opereta
Jak to bylo s láskou následníka trůnu d´Este k lovu, Konopišti a ženám? Okouzlil Ferdinand Žofii Chotkovou nebo byl jen obětí skvěle vypracovaných ženských intrik? Jak s tím souvisejí Berger a Šmíd, přístav na Jadranu a maďarština? A co bratr Otto a další rozličné benešovské figurky v čele se starostou a vlastencem? V hříčce možná i pravdivě odhalující několik posledních let za Rakouska - Uherska nechybí veselé melodie s vtipnými texty i současnost reflektující politické problémy s terorismem. To vše, ale i mnohem více lze najít v nové, původní, ryze české operetě skladatele Zdeňka Merty a libretisty Karla Šípa.
Režie: Roman Meluzín
Hudba: Zdenek Merta
Libreto: Karel Šíp
Režie: Roman Meluzín
Dirigent: Jiří Petrdlík, Pavel Kantořík
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Dana Svobodová
Choreografie: Martin Pacek
Dramaturgie: Martina Šmídová
Asistent režie: Martin Šefl
Pohybová spolupráce: Václav Kolář
Hrají: Petr Horák, Zuzana Krištofová - Kolářová, Milada Paseková, Gabriela Miková, Bronislav Kotiš, Jan Ježek, Jaroslav Someš, František Dvořák, Vlastimil Korec, Jiří Unterműller, Miloslav Mourek, Venuše Dvořáková, Roman Krebs, Michaela Havlíčková, Stanislav Kvapil, Jiří Urbánek, Martin Bačkovský, Libuše Staňková, Zora Jandová a další.
Spoluúčinkuje sbor a orchestr souboru muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla.
Délka představení: 02:25 minut.
Hořkosladký příběh velké lásky následníka trůnu Ferdinanda d‘Este a Žofie Chotkové inspiroval textaře Karla Šípa k napsání svižného libreta, plného nezapomenutelných postaviček i skutečných historických osobností. Zdenek Merta pak, věrný tradici operetního žánru, zkomponoval nápaditou a chytlavou hudbu.
A čím je příběh Ferdinanda a Žofie tolik lákavý, že ani dnes, po devadesáti letech se na něj nezapomíná? Předně je to fakt, že vysoce postavený Este doslova bojoval za legalizaci svého vztahu k pouhé hraběnce Chotkové. V době, kdy se seznámili, nebylo běžné, že by kdokoli z císařské rodiny hodlal uzavírat sňatek z lásky. Politika manželství byla jasná - uzavřít sňatek z rozumu, kdy jsou si budoucí manželé rovni rodem. Není tajemstvím, že díky této habsburské politice byl rod degenerován a vyskytovaly se v něm nejen duševní poruchy. I to bylo jedním z důvodů, proč se arcivévoda František Ferdinand proti této politice postavil a odmítl několik naplánovaných sňatků. Poprvé jej chtěli oženit ve třiadvaceti letech. Byla vybrána nehezká, byť inteligentní princezna Matylda Saská, odmítnutá korunním princem Rudolfem. František rovněž odmítl. Později se obdobné snahy bezúspěšně opakovaly. Od roku 1894 arcivévodovo srdce patřilo hraběnce Žofii Chotkové. Za jakých okolností a kdy skutečně se seznámili se neví. Ani oni sami nikdy nic neprozradili. Historikové se víceméně shodují, že to bylo na počátku roku 1894 na formálnějším plese v Praze, ale je docela dobře možné, že se poznali již kolem roku 1890 rovněž v Praze. František Ferdinand se často a rád stýkal s českou šlechtou a Čechy mu přirostly natolik k srdci, že kromě zděděného majetku zde zakoupil i další panství, včetně Konopiště a benešovského pivovaru. Je také otázkou, nakolik dopisováním s Žofiinou starší sestrou Marií Thunovou kryl svou náklonnost k Žofii. Od dubna 1894 začal František Ferdinand častěji jezdit do Bratislavy, do paláce arcivévody Fridricha. Tady se zdržovala i Žofie Chotková, přijatá arcivévodkyní Izabelou na místo dvorní dámy. Celé čtyři roky se oběma dařilo vztah tajit před oficiálními kruhy. Až arcivévodkyně Izabela tajemství objevila a zklamaná z toho, že přízeň následníka trůnu nepatří jedné z jejích dcer, ale obyčejné dvorní dámě, vyžádala si audienci u dvora a císaře neprodleně informovala. Toho informace nijak nepřekvapila, bylo známo, že i jiní příslušníci dynastie si užívali s neurozenými dámami a jejich milostné vztahy a sexuální život započínal dlouho před uzavíranými manželskými svazky. Ani František Ferdinand nebyl ctnostnou výjimkou a byl již v době seznámení s Žofií Chotkovou otcem dvou nemanželských synů. Vše se změnilo v říjnu 1899, když arcivévoda d’Este předstoupil před Franze Josefa I. s přáním oženit se s hraběnkou Chotkovou. Kdyby se nejednalo o přímého následníka trůnu (po smrti Ferdinandova otce Karla Ludvíka a sebevraždě korunního prince Rudolfa se spolu s bratrem Ottou stali nejbližšími následovníky) císař by možná po jistém váhání sňatek povolil, ale takto byla přímo ohrožena monarchie. Jednalo by se totiž o morganatický sňatek. Žofie Chotková sice pocházela z původní české šlechty, mající nárok na hraběcí titul a zastávající vážené politické úřady, ale v době, kdy se Žofie přátelila s arcivévodou, byli Chotkovští jen zchudlou šlechtou. I proto byla Žofie ve dvorské službě u arcivévodkyně Izabely. Kdyby došlo k sňatku, Ferdinandovy děti by neměly nárok na trůn. A co víc – v Uhrách by Žofie královnou být mohla, a kdyby jí a jejím dětem byly přiznány všechny nároky, pevnost a pospolitost Rakouska-Uherska mohla být vážně ohrožena. Nastala patová situace. Císař nechtěl dát souhlas se svatbou, František Ferdinand odmítal vzdát se své Žofi. Rok, který dal císař Ferdinandovi na rozmyšlenou, byl rokem tvrdého psychického nátlaku. Přesvědčování a zastrašování museli oba milenci čelit ze všech stran: arcivévodova rodina, státní a církevní činitelé, dvůr. František Ferdinand se nechtěl vzdát ani trůnu ani Žofie. Na jaře 1900 požádal František Ferdinand císaře o revizi rozhodnutí. František Josef se nakonec rozhodl souhlasit. Zřejmě se zalekl možnosti, že by na základě ne právě nejlepšího zdravotního stavu arcivévody (Ferdinand měl od dětství chatrnější zdraví a v dospělosti prodělal plicní tuberkulózu) mohl přijít o následníka trůnu. Podmínky povolení morganatického svazku byly potupné: jeho manželka nemůže užívat titul císařovna, jeho potomci jsou vyloučeni z následnictví a nikdy v budoucnu nesmí nepodniknout nic, čím by tuto renunciaci nějak oslabil, zlomil či anuloval. Poté, co renunciaci přijal, byl prý František Ferdinand velmi pohnut a měl vlhké oči. O tři dny později, 1. července 1900, se na zámku v Zákupech konala svatba. Kromě arcivévodovy nevlastní matky Marie Terezie a obou nevlastních sester nebyl nikdo z habsburské dynastie přítomen. V den svatby byla Žofie povýšena na kněžnu z Hohenbergu a její oslovení znělo knížecí Milosti. Líbánky strávili na Konopišti. Svého rozhodnutí však František Ferdinand nikdy nelitoval. Svatbu s Žofií si musel tvrdě vybojovat, ale zato podle svých slov v manželství a rodičovství našel svůj klid. Šťastné a harmonické manželství ještě umocnilo narození dětí – dcery a dvou synů. Kdyby mohla být na konci jejich snažení o vlastní štěstí tečka, byl by příběh Ferdinanda a Žofi jak vytržený z červené knihovny. Bohužel má známé smutné pokračování. Po čase císař trochu ustoupil a jmenoval Žofii vévodkyní, kteréžto postavení se jí dostalo opětovnou neústupností ze strany Ferdinanda, který se odmítal účastnit oficiálních příležitostí, protože jeho manželka byla na zasedacím pořádku až za všemi dvorními dámami. Stále byl František Ferdinand jen následníkem a možnost převzetí trůnu byla v nedohlednu. V dubnu 1914 to vypadalo nadějně. Císař měl chřipku, katar průdušek a podezření na zápal plic. V květnu bylo zase vše v pořádku a od plánované cesty do Bosny nemohlo Františka Ferdinanda nic odvrátit. Na podzim 1913 totiž přislíbil svou účast na manévrech a přestože se vyrojilo hned několik poplašných zpráv a ještě počátkem června o vhodnosti odjezdu arcivévoda pochyboval, nakonec přeci jen i s manželkou odjel. V neděli 28. června 1914 bělehradský student Gavrilo Princip dvakrát vystřelil na projíždějící automobil, ve kterém seděl následník trůnu František Ferdinand d‘Este s Žofií, vévodkyní z Hohenbergu. První kulka zasáhla Žofii, druhá Ferdinanda. Žofie zemřela prakticky ihned, Ferdinand asi po třiceti minutách. Přesně o měsíc později (28. července 1914) byla prostřednictvím manifestu Mým národům císaře Franze Josefa I. vyhlášena válka Srbsku.
Operetní novinka souboru muzikálu a operety však pojednává s humorem a mírnou nadsázkou především o lásce a štěstí, které nejsou vzdálené ani šlechtickým potomkům, než o politice na habsburském dvoře.
Martina Šmídová, Divadlo J. K. Tyla
Z recenzí:
Sázka na operetu vyšla
Muzikálový operetní soubor Divadla J. K. Tyla uvedl o uplynulém víkendu opět svou světovou premiéru. Po jazzové operetě Kristián 2 a dance party Mechanický pomeranč tentokrát dramaturgie sáhla po autorské novince Ferdinand od renomovaného skladatele Zdenka Merty a barda českého showbyznysu Karla Šípa. Autoři ve shodě prohlašují, že se jedná o čistokrevnou operetu, jež by měla potěšit především nemalé množství skalních příznivců i dnes stále populárního žánru. Největší diskuse zřejmě vzbudí Mertovo hudební zpracování. Přece jen žijeme v 21. století, takže se nabízí otázka, zda je možné aktuálně oživit žánr, který svou nejslavnější epochu prožíval před více než sto lety. Zdenek Merta, jenž po popovém skladatelském období nyní tíhne k poslechově náročnější formě moderního muzikálu i k hudbě vážné, se ovšem s nelehkým úkolem vyrovnal s poetickým nadhledem. Operetní fanoušci budou příjemně překvapeni: líbivé retro melodie v zajímavém aranžmá skutečně evokují slavnou vídeňskou operetní éru, jsou napsány s lehkostí a pro radost, aniž by byly interpretačně snadné.
Libretista Karel Šíp ve své celovečerní prvotině líčí milostný vztah Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové na pozadí známých historických událostí. Děj nás provází od optimisticky laděného přelomu 19. a 20. století až k sarajevskému atentátu, který - samozřejmě s operetním nadhledem - věští hrůzy příští. (…) Inscenátoři našli vesměs výborné představitele pro stěžejní i epizodní role jak v řadách domácích, tak hostujících umělců. (...) Ferdinanda lze považovat ze vydařený pokus o oživení již mnohokrát pohřbívaného operetního žánru. Ten navzdory všem předsudkům své obdivovatele najde i na prahu třetího tisíciletí.
Vítězslav Sladký, Plzeňský deník
