INSCENACE ROKU – NOMINACE – ŽEBRÁCKÁ OPERA
Vladimír Just 7. leden 2020 zdroj www.divadelni-noviny.cz
(…) V inscenaci, jež si na rozdíl od jiných na Havlovi nevylámala ani zub, se důsledně „přiznává“ všechno: živá hudba, divadlo na divadle, nápověda jako první pomoc při utonutí v náročné dramatické partituře, bavičství, jež se nám dostalo už i do podvědomí a dáváme mu úchylně průchod i před Hynaisovou oponou, a celková lehká pokleslost, jež sluší hře, předloze i aktuálnímu přesahu do našeho zasmrádlého Babišova. A taky „šmírácky“ obnažené zákulisí s ochrankou s vysílačkami, střežící před nežádoucími vpády undergroundu kukátkovou krabici. (…)
ANATOMIE MOCI A LŽI
Vít Závodský 2. prosinec 2019 zdroj Týdeník Rozhlas
K výročí sametové revoluce sáhly mnohé české scény k tvorbě Václava Havla. Několik zvolilo Žebráckou operu. (…) Počátkem sezóny, který tu tradičně náleží pražské režisérce Haně Burešové, se k nim přiřadilo Městské divadlo Brno. (…) Pod šedou „krabicí“ s obměnitelnými interiéry (výtvarník Tomáš Rusín) muzicíruje orchestr partituru Petra Hromádky; demagogické monology v ironickém kontextu střídají leitmotivické repliky, princip zrcadlení je naplněn obsazováním (výrazná Markéta Sedláčková) do příbuzných postav. Fešáckého polygamistu Macheatha (suverénní Petr Štěpán) i usedlého cholerika Peachuma (Jan Mazák) přelstí policejní šéf Lockit stylově přesného Viktora Skály.
JAK NEJLÉPE SLOUŽIT ŽEBRÁCKÉ OPEŘE?
Josef Mlejnek 12. listopad 2019 zdroj Divadelní noviny
(…) Stejně jako u svých dosavadních, většinou velice úspěšných opusů na této scéně se pražská režisérka mohla spolehnout na silný ansámbl. Jan Mazák zpodobuje Peachuma jako zdatného švindlíře a cynického manipulátora, ale zároveň jako starostlivého otce, a vybuchuje-li spravedlivým hněvem, ani o milimetr nepřehrává. (…) Majitelka dámského salonu Diana (Alena Antalová) vede správné marketinkové řeči o nezadržitelném pokroku a nutnosti jít s dobou, ale brzy je jasné, že za proklamativním leskem se skrývá stará bída.
Silou brněnského představení jsou především mužské figury. Kromě Peachuma je to Macheath Petra Štěpána: v jeho slovech i pohybech se snoubí protřelost s procítěností, okořeněné zásvity nenápadné ironie (je jí přesně tolik, kolik je třeba). Bravurně zvládá malá herecká divertimenta, ať už jde o obraz měšťáckého ideálu štěstí při balamucení dcery šéfa londýnské policie Lucy (Eliška Skálová) v pověstné scéně se šunkou s vejci a kakaem, nebo při lekci děvkařství, již uděluje v knajpě svým kumpánům. V „manželské“ scéně s Polly a Lucy dokáže Štěpánův Macheath „dialekticky“ přesvědčit nejen obě děvčata, ale snad i sebe, že v jeho případě nejde o prachsprostou bigamii, ale o vyšší, náročnější a pokrokovější formu monogamie. (…)
ŽEBRÁCKÁ OPERA PODEZŘELÁ I NEPODEZŘELÁ
Vladimír Just 1. listopad 2019 zdroj Literární noviny
(…) Autory úpravy (Hana Burešová, Štěpán Otčenášek) i ostatní inscenátory (živě provozovaná hudba Petra Hromádky, scéna Tomáš Rusín) nesvazovala ve vztahu k Havlově textu pražská pietnost. (…) Našli odvahu vytvořit k Havlově hře druhý hrací plán. Ten z většiny nástrah partitury učinil přednost. Hraje se tu Havel jako důsledné divadlo na divadle. (…) Hraje se i o Havlovi jako ikoně, již je třeba chránit před rušivými vpády „podezřelého“ undergroundu, hraje se skryté zákulisí a ochranka s vysílačkami před vetřelci, narušujícími hladký chod mechanismu (jde vlastně o invenční rozvinutí jindy dost trčící postavy Opilce: tady je to díky autentické figuře lídra kapely Děti kapitána Morgana Jaroslava Záděry rámcující motiv večera). Sem patří i mimicko-pěvecké miniforbíny, hrané před skvostnou replikou Hynaisovy opony ND na struně zveřejňovaného trapna, jimiž herci, po disciplinovaně odvedeném výkonu „uvnitř kukátkové krabice“, dávají průchod svým utajeným sklonům k bavičství a jsou všudypřítomnou ochrankou vymeteni. (…) Po antihrdinském Macheathovi v Krobově inscenaci z roku 1995 jsem se domníval, že za mého života už nikdo Ladislava Smoljaka nepřekoná: brněnský Petr Štěpán, ač úplně jiný a stejně svůj, se této nezapomenutelné kreaci myslím vyrovnal.
ŽEBRÁCKÁ OPERA
Jiří P. Kříž 1. listopad 2019 zdroj Xantypa
(…) Čím je Havlova variace na kousek Johna Gaye a po něm Bertolta Brechta najednou zase aktuální? Své lotry – šéfy zlodějských organizací Peachuma, Macheatha a velitele policie Lockita – vybavil Havel jazykem vyšší společnosti, formulacemi intelektuálů, filozofů, právníků, akademických diskutérů, návštěvníků vybraných salonů. Z nízkosti je usvědčuje pouze domácká umolousanost, pozérství, přetvářka a absence morálních hodnot, které prohlašují za přebytečný přívažek existence. Každý po svém u moci buduje svatá maskulinní trojice v těsné spolupráci finální fúzi budoucnosti. Pilně a vytrvale, nezávisle na vladařích i na občanech. Přesto se smysl jejich profesí podle Havla nakonec vlastně vytrácí. Zjednodušeně řečeno, nemají už koho podvádět, udávat, zrazovat, práskat, odhalovat, lapat, zavírat, ba ani popravovat. (…)
KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY J. P. KŘÍŽE
Jiří P. Kříž 30. září 2019 zdroj www.divadelni-noviny.cz
Není u nás příliš divadel, která by někdy nehrála Žebráckou operu Václava Havla. (…) V brněnském Městském divadle měla v polovině září premiéru inscenace Hany Burešové. (…) Je zřejmé, že s Václavem Havlem si Burešová rozumí a že se její Žebrácká opera opět zařadí k jejím úspěšným moravským opusům. (…) Režisérka umístila postavy Havlovy hry na jeviště vybavené ničím menším než Hynajsovou oponou vypůjčenou z národní Zlaté kapličky, s kapelou Dana Kalouska v orchestřišti vyvýšeném takřka na horizont portálu a šmidlající podle not Petra Hromádky. (…) Musí být radost pracovat se souborem, jakým je brněnské divadlo v Lidické ulici. (…) Jevišti vládne Jan Mazák jako umolousaný a všehoschopný křivák Peachum, maličko závislý na manželce, mocné kuchyňské puťce v pojetí Markéty Sedláčkové. Ta si vystřihla ještě policajtskou paničku Lockitovou. V té druhé dvojici robotem domácnosti je mimo službu naopak Bill Lockit. Děvkaře Macheatha hraje Petr Štěpán jako strojeně lyrického sňatkového podvodníka, o to víc však zcela bezskrupulózního mafiána, pozéra a pragmatika moci. (…) Za nitky podle vlastní strategie, plánů a společenského postavení tahá Lockit Viktora Skály. (…) Smysl jejich profesí se – přesně podle Havla – nakonec vlastně vytrácí. Zjednodušeně řečeno, nemají už koho podvádět, udávat, zrazovat, práskat, odhalovat, lapat, zavírat, ba ani popravovat. S jedinou výjimkou: za všechny to odskáče nezávislý kapsář Harry Filch (Aleš Slanina), poctivý zloděj pevných profesních zásad, proto nepohodlný všem. (…)
HAVEL JE I DNES TREFOU DO ČERNÉHO
Luboš Mareček 26. září 2019 zdroj Lidové noviny
(…) V režii Hany Burešové vznikla zábavná inscenace s výmluvnými přesahy k dnešku. (…) Výsledkem je tvrdě cynický pohled na mechanismy moci, ale i vztahy v jakékoliv totalitní či zkorumpované společnosti. (…) Divák přesně cítí, že všichni tito hochštaplerští svatouškové a jejich nóbl jazyk jsou vlastně jenom rétorickou zástěrkou špinavostí a podvodů, jak to známe i z reality dnešních dnů. Možná jen se všichni ti podvodníci kolem už ani nesnaží tolik schovávat za naoko duchaplnou mluvu a ušlechtilé myšlenky. (…) Režisérka nedělá z Havlovy hry doslovnou moralitu nebo mravoučnou satiru. Naopak za použití herecké naivní přímočarosti, scénické panoptikálnosti a okatých klišé vystrkuje k publiku směšný obrázek, tedy jak to funguje, když se zločin a zákon takto naoko ušlechtile bratříčkují. Výsledný nenuceně jízlivý a parádně svižný dojem umocňují v tomto stopadesátiminutovém večeru všechny scénické složky. K inscenaci stvořil výtečnou ryčnou muziku Petr Hromádka. (…) Prostá scéna Tomáše Rusína představuje obrovskou šedou krychli. (…) Burešová vše inscenuje jako epické a důsledně přiznané divadlo. (…) Inscenace je ovšem jedinečná zejména v práci s herci. Představení je ukázkou opravdu mistrovských výkonů ve zvoleném a popisovaném žánru. (…) Jednou z kvalit inscenace je totiž právě obsazení Petra Štěpána do hlavní role zlodějského šéfa a sukničkáře Macheatha. Jde o jeden ze špičkových výkonů protagonisty v poslední době. Štěpán naprosto přesně zužitkuje svůj cit pro jazyk, slovní pointu i záměrným přehráváním intonace. Burešové inscenace je ovšem skutečným defilé zdařilých výkonů jako je Macheathův konkurent v podání Jana Mazáka tady prohnaného, k policii úslužného a domácky uťápnutého Peachuma. Výtečná je Markéta Sedláčková v roli jeho pragmaticky i hlasově zdrsnělé ženy nebo Radka Coufalová coby osudová děvka Jenny. A dá se pokračovat chválou na obě Macheathova děvčata Polly a Lucy, jak je hrají Katarína Mikulová a Eliška Skálová. (…) Návraty k tomuto Havlovu textu mají smysl a takto i dnes představují herecké a divácké zisky.
ZASE TEN HAVEL?
Peter Stoličný 20. září 2019 zdroj www.eurozpravy.cz
Městské divadlo v Brně uvedlo jako svou první činohru sedmdesáté páté sezóny hru Václava Havla Žebrácká opera. (…) Ujali se jí dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová. Kukátkové jeviště Tomáše Rusína mělo výbornou atmosféru uzavřeného prostoru, do kterého se občas nečekaně vcházelo a vycházelo. Civilní kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové přesně uváděly a doplňovaly postavy inscenace. A živá hudba skladatele Petra Hromádky s hudebním nastudováním Dana Kalouska výborně svou skoro až smutnou groteskností dotvářela atmosféru toho podivného podvodnického příběhu. Z herců excelovaly dvě postavy: Jan Mazák, dobrácký taťka a mazaný šéf Peachum, a na druhé straně fešák a svůdce, konstruktér bizarních přesvědčovacích metod Petr Štěpán v roli druhého gangstera Macheatha. Ty dva herecké výkony byly brilantní. (…) Oduševnělost těch dvou vytvářela nádhernou komiku. K tomu ještě přesvědčivé manželky zločinců, Markéta Sedláčková. A Eliška Skálová také výborná jako Lucy. A nezapomeňme na majitelku bordelu Dianu, kterou moc hezky a šarmantně zahrála Alena Antalová. Viktor Skála jako velitel policie byl stejný gauner jako zločinci, které honí, a bylo vidět, jak se v té postavě s radostí zabydlel. (…) Havel promlouvá k divákovi zajímavým jazykem. Mnozí jeho hry hodnotí jako absurdní. Mně se takové nezdají. Spíš je absurdní doba, ve které se ty příběhy odehrávají. A hlavní absurdita je, že jeho hry byly aktuální v pitomé totalitě, ve které jsme žili, i v době dnešní. (…)
