Blbec k večeři

Blbec k večeři

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra12. prosinec 2009
  • Délka představení2:10 hod.
  • Počet repríz42
  • Derniéra19. leden 2012

situační komedie

V zemi galského kohouta se nerodí pouze vynikající víno a skvělé sýry. Snad díky pohnutým dějinám je Francie zemí, která rodí i znamenité komedie. Přinášíme vám jednu z nich, komedii plnou omylů, nedorozumění, gagů a vášní s mravoličným koncem. Pierre Brochant má s přáteli podivuhodný zvyk. Každý týden pozvou na večeři nějakého prostého, respektive hloupého člověka a celý večer se potom baví na účet tohoto „blbce, tupce, osla“, aniž by dotyčný věděl, že se mu společnost vysmívá. Dalším takovým obětním beránkem měl být i Francois Pignon, jehož největší zábavou je stavět modely různých budov ze sirek. Obvyklý večírek se ovšem nekoná. Situace se podle pravidel situační komedie zamotává, když Pierrovi oznámí žena, že jej opouští. Na pomoc nešťastnému manželovi zůstává pouze jednoduchý Francois, jehož vinou se do děje připlete spirituálně šílená milenka, škodolibý (ne)přítel a dokonce kontrolor daňového úřadu. Mistrně vybudovaná zápletka s jiskrnými dialogy pochází z pera francouzského autora Francise Vebera, který je známý i jako filmový autor a režisér.

Autor

  • Francis Veber

Asistent režie

Překlad

  • Antonie Miklíková

Kostýmy

  • Alice Lašková

Dramaturg

Scéna

Hudba

Lektor dramaturgie

Pierre

Archambaud, doktor

Francois

Kůň

Na Lidickou se dostavil Blbec k večeři

Vít Závodský 1. březen 2010 zdroj Kam v Brně

Dramaturgicky pestrá nabídka Činoherní scény Městského divadla Brno sympaticky dbá na repertoárovou vyváženost. Zatímco nynější sezonu zahájilo první české uvedení Bernhardova bizardního, divácky náročného dramatu Síla zvyku, zanedlouho následovala adventní (a příznačně také silvestrovská) premiéra ryze rekreativního žánru – populární komedie Francise Vebera (nar. 1937) Le Diner de cons (1993), Antonií Miklíkovou přeložená pod názvem Blbec k večeři.
Dvaasedmdesátiletý francouzský autor čtyř veseloher působí střídavě v Evropě a v Hollywoodu a věnuje se především filmu jako světově proslulý plodný scénárista a režisér (u nás známe např. snímky Velký blondýn s černou botou, Návrat velkého blondýna, Hračka, Drž hubu! a mnohé další). V souvislosti s rodinnou literární tradicí navazuje na labicheovskou a feydeauovskou linii galské (ale i v lecčem protikladné anglické) kompozičně přesné situační frašky s vtipnými dialogy, založené na rozporu vnějšího zdání a skutečné pravdy zobrazovaného charakteru. S oblibou variuje bizardní setkání dvou protichůdných, leč v podstatě podobně osamělých typů – zdánlivě sebejistého suveréna a neodbytně dotěrného outsidera. V případě Blbce k večeři (pařížskou realitou inspirovaného a r. 1998 Veberem rovněž natočeného) jde o zámožného nakladatele Pierra Brochanta (fešácky mladický Lukáš Hejlík), člena snobské metropolitní society, která se na pravidelných setkáních zlomyslně baví na účet speciálně vyhledávaných a pozvaných prosťáčků. Chystané soutěžení o největšího blbce však překazí nejen náhlá zdravotní indispozice, ale především sama potenciální oběť – subalterní úředník ministerstva financí Francois Pignon (Erik Pardus). Do dějových zvratů komorní hry, nenásilně respektující „pravidlo tří jednot“, postupně a víceméně v sekundujících pozicích zasáhnou i další figury (odcházející manželka Christine Jany Glocové, nevhod přicházející excentrická milenka Marléne Pavly Vitázkové, přítel Leblanc Alana Novotného, ortoped Archambaud Patrika Bořeckého a nejvýrazněji pak nebezpečně větřící daňový kontrolor Kůň v podání vskutku řehtajícího Martina Havelky), nežli se   původně zamýšlené pozice protagonistů obrátí. V detailně poučené dramaturgii Jiřího Záviše pochopitelně nejde o žádný repertoárový objev : po prvním českém uvedení na Kladně ji také v Brně už delší čas hraje v jiném překladu soubor Amadis. 

 Po předloňském úspěšném nastudování žánrově  spřízněného Kumštu od Yasminy Rezy ujal se Blbce k večeři v obvyklém týmu (výtvarník modernistického interiéru s rozličnými skulpturálními a obrazovými artefakty Jan Dušek, autorka kostýmů Alice Lašková, skladatel David Rotter) zkušený režisér Zdeněk Černín. Typově solidně obsazenou, textově mírně redukovanou a řemeslně spolehlivou předlohu udržel na víceméně konverzační rovině (temporytmicky zatím ještě usazované), kdy jsou civilně autentické, vhodně nuancované situace ozvláštňovány  několika pohybovými etudami a fraškovými trapasy. Do absurdna přechylovaný večer se nebrání  ani momentům dojímavě sentimentálním či lehce moralistním. Jeho přirozeným úběžníkem zůstává kultivovaná, detailně mimicky propracovaná a interpretačně ukázněná kreace Pardusova nekarikovaného, usměvavě sympatického, v empatické obětavosti zmatky působícího tragikomického titulního „hrdiny“. Navenek neokázalá Černínova inscenace je v repertoáru MdB nejen vítanou protiváhou muzikálově rozmáchlé Hudební scény, ale také dalším dokladem toho, že adjektivum „bulvární“ nenese automaticky pejorativní přídech. 
                                                                                       

Standardní Blbec

Pavel Růžička 1. únor 2010 zdroj Kult

Blbec k večeři je konverzační komedií pro sedm herců na jevišti, osmým je hlas v telefonu. Přesto lze hru s jistou nadsázkou označit jako „one man show“, ve které Francois Pignon boduje proti všem ostatním. Filmový Pignon, již zesnulý herec Jacques Villeret, hrál postavy dobromyslných a lehce přihlouplých tlouštíků vícekrát, měl k tomu ostatně velmi vhodnou vizáž. Více než kdy jindy tak o úspěchu či neúspěchu představení rozhodovalo obsazení této titulní role. V MdB je „za Blbce“ Erik Pardus, a jde mu to znamenitě - se svými fotografiemi sirkových staveb je nezdravě vlezlý, s telefonními přehmaty naivně udivený a jako popletený vyhazovač Brochantovy manželky Christine (tu si zahrála Jana Glocová) naprosto nekompromisní.

S Blbcem k večeři se v Městském divadle vydali raději osvědčenou cestou, adaptace se pevně drží originálu, diváci se ale dočkali i několika oblíbených „aktualizací“ textu. Jména postav zůstala francouzská, až na jednu - Veberův Cheval doznal českého překladu Kůň. Můžeme-li výkony ostatních zúčastněných herců označit za standardní - dobré, Kůň Martina Havelky se tomuto hodnocení živelně vymyká. Přísný finanční kontrolor, jenž na konci večera přijde o iluzi manželčiny věrnosti, při svém pobytu na jevišti místo smíchu řehtá a svým ironickým nadšením strhává i diváky. Důkaz, že i menší roli lze velkolepě uchopit. Černínův Blbec k večeři je sice standardem, ale proklatě vysokým.
                                                                                                            

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->