(14. února 1924, Cholina – 20. listopadu 2023, Brno)
Jiří Dušek, noblesní muž s charakteristickým hlubším hlasem, skvělý herec, recitátor a dabér, patřil k legendám brněnské herecké, rozhlasové, televizní i hudební tvorby. Narodil se 14. února 1924 jako Jiří Deutsch ve vesnici Cholina u Litovle na Hané do rodiny pravoslavného kněze Jaroslava Deutsche, jež se záhy přestěhovala do blízkého Štěpánova. Už v dětství si osvojil hru na klavír, kostelní varhany i většinu strunných nástrojů. Absolvoval reálné gymnázium v Olomouci, kde se spolužáky v pozdějších letech vytvořil jazzovou kapelu, v níž hrál na klavír. Po 2. světové válce, když se Jiřího otec vrátil s podlomeným zdravím z koncentračního tábora Buchenwald, kde byl vězněn za své profesní kontakty s chrámem sv. Cyrila a Metoděje, v jehož kryptě v červnu 1942 utichly životy parašutistů odpovědných za atentát na Reinharda Heydricha, rodina ze zřejmých důvodů přijala změnu příjmení z Deutschovi na Čechovi, čímž zaniklo jméno slavného učitelského rodu.
K divadlu se Jiří Dušek dostal netypickým, v kontextu doby však pochopitelným způsobem: ve svých 19 letech díky kamarádovi nastoupil do souboru jihlavského divadla, aby unikl totálnímu nasazení. Když ale byla 1. září 1944 Němci uzavřena veškerá divadla v protektorátu, byl nakonec deportován do Vídeňského Nového Města, kde až do konce války opravoval vojenská letadla. V roce 1945 se přestěhoval do Brna. Nové příjmení Čech se mu ale příliš nezamlouvalo, a tak sáhl po příjmení své matky Soni, která se před svatbou jmenovala Dušková.
Jiří Dušek nejprve nastoupil do Městského divadla mladých, což byla tehdejší součást Státního divadla Brno (dnes Národní divadlo Brno) a po organizačních změnách stál u zrodu Krajského oblastního divadla Brno, jež zprvu sídlilo na Jakubském náměstí, roku 1954 bylo přejmenováno na Divadlo bratří Mrštíků a roku 1965 se přestěhovalo na Lidickou ulici, kde pod názvem Městské divadlo Brno sídlí dodnes. Zde Jiří Dušek prožil, s výjimkou divadelní sezóny 1952/1953, kdy působil v Krajském oblastním divadle Olomouc (dnes Moravské divadlo Olomouc), celý svůj herecký život, během něhož ztvárnil přes 200 rolí.
Patřil k nejvýraznějším osobnostem hereckého souboru, a to zdaleka nejen díky své vysoké štíhlé postavě, jež ho zprvu předurčovala pro role milovníků a mladých hrdinů, jako byl Jan v Jiráskově Kolébce (1952) nebo hrabě Orsino ze Shakespearova Večera tříkrálového (1954). Současně se uplatňoval i jeho komediální talent, což dokazoval rolí Truffaldina v Goldoniho komedii Sluha dvou pánů (1950). S hereckým a lidským zráním se jeho repertoár rozšiřoval a zahrnoval pestrou paletu nejrůznějších postav, jmenujme například Profesora Higginse v Shawově Pygmalionu (1955), role v Čechovových dramatech – Prozorov ve Třech sestrách (1961), Ivan Vojnickij ve Strýčku Váňovi (1964) či Gajev ve Višňovém sadu (1972), dále to byl Peachum z Opery za pár grošů (1961), major Krůta z prvního československého nastudování Kunderových Majitelů klíčů (1962), Jerry Ryan v inscenaci Dva na houpačce (1963), brigádní generál Ezra Mannon v Páskově nastudování Smutek sluší Elektře (1967), později titulní role v Dürrenmattově dramatu Frank Pátý (1971), Don Quijote/Cervantes v Muži z kraje La Mancha (1976) a další. Rolí, která se stala jeho velkolepým rozloučením se zdejším jevištěm a za niž od tehdejšího Krajského národního výboru obdržel i Krajskou cenu, byl pak nejvyšší písař Difat v dramatizaci románu Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy (1989) v režii Stanislava Moši. V jedné detailnější charakteristice Duškova herectví citoval Viktor Kudělka kdysi tuto pasáž: „Bylo to přesné, přemýšlivé a zkázněné herectví, nesené vnitřní noblesou herecké osobnosti, s níž prezentoval každou svou roli.“
V celé řadě titulů se Jiří Dušek objevil i na obrazovce či filmovém plátně, zmiňme alespoň hlavní roli ve čtyřdílném televizním seriálu Legenda o živých mrtvých (1971), kde zářil jako dobromyslný důstojník německého wehrmachtu major Lenz či dvoudílný velkofilm Dny zrady (1973), kde se představil jako francouzský velvyslanec Victor de Lacroix. Říkalo se prý tehdy, že žádný jiný herec neumí nosit uniformu a smoking jako Jiří Dušek. V daném výčtu nesmí chybět ani triptych Via Lucis (1992), v němž ztvárnil hlavní roli Jana Amose Komenského.
Působil také v rozhlase, kde účinkoval nejen jako herec v inscenacích, ale také coby hudební režisér a komponista scénické hudby. Věnoval se rovněž pedagogické činnosti, od roku 1965 učil řadu svých následovníků melodram a umělecký přednes na JAMU, roku 1975 ovšem i na něj dosáhla ruka normalizace.
Významný otisk Jiří Dušek zanechal i v dabingu – stal se jedním z představitelů tzv. zlatých let brněnských studií, jež patřila k prvním, která se u nás tímto tehdy novým oborem zabývala. Výčet jeho rolí v daném oboru by byl dlouhý, připomeňme alespoň Harryho Lucka ve slavném americkém westernu Sedm statečných nebo Soramona ve francouzsko-italském thrilleru Poslední adresa. Ztvárnil také hlavní roli Doktora Schlütera ve stejnojmenném východoněmeckém snímku, jenž byl vůbec prvním dabovaným seriálem v Československu. V roce 2002 získal od Herecké asociace prestižní Křišťálovou růži za recitátorskou činnost a roku 2009 obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Během poslední dekády minulého tisíciletí všechny své umělecké aktivity tlumil, aby se mohl naplno věnovat poslechu vážné hudby, četbě, zahradě a rodině. Kontakt s divadlem a s kumštem však vůbec neztratil – v roce 2014 otiskl své dlaně do Chodníku slávy před budovou Městského divadla Brno, v roce 2020 se osobně zúčastnil oslav 75 let od založení Městského divadla Brno, na kterých společně se svými dalšími kolegy odhalil Tabuli cti, a dokud mu to zdravotní stav dovoloval, navštěvoval coby čestný host i všechny premiéry našeho divadla.
Celý život byl věrný své manželce Miladě, jež před dvaceti lety zemřela na nevyléčitelnou nemoc. Zanechal po sobě dceru Barboru, vnuky Jiřího a Jana a pravnoučata Pavla, Tomáše, Vanesu, Nikolu a Kláru. Zemřel klidně nad ránem 20. listopadu 2023, jen několik týdnů před svými 100. narozeninami, kterých by se dožil 14. února 2024.
Čest jeho památce!
