Adéla ještě nevečeřela

Na scénách Východočeského divadla Pardubice se v nedávných dnech konal devátý ročník festivalu GRAND Festival smíchu. Jak již název napovídá, jedná se o přehlídku těch nejlepších divadelních komedií z celé ČR za poslední dobu. A svého zástupce zde měly i komedie hudební, potažmo muzikálové. My jsme se pochopitelně vypravili na část soutěžní (byť se například v nesoutěžní části objevila výborná ostravská inscenace Semaforské “Kytice”), kde se představilo jedno v současnosti velice populární představení, v současnosti v prakticky identických verzích uváděná hned na dvou scénách najednou – hororová komedie  Ondřeje Brouska a Radka Balaše na motivy legendární parodie Oldřicha Lipského a Jiřího Brdečky „Adéla ještě nevečeřela“- v původním nastudování Slováckého divadla Uherské Hradiště.

Do Uherského Hradiště jsme se chystali pro srovnání dlouho, však jsme vám ho u recenze pražského uvedení sami slíbili  recenze pražského uvedení sami slíbili a jelikož naši snahou je sliby plnit, nakonec jsme se rozhodli navštívit právě pardubické hostování, vzdálenost od Prahy je přeci v tomto případě zanedbatelná.  Srovnání obou provedení připravil Pavel, takže stačí  jen pár řádků.

Obě dvě inscenace lze porovnat velmi snadno a zároveň těžce. Snadno proto, že pražská inscenace v Divadle Broadway je prakticky režijním klonem hradišťské a tím, že měla premiéru o pár týdnů později, přidává si k ní další prvky, možná i díky větším technickým možnostem (projekce, zřejmě i rozehranější vtípky). Těžkosti pak nastávají v tom, že i přesto je celá atmosféra představení odlišná.

Uherské Hradiště, které drželo status světové premiéry se spolehlo prakticky na čistou divadelní formu a to se vyplatilo. Jiná, ovšem ve výsledku nepříliš rozdílná je i scénografie Jaroslava Milfajta (pražská inscenace si z ní vypůjčila loutku hlavní rostlinné hrdinky).Zcela odlišné, ale nápadité jsou kostýmy Johany Schofieldové – Izbické (Dívčí trio, sympaticky provázející celým příběhem, vás například na počátku obou polovin pozdraví jako divadelní uvaděčky, atd.). Každé číslo je velmi kompaktní, i choreografie režiséra Radka Balaše mají větší řád, všichni zpívají naživo a až na drobná zaškobrtnutí velmi dobře (snad se někdy dočkáme verze  i s živou kapelou, bylo by to stylové a Brouskova hudba by si to s hity jako “Láska je akrobat” a “Kriminalista”, zasloužila, mimochodem,  “Sondheimovské” finále první půle je stále stejně fascinující). Na co se ale Slovácký soubor spoléhat nemůže, to jsou mediální hvězdy. Ale vlastně, proč by měli?

Mají přece hvězdy své, sice pouze lokální, ale šlape jim to úžasně. Například famózní Tomáš Šulaj – naprosto jiný Nick Carter, než elegánové nad věcí Aleš Háma a Petr Vondráček, potažmo filmový Michal Dočolomanský. Šulajův Nick Carter je totiž zdravě sebevědomý noblesní superhrdina, navíc dokáže, proč nejsou prakticky potřeba doplňující projekce, člověk takového formátu přece umí všechno odehrát sám a mistrně! Zároveň vzejde na mysl, zdali nemohli být na Cenu Thálie nominováni dva představitelé Ruperta Von Kratzmara Jiří Langmajer a Jiří Hejcman, byl by to totiž nadmíru zajímavý souboj! Hejcman je totiž v této roli ještě zdařilejším a přirozenějším záporákem, v rámci žánru značně karikovaným. Komisař Ledvina v podání Martina Vrtáčka je zase roztomilou, typově přesnou figurkou, zkrátka, jak to má být.  Stejně je na tom i Nickova láska Květuška. Tu ztvárňuje Andrea Nakládalová – naivkou je vskutku úžasnou, pěvecky na miniaturní místečka také moc dobré. A pro opravdové fajnšmekry je tu Josef Kubáník v roli Von Kratzmarova komorníka, který jakoby přišel na návštěvu z nějakého pořádně „béčkového“ hororu, ta stylizace je dokonalá! Pochválit musíme i všechny tři „vypravěčky“, střídající v příběhu úlohy dle potřeby – jmenovitě tedy Pavlínu Vaškovou, Jitku Joskovou a Terezu Novotnou – Mikšíkovou.

Květina disponuje ŽIVÝM mužským hlasem Petra Čagánka, což jistě potěší všechny, co znají americký tématicky dost spřízněný muzikál Alana Menkena a Howarda Ashmana „Little Shop Of Horrors“ (“Malý krámek hrůz”, v Brně na začátku 90. let minulého století hráno jako „Kvítek z hororu“), který je pro “Adélu” samotnými autory nepopíratelnou inspirací, i když pro neznalce a příznivce pražské inscenace tento fakt bude působit asi poněkud zvláštně, jedná se o logický, funkční a navíc nesmírně vtipný krok.

Osobní sumírovací vsuvka: Ano, jsem příznivcem čistě divadelních řešení (projekce mi zde chyběla pouze jedna jediná (filmová společnost se lvem), jinak se mi nestýskalo ).  „Little Shop of Horrors“ je pro mou osobu kultovní záležitostí (a pro objevení ještě více vtípků v „Adéle“ je dobré jej znát). Pokud jste na tom nejméně v jednom bodě stejně, je nabíledni, že to hradiští u mě museli po stránce komplexnosti vyhrát.

O dramatické rozdíly se ale nejedná, vy, diváci si tedy vyberte tu inscenaci, vaším naturelem či lokalitou bližší. Skvělé by dozajista bylo, kdyby si toto srovnání mohla dovolit většina z vás a tak doufejme v další hostování někde jinde.

Jak již naznačil Ondřej ve své recenzi, já se dnes spíše zaměřím na porovnávání nastudování Divadla Broadway a Slováckého divadla v Uherském Hradišti, jehož “Adélku” jsme společně s Ondřejem viděli na hostování v Pardubicích v rámci “Grand festivalu smíchu“.

Na začátek musím vyzdvihnout skvělou hudbu Ondřeje Brouska a texty Radka Balaše, též režiséra obou nastudování. Obojí nepostrádá originalitu, která se pomalu z českých muzikálových scén vytrácí. Především v Divadle Broadway je znatelný odstup od ostatních popových muzikálů, protože Adéla působí spíše retro dojmem a je plná hudebních odkazů, které ocení především fanoušci hudebního divadla.

Kdo by očekával, že Radek Balaš na dvou různých scénách vytvoří dvě stejná představení, byl by nejspíše zklamán. Slovácká Adéla na mě působí takovým odrazovým můstkem pro pražské nastudování, zkoušení diváků a sledování jejich reakcí a v závislosti na nich bylo utvořené pražské již zcela vypointované a dokonalé představení. Některé scény zkrátka postrádaly vtip - například scéna příjezdu Nicka Cartera do Prahy je bez dud poněkud prázdná a obyčejná. A scéna “Láska je akrobat” byla i díky výkonu (viz níže) Květušky o několik stupňů níže za Prahou, kde je tato scéna vrcholem představení. Zamrzí také absence poslední písně, která je v Praze opravdu zajímavým a nápaditým finále, kdežto Slovácké divadlo hraje tuto píseň do děkovačky.

Uherská Adéla je také skromnější, co se týče použitých technologií. Na projekce můžeme zapomenout, v některých případech skutečně chybí, velice se mi však líbil začátek druhé půle, kde je projekce o životě Zahradníka zcela bravurně odehrána živě Nickem Carterem Tomášem Šulajem.

Chudší je také scénografie Jaroslava Milfajta, ale v případě tohoto představení o ní příliš nejde (ani v Divadle Broadway se nedočkáme přílišných zázraků), o příčku níže jsou ale kostýmy Jolany Schofieldové-Izbické, především ten Nicka Cartera. Scénické zpracování rostliny Adély zůstává až na malé vizuální rozdíly stejné v obou nastudování. Velkým rozdílem je její hlas - Adélu totiž zpívá Petr Čagánek, a to živě. Přesto dávám přednost ztvárnění Moniky Absolonové, která sice v Praze zpívá ze záznamu, ale ženský hlas ke kytce se ženským jménem mi sedí více.

Co se Slováckému divadlu nedá upřít, je profesionalita a divadelnost. Účinkující skutečně hrají, v případě mužských výkonů i lépe zpívají, bohužel jim to plně kazí ženy - dívčí trio ani Květuška příliš neoslnily. U company oceňuji především živý zpěv.

Výkon Tomáše Šulaje jsem nakousl již výše. Dá se říci, že každý představitel Nicka Cartera je jiný a Tomáš Šulaj je takovým zajímavým kompromisem mezi pražskými Alešem Hámou a Petrem Vondráčkem. Bravurní byl také jeho úhlavní nepřítel Rupert Von Kratzmar alias Zahradník Jiří Hejcman, který podal nejlepší herecký i pěvecký výkon večera. Martin Vrtáček (Komisař Josef Ledvina), Josef Kubáník (komorník Kratzmara), Vladimír Doskočil (Albín Boček) a další mužští představitelé zvládli své role skvěle a není třeba žádné kritiky. Z žen vynikala především Irena Vacková (Hraběnka Thunová) a jak jsem naznačil výše, jinak neměl ženský soubor co nabídnout. Květuška Andrea Nakládalová nepřesvědčila příliš herecky a při své jediné písni ani pěvecky. Ani dívčí trio ve složení Tereza Novotná-Mikšíková, Jitka Josková a Pavlína Vašková nijak nepřekvapilo a jeho výstupy byly spíše průměrnou výplní.

Byť jsem naznačil některé odlišnosti, stále máme před sebou představení podobné Praze, ale je zde jedna velká odlišnost - Slovácká Adéla se neumí odvázat. V Praze můžete Adélu vidět několikrát, ale pokaždé vás účinkující něčím překvapí, vymyslí si nový vtip, samozřejmě v rámci vkusnosti představení. Ve Slováckém divadle se hraje přesně podle scénáře, který sám o sobě vtipných situací skýtá poněkud méně. Divadlo by mělo reagovat na aktuální podněty, mělo by být proměnlivé, alespoň tak ho vidím já. Pokud se chci dívat stále na stejné představení, pustím si raději film a v divadle si vyberu takový kus, který mě skutečně pobaví a překvapí.

Závěrečný verdikt? Praha jasně vyhrála, nelze však říci, že by byla Slovácká Adéla špatná. Je více divadelní na úrok vtipu, který však od hudební komedie očekáváme nejvíce. Některé výkony velice mile překvapily, jiné zůstaly v průměru. Celkově však jde stále o stejně kvalitní Adélu a neznat pražskou verzi, byl bych spokojený. Pro diváky, kteří zhédli představení v Divadle Broadway by však mohla být Slovácká Adéla zklamáním.