Každoročně uděluje politická reprezentace města Brna nejvyšší městské ocenění – Cenu města Brna – jednotlivci, dvojici či kolektivům, které spojily své působení se statutárním městem Brnem a významným dílem či činností ve své profesi obohatily jednu nebo více oblastí veřejného života a přispěly tak k rozvoji města Brna a šíření jeho dobrého jména.
V prosinci 2024 zveřejnilo Zastupitelstvo města Brna jména laureátů ve všech čtrnácti sledovaných oblastech, kteří následně v průběhu slavnostního večera v úterý 28. ledna 2025 převzali ve Sněmovním sále na Nové radnici z rukou primátorky Markéty Vaňkové toto prestižní ocenění, a my jsme velice hrdí, že za přínos v oblasti dramatického umění jej získal dlouholetý člen činoherního souboru Městského divadla Brno, herec Zdeněk Junák, který na zdejších prknech působí již více než třicet let. Gratulujeme!
Zdeněk Junák (*6. 12. 1951, Kroměříž)
Brněnskou hereckou a rozhlasovou legendu, jakou je všem velmi dobře známý Zdeněk Junák, snad ani není třeba dlouze představovat. Populární je nejen v Brně, ale díky seriálům Četnické humoresky či Vinaři, rozhlasu i dabingu zná jeho sympatický baryton snad každý napříč republikou.
Zdeněk Junák se narodil na Mikuláše roku 1951 v Kroměříži a s divadlem se setkával již od dětství. Jeho tatínek, ač vlastní profesí chemik, byl totiž současně prvním milovníkem v ochotnickém souboru v Kelčanech na Kyjovsku a jeho maminka zde napovídala a hrála i malé role. Sám Zdeněk Junák na jevišti poprvé vystoupil už jako čtyřletý chlapec a vzpomíná, že tehdy neuměl r a měl říkat větu: „A proč jste jedl brambory, když jste tak bohatý?“. Jeho maminka si s ním dala práci, do premiéry ho r naučila, on vše řekl správně a sklidil obrovský aplaus.
Tak tedy vypadaly jeho první herecké zkušenosti, už ve školní lavici projevoval talent bavit své okolí, původně měl ale o své budoucí profesi poměrně pestré představy – toužil být hasičem s nablýskanou uniformou a helmou jako jeho strýc, knězem jako jeho kamarád či advokátem a vyšetřovatelem, aby se připodobnil své oblíbené literární postavě soukromého detektiva Phila Marlowa. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Uherském Hradišti, ale těsně před maturitou se nakonec rozhodl pokusit se o přijetí na Janáčkovu akademii múzických umění. Sousedi Junákových měli totiž v rodině herce a komika Miroslava Suchého, který vzal jednou Zdeňka s sebou do divadelního zákulisí a bylo jasno, fascinovaný Junák věděl, že bude hercem. Suchý ho proto poslal do Brna za svým kamarádem Stanislavem Zindulkou, který ho měl připravit k přijímacím zkouškám. Junák následně skutečně úspěšně složil talentové i všeobecné přijímací zkoušky a začal studovat na nově zřízené katedře syntetických žánrů. Jeho ročníkovým pedagogem na JAMU byl Rudolf Krátký, absolvoval v roce 1974 krásnou rolí Antonína Sommera v muzikálu pánů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy v režii Miroslava Krobota.
Jeho prvním místem po dokončení studií se stalo tehdejší Divadlo pracujících v Gottwaldově, kde strávil sezónu 1974/1975. Po vojně se však vrátil zpět do Brna a v září 1975 se stal členem tehdejší činohry Státního divadla Brno, kde působil až do roku 1992. Mezi brněnskými diváky si získal popularitu i díky svému laskavému humoru a do jejich srdcí se následně na dlouhou dobu zapsal svým vystupováním na Malé scéně Mahenova divadla, kde zpíval písně Vladimíra Vysockého a doprovázel se k nim na kytaru.
Od roku 1992 pak působí jako člen Městského divadla Brno, kde si za dobu svého angažmá zahrál nespočet významných činoherních i muzikálových rolí. Výčet všech úloh, které Zdeněk Junák ztvárnil na jevištích Městského divadla Brno, by byl předlouhý. Zmiňme tedy namátkou, že jeho první rolí byl Woody Rychtarik v Divotvorném hrnci (1992), následoval Jaroslav Prus ve Věci Makropulos (1992) a pak již přišla titulní role ve vizualizovaném oratoriu Zdenka Merty a Stanislava Moši Bastard (1993), které se s úspěchem hrálo jak v MdB, tak i v Národním divadle v Praze. Představil se také jako Pilát Pontský v inscenaci Mistr a Markétka (1999) či jako Jakub Bušek v Našich furiantech (1999). Za ztvárnění role Abrama Beera v muzikálové baladě Stanislava Moši a Petra Ulrycha Koločava (2001) byl nominován na Cenu Thálie. Byl také Josefem Švejkem v inscenaci Osudy dobrého vojáka Švejka (2003) či Prosperem v Shakespearově Bouři (2005). V muzikálu Jesus Christ Superstar (2005) ztvárnil Krále Heroda, v muzikálu Šumař na střeše (2006) si s chutí zahrál Tovjeho, slavného mlíkaře, který má těžkosti s vdavkami svých dcer, přičemž tato role pro něj znamenala širší nominaci na Cenu Thálie, a užil si též úlohu latináře a němčináře Lejsala v hudební komedii Škola základ života (2010).
Neuvěřitelných tři sta čtyřicet repríz mělo na kontě původní nastudování legendárního muzikálu My Fair Lady (ze Zelňáku) z roku 1999, ve kterém se úctyhodných dvacet dva let střídal s Ladislavem Kolářem v roli popeláře Alfréda Ďulínka, svérázného filozofa a člověka, který bere život s osobitým nadhledem. V situačně-konverzační komedii Charleyova teta (2007) třináct let „řádil“ jako peněz lačný Spettique, nezapomenutelný byl také jako nezaměstnaný ocelář „Bejk“ v muzikálové komedii Donaha! (2013) či jako Soudruh Šišolák v bláznivé féerii Bítls (2017) a uchvacoval i dojímal také jako předák v loděnici Jackie White v muzikálovém hitu Poslední loď (2019).
Diváky Městského divadla Brno stále baví jeho výkon v roli popleteného purkrabího Ješka z Wartenberka v legendárním českém muzikálu Noc na Karlštejně (2014), nepřehlédnutelné jsou i jeho rozsahem menší role v inscenacích, jako je Skleněný pokoj (2015), kde hraje Oskara Hanáka, v romantickém muzikálu Pretty Woman (2021), kde vystupuje coby přísný, ale spravedlivý podnikatel James Morse, či v muzikálu Medicus (2022), kde mu připadla role váženého Vicerektora. Dále ho v současné chvíli můžete vidět i v roli Anselma v Molièrově komedii Lakomec (2018) a již první únorový víkend spatří světla ramp světová premiéra dramatizace humorného románu o smrti Až na ten konec dobrý (2025), kde se na něj můžete těšit v postavě Pana Nováčka.
Již v době působení Zdeňka Junáka v Mahenově divadle o něj projevila zájem i televize, účinkoval v několika desítkách televizních inscenací i seriálů. Z tohoto období rád vzpomíná na natáčení dvoudílné inscenace Nerovná láska (1977), kterou v brněnské televizi režíroval Zdeněk Kaloč a v níž hrál s Evou Jakoubkovou ústřední milostný pár. První filmovou roli, jež Junákovi přinesla slávu, získal díky svému dobrému příteli a kolegovi Boleslavu Polívkovi, kterého oslovuje „můj profesore“, protože ho učil na JAMU. Šlo o první díl filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992) režisérky Věry Chytilové, která mu svěřila roli Igorka, člověka, který naháněl kunčafty. A potom už ho začali poznávat i lidé na ulici. Širokou popularitu u televizních diváků si následně získal také jako hlas teleshoppingového prodavače u WS International Horsta Fuchse a na pomyslný vrchol popularity ho pak vynesla především role brněnského četníka, praporčíka Josefa Ambrože v seriálu Četnické humoresky. Jak sám říká, postava Pepíka Ambrože mu byla blízká i svým stylem života – rád jedl, byl celkem líný, hrál na kytaru a zpíval. A to vše dle svých slov rád dělá i Zdeněk Junák. Dalším výrazným počinem v oblasti televizního natáčení je pak seriál Vinaři (2014), kde ztvárnil starostu Olina Vlčka.
Kromě všeho výše zmíněného se také s vervou věnuje dabingu, díky němu k divákům česky promlouvají herci jako Gene Hackman, Sean Connery, Gérard Depardieu, Michael York či Alan Alda, nejbližší je mu ovšem svérázný detektiv v podání německého herce Ottfrieda Fischera ze seriálu Big Ben. Do výčtu jeho výrazných dabingových počinů patří i role dědečka Tuitjese (v originálním znění mu hlas propůjčil herec Kees Prins) v animovaném nizozemsko-belgickém filmu Kvík (2022), který pro Asociaci českých filmových klubů vyrobila Brněnská soukromá televize v režii Aleše Zbořila a v hudební režii Roberta Jíchy. Právě díky výkonu v dané roli byla Zdeňku Junákovi v rámci slavnostního 29. ročníku předávání Cen Františka Filipovského přidělena Cena za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu za rok 2023, již uděluje město Přelouč. Sám Zdeněk Junák miluje filmové westerny a v televizi se dívá nejvíc na cestopisy, dokumenty, sport a akční bijáky a je také velkým fanouškem starších i současných českých filmů.
Znají ho též posluchači Českého rozhlasu 2 Praha, kde moderoval pořad Písničky od srdce, na rozhlasové stanici Český rozhlas Brno moderoval pořad Rendez-vous s Junákem a od října 2015 na vlnách Českého rozhlasu moderuje pořady Srdcovky Zdeňka Junáka a Víkendové Srdcovky Zdeňka Junáka, na nichž spolupracuje s pravidelným hostem, exprezidentem Světové hádankářské federace Vítězslavem Koudelkou. Za tuto příležitost je vděčný, protože má rád lidi a rád si s posluchači povídá, a tak scénář, který dostává, často oživuje i svými historkami. Při první vlně pandemie v roce 2020 uváděl na všech regionálních stanicích pořad Na klidné vlně, který měl alespoň z části nahradit starší generaci osobní kontakt. O adventu 2020 byl průvodcem soutěže Vánoční pohlazení a zároveň je i občasným hostem v pořadu Patrika Rozehnala a Pavla Kučery Humoriáda, který rovněž vysílají všechny regionální stanice Českého rozhlasu.
V roce 1981 se oženil a se svou ženou Irenou žije dosud. Mají spolu dceru Zuzanu a radost jim dělají i vnoučata Sabinka a Sebastian.
Zdeněk Junák o sobě tvrdí, že ho baví „lenošit a snít“. Podle jeho aktivit to tak však nevypadá. Kromě práce v divadle, televizi, rozhlasu a dabingu se totiž věnuje i hudbě, která ho doprovází celým životem. Už před více než dvaceti lety s Josefem Hanákem, Zdeňkem Šmukařem, Igorem Vavrdou a Janem Kružíkem založili hudební seskupení Vinařští romantici, vydali album moravských lidových písní ve folkovém kabátě, dále hrají i balady, šansony, písně Vladimíra Vysockého i evergreeny jako Růže z Texasu a, i když už v pozměněném složení a jen příležitostně, vystupují dodnes, zato však vždy s nadšením a před vyprodaným hledištěm. Ke konci roku 2011 vyšla kniha Zdeněk Junák osobně, která je obsáhlým rozhovorem Zdeňka Junáka s Radkem Šauerem. Jeho životní motto zní: „Není umění sebrat se a jít, ale sebrat se a zůstat.“
