Krátký Shakespeare v Dlouhé
Vladimír Mikulka 5. prosinec 2008 zdroj Divadelní noviny
Reduced Shakespeare Company je fenomén, který v globálním měřítku tak trochu připomíná úspěch Járy Cimrmana. S divadlem, založeným na parodické zkratce obsáhlé a ctihodné předlohy, přišlo trio amerických komiků již v osmdesátých letech a jejich zkrácená verze »kompletního díla« Williama Shakespeara se prosadila záhy v celosvětovém měřítku. Autoři se poté obdobným způsobem vypořádali s Biblí, Richardem Wagnerem, dějinami Ameriky i západní civilizace nebo třeba se všemi holywoodskými filmy najednou; jejich drasticky zkrácená zpracování klasických děl s charakteristickým dodatkem »abridged« (což je termín, jehož plnohodnotný ekvivalent v českém kontextu chybí) dodnes úspěšně brázdí vody světového šoubyznysu, ať už v osobním podání svých tvůrců nebo v podobě televizních skečů. Zástupy napodobitelů nepočítaje. Kdo nevěří, ať běží na YouTube. Nyní si tedy zakladatelský opus RSC našel cestu i do hájemství Járy Cimrmana. Divadlo v Dlouhé jej uvedlo pod titulem Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách; režíruje Jan Borna, hrají pánové Jan Vondráček, Martin Matejka a Miroslav Táborský. Posledně jmenovaný hned v úvodu pronese žertovnou, ale docela výstižnou repliku: tohle nejsou žádný ústřice, tohle je fast-food. A má naprostou pravdu – v Dlouhé opravdu zamířili do vod přiznaně přímočaré zábavnosti a pohybují se na úrovni, která si příliš nezadá s tím, co lze vidět v lepších televizních show. Nic podstatného na tom nezmění ani to, že si inscenátoři z televize a jejích klišé opakovaně dělají legraci. Celá inscenace, oproti originální verzi výrazně upravená, se tváří jako vystoupení poněkud šmírácké divadelní společnosti. Herci – stylizovaní do podoby Mužů v černém – občas vypadávají z rolí, Jan Vondráček si přímo na scéně mobilem domlouvá »kšefty«, častým předmětem zábavy je i to, že se něco nedaří (třeba když se aktéři nestíhají převléci nebo když se Martinu Matejkovi v roli Julie nechce políbit Romea). Hojně se též objevují aktuální narážky, od dotací na kulturu až po Václava Klause. Další, i když nijak zvlášť důsledně dodržovanou rovinou je parodie televizního světa, počínaje citací jmen českých seriálů, přes název kanibalské kuchařské show Mstivci v akci (Titus Andronicus) nebo Teletubbies (Troilus a Kressida) až po gabozelenayovsky komentované hokejové utkání s královskou korunou (historické hry). Často se zpívá: jednotlivé výstupy jsou zarámované hudebními znělkami (s opakovaným vlezlým motivem Shakespeare, pa-pa-da-pa), nadšený ohlas publika vzbudil zrapovaný Othello i závěrečná roztleskávačka nasazená poté, co se podařilo předvést výcuc v Hamleta v rekordně krátké době (a pak ještě pozpátku). Redukované shakespearovské hrátky sice i v Dlouhé směřovaly k zábavě vcelku prvoplánové, hranice přijatelnosti však nepřekračovaly; trojici protagonistů navíc nelze upřít komediální šarm. Větší část premiérového publika se bavila docela dobře, došlo i na pár potlesků na otevřené scéně. Lze tudíž předpokládat, že se inscenace (která působila trochu kostrbatě) s přibývajícími reprízami usadí a stane se populární součástí repertoáru, tolik potřebným doplňkem titulů ambicióznějších, leč divácky nesrovnatelně méně vstřícných. Ani nemluvě o tom, že v Dlouhé mohou mít dobrý pocit z toho, že komerční konkurenci vyfoukli kousek, který ve svém oboru nemá daleko k sázce na jistotu.
Dealeři se Shakespearem v Dlouhé
Vítězslava Šrámková 5. prosinec 2008 zdroj Týdeník Rozhlas
Inscenátoři Souborného díla Wiliama Shakespeara ve 120 minutách v pražském Divadle v Dlouhé, vedení režisérem Janem Bornou a dramaturgyní Barborou Futerovou, se původním scénářem, který pro sebe v roce 1987 napsali v Kalifornii tři herečtí zelenáči Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer, řídí jako turista mapou. Rozhodující jsou základní orientační body, ale jinak jdou po svých a vidí „krajinu“ svýma (našima) očima. České publikum totiž není Shakespearem natolik odkojeno jako diváci anglofonní a patrně by neocenilo mnohé narážky a slovní hříčky, jimiž se bavili třeba Londýňané v Criterion theatre, kde se hra úspěšně uváděla po deset sezon od roku 1992.
K těm „základním bodům“ patří hlavně to, že i v Dlouhé jde o „threemanshow“ – manažery zájezdové Shakespearovské společnosti jsou Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matějka. Také oni si se Shakespearem hrají a jsou do značné míry spoluautory českého „divadelního fastfoodu“, jak si v Dlouhé kabaretní „projížděčku“ Shakespearem nazvali. Vtělili se do bezostyšných dealerů divadelní šmíry, kteří divákovi Shakespeara nabízejí na úrovni pokleslé show současné konzumní popkultury, jež se na nás řine z většiny televizních kanálů, ale i z mnoha jevišť či reklam. Vše musí „odsejpat“ (bedny s kostýmy se ani nevybalují, stačí nakřivo nasazená paruka), aby stihli další rito, neb jde hlavně o prachy. Jsme naštěstí v Divadle v Dlouhé, takže se té pokleslosti můžeme dosyta vysmát, protože tvůrci inscenace nás zahrnou přívalem vlastní invence, nápadů, jiskřivé parodie, fantazie i humoru a především obrovské energie. V závratném tempu se odehraje komentovaný Romeo a Julie s esemeskovým vyznáním ve stylu dnešních drsnějších -náctiletých, z Tita Andronika je krvavá televizní kuchařka, hokejové utkání s královskou korunou místo puku zkondenzuje několik královražedných tragédií atd. atd. Vrcholem je nespíš rapová „story týpka, co měl černý tělo, balil bílý roštěnky a říkal si Othello“. Bonusem pak je Hamlet předvedený v pár minutách i pozpátku. I když se zrychlujícím se tempem ztrácejí hutnější „kondenzace“ semtam na srozumitelnosti, dechu a vtipu, jde v mnohém o inscenaci bravurní.
Drtit Shakespeara
Richard Erml 5. prosinec 2008 zdroj Reflex
Trojice amerických drzounů dostala před jedenadvaceti lety suprový nápad. Napsat si vlastní show - Souborné dílo Williama Shakespeara ve zkrácené verzi. Je to nápad pokrevně spřízněný kupříkladu s filmem a následným muzikálem Donaha! Pouze místo nezaměstnaných chlapíků jsme svědky exhibování tří herců, kteří podřízli velkého alžbětince jako svátečního krocana a teď z něj derou peří, aby šestatřicet her napěchovali do polštářku dvouhodinového představení. Buďto už neměli na nájem, říkal jsem si, a byl to akt čirého zoufalství, anebo naopak moc dobře vyčenichali, že takováto "jízda" bude mít potenciál kolosálního úspěchu. Jejich skupina RSC (Reduced Shakespeare Company) procestovala celý svět a dobyla Londýn. Po Shakespearovi na stejném principu "zdrcli" také bibli, historii světa či Hollywoodu.
Drzounská hra má pro inscenátory jediný vážný nedostatek: opravdu ji nemůže hrát každý. Předpokládá herce, kterým můžete uvěřit, že by měli tolik sebevědomí, zoufalství či drzosti si takovou hru nejenom sami napsat, ale navíc by v ní dokázali improvizovat a blbnout na kvadrát. Česká premiéra nemohla spadnout do vhodnějšího tvůrčího hnízda, než jakým je pražské Divadlo v Dlouhé s režisérem Janem Bornou a herci Janem Vondráčkem, Miroslavem Táborským a Martinem Matejkou. Američtí šoumeni si v důvěrné doušce dalším inscenátorům přímo říkají o maximální míru improvizace, a především aktuálního přizpůsobení jejich textu vlastnímu společenskodivadelnímu prostředí. Režisér Borna spolu s herci tuto pobídku využili do mrtě. Na scénu totiž nepřicházejí ani tak tři borci, kteří to publiku natřou, jako spíše lehce hysteričtí štvanci, cosi mezi podomními obchodníčky a českými námezdními herci "práce všeho druhu". Současně to ale borci jsou, třebaže v absurdních disciplínách, kupříkladu jak co nejrychleji odehrát Hamleta, jímž dvouhodinové, ve zběsilém tempu odehrané představení vyvrcholí.
Režisér Jan Borna, třebaže sám upoután na vozík, si v tomto hektickém temporytmu přímo libuje. Je v tom kus neveselé osobní posměvačnosti: kam se ženete, vy blázni. Kultura, společnost, civilizace samy sebe odsoudily k výkonnostním normám s katastrofálními následky. Nimbus rychlého úspěchu a dynamického života je směšný, absolutorium Shakespearova díla ve dvou hodinách je komickou metaforou všemožných rychlokursů a fastfoodů, jejichž hovadnost si už ani neuvědomujeme. Obdobně pronikavé úvahy vás naštěstí přepadnou nejdříve až ve frontě na šatnu po představení. Do té doby se budete královsky bavit a vůbec k tomu nepotřebujete zasvěcenou znalost Shakespeara. O něj vlastně ani tolik nejde. Od počátku je to jenom sázka, pokus, výzva, něco jako přeskočit na motorce Velký kaňon anebo padesát ležících lidí. V sázce není žádný lidský život, jenom naše instinkty, jestli se stále ještě dokážeme alespoň podvědomě bránit přívalu zjednodušených informací, a to nejen o Shakespearově díle.
Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka se skvěle doplňují, což je další podstatný předpoklad k brutálnímu mrzačení klasika. Vondráček s Táborským jsou za suverény, herecké egomaniaky, tak trochu zdvojení Hardyové, submisívnější Matejka jim účinně slouží jako nepostradatelný Laurel, a tedy i představitel ženských rolí. Na bruslích je ovšem zas nejsuverénnější Matejka, v rapování pak Vondráček. Není ale smyslem recenze vyjmenovávat všechna nápaditá řešení, jak se ve zkratce vypořádat s tou kterou Shakespearovou hrou. Divokou jízdu na klasikovi si musíte užít sami. Osobně mě ale stejně nejvíce bavila herecká extempore, kdy český herec vystoupí z role, a tedy i z onoho šoumenského rodea, aby si povzdechl nad svým tristním údělem.
Je libo pečenou dutou hlavu?
Jana Machalická 5. prosinec 2008 zdroj Lidové noviny
Chutná lidožroutská kuchyně a la Titus Andronicus, hiphopový Othello, Hamlet odemletý v rekordním čase i pozpátku - to je jen výsek ze shakespearovských hrátek tří Američanů, které pod názvem Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách uvedlo Divadlo v Dlouhé v režii Jana Borny a překladu Jiřího Joska. Shakespeare jako trpaslík na zahradu Autoři hry Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer text napsali pro své komediální improvizace. V roce 1987 jej uvedli v Kalifornii a za pět let měl premiéru v Londýně. Pro angloamerické publikum je hra vděčnější, jelikož jeho znalost Shakespeara je samozřejmá už od školních let. Nicméně bylo příjemným zjištěním, že mladí diváci v Dlouhé reagovali na sofistikované fórky, které právě s takovou znalostí počítají, vstřícně až nadšeně.
S textem, který do dvou hodin vměstnal 37 Shakespearových her (podobně je do programu natlačeno 154 sonetů, které pochopitelně nikdo nepřečte, leda s „obrlupou“), si výborně poradili tři herci Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka. Skvěle fungují jako klaunské trio dodržující schéma dvou suverénů a jednoho mírného nekňuby a jejich dryáčnické komediantství a vynalézavost maximálně komunikuje s diváky. Zjevně s chutí improvizují a vymýšlejí, ostatně netají se tím, že scénář hry jim byl spíš orientační mapou. Režisér Borna vtiskl celé mozaice pevný tvar a snažil se, aby ji spojilo jednotné téma. Bláznění se Shakespearem je tudíž i výsměchem všemu zhušťování, digestům a vlezlým nabídkám různých šuntů za hubičku, sugerujícím, že jde o výhodnou koupi, Však také na závěr diváky čekají nejenom trička s dramatikem ale i miminkovské dupačky a Shakespeare coby sádrový trpaslík na zahradu. Herci přicházejí na jeviště jako podnikatelé s kufříky, na kterých se skví písmena WS (což je název teleshoppingové firmy William Shakespeare International. Ti, jak se ukáže, jsou tu hlavně od toho, aby prodali svůj zmrzačený produkt, Vilíka slisovaného do dvou hodin. A tak se Romeo a Julie podobají Piramovi a Thisbé, tak jak je hrává Klubko se svou partou ve Snu noci svatojanské. Následuje cosi na způsob televizního vaření - aktéři krvavé tragédie Titus Andronicus nabídnou recept na hlavu zapečenou v těstě a marinované prsty. Historické hry se zase smrsknou do hokejového mače, kde se všichni místo o puk rvou o korunu. Nakonec dostane na frak Hamlet předvedený v nechutně zkrácené verzi, načež se všichni hanobitelé Williama sami vystřelí do vesmíru.
Jan Borna tento kabaret vystavěl s citem pro situační a slovní humor a také umí originálně zironizovat známá klišé a pohrát si s nimi v roztomile absurdních konotacích. Přesto nelze nevidět, že text má za sebou dvacet let života a najdeme v něm i slabší místa poněkud křečovitě dolující humor tam, kde není. Stejně tak by asi nebylo namístě tomuto zábavnému dovádění se starým dramatikem přisuzovat zvlášť hluboké významy.
Shakespeare výhodně, se slevou
Marie Reslová 5. prosinec 2008 zdroj Hospodářské noviny
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách - název hry, která měla v sobotu českou premiéru v pražském Divadle v Dlouhé, je dobrý reklamní slogan i ironická reakce na dobu, v níž slova „rychle a snadno“ vábí odevšad jako hlasy sirén.
Text, který představuje komprimát ze třiceti sedmi klasikových her, měl světovou premiéru v roce 1987 v Kalifornii, o pět let později v londýnském West Endu. Autory a zároveň prvními interprety jsou tři herci Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer. Jejich shakespearovská show si hraje s faktem, že v anglofonní oblasti je dramatikovo dílo do nekonečna omílanou školní četbou a jeho znalost jakýmsi společenským minimem, podobně jako v Čechách Babička. Stačí narážka a vybaví se celý výstup. Scénář má formu kabaretních čísel nejrůznějších žánrů, která si hrají s asociacemi a výkladovými klišé. Odkazuje také k fenoménu agentů prodejních akcí, Shakespearovy hry se nabízejí jako zboží - výhodně, zaručeně funkčně a se slevou...
V Dlouhé k textu přistoupili tvořivým způsobem a vtáhli jeho princip i jednotlivá čísla do současného českého kontextu. Inscenace Jana Borny pokračuje v jeho úspěšné a oblíbené kabaretní linii. Herci Jiří Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka vstupují na scénu jako „muži v černém“ - v tmavých oblecích, se slunečními brýlemi (kostýmy Petra Štětinová-Goldflamová). Agenti, prodejci a baviči v jednom. Na černých kufřících se skví zlaté iniciály WS. Stejné má William Shakespeare i teleshopingová firma WS International. Nabízejí klasika osvědčenými triky těch, kteří se nám pokoušejí prodat něco, co fakt nepotřebujeme.
Některá čísla jsou vtipná i scénicky efektní. Například Titus Andronikus, asi nejbrutálnější Shakespearova hra, kde se to hemží uťatými údy a kde je kruté matce jako pomsta předložen pokrm z jejího syna, je prezentován jako kuchařská show Hoši v akci. Slabší je to s Mackbethem, který se opírá o leitmotiv skotské sukně nošené naostro. Některé prezentace vycházejí z čistě slovního vtipu, jako například klasikovy komedie „všechny v jednom“ nebo šestnáctivteřinový Hamlet. Historická dramata naopak zdůrazňují „výpravnost“ opulentními torzy kostýmů a přeskupením dekorace, černých přepravních beden s rekvizitami popsaných názvy her, do monumentální skládačky (scéna Jaroslav Milfajt). Téma mocenských zápasů pak exponuje obří koruna, s níž se zachází jako s hokejovým pukem. Povedená jsou hudební čísla, která jsou dílem Jana Vondráčka, zvláště pak hiphopový Othello.
Přestože se v Dlouhé pokusili přetáhnout text do intelektuálnějších souvislostí, jeho prvotní funkce jednoduché, přímočaré zábavy je stále dost patrná, kdo by očekával rafinovanější humor nebo zobecňující přesah, odejde s prázdnou. Strhující herecké nasazení, vtipná hra s rolemi a múzičnost sehraného tria jsou hlavní kvalitou představení.
Shakespeare kradl náměty, kde a jak mohl
J. P. Kříž 5. prosinec 2008 zdroj Právo
Na první pohled počin chvályhodný: Sto padesát dva sonety dramatika ze Stratfordu nad Avonou za pouhých dvacet devět korun najdete v programu k činu rovnou takřka nedocenitelnému: Divadlo v Dlouhé hraje Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách Američanů Jess Borgesona, Adama Longa a Daniela Singera.
Musím být ale práv rejpalovsky kritické profese. Dva sonety trestuhodně chybí. Autoři pražské inscenace si nedali tolik práce, aby je s překladatelem Jiřím Joskem dohledali, takže na prostřední dvoustránce zeje zřetelná mezera. Zeptejte se mě na viníky - rád je prásknu. Režisér Jan Borna s kolektivem, zejména s dramaturgyní Barborou Futerovou.
Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka se na jevišti mrcasí do všech možných i nemožných shakespearovských postav. Berou útokem sedmatřicítku mistrových děl: hopem, někdy i hip hopem. Zdeněk Kaloč před měsícem uspal diváky v Opavě tříapůlhodinovým Romeem, a to už je i na Slezany trochu moc. Ti tři ho stihli i s Julií za sedm minut.
Othello jako "rapík" nemá chybu. Mouřenín jede k vraždě jako po másle. Titus Andronicus - kultivovaně lidožroutský televizní kulinářský kurz. Šestnáct komedii v jedné. Macbeth ve skotštině včetně trestů za vyslovení tabuizovaného jména zlosyna. Troilus a Kressida v plyšovém stylu. Královražedné shrnutí všech Jindřichů, Richardů, ale i Leara v hokejovém reji...
A nakonec málem dietní, bezlebkový Hamlet. Táborský se konečně dočkal vysněné role. I když ostatní mu ji moc nepřáli, takže inscenace skončila málem po 110 minutách. A tu Yorikovu lebku zapomněl vystresovaný herec v zákulisí. Jako přídavek - Hamlet za 19 vteřin. A pak i pozpátku!
Vše v bláznivém tempu, a v rytmu televizních show. S ironií ke spotřebitelskému quasikulturnímu konzumu s otravnými happy moderátory; čím méně IQ, o to víc makeupového sexappealu. Ti tři v desítkách rolí Shakespearova díla mají naštěstí obojího na rozdávání.
Hravost, velká dávka zdravé improvizace, elegantní aktualizace nad rámec textu autorů zastupujících americkou RSC (Reduced Shakespeare Company). Archandělé hájící meči plamennými neposkvrněnost Williamova díla budou mít samozřejmě ze Souborného díla W. S. ve 120 minutách nejméně šedesát minut zaražené větry. Místo doporučení jeden postřeh. Nevím jak kritici na premiéře, ale na první repríze pro obyčejné milovníky divadla tleskali diváci deset minut. Takže se ten Shakespeare s přídavky protáhl na minut sto třicet. A potom věřte titulům.
