Profesor Jan Dušek byl jednou z nejvýraznějších osobností moderní scénografie uznávanou doma i v zahraničí. Scénografii absolvoval na pražské DAMU jako jeden z posledních žáků ve třídě legendárního profesora Františka Tröstera, na něhož vzpomínal jako na zásadní osobnost, která ho naučila brát práci velmi vážně, ale sebe sama ne. Inspirací mu byl i František Zelenka a jeho divadlo v limitovaných podmínkách terezínského ghetta.
Po ukončení studií v roce 1967 nastoupil do angažmá v tehdejším Státním divadle Ostrava, jež záhy vyměnil za ostravské Divadlo Petra Bezruče. Na počátku 70. let stálé angažmá ukončil a přešel do svobodného povolání. Od té doby spolupracoval téměř se všemi českými divadly a s režiséry několika generací. Velmi významná byla jeho spolupráce s Divadlem Na zábradlí, a to jak s jeho pantomimickou skupinou pod vedením Ladislava Fialky, tak s činoherním souborem, zejména v éře režiséra Evalda Schorma. Jeho tvorba se nikdy neomezovala jen na oblast činohry, zahrnovala také operu a velmi často i balet, a tak se při své práci setkal i s většinou předních choreografů.
Během téměř šedesátileté praxe navrhl přes šest set scénických výprav, u řady z nich byl také autorem návrhů kostýmů. Duškův výtvarný rukopis byl nezaměnitelný. Jeho scénografie byly vždy přesné, citlivé, vizuálně výrazné a hluboce propojené s divadelním příběhem. Jeho návrhy scénických dekorací, prostoru a kostýmů přinášely originální a výstižné řešení inscenací i práci s neobvyklými materiály a předměty, jako např. provazy, plátna, koberce, papírové kartony apod., jež umožňovaly variabilitu a funkčně komunikovaly s herci a tanečníky. Jeho stylu, který výtvarnou stránku úzce propojoval s hereckou akcí, se začalo říkat akční scénografie.
Byl také dlouholetým pedagogem scénografie na DAMU, kde dosáhl profesury a téměř třicet let katedru scénografie vedl. Významnou roli sehrál také jako první porevoluční děkan DAMU, kdy byl ke kandidatuře na tuto funkci vyzván samotnými studenty a podílel se na přechodu školy k demokratickému fungování. Pedagogické činnosti se v rámci řady stáží hojně věnoval také v zahraničí.
Svou tvorbu pravidelně vystavoval na Pražském Quadriennale a s úspěchem se zúčastnil i řady mezinárodních scénografických výstav, např. na Trienále v Novém Sadu v 70. letech byl za svou tvorbu vyznamenán na předních příčkách. Z domácích významných ocenění získal Cenu Alfréda Radoka 1996 za výpravu k inscenaci Othello v Městském divadle Brno. Zde se v průběhu let 1996–2010 podílel na vzniku více než třiceti inscenací, např. Heda Gablerová, Kean IV., Hra o lásce, smrti a věčnosti, Amadeus, Les, Mistr a Markétka, Naši furianti, Zkouška, Sluha dvou pánů, Svět plný andělů, Libuša, Libertin, Přelet nad kukaččím hnízdem, Hráči, Čekání na Godota, Racek, Bouře, Ginger a Fred, Slaměný klobouk, Marie Stuartovna, Poprask na laguně, Equus, Kumšt, Kočka na rozpálené plechové střeše, Blbec k večeři či Oidipus král. V listopadu 2025 obdržel Cenu Thálie udělovanou Českou akademií divadelníků za mimořádný přínos českému divadelnímu umění.
Čest jeho památce!
