Jana Gazdíková se narodila 14. září 1943 v Otrokovicích (tehdy Baťov) a herečkou toužila být už odmala. Po maturitě na jedenáctiletce tedy vystudovala činoherní herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění u profesorů Milana Páska a Oldřicha Vykypěla a za svým prvním profesionálním angažmá putovala do Uherského Hradiště, kde hrála dvě sezóny (1965–1967). Slovácké divadlo jí poskytlo řadu příležitostí, připomeňme alespoň její zdejší první a poslední role, které byly současně rolemi titulními – Manon Lescaut a Maryša.
Její další kroky směřovaly zpět do Brna a v roce 1967 natrvalo zakotvila v tehdejším Divadle bratří Mrštíků, kde ztvárnila na sto různých postav. Jednou z jejích profilových inscenací byla Aprílová komedie aneb Cokoli chcete v režii Milana Páska, kde hrála Violu. Tuto postavu obdařila opravdovou radostí z divadla, kterou nakažlivě přenášela na diváky všech generací. Režisér Pásek jí poskytl velkou příležitost také v roli Vendly Bergmannové ve Wedekindově Procitnutí jara, a i tato postava se stala ozdobou interpretačního umění DbM. Za Páskova režijního vedení pak vytvořila několik dalších velkých postav: Giacintu v Hoři z návratu, Irmu v Bláznivé ze Chaillot, Mirandu v Shakespearově Bouři či Valju v Irkutské historii. Ale i spolupráce s ostatními režiséry přinesla řadu pozoruhodných výkonů: v Manon Lescaut, kde opět hrála titulní postavu; v současných i klasických komediích Jen o chlup, I chytrák se spálí či Luigiho srdce aneb Poprava tupým mečem, které prokázaly její talent i výjimečný smysl pro působivou groteskní nadsázku; v muzikálech Nejkrásnější válka, Valentin a Valentina či Palečkův úsměv a pláč, kde se projevilo její další specifické nadání pro divadlo, které mluví, tančí a zpívá.
I poté, co odešla do hereckého důchodu, se pravidelně pohostinsky objevovala na jevišti svého domovského Městského divadla Brno. Diváci si ji tak mohou pamatovat jako Ptáčnici v muzikálu Mary Poppins, Lady Beaconsfieldovou v muzikálu Jekyll & Hyde, spolu s obecenstvem si užívala roli tetičky Marty Brewsterové, která zvala postarší pány na bezinkové víno v činoherní komedii Jezinky a bezinky aneb Arsenik a staré tety, a postav babiček Amyry a Helene se zhostila v muzikálech Let snů LILI a Děsnej pátek. Jejími posledními rolemi, v nichž se ještě nedávno představovala publiku na prknech Činoherní scény, byla Hraběnka Vronská v Anně Karenině a paní Tichá v Noci pastýřů.
Jana Gazdíková vystupovala i před filmovou kamerou. Poprvé se objevila v epizodní roli v kriminálce Jeden z nich je vrah, později hrála v několika dětských filmech natočených ve filmovém studiu v tehdejším Gottwaldově. Více příležitostí i větší role jí poskytlo brněnské televizní studio, kde v průběhu 70. a 80. let natočila několik inscenací a seriálů (např. Slovácko sa nesúdí) či výpravnou televizní pohádku Sedmero krkavců. Z nemalého počtu televizních inscenací v této produkci připomeňme ještě dvoudílnou Moraviovu Římanku, v níž zaujala v titulní roli a pronikla tak i do širšího povědomí celostátní divácké obce. Janin hlas znali i rozhlasoví posluchači a diváci filmů dabovaných brněnským televizním studiem.
V herecké tradici pokračují obě děti Jany Gazdíkové – Petr a Johana – oba výrazní představitelé současného brněnského divadla. A právě pod režijním vedením svého syna Petra se v posledních letech několikrát vrátila na jeviště Městského divadla Brno, díky čemuž jsme mohli pravidelně vidět a obdivovat její vitálnost a nepřehlédnutelnou energii. Osobní setkání s Janou Gazdíkovou bylo vždy plné vášně pro divadlo, ale i pro život samotný. Své mnohaleté zkušenosti dokázala vždy trefně přetavit v dobře míněnou radu či pochvalu, užívala si první herecké krůčky svých vnoučat, pro svou divadelní rodinu byla největší fanynkou i laskavou kritičkou zároveň. Když se přišla podívat na zkoušku nové inscenace, vždycky se od srdce smála nebo plakala, nechávala se divadlem zasáhnout a okouzlit. Dramaturgy vždy zdravila větou: „Ahoj, už pro mě máš hru?“
27. června 2020 se Jana Gazdíková zúčastnila oslav 75 let založení Městského divadla Brno, na kterých společně se svými dalšími kolegy odhalila Tabuli cti. Při této slavnostní příležitosti byla dotázána, jak vzpomíná na uplynulá léta v MdB. Závěrem vzpomínky na Janu Gazdíkovou tedy uveďme její vlastní vzpomínání na působení v našem divadle:
„Tohle divadlo je pro mě jako domov. Kdysi, když jsem byla ještě úplně mladá a dělala jsem pedagogickou školu, napsala jsem si do deníku citát Kajetána Tyla: Ta naše láska k divadlu, cit mocný, stálý, čistý, jako by každý z nás tam na jevišti měl kousek domova i s vůní rodných stěn. Teď už jsem starší, ale to divadlo je pro mě opravdu jako domov. Když sem přijdu a můžu hrát, tak žiju. A co jsem zažila se svými kolegy? Všechny mám ráda, vzpomínám na ně, někteří už umřeli a hrozně mě to bolí, když si uvědomím, jak ten život běží. Ale asi to tak musí být.“
Čest její památce!
