Hrabal a muž u okna

Muž, který pozoroval – spisovatele a básníka Hrabala

Na činoherní scéně Městského divadla Brno byla v sobotu 6. listopadu 2021 uvedena černá komedie Hrabal a muž u okna. Šlo o další z premiérových titulů odložených z důvodu protiepidemických opatření. Koronavirus se tak mj. prosadil jedinečným dobovým fenoménem, kdy premiéře může předcházet hned několik „repríz“. Bude-li se covid snažit jak dosud, vznikne možná nová tradice. Hned úvodem třeba říct, že publikum hru (aktéry pevně již uchopenou a usazenou) příznivě přijalo a závěrem po právu ocenilo spontánním upřímným potleskem. Představení se hrálo za přítomnosti autora; při závěrečné děkovačce viditelně zdařilou realizací dojatého. Nositel Bavorské literární ceny (1998) Bernhard Setzwein (1960), rodák z Mnichova, náleží mezi nejznámější bavorské spisovatele. Píše lyriku, beletrii i literaturu faktu, je autorem divadelních her. Velmi dobře je obeznámen s děním u nás, má blízký vztah k české literatuře. (…) Setzweinův text zaujme nejen obsahem, zajímavý je i formou. Autor pojetím hry i specifikou svého textu projevil porozumění a blízkost k Hrabalovi. Vystihl jeho poetiku, celému ději vdechl surrealistickou, často groteskní atmosféru. Zuzana Čtveráčková, autorka výborného překladu do češtiny, upozornila výstižně, že text i formální podobou připomíná báseň. Dlouhé, obsažné monology fízla Dudka jsou současně až jakousi litanií, plnou znejistění, nepochopení, zmatenosti i úzkosti z vnímané změny: zmizení sledované osoby. To mu bere dřívější jistotu, ze svědomité, pečlivě dosud vykonávané služby. Náročný part ústřední postavy Dudka svěřil režisér Janu Mazákovi, který ji výborně zpodobnil. Role, často dlouze monologické se úspěšně chopil bez nejmenšího zaškobrtání v textu, za často prudce se měnícího emočního doprovodu. Úspěch celé hry spočíval především na něm. Nelze však opomenout ani výkony dvou do děje postupně vstupujících hereckých partnerů: Radky Coufalové, (Lenka) a Viktora Skály (Hrabal). Představa režie, začínající volbou hereckého obsazení a vypodobněním charakterů všech tří postav, šla myslím, v přesném souladu s autorským záměrem, celé osmdesátiminutové představení (bez pauzy) udržovalo diváky v pozornosti a napětí. Vstupy dvou ve vedlejších rolích, posílily dynamiku hry, byly i impulzem k většímu otevření se Dudkovy výpovědi o sobě samém. (…) Vše se odehrává na realisticky pojaté scéně Jaroslava Milfajta v chatce, spíš zakrámované boudě, ideálním pozorovacím stanovišti, nad obydlím sledované osoby. V prknech chatrče nechybí otvory od suků, též umožňující pozorování. Občas se diváku odkryje letmý pohled na lesní porost obklopující chatovou oblast v Kersku, kde žil spisovatel i jeho sledovatel. Kostýmy Andrey Kučerové, dobově volené, dotvořily atmosféru podkreslenou hudbou Zdenka Merty a světelnou režií Davida Kachlíře. Zdařilému, velmi zajímavému představení daly ten správný punc výborné herecké výkony, především výrazně uchopené zpodobnění ústřední osoby Dudka, donašeče, muže, který pozoroval – spisovatele Hrabala. Teatrologové a divadelní kritici, kteří každoročně sledují i hodnotí herce ve výrazně ztvárněných rolích, by neměli opomenout všimnout si Jana Mazáka v této roli. Na českou premiéru se v daném případě snad až příliš čekalo, ale MdB se příležitosti jako první úspěšně chopilo a výsledek se dostavil. Text hry by mohl vzbudit pozornost dramaturgů zejména komorních scén.

Černá komedie pro herce Jana Mazáka

Je málo her pro jednoho herce – tzv. One Man Show. Hra o Bohumilovi Hrabalovi z pera německého autora Bernharda Setzweina patří téměř do tohoto žánru. Vystupuje v ní Jan Mazák a v kratším vstupu také suverénní, ovšem už snový spisovatel Hrabal, kterého hraje Viktor Skála a ještě Lenka, mladá žena ve výborném podání Radky Coufalové. Ta zbožně uctívá velkého spisovatele. Je zvědavá a trochu naivní. Jde o specificky, poetickým způsobem psanou hořkou komedii německého spisovatele, o jednom z nejvýznamnějších českých literátů 20. století. Nenásilným způsobem mapuje Hrabalův život a dílo i atmosféru doby. (…) Režisér inscenace Stanislav Moša hru uvedl v překladu Zuzany Čtveráčkové, která ji pro Městské divadlo v Brně objevila. (…) Nádhernou absurditu zahrál v náročné roli Jan Mazák. Zprvu může mít divák dojem, že svým expresivním výkonem herec trochu přehrává. Až dodatečně si však uvědomí, že se na jevišti, v oné chatě pohybuje blázen. Ten fízl není normální. Absurdní doba (ve které jsme my starší přežili většinu života) postihla človíčka Dudka posedlostí sledovat...a práskat. /Když jsem byl dramaturgem divadla Nová scéna v Bratislavě, nabyl jsem dojmu, že tam téměř každý udával každého. Až jsem z toho divadla utekl. Psal se rok 1980./
Nejednou jsme v této hře svědky udavačské dychtivosti. Je to vlastně maniodepresivní psychóza, bez které nemůže postižený člověk žít. Stane se součástí jeho osobnosti a naplněním tužeb nemocného. Ano, donašeč Dudek je vlastně nemocný člověk, ale existuje v nemocné společnosti, takže se vlastně cítí normálně. Jan Mazák zvládl svou postavu bravurně. Díky tomu a také režii a úpravě Stanislava Moši vznikla velmi zajímavá a emocemi nabitá inscenace.