Zdena Herfortová (*8. října 1945, Brno)
Zdena Herfortová je nerozlučně spjata se dvěma významnými brněnskými divadly. Jako mladičká herečka po studiích JAMU v roce 1968 začínala v Mahenově činohře Státního divadla Brno, od 1. února 1992 je její jméno pevně spojeno s Městským divadlem Brno.
Rozená Brňanka, která se narodila na Mášově ulici, chodila na základní školu na ulici Balbínova, vystudovala gymnázium a následně její kroky směřovaly na JAMU. Už od svých 13 let měla totiž o své budoucí profesi zcela jasnou představu – herečkou chtěla být vždycky.
Na prknech Mahenovy činohry se tehdy setkala se svými hereckými vzory, jako byli Ladislav Lakomý, Jaroslav Dufek a další. Za čtvrtstoletí, které zde strávila, sehrála desítky rolí v domácím i světovém klasickém repertoáru. Její profesní začátky jsou spjaty s rolemi jako Kasandra v Trójankách (1968), Kordelie v Králi Learovi (1969), kde zaujala soudobou kritiku více než kterákoliv jiná postava, Dorotka ve Strakonickém dudákovi (1970) či Julie v Romeovi a Julii (1971). Přívětivá k ní byla i ruská klasika, jež jí poskytla roli Mariny v Borisi Godunovovi (1970), komtesy Nataši Rostovové ve Vojně a míru (1970), Sofie v Platonovovi (1970) či Aglaji v Idiotovi (1971). Jejím dvorním režisérem byl po celou dobu působení v Mahenově činohře Zdeněk Kaloč a jak její herectví dozrávalo, Kaloč v ní našel herečku schopnou naplňovat individuálním tvůrčím způsobem jeho režijní představy. Nejvíce se to projevilo v postavě krajčířky Evy v Gazdině robě (1981), v níž podala snad nejvýmluvnější svědectví uměleckého i lidského zrání. Než v roce 1992 opustila Mahenovo divadlo a zamířila na Lidickou, zazářila jako Kristina v dramatu Smutek sluší Elektře (1988) a později jako Golda v inscenaci Tovje vdává dcery (1990).
Do Městského divadla Brno přišla Zdena v roce 1992 s pověstí herečky, která ví, co chce, a také to dovede zahrát, a to s čím dál větší suverenitou. Její nástup na Lidickou byl více než skvostný, a to sice díky roli Marty v památné inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1992). I další role pro ni byla jako stvořená – Emilia Marty ve Věci Makropulos (1992). Největším triumfem však bylo dnes již legendární historické drama Alžběta Anglická, přičemž za svůj výkon v titulní roli získala po právu Cenu Thálie 1995. Zdena Herfortová je jednou z mála hereček, které se mohou pyšnit ještě dalšími nominacemi na tuto prestižní cenu – v roce 1998 to bylo za roli statkářky Raisy Gurmyžské v dramatu Les a v roce 2014 za roli černošské podvodnice Ody Mae Brownové v muzikálu DUCH. Do širší nominace se dostala i v roce 2019 za roli Peggy Whiteové v muzikálu Poslední loď.
Jelikož měla již od samého dětství kladný vztah i k hudbě a zpěvu (její otec Vladimír Raška byl trombonistou v pražském orchestru Karla Vlacha), už i v Mahenově činohře účinkovala ve zpěvoherních inscenacích, např. jako Dolly Leviová v Hello, Dolly! či Bloody Mary v Jižním Pacifiku, v Městském divadle na Lidické ulici ji však logicky potkal muzikál a nabídl jí celou řadu krásných příležitostí. Zazářila jako Slečna Schneiderová v Cabaretu (2003), Golda v Šumaři na střeše (2006), upovídaná Slepice v Ptákovinách podle Aristofana (2010), Paní Brillová v pohádkové Mary Poppins (2010), živelná pianistka Jeanette Burmeister v Donaha! (2013), bývalá učitelka tance Hana ve Flashdance (2013) či Ida Straus v TITANICu (2016).
V činoherních představeních pak bohatě zúročila své komediální nadání jako Luiza de Histangua v Broukovi v hlavě (1996), Lady Bracknellová v Jak je důležité míti Filipa (2003), Baronesa z Marfleetu v Novomanželském apartmá (2006), Fanny ve Vrátila se jednou v noci (2008), hospodyně Rosalinda Hundsheimerová v Dobře rozehrané partii (2010), zmatená tetička Abby Brewsterová v Jezinkách a bezinkách (2012), Gloria v Rybě potmě (2016), Paní de Rosemonde v Nebezpečných vztazích (2019) či Yvona Blumová v Bella Figura (2021).
V současné době své herecké mistrovství brilantně předvádí v komedii Bylo nás pět (2024), kde si s chutí a neutuchajícím elánem užívá part typické tchyně Vařekové, diváky též těší jako starostlivá Babička v muzikálu Heidi (2024) či rázná Paní Hradská v muzikálové komedii My Fair Lady (ze Zelňáku) (2022).
Své bohaté umělecké zkušenosti dlouhá léta předávala dál svým hereckým kolegům na JAMU, kde od roku 1976 učila a posléze i od roku 1998 vedla samostatný ateliér muzikálového herectví.
Hojně spolupracuje také s televizí, hrála ve více než devadesáti televizních inscenacích, z nichž si ji široká divácká veřejnost asi nejvíce oblíbila v roli Vladěnky Šiktancové v seriálu Četnické humoresky.
Bohatá je také její práce v rozhlase a dabingu, kde propůjčila hlas například Jane Fondové nebo Claudii Cardinalové. Právě za druhou zmíněnou disciplínu obdržela 19. září 2020 Cenu Františka Filipovského za dlouhodobé herecké mistrovství. Ocenění ale získala i v dalším uměleckém oboru, a to sice Poděbradskou růži za celoživotní dílo v oblasti poezie.
Své moderátorské dovednosti zúročila v pořadu Přijďte k nám na večeři nebo při provázení slavnostním večerem udílení Cen Thálie v přímém přenosu ČT.
Do tajů své profese i svého divadelního a osobního života nechala Zdena nahlédnout čtenáře prostřednictvím biografie Jízda přes kočičí hlavy, kterou napsala spolu s Věrou Staňkovou a kterou v roce 2015 při příležitosti oslav svých 70. narozenin slavnostně pokřtila na jevišti Činoherní scény Městského divadla Brno.
K letošnímu významnému jubileu, které oslaví 8. října 2025, jí přejeme mnoho životního optimismu a mnoho dalších krásných divadelních rolí!
