Antická tragédie Oidipus král na jevišti Městského divadla Brno
Karla Hofmannová 18. listopad 2010 zdroj www.zivotnistyl.cz
Řecký dramatik Sofokles nepatří k právě současným autorům. Dalo by se však tvrdit, že patří k autorům moderním. A navíc, je-li jeho drama prováděno ve verších excelentního básníka Jana Skácela. Hovoří srozumitelnou řečí o současných trápeních člověka. O hledání pravdy a odpovědnosti vůči sobě i svým blízkým.
Režisér Stanislav Moša připravil podívanou jednoduchou, bez efektů a patosu, bez hvězdných manýr a bez chytlavých melodií. Přesto, nebo právě proto, inscenace přibíjí do sedadel a nutí sledovat proud veršů téměř bez dechu. Přivádí na scénu chór v jednoduchých bílých šatech, které mají i protagonisté. Představením prochází postava Faunky, napůl ženy, napůl kozy a vnáší do něho prvek živočišného půvabu, provázený hlasem flétny. Chór memoruje, komentuje, vysvětluje, ptá se a v jeho intonaci pokračuje i Oidipus (Jiří Mach). Ve chvíli, kdy začíná tento styl nudit, vpadá na scénu Iokasté (Ivana Vaňková) a vnáší tam život, emoce, energii.
Moudrost a tragiku přináší na scénu slepý věštec Theirésiás (Josef Jurásek). To jeho zásluhou zní z jeviště věty, které přesahují z dávnověku do dnešních dnů a konfrontují nositele moci s jejich svědomím a nutí je k odpovědnosti za svá slova a skutky. Poselství všem, kteří by si měli uvědomit, že mít moc znamená především mít odvahu na sebe tu odpovědnost vzít. Postava Kreonta (Viktor Skála) zase mluví za všechny nespravedlivě obviněné a dává jim příklad, jak se s touto situací se ctí vypořádat. Navíc jsou všechna slova řečena krásnou vázanou češtinou, jejímž autorem je brněnský básník Jan Skácel.
Antická tragédie akcentuje osud a vůli bohů. Člověk však nese odpovědnost i přes to, že byl vlastně jen hříčkou v jejich rukou a čím víc se chtěl osudu vzepřít, tím víc se do něho zapletl. Oidipova velikost je právě v tom, že si nestěžuje a odpovědnost přijímá i v těchto podmínkách. Premiéra se konala 30. a 31. října na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
Kráľ Oidipus a naše sebapoznanie
Peter Stoličný 3. listopad 2010 zdroj divadlo.sk
Popisovať milovníkom divadla, o čom je Sofoklova tragédia Kráľ Oidipus, by bolo „nosenie sov do Athén“. Nie je teda základnou otázkou „čo“, ale „ako“. V Brne bolo toto klasické dielo naposledy inscenované v roku 1972 v nádhernom preklade básnika Jana Skácela. Ten po „vstupe spriatelených vojsk“ v roku 1968 nesmel publikovať – režim nemal rád básnikov, ktorí hovorili a mysleli v úplnej zhode. A tak riaditeľ Divadla Bratov Mrštíkov a režisér Oidipa - Milan Pásek vzal autorstvo oficiálne na seba. Podľa pamätníkov bola schizofrénia doby práve v tom, že divadelníci vedeli, kto je prekladateľom. Básnik Jan Skácel bol napriek úsiliu režimu umlčať ho, neprehliadnuteľnou brnianskou osobnosťou.
Až súčasné predstavenie Oidipus kráľ je teda otvorene a verejne „skácelovské“ v citlivej réžii a úprave Stanislava Mošu, riaditeľa Mestského divadla v Brne. Priznávam, že som šiel na premiéru trochu s obavami. Som totiž alergický na novátorstvo, ak ide o diela svetovej klasiky. A režisér Moša novátorom je. Vie sa hrať so svetelnými efektmi, s rozhýbaním mizanscény, vie sa hrať s hudbou aj s hereckým výrazom. Čím teda prekvapí v Oidipovi? Pýtal som sa v duchu a zároveň si želal, aby nikoho nechcel veľmi prekvapiť... Na čistej bielej scéne s mohutným bielym schodiskom vystupovali postavy v rôzne nariasených bielych kostýmoch (Andrea Kučerová), a tak celé javisko pôsobilo výrazne minimalisticky. Autorom tejto vydarenej scény je Jan Dušek. Sofoklove verše boli na nej deklamované čo najcivilnejšie, aj keď s nádychom dejinného pátosu. Predsa len, prihováralo sa nám piate storočie pred Kristom.
Režisér vpustil na scénu chór, ktorý presne podľa antickej tradície viedol dialóg ako s bohmi, tak s vystupujúcimi postavami. Pritom na scéne okrem zboru väčšinou neboli viac ako dvaja, traja protagonisti. (Veď dramatikovi Sofoklovi stačili na dialóg dvaja herci a onen aktívny chór). Jediným, dá sa povedať že súčasným divadelným prvkom, bola nádherne kostýmovaná a tanečne pojatá postava Fauna, ktorá uvádzala atmosféru kľúčových situácií na scéne. Postava bola akoby vystrihnutá z dávnych bakchanálií a satyrských hier, ktoré poznáme väčšinou zo zdobených mís a amfor starého Grécka.
Režisér Moša skutočne s úctou a pokorou pristúpil k nádhernému dielu klasiky, a tak dal divákom priestor na premýšľanie o tejto večnej téme a možnosť hľadať paralely so životom a s názormi súčasného človeka v spoločnosti. Ten oidipovský príbeh má totiž vždy dve roviny. Preto bolo dvakrát o čom premýšľať... Jednou je riešenie otázky viny za spáchané činy a odvahy niesť za tieto viny trest. Zjednodušene sa dá povedať, že sa v hre rieši občiansky princíp súžitia. Jedinec, jeho zodpovednosť a spoločnosť, ktorá sa k tejto zodpovednosti obracia, dovoláva sa jej. Druhou je rovina divácka. Divák je fascinovaný hrôzou. Prežíva ju od klasického pocitu „horror vakui,“ keď neriešiteľná situácia v nás vyvoláva beznádejnú prázdnotu, až po pocit akčný: tá hrôza sa stala nie nám, ale niekomu inému.
Tu sa musím na moment pristaviť a spomenúť filozofa a vysokoškolského pedagóga Jan Patočku. (Tiež nebol v sedemdesiatich rokoch minulého storočia veľmi obľúbený vtedajšou komunistickou mocou bývalého Československa, preto nesmel prednášať na Karlovej univerzite.) Ako študenti sme za ním chodili domov. Tam nám vysvetľoval svoje postoje k antike, ktoré práve vtedy písal do diela s názvom Aristoteles, predchodcovia a dedičia. On bol jedným z prvých, pokiaľ viem, čo sa zamýšľal nad spoločenskou otázkou viny Oidipa. A keď sa pozriem do svojich dávnych poznámok, môžem z nich vybrať o trestnom správaní sa tieto vety: Dolus diretus je vedomé spáchanie činu. To nie je Oidipov prípad. Dolus eventualis to tiež nie je. Nejde totiž o čin spáchaný z nedbalosti. Oidipus je teda exkulpovaný, vyvinený. Tak v čom je jeho vina? A keď ho berieme ako totálne nevinného, je tiaž viny na bohoch? Čo ľudského je potom v tých božích „hrátkach“? Sme skutočne len bábkami v rukách mocných a nezmôžeme urobiť s ich rozmarmi vonkoncom nič? A keď na seba tú tiaž viny zoberieme, ostáva nám iba seba oslepiť? Potrestať sa, hoci sme nevinní? Vziať bremeno za ostatných? Na Patočkových súkromných seminároch, obklopení Novotného režimom a ohlupovaní povinným marxizmom leninizmom, sme odrazu videli v dávnom Oidipovi toľko otázok zo súčasnosti, až sme z toho nemohli pokojne spávať. A dnes sa k tomu vraciam, lebo si uvedomujem, akou povrchnosťou v našej dobe masovej spotreby žijeme a ako si v obklopení prebytkom akosi zabúdame klásť otázky.
Čím nás dnes oslovuje Kráľ Oidipus? Obávam sa, že je to už len tá druhá tvár tragédie. Tá večne divácka. Oslovuje nás hrôzou a my sme zvedaví nie na to, ako to dopadne. To vedeli dávni Gréci rovnako, ako to vieme aj my. Sme ale zvedaví, ako to bude urobené. Režisér Moša zinscenoval Oidipa tak, aby sme skutočne prežívali onú mýtickú hrôzu z udalostí, ktoré sa museli stať. V psychológii nás učili, že pohľad na mučenie, na krváky, vraždy, vykonávanie trestu smrti, divákov vždy fascinuje práve tým, že si v podvedomí človek vraví: to sa nestalo mne, ale niekomu inému. A tento pocit vyvoláva v chémii tela pozitívny adrenalín. Preto sa čítala gotická literatúra tajomného temna, preto nás fascinuje filmový horor, preto mládež siaha po počítačových hrách, kde sa motorovou pílou odrezávajú hlavy. Preto nás fascinujú hromadné autohavárie a pády dopravných lietadiel. To sa nestalo nám. Chvalabohu. A chémia nášho tela prežíva nedefinovateľné príjemno. Toto všetko iste režisér Moša vie. A stavia na týchto čistých a čitateľných postulátoch. Urobil inscenáciu minimalistickú vo výraze, priezračne čistú vo výklade, aby nám, divákom, dal možnosť a priestor zamýšľať sa nad večnými otázkami viny, trestu a spoločenskej zodpovednosti.
V inscenácii hrali v presne vymedzených a vyvážených rolách všetci protagonisti. Oidipus Jiřího Macha bol správne monumentálny aj monumentálne nešťastný. Kreon Viktora Skálu, vyrovnaný a sebaistý, veštec či starec presne v intenciách antickej drámy. Trochu mimo svojou fyzičnosťou stála krásna a krehká Ivana Vaňková, ako manželka aj matka Oidipova. Manželku divák akceptoval, s matkou to už bolo ťažšie. To by ma skôr v príbehu presvedčili, že je to Oidipova manželka aj vlastná dcéra. Ale bola by to celkom iná tragédia. Veľmi pôsobivý a svojou hudobnosťou niekedy až fascinujúci bol chór, ktorý skutočne dodal atmosfére tragédie onú spoločenskú dimenziu, aj fatalitu tragédie (hudba Zdeněk Merta, Karel Škarka, hudobné naštudovanie Karel Škarka). Dojímavé boli tiež štyri deti na scéne. Suverénne sa pohybujúce, prirodzené a milé. Už neraz režisér dokázal, že to s deťmi vie a že dieťa na javisku je veľmi dobrý, účinný element, vyvolávajúci dojatie. A dojatý divák je dobrý divák...
Stanislav Moša ako režisér opäť ukázal, že je divadelným kúzelníkom, ktorý vie múdro prečítať text a zmysluplne ho interpretovať. A aby som bol na záver úplne jednoznačný musím napísať, že tak dobre režírovaného Oidipa som v živote nevidel. A videl som ich už skutočne dosť.
Oidipus Jana Skácela potřetí u Mrštíků
Jiří P. Kříž 2. listopad 2010 zdroj Právo
Není člověka, který by nepolitoval osudem zdrceného thébského vladaře, jemuž bohové určili cestu největšího bořitele vztahů a štěstí vlastního, rodiny a svých potomků. Sofokles vše shrnul pět století před Kristem do tragédie Oidipus král.
Z překladů zůstává nejlepší jediný: Jana Skácela. Poprvé se ocitl na jevišti v roce 1973 na zapřenou, básník byl zakázán. Druhého uvedení v roce 1991 už se největší český básník druhé půle dvacátého věku nedožil (zemřel 7. 11. 1989). Třetí má na svědomí na sklonku října 2010 Stanislav Moša v brněnském Městském divadle.
Sliby - tlachy„Štěstí smrtelníků bývá / nenávratné jako sen. / Nemluv o štěstí, než přijde / za tebou poslední den.“ Jako by Skácel v tom závěrečném čtyřverší určil Chóru vlastní epitaf. „Celý svět mu záviděl. / A hle – jaký hrozný osud / potkává ho nakonec.“
Moša není provokatérem, jeho nastudování Oidipa směřuje spíš k naléhavosti. Viny, které nešťastný král bere na sebe, nejsou vlastně ani trochu jeho krutostmi. Oč méně zlý je jeho otec, který v bázni před naplněním věštby kázal syna utratit? A je proviněním bránit se zlovůli netušeného panovníka, pobít přesilu a stát se nevědomky otcovrahem?! Žít a plodit děti s vdovou, o které neví se, že je jeho matkou? Oidipa není možné hrát muzeálně jako příběh o naplnění rozmaru všemocných bohů. Člověk z nich už dávno chválabohu a právem sejmul všemoc.
A neční nad všechny nakonec proklatec, který slíbí zbavit Théby moru a ztrestat královrahy, aniž tuší, že vyslovuje ortel sám nad sebou? Trest si nepromine, ba naopak, ještě ho vyostří. Ó politikové čeští, kam se už zase poděly vaše volební sliby? Člověk z vás ale dávno chválabohu a právem sejmul důvěryhodnost.
Vznešená hnutí mysliScéna Jana Duška, to jsou stupně amfiteátru či fóra. Kostýmy Andrey Kučerové jaksepatří bílé a režné. Hudba Zdeňka Merty a Karla Škarky vznešená jako dobrá hnutí mysli. A Skácelův verš dokonale antický a současný. Oidipus Jiřího Macha rovná se hereckému objevu. Tryská z něj rozervanost a exprese. Iokasta Ivany Vaňkové - krásná tak, že se Oidipovi nikdo nediví. Kreón Viktora Skály jen zdánlivě nebaží po moci. Připadne mu. Prokletí Oidipova rodu tím teprve začíná.
Sofokles: Oidipus král
Český rozhlas Brno 2. listopad 2010 zdroj David Kroča
Tragický příběh krále Oidipa, jenž nevědomky zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou, začíná v Městském divadle v Brně nikoliv na jevišti, ale v hledišti. To na začátku obklopuje početný chór, takže první verše v hladce plynoucím Skácelově překladu slyší diváci hned ze dvou stran a z bezprostřední blízkosti. I poté, co se sbor přemístí na jeviště, zůstává jeho mnohohlas slyšet: nejenže komentuje činy protagonistů, ale také ostře tlumočí autorský názor a mínění lidu.
Úprava režiséra Stanislava Moši koncentruje děj Sofoklova dramatu do osmdesátiminutové inscenace, která je pro diváka přehledná a kontrolovatelná. Sborový zpěv a recitace předávají kormidlo hlasu hlavních hrdinů, zvláště Oidipovi, jenž se snaží všemi prostředky odvrátit strašnou věštbu. S umanutostí pracovitého detektiva povolává další a další svědky, aby vypátral pachatele, až nakonec s hrůzou zjišťuje, že je jím on sám. Úporné pátrání titulního hrdiny sleduje po celou dobu přítomný chór, jehož členové jsou rozeseti po bílé stupňovité scéně Jana Duška. Jejich anonymnost podtrhují také jednotná bílá roucha, do nichž aktéry oblékla kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová. To, že v závěru se Oidipovo roucho potřísní barvou krve, se dá očekávat. Méně předvídatelnou i z výtvarného hlediska je připsaná figura Fauna, která tu plní úlohu poetického průvodce. V Brně má tato mytologická bytost efektní polozvířecí podobu, v níž se snoubí dívčí půvaby a animální prvky, jako jsou kozlí nohy či růžky.
Jiří Mach v titulní roli je přesvědčivější v okamžicích, kdy může tragický úděl hrdiny podtrhnout fyzickou aktivitou, avšak naplnit význam všech klíčových veršů pouze mluveným slovem je zřejmě zatím nad jeho síly. Iokasta v podání Ivany Vaňkové vyznívá plastičtěji, zvláště proto, že její představitelka promyšleně stupňuje emoce a pečlivě pracuje s veršem. Herecky spolehlivý je Viktor Skála jako její bratr Kreon: představuje silného a rozhodného muže, který dokáže také těžit z toho, že své city drží na uzdě.
Brněnské nastudování Sofoklovy tragédie nehledá jednoznačné odpovědi na otázky, ale je spíš otevřeno mnoha různým interpretacím, s nimiž nenásilně pracuje. Působivý je zvláště motiv vrtkavosti lidského štěstí, jenž je zobrazen s nepřehlédnutelnou ironií. Zatímco v úvodu si šťastný a silný Oidipus hraje s dětmi na slepou bábu, v závěru inscenace má opět šátek přes oči a drží za ruku své děti – tentokrát ovšem z nutnosti, neboť je z něj skutečný slepec, vystavený potupě.
David Kroča
