale zároveň si zde můžeme pustit nedovolenou stanici, i když nevíme, kdo je za dveřmi bytu, kdo přikládá hrneček na sousední stěnu. V zásadě pocit vnitřní svobody neustále doprovází ostražitost. Restaurace hotelu - místo veřejného štěstí, kde barová zpěvačka představuje infuzi zdánlivé iluze. Hosté mají k dispozici jídlo a pití, mohou si zatančit, ale vše je pod dohledem a jasně předepsaným scénářem. A nakonec se můžeme jít podívat do rokle - příroda, zbytky bazénu, hvězdy… Tady bývala svoboda, zde se ještě můžeme schovat, vzpomínat na letmé první erotické doteky, tanec, mládí a první krůčky do dospělosti.
Nic z toho není statické. Choreografka Hana Kubinová čerpá z nastupujících tanců jako rock’n’roll a dalších dobových novinek, které lidem dávaly energii a pocit svobody. Její choreografie je výstižná a dynamická – skvěle pracuje s charakterem každé scény. Umí zachytit smutek, radost, první lásky i nostalgii. Všichni účinkující působí energií, nasazením a přirozeným švihem – diváky doslova strhávají.
O hudební nastudování se postaral Tony Marko, který zároveň při premiéře stál za dirigentským pultem. Hudba je špičková a výborně gradovaná. Inscenaci otevírá trubka, následuje kytara – a postupně se vše začne vařit a kypět.
Kryštof Helbich coby Kšanda má nelehký úkol – otevírá celou inscenaci. Jeho postava je pod neustálým tlakem – otec mu dává najevo, že není ideálem jako jeho sestra, a místo podpory dostává pravidelné pohlavky. Helbich se ale prosazuje s čím dál větším hereckým grifem. Jeho jistota projevu a výslovnost jsou zralé. Velmi přesvědčivá je „pivní scéna“, kde se svým kamarádem Marínou (Prokop Helbich) způsobí pořádnou lotrovinu. I když v muzikálu jsou to kamarádi, jako skuteční bratři se výborně doplňují. Jejich opilství má barvu i autenticitu – ne karikatura, ale pravda.
Jindřich Prokop v podání Aleše Slaniny má silný vývojový oblouk. Precizně vystihuje vnitřní napětí otce, který miluje své děti, ale zároveň se bojí režimu, jehož je sám součástí – příslušník SNB. Slanina je na scéně vždy v uniformě, ale zároveň je vnitřně otcem, který dává svým dětem maximum. Často se odvolává na svou zesnulou manželku Libuši – v těchto scénách vyvěrá jeho vztah k rodině v celé hloubce.
Erika Kubálková dává Tetičce protestní náboj. Její věty s odkazy na Hitlera, důsledné oslovování „Pane“ a „Paní“ až bolestně narážejí do komunistické nomenklatury. Kubálková je noblesní, nonšalantní, kultivovaná. Její „hra s duchy“ má silný podtext – funkcionáři jsou v podstatě duchové s mocí. Režijně dostala Tetička i hororový rozměr – objevuje se s nožem, paličkou, sekáčkem. Její strach je oprávněný. Zdánlivá demence je vlastně obranná strategie. Odkaz na První republiku je silný, věrohodný.
Podobně vystupuje vrchní Kaláb v podání Miloslava Čížka. Kaláb musí na rozdíl od Tetičky obstát v praxi. Jeho monolog o bílých rukavičkách patří k vrcholům inscenace – dvojsmysl se dá číst jako etiketa, služba i výzva k souboji.
Šimon Fikar coby Eda Drábek hraje na vysoké úrovni. Jeho zkušenost z titulní role v Billy Elliotovi se zúročuje. Představuje profesionálního, klidného číšníka, který zároveň prožívá první lásku s Alenou. Do vztahu zasahuje žárlivost – jak říká Tetička: „Někdy se ti chlapci chovají jako…“ Přijďte a uslyšíte. Důležité je, že se Eda a Alena smíří a příběh první lásky se naplní.
Alena Prokopová (Elena Juráčková) to po smrti maminky nemá lehké. Nese odpovědnost za domácnost, někdy připálí jídlo – v jídelníčku často figuruje kaše. Juráčková v roli roste. Její vzdor vůči Edovu obvinění je skutečný a věrohodný. Obstála výborně.
Bejby, blesk z čistého nebe – Kristián Pekar představuje novou generaci. Dokáže ovlivnit partu svou kytarou, stylem, sebevědomím. Jeho songy jsou rytmické, procítěné, přesné. Pekar není jen rebel – je i loajální, vřelý k Tetičce i kamarádům. Má výborný leadership. Je to skutečný lídr. A to v dobrém i zlém.
Postavy negativní – Potentát v podání Jakuba Przebindy – přesný typ funkcionáře. Jalový, bez rozhledu, ale s mocí, kterou dává najevo. Peterka (Tomáš Sagher) a Peterková (Hana Štěpánová) – přirozeně hloupý manželský pár. Kam vítr, tam plášť.
Legendární český muzikál Šakalí léta nabízí večer plný rytmu, energie, ale i nostalgie a především vnitřních, osobních příběhů. Diváci se stávají svědky show, která ctí originál, ale zároveň si nachází vlastní tón – současný, citlivý, přesný.(…) Vzkaz pro všechny: retro není kýč, když se umí správně uchopit. A v Brně to umí.
