Daleký sever, ale blízké téma lásky, pomsty a nenávisti
Lenka Suchá 18. červen 2009 zdroj Brněnský deník
Městské divadlo zakončilo sezonu původním muzikálem čerpajícím ze severské mytologie.
Nejen na osvědčené muzikálové superhity zaměřuje svoji dramaturgii Městské divadlo Brno. Po světových Bídnících a Evitě přispělo do mozaiky současného hudebního divadla původním autorským muzikálem Balada o lásce (Singoalla), který měl na Hudební scéně premiéru 6. června.
Původní muzikály nastudované Městským divadlem v dřívějších sezonách vycházely namátkou buď z biblických námětů (Babylon), historických událostí (Koločava), Homérových eposů (Odysseia), nebo z aktuální současnosti (Svět plný andělů).
Tentokrát sáhli v Brně trochu riskantně po tématu Čechům na míle vzdáleném: po severské mytologii. Při sledování muzikálu se ale brzy ukáže, že od brněnských inscenátorů to nebyla vůbec špatná volba. I když totiž dokonale neznáme historické pozadí a místní reálie, tajemně mystický svět kdesi ve skandinávském království vytváří atraktivní kulisu pro jinak nadčasový příběh o lásce a pomstě.
Původní komorní verzi muzikálu Singoalla realizovali dramatik a režisér Rino Brezina s hudebním skladatelem Danielem Fikejzem před dvanácti lety v Klicperově divadle v Hradci Králové. Při současném nastudování doplnili tvůrčí tým ještě libretista Ivan Huvar a autor konečné textové úpravy Petr Gazdík. Pro toho tak jde po komponovaném večeru Jazz Side Story a několika inscenacích pro vlastní G-Studio o první velkou režii.
První polovina brněnské inscenace Balady o lásce plyne v hodně svižném tempu, které diváka prakticky nenechá vydechnout a nenásilně ho vtáhne do příběhu. Dějový spád ozvláštňují náročné akrobatické prvky přímo od hlavních hereckých aktérů i odvážná taneční čísla v choreografii Lucie Holánkové.
Navození až lyricky snové atmosféry s množstvím zajímavých světelných kontrastů umožňuje scéna vytvořená Danielem Dvořákem. Žádné ohromující efekty, ale jednoduše a přitom účelně interpretované přírodní živly, dřevěné kmeny, oheň a kouř. Scénické řešení dotváří vy?užití dvou
poloprůsvitných opon, které prostor nápaditě rozčleňují.
Kostýmy z dílny Sylvy Zimuly Hanákové s převládající červeno-černou barvou zase patřičně odkazují k tajemnu a šamanským rituálním obřadům.
Hlavní sílu a emoce však vyvolává Gazdíkova inscenace především díky hudbě. Mysticky laděná partitura v sobě propojuje rockové a jazzové melodie s klasickými i etnickými prvky. Živý pětadvacetičlenný orchestr pod vedením dirigenta Dana Kalouska je interpretoval bezchybně. A i když Balada o lásce nepřináší žádný ústřední hit, který by si divák broukal ještě po cestě domů z divadla, jako celek působí hudba neotřele a invenčně.
Ve druhé části se však příběh zbytečně zadrhává, když autoři do děje přimotali i historické souvislosti včetně morové epidemie, náboženské obřady nebo filosofická rozjímání.
Hlavní pozornost se přesouvá z mladých milenců na chlapce Steska, do té doby netušeného syna Erlanda a Singoally (náročnou dětskou roli výborně zvládl Marek Hurák). Teprve až samotný závěr přináší naději a víru v lepší budoucnost.
Titulní postavu pohanské Singoally, osudové ženy, manželky, milenky i matky, obdařila mladá Marta Prokopová pohybovou elegancí. Jejího milence, křesťana Erlanda, vykreslil Jiří Mach jako mužného a charismatického hrdinu.
Městské divadlo Brno má za sebou jednu z nejnabitějších sezon za poslední roky. Zakončilo ji sympatickým pokusem o původní autorské dílo, které českým divákům přiblížilo jinak vzdálenou severskou mytologii.
Sázka na baladickou Singoallu Brňanům vyšla
Vítěslav Sladký 18. červen 2009 zdroj musical-opereta.cz
Před návštěvou nového muzikálu Městského divadla v Brně Balada o lásce (Singoalla), jsem si kladl otázku, zda dramaturgie tentokrát nešlápla poněkud vedle. Kolik toho my Češi víme o severské mytologii?
Bude téma lásky nezkrotné Singoally a vizionáře Erlanda pro publikum srozumitelné a dostatečně atraktivní? Odpovědi na své mírně pochybovačné dotazy jsem naštěstí během představení nalezl.
Muzikálovou baladu Singoalla napsal hudební skladatel Daniel Fikejz spolu s libretistou Ivanem Huvarem, autorem námětu a původního scénáře je dramatik a režisér Rino Brezina a vše na míru souboru MdB textově upravil Petr Gazdík, který se také poprvé oprávněně dočkal své první velké režie. Petr Gazdík úpravou scénáře a libreta dílo posunul blíže k současné evropské muzikálové produkci a upravil jej pro potřeby většího ansámblu, dirigent Igor Vavrda pak vytvořil orchestrální aranžmá pro přibližně pětadvacetičlenný divadelní orchestr. Nové aranžmá sice ubralo hudbě trochu na zmíněné „etničnosti,“ ovšem prostor Hudební scény potřebuje mohutnější orchestrální těleso, a to brněnské navíc hrálo za řízení Karla Albrechta opravdu skvěle, s vynikající zvukovou barvou a znamenitým využitím bicích nástrojů a perkusí. Celkově hudba Singoally působí neoposlouchaně, sice bez výraznějšího titulního hitu, ale ten by do celkové hudební koncepce, velmi zdárně vyvážené s prózou, patrně ani nezapadal.
Termín „divadlo“ vznikl od „dívati se.“ A v případě Balady bylo skutečně na co. Ať už hovoříme o skutečně ohnivě krásné představitelce tajemné Singoally Martě Prokopové, výrazných, erotizujících, ale nikoliv vulgárních kostýmech z dílny Sylvy Zimuly Hanákové nebo o zdařilé scénografii Daniela Dvořáka. Té chyběla dnes často módní muzikálová popisnost hraničící s kýčovitostí a dávala divákům možnost k rozvinutí vlastní představivosti, aniž by působila chudě. Důkaz, že na scéně nemusí růst skutečný les, cválat živé koně ani plout velkolepé koráby… Celé dílo prostupuje ve všech složkách čistota nejen žánrová, ale i pracovně inscenační, která jakoby se z řady současných produkcí zcela vytratila. Ač Balada o lásce jistě není samospasitelem české muzikálové scény a není bez chyb, našel jsem v ní jistou teatrálnost v tom nejlepším slova smyslu, cosi, proč stojí za to do divadla chodit a přemýšlet o něm. Divadelnost nepramenící z pouhých rekvizit, ale z poctivé práce dramaturga, režiséra i herců.
Muzikál začíná dětskou bojůvkou malého Erlanda s malým Šekem a hned poté dějově extrémně spádnou scénou příjezdu Singoallina kmene na hranici Erlandova království. Právě v této části hry servíruje divákům Petr Gazdík ve spolupráci s choreografkou Lucií Holánkovou nejakčnější podívanou – akrobatické scény, odvážná taneční čísla i lehce erotické výstupy, které s vtipem glosuje Erlandův přítel Šek.
V titulní roli Singoally jsem viděl mladou Martu Prokopovou, která se náročné úlohy osudové ženy, manželky, milenky i matky zhostila s obrovskou vášní. Excelovala herecky i pohybově. Velmi výrazní byli i její dva spoluhráči, věčný milenec Erland v podání charismatického Jiřího Macha a zhrzený nápadník Asim, jenž byl svojí rockovější polohou a drsnějším charakterem jako stvořený pro Michala Šebka. Velmi populární u publika budou úlohy Šeka, v které jsem viděl pohybově i pěvecky výborného Alana Novotného a Šamanky, v níž epizodně zaujala Zuzana Maurery.
Dařilo se i představitelům dětských rolí Markovi Hurákovi a Davidovi Žákovi.
Inscenovat Baladu o lásce představovalo určité riziko. Její historické pozadí je sice českému publiku vzdáleno asi stejně, jako Švédům osudy Praotce Čecha nebo Japoncům atmosféra českého venkova v Prodané nevěstě /což neznamená, že by jí rádi neposlouchali/, ale téma lásky, pomsty a očisty nezná hranic. Po světoznámých Bídnících, Evitě a před Mozartem si MdB tento risk mohlo dovolit. Singoalla nabízí alternativu, tak trochu „jiný muzikál.“ Domnívám se, že na českou scénu patří.
O vášnivosti, krutosti i velké lásce
Tomáš Hejzlar 18. červen 2009 zdroj Haló noviny
Mýtů, legend a balad o lásce vytvořila lidská historie řadu. Lidé si je předávali z generace na generaci, neboť ztělesňovaly jejich touhy, představy a přání v nadosobní a nadčasové rovině, podobně jako pohádky.
Hudební scéna Městského divadla Brno před týdnem uvedla nový titul s krásným názvem Balada o lásce - původně nazvaný Singoalla, tedy podle jména ženy pohanské krve, jež tak jako všechny jí podobné je součástí přírody a disponuje ženskou prasílou a schopnostmi. Možná se z dnešního pohledu zdají nadpřirozené, ale v jevištní podobě nás oslovuje silou neuvěřitelně silné, až ezotericky podmanivé imaginace.
Asi jako zvěčnělá Hikmetova Legenda o lásce...
S původní myšlenkou uvést podmanivý severský příběh lásky, vášně, zrady, pomsty a odpuštění, pocházející někdy až z 10. století, na moderní jeviště přišel švédský režisér a libretista Rino Brezina společně se skladatelem Danielem Fikejzem. Jde o příběh tragické lásky krásné Singoally a vizionářsky smýšlejícího Erlanda kdesi v severním království, v němž vládnou pohanští bohové a kde se mísí rituály starého a nově nastupujícího věku. Příběhy osudových milenců (oba mají již dávno přisouzeny jiné životní partnery) jsou namnoze vášnivé a často kruté, mají vždy tragický osten, vždy však v nás zároveň zanechají prazvláštní pocit naděje.
Režie a úpravy díla pro nynější brněnskou podobu se neobyčejně zdařile ujal Petr Gazdík. „Věřím, že divák společně s herci prožije napínavý příběh lásky čtyř lidí, kterým kletba ovlivní život.
Příběh plný opravdových citů a emocí... To bych si přál, aby bylo na 'baladě o lásce' to nejpřitažlivější!“ uvedl ještě před premiérou režírující úspěšný muzikálový zpěvák a neméně zkušený činoherec Gazdík.
Šťastná volba
Brněnské muzikálové tradice patří k nejvýraznějším ve střední Evropě, neboť nikdy jen bezmyšlenkovitě nekopírovaly cizí vzory, ani se nepoddaly komerční podbízivosti, nýbrž naopak na principech transformace předností jiných šly vlastní tvůrčí cestou. Na těchto jistotách a přednostech nyní dlouhodobě staví současné Městské divadlo Brno. Svou vynikající pověst prověřilo i na zahraničních festivalech, takže dnes začínající přehlídka hudebního divadelnictví je opravdu pestrou a hodnotnou nabídkou, jež je naopak dostupná naší veřejnosti.
Když se před pěti roky v Brně rodil na půdě velmi agilního, nápaditého a umělecky zřetelně nadprůměrného Městského divadla Brno festival hudebního divadelnictví Dokořán pro hudební divadlo, byla to tehdy vlastně jakási hozená rukavice, aby mohlo docházet ke vzájemnému porovnávání kvalit jednotlivých našich i zahraničních souborů a jejich představení. Brněnští se totiž vzhledem ke své zřetelné dokonale profesionalitě nemusí obávat svého ohrožení. Naopak v takto široce pojaté mezinárodní konkurenci mohou nacházet inspirativní kroky pro svou další práci.
Uvedení nedávno premiérované muzikálové féerie Balada o lásce v rámci dnešního zahájení festivalu Dokořán pro hudební divadlo bude jistě
předznamením vysokých interpretačních hodnot, jež tato přehlídka každoročně představuje.
