LIBUŠE BILLOVÁ
(5. 5. 1934 – 22. 9. 2021)
Libuše Billová pocházela z hudební rodiny. Byla dcerou hudebního režiséra v rozhlase a sama začínala v Kühnově pěveckém sboru. Herectví studovala na JAMU v letech 1952–1956 u profesorů Antonína Kurše a Jaroslava Lokši. Její studijní ročník byl plný nevšedních talentů, jejími spolužáky byli Ladislav Lakomý, Jaroslav Dufek, Josef Somr či Bořivoj Navrátil. Po letech vzpomínala: „Absolvovala jsem JAMU rolí paní Alvingové v Ibsenových Strašidlech a od té doby se datuje i má celoživotní touha podívat se do Skandinávie. Tenhle velký sen se mi splnil až po třiceti letech, v roce 1986. Jela jsem tam se Sportturistem. Ve svých dvaapadesáti letech jsem se učila stavět stan a spala jsem v něm až za polárním kruhem…“
Herecké začátky Billové jsou spojeny s Těšínským divadlem, kam po studiích zamířila (jak tehdy bývalo zvykem) na „umístěnku“ a strávila tam dvě sezóny (hrála zde Slowackého Marii Stuartovnu nebo Rosetu v Mussetově Se srdcem divno hrát). Roku 1958 se vrátila do Brna a nastoupila angažmá v Divadle bratří Mrštíků, kterému zůstala věrná celý svůj profesní život. Už v druhé sezóně svého brněnského angažmá alternovala titulní roli v Mrštíkových Maryše (1959), v roli Lisaury ve Zpívajících Benátkách (1961) potvrdila svůj pěvecký talent a na její přednes songu Pirátská Jenny z Brechtovy Opery za pár grošů (1961) se dlouho vzpomínalo. Ukázalo se také již zkraje jejího působení v DbM, že spíše než k oboru milovnic tíhne k charakterním rolím, což potvrdil i její pozoruhodný výkon (v 26 letech!) v roli stařičké hraběnky v Sokolovského památné inscenaci Evžena Oněgina (1960). Pomáhal jí v tom i zvláštně sonorní, drsný a hluboký hlas, který se pak stal její osobitostí po celou divadelní dráhu.
Libuše Billová patřila k té části hereckého souboru DbM, který si již na počátku 60. let vydobyl značnou diváckou oblibu. Z rolí ztvárněných v průběhu 60. a 70. let si sama nejvíce cenila Lulu v Kohoutově hře August August, august (1968), Marie v shakespearovském muzikálu Aprílová komedie (1968) a Perchty v Daňkově hře Dva na koni, jeden na oslu (1972). Měla svá na role bohatší i hubenější léta, neboť o její obor se dělila řada hereček (Je hřích nechat herečku takto vyhraněného typu se smyslem pro ironii až hořce sarkastickou chodit kolem divadla, psala oprávněně dobová kritika), nicméně hrála třeba titulní roli v Sardouově Madame Sans-Gene (1976), Paní Čipernou v Shakespearových Veselých paničkách windsorských (1977), Mámu Mortonovou v muzikálu Chicago (1978), paní Liberu v Goldoniho Poprasku na laguně (1984) či Matku ve Schmidových Třinácti vůních (1985). Přelom 80. a 90. let jí přinesl bohatější řadu komediálních úloh – Annu Andrejevnu v Gogolově Revizorovi (1988), Hátu v satiře Drak je drak (1989), Nilu v Holbergově Jeppem z vršku (1990) či Telvu v Casonově Jitřní paní (1990).
Na začátku 90. let se jí pak dostalo dvou mimořádných příležitostí, které herecky působivě naplnila – Lorraine v Shepardově Mámení mysli (1991) a Hortensie v muzikálu Zorba (1992), která (slovy Zdeňka Srny) byla její parádní rolí tohoto období a uplatnila v ní múzické nadání v bohatosti i dojímavé poloze. Podstatnými rolemi jejího závěrečného tvůrčího období byla Babička v Povídkách z Vídeňského lesa (1995), Paní Hradská v muzikálu My Fair Lady (ze Zelňáku) (1999) či Baba v Koločavě (2001). S Městským divadlem Brno se rozloučila rolí Převorky kláštera v muzikálové baladě Markéta Lazarová (2007).
Značnou část svého profesního života spojila také s televizní tvorbou – hrála téměř ve dvaceti filmech (např. Kufr plný nadějí, Hauři, Šance jako hrom, Podzimní návrat, Vetřelci a lovci: Zrozen bez porodu ad.) a seriálech jako Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky či Černá sanitka.
Významnou součástí její herecké činnosti byla práce pro dabing (lítala jsem z rádia do dabingu a nazpět, vzpomínala), za niž byla roku 2006 oceněna Cenou Františka Filipovského za celoživotní mistrovství. Její zřejmě nejznámější dabingovou rolí byla Gábi v populárním maďarském seriálu Smolíkovi.
Jejím mnohaletým životním partnerem byl herecký kolega Maxmilián Hornyš.
Libuše Billová byla známá nejen pro svůj svérázně drsný ženský šarm, velký vnitřní přetlak a temperamentní razanci, ale také příznačně charakteristickou potřebu hledat ve svých rolích lidský rub i líc. Na otázku, zda by při možnosti volit ještě jednou svou životní dráhu znovu zvolila herectví, odpověděla v roce 1997 pro časopis Dokořán: Nikdy bych si nebyla uměla představit, jak je to náročné. Tahle profese chce celého člověka a já jsem se jí dala ráda…
Čest její památce!
