Jméno růže

Jméno růže

  • Žánr Činohra
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra19. únor 2011
  • Délka představení2:30 hod.
  • Počet repríz23
  • Derniéra21. květen 2013

Mysteriózní drama! Mysteriózní detektivka! Tajuplný gotický thriller! Napínavá historická detektivka! Mystický horor! Vzrušující výprava do estetického myšlení středověku! / česká premiéra

V každém případě světoznámý román proslulého italského filosofa, sémiotika a spisovatele Umberta Eca, který je pokládán za nejvzdělanějšího, nejsofistikovanějšího a nejkreativnějšího autora posledních desetiletí, který uvedeme ve znamenité dramatizaci německého herce, režiséra a dramaturga Clause J. Frankla. Františkánský bratr William z Baskervillu spolu se svým žákem, mladým novicem Adsonem z Melku pátrá po okolnostech záhadných úmrtí, k nimž dochází během několika listopadových dnů roku 1327 v jednom nejmenovaném opatství v Itálii. V hlavní budově opatství je v důmyslném a matoucím labyrintu chodeb skryta před zvědavci největší knihovna tehdejšího křesťanského světa. A protože všichni zavraždění řeholníci měli s knihovnou něco společného, zdá se, že zločiny úzce souvisejí právě s ní. A chce-li William z Baskervillu přijít záhadě na kloub, musí se vzepřít autoritě církve, Svaté inkvizici i čelit temnému spiknutí mnichů v opatství, musí se zkrátka spolehnout jen na svůj důvtip a inteligenci... Vášnivým a magickým příběhem proniká divák do tajů středověké vzdělanosti i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše...

Adaptace

  • Claus J. Frankl

Autor

  • Umberto Eco

Režie

  • Petr Kracik

Asistent režie

Překlad

  • Václav Cejpek
  • Monika Kučerová

Dramaturg

  • Ladislav Stýblo

Hudba

  • Dalibor Štrunc

Dramaturgická spolupráce

  • Jiří Záviš

Inscenační úprava

  • Ladislav Stýblo

Vilém z Baskervillu, františkán

Adson, benediktýnský novic

Abbo, opat

Jorge z Burgosu

Remigius z Varagine, cellerarius (správce) opatství

Salvátor, jeho pomocník

Venantius ze Selvemeku

Adelmus z Otranta, iluminátor

Malachiáš z Hildesheimu, knihovník

Berengar z Arundelu, jeho pomocník

Severin ze Sankt Emmeram, botanik

Ubertin z Casale

Michal z Ceseny, františkán

Bernard Gui, inkvizitor

Hejtman papežských lukostřelců

Mnich v klášteře, Chudina z vesnice, Francouzský lukostřelec Bernarda Gui, Zjevení ve viděních, Františkánská delegace Michala z Ceseny

Odvěký střet rozumu a dogmatismu

Vít Závodský 12. duben 2011 zdroj Týdeník Rozhlas

Mimořádně náročný úkol si vytklo Městské divadlo Brno, když po pečlivé dramaturgické přípravě uvedlo v české premiéře vlastní úpravu jevištní adaptace jedné z nejproslulejších moderních próz, rozsáhlého sofistikovaného románu Jméno růže (1980) italského polyhistora Umberta Eca.
Pražský režisér Petr Kracik mohl na Hudební scénu s vertikálními, ponuře monumentálními kulisami středověkého kláštera se skriptoriem a knihovním labyrintem (Jaroslav Milfajt, projekce Petr Hloušek) a s vynikající partiturou Dalibora Štrunce přenést jen syžetový a myšlenkový výtah z mnohovrstevnatého, víceznačně „hybridního“ díla. Při dodržení základní dějové osnovy s atraktivní sérií záhadných vražd benediktýnských mnichů, které v roce 1327 vyšetřuje moudrý františkán Vilém z Baskervillu (Viktor Skála) s novicem Adsonem (Vojtěch Blahuta), a zachování některých jejích historických, teologických, apokalyptických či symbolických momentů snažil se klást důraz na herecké vystižení postav řeholní komunity (Ladislav Kolář, Stanislav Slovák, Igor Ondříček, Miloslav Čížek, Martin Havelka). Převažující verbální disputace střídají výtvarně působivé akční výstupy, detektivní pátrání se prolíná s vkusnou demonstrací vášnivě přirozené i potlačované erotiky. V intencích jevištní zkratky Kracikovy ve všech složkách solidní inscenace navozuje řadu nadčasových, a právě dnes aktuálních problémů: úsilí o znovunalezení Božího řádu v morálně zdevastovaném světě, urputnou snahu ideologických dogmatiků o trvalý zákaz „kacířských“ názorů, střetávání tolerantního přístupu se zaslepeným fanatismem, vztah mezi upřímnou vírou a pragmatickým prospěchářstvím. V Brně se opět zrodilo podobenství, které dokáže oslovit rozum a cit vnímavého návštěvníka.

Ecov thriller zo stredoveku v českej divadelnej premiére

Peter Stoličný 4. březen 2011 zdroj www.divadlo.sk

Umberto Eco je jedným z najvýznamnejších súčasných predstaviteľov semiotiky (veda o znakoch) a postmodernej filozofie v Európe. Profesor Bolonskej univerzity, čestný člen mnohých ďalších univerzít... Ale známou a populárnou osobnosťou by sa nestal, keby sa nevenoval písaniu románov a keby už jeho prvý román Meno ruže, horor zo stredoveku či detektívka, sa nestal jedným z načítanejších diel 20. storočia.
Pán profesor je skutočne renesančný človek. Venuje sa s rovnakou energiou písaniu vtipných a hryzavých fejtónov, komentovaniu spoločenského života rodného Talianska aj svetovej civilizácie ako semiotike či okultným vedám. Zbiera najrôznejšie knihy o kabale, o slobodomurároch, o taoizme, budhizme a šintoizme, o tých najčudnejších paranormálnych javoch, ktorými sa zaoberala a zaoberá čierna a biela mágia. Nie že by tomu všetkému veril. Naopak, baví ho kriticky sa zamyslieť nad príčinami ľudských myšlienkových úchyliek. Ako ľavicovo zamýšľajúci intelektuál prirodzene rozmýšľa materialisticky, doslova loví v pamäti ľudstva kauzálne súvislosti vývoja spoločenských pohybov a ľudského myslenia. Ale na kritický postoj má iste právo, lebo vie. Je vzdelaný. Všetko o čom píše, má do veľkej hĺbky naštudované. Asi práve preto si môže dovoliť luxus kritického nadhľadu a kto sa pozorne začíta do jeho diela, nájde tam aj miesta sebairónie, aj takmer humorného nadhľadu nad tým pachtením ľudstva po poznaní, ktoré je stručne vyjadrené v kresťanskej Biblii: Quo Vadis domini....
 
Už v roku 1959 mladý Eco napísal jedno zo svojich základných bádateľských diel, Rozvoj stredovekej estetiky. Román Meno ruže (1980) bol vlastne prirodzeným pokračovaním jeho myšlienkového procesu. A bol to pre Eca šťastný krok. Vďaka veľmi dobre a pútavo napísanému románu s detektívnou zápletkou sa mu podarilo medializovať svoje snaženie. Pán profesor vystúpil zo šedi knižníc, ktorými sú obklopení vedátori spoločenskovedných disciplín a spopularizoval temné obdobie našej civilizácie, kresťanský stredovek v Európe.
 
Keby som bol puristickým zástancom kresťanskej ideológie, veľmi by ma román Meno ruže naštval. On totiž odhaľuje niečo, čo je síce pre ľudskú civilizáciu príznačné, ale radšej sa o tom nehovorí. Mocenské boje, ľudská chamtivosť, náboženská slepota vedúca až k absurdným uzáverom. Konanie zla v mene dobra. V socializme sa vravieval vtip: Budeme bojovať za mier, aj keby sme pri tom mali všetci pomrieť! Tak to mi prišlo na um, pri čítaní románu Meno ruže. Fanatizmus už neraz ukázal, aké strašné môžu byť ľudské činy. A ako je ľudstvo nepoučitelné.
Umberto Eco je – verím že nechtiac, lebo jeho zaujíma podstata vecí, nie povrchná účelnosť – sarkastickým kritikom katolíckej cirkvi. Na tom stredovekom pachtení v období, keď sídlil pápež v Ríme a druhý truc pápež v Avignone (14. storočie), nie je veru nič vznešeného. Hoci cirkevní otcovia doteraz nevydali jediný traktát, encykliku, v ktorej by sa kriticky postavili k tomu temnému stredoveku, plnému vražednej inkvizície, mučenia, upaľovania na hranici, povedal to za nich ten antikrist Umberto Eco. A povedal to tak suverénne, vierohodne, že zviklal nejedného kresťana v jeho viere, že Boh vie, čo robí, keď takto vedie svoje ovečky cestou k poznaniu jedinej pravdy. Kvalitnejšiu ideologickú diverziu proti kresťanstvu nenašli ani propagátori marxizmu-leninizmu, hoci sa veľmi snažili podkopať korene vierovyznania. Filozof Eco však na to šiel celom inak ako povrchní propagátori ateizmu. On skúmal a zbieral fakty, porovnával a objektívne hodnotil. Jednoducho robil svoju vedeckú prácu. A že mu z toho vyšla také neľútostná kritika stredovekého kresťanstva? Vyšla, pretože taká skutočne vtedajšia spoločnosť bola. A že doteraz neboli ideológovia kresťanstva schopní sa s tým vysporiadať? To už je iný problém. Umberto Eco na to nepoukazuje. Nemusí. Uzávery si urobí každý súdny človek sám. Eco nikoho nenahovára, aby sa stal ateistom. Veď keby Boh chcel, tak to nepripustí...
 
Toto trochu širšie expozé som mal potrebu napísať, aby som následne osvetlil, aká je dramatizácia románu. Formálne prvky a dejová línia je zachovaná. Nazrieme do zložitých zákutí politiky a rozháranosti mocenských bojov. Zoznámime sa s Aristotelovou knihou O smiechu a s puritánskymi názormi na humor. Načrieme do tajov botaniky a prežijeme aj zmyselnú sexuálnu túžbu, ktorá je mníchom odopieraná. Zažijeme hrôzu mučenia a krivého priznania, strach z bolesti, ktorý je väčší, ako strach zo smrti. Sme svedkami márnych pokusov o zblíženie rôznych výkladov božích úmyslov, kde antagonizmus fanatických mníchov môže pokojne končiť úkladnými vraždami. To všetko v dramatizácii je, rovnako ako to je vo výbornom rovnomennom filme režiséra Jean-Jacques Annauda so Seanom Conneryom v hlavnej úlohe benediktínskeho vyšetrovateľ vrážd v kláštore. Lenže ako vo filme, tak v divadelnej dramatizácii Clausa J. Frankla (úprava pre MdB Ladislav Stýblo) ostalo veľa z Ecových myšlienok nedopovedaných. Divadlo jednoducho nemá toľko priestoru, aby sa mohlo na doskách povedať všetko, alebo takmer všetko. Pravdu povediac, kedysi som počul v Českom rozhlase dramatizáciu (2002) románu Meno ruže. Teraz som si ju vyhľadal, čiže „vygoogloval“. Autorom dramatizácie bol Michal Lázňovský a režisérom Ivan Chrs – bolo to určite najlepšie spracovanie románu, kde sa dostali do éteru detaily, ktoré iným dramatizáciám chýbajú. Ale asi je to fenomén zvukovej nahrávky, hovoreného slova, ktorý dáva myšlienkovým rozmerom väčší priestor. Výsledkom mojej empatie s Menom ruže je, že sa určite zasa po rokoch k románu vrátim, teraz ako pátrač po myšlienkach, ktoré mi v dramatizáciách chýbali. Ale ak inscenácia v Mestskom divadle v Brne zapôsobila aj na iných divákov ako na mňa, tak určite splnila svoj účel.
 
Poďme sa však pozrieť na samotnú inscenáciu, ktorá mala len nedávno premiéru na veľkej hudobnej scéne brnianskeho divadla. Skúsený scénograf Jaroslav Malfajt využil celý priestor scény aj portálu a postavil skutočne sugestívny temný kláštor, s niekoľkými jednoduchými prestavbami, ktoré využívajú dokonalú techniku hudobnej scény. So stavbou korešpondovali aj stredoveké mníšske habity Andrei Kučerovej a celú atmosféru podporila práca svetiel a hudba. (Skladateľ Dalibor Štrunc, hudobná réžia Karel Cón, Miloš Makovský – mimochodom, mužské stredoveké zbory boli mimoriadne sugestívne.)
 
Režisér inscenácie Petr Kracík vytvoril vierohodnú atmosféru 14. storočia v kláštore. Možno dokonca sugestívnejšie, než v onej slávnej filmovej verzii. Divadlo je živé, celuloid je celuloid. A viedol hercov k hlbokému pochopeniu postáv – vtiera sa mi sem komentár: Stanislavskij by mal radosť. Vierohodné herectvo bolo totiž hlavným atribútom, s ktorým, režisér pracoval a mohol si dovoliť neštylizované, precítené herecké vedenie, pretože ansámbel MdB je na takú úlohu skutočne pripravený. Benediktínsky vyšetrovateľ Viliam z Baskervillu Viktora Skálu, rovnako ako jeho novic Adson Vojtecha Blahutu (rozohral nádhernú scénu túžby po fyzickej láske s Andreou Březinovou – alternantka Hana Kovaříková). Ďalší protagonisti – muži z kláštora františkánov aj návštevníci benediktíni - hrali tiež príkladne. Opát Zdeňka Junáka, vyslanec pápeža Martin Havelka, správca kláštora Rastislav Gajdoš, alebo bláznivý Salvátor, ktorého si s chuťou zahral Stano Slovák (tiež asistent réžie celej inscenácie).
Možno konštatovať, že inscenácia Meno ruže v Mestom divadle v Brne sa zaradí do série úspešných titulov, ktoré „plnia kasu“ a súčasne zanechájú v divákoch nepokoj. Neviem, ako sa k inscenácii postavia praktikujúci veriaci – asi v nich vyvolá nepokoj väčší, než v divákoch, ktorí pristupujú k viere vlažnejšie. Určite však u všetkých vyvolá onú anagnoris, aristotelovskú očistu poznaním. A to je, myslím si, účelom príbehu z temného stredoveku.

Eckův román Jméno růže ve 130 minutách

Markéta Stulírová 25. únor 2011 zdroj Brněnský deník

Tajuplný gotický thriller Jméno růže v režii Petra Kracika je zdařilou jevištní adaptací obsáhlého románu sémiotika Umberta Eca. Román má téměř 500 stran, inscenace Petra Kracika 130 minut. Přesto je jevištní adaptace knihy Jméno růže strhujícím představením, které oslní propracovanými hereckými výkony, emotivní hudbou a ohromující scénou využívající nejmodernější divadelní techniky.
Jméno růže uvedlo v české premiéře Městské divadlo Brno, kde Kracik režíruje počtvrté – jeho prvním titulem na této scéně byla Lermontova Maškaráda, následovaly muzikály Cikáni jdou do nebe a Nana. Tentokrát Kracik usiloval o jediné: nechtěl kopírovat román ani komerčně pojaté filmové zpracování Ecova textu, ale v mezích dramatizace Clause J. Frankla hledal nejvhodnější formu svoji, opírající se o důkladnou práci herců. A to se mu podařilo – byť z původního textu italského sémiotika zachoval jen torzo. Důležité je však na jevišti vyřčeno a diváky čeká poutavý příběh s novým, vizuálně-hudebním přesahem.

Kracikova inscenační úprava ctí základní osu smyšleného příběhu o Vilémovi z Baskervillu a mladém písaři Adsovi z Melku. Ti v severoitalském klášteře řeší záhadné vraždy a odhalují tajemství největší křesťanské knihovny, kterou střeží slepý Jorge z Burgosu – utajováním vzácných rukopisů chce zabránit rozpadu starého světa. Za zvláště zvrhlý Jorge považuje druhý díl Aristotelovy Poetiky pojednávající o umění komedie. Podle Jorgeho je totiž smích dílem ďáblovým, dělá z lidí blázny a odvádí je od pravé víry. Zásahy režiséra Kracika a dramaturga Ladislava Stýbla do Franklovy německé verze inscenaci vtiskly také další autentické citace ze středověké literatury, jež v románu Eco nemá.
I když Kracikovo nastudování redukuje počet postav a dialogů na minimum, povahu některých figur (na rozdíl od románové předlohy) odkrývá více do hloubky. Hlavní roli Viléma z Baskervillu s noblesou ztvárňuje Viktor Skála, který coby učený františkán středověk překračuje intelektuálně i lidsky, a s porozuměním toleruje přestupky svého žáka Adsona (Vojtěch Blahuta). Blahuta je v roli benediktýnského novice dobrosrdečným mladíkem. Věrohodně prochází všemi proměnami; miluje, aby vzápětí nato lásku ztratil, ctí Boha, aby se jej později pohroužen v samotě vzdal. Typově se režisérovi podařilo obsadit téměř všechny postavy (Michal Nevěčný jako korpulentní Berengar z Arundelu, Miloslav Čížek je botanikem Severinem, Jiří Mach odhodlaným františkánem Michalem z Ceseny a Zdeněk Junák loajálním opatem). Výborné herectví předvádí i Ladislav Kolář (Jorge z Burgosu), Rastislav Gajdoš (správce Remigius) a především Erik Pardus se Stano Slovákem, kteří alternují roli Salvátora. Každý se v tohoto ohyzdného pomocníka proměňuje po svém, oba si s obdivuhodným nasazením pohrávají s každou vyslovenou slabikou a úšklebnou grimasou.

Tajemnou atmosféru do inscenace vnáší scéna Jaroslava Milfajta, která naplno využívá moderních jevištních mechanismů. Účinek jednotlivých obrazů zesiluje účelná „hra“ světel a stínů, tu a tam prokládaná mlhou a reálným ohněm. Pouhé barevné nasvětlení přeměňuje chlad v žár, ponurost skriptoria v prosvětlené nádvoří. Plasticitu kulis dokresluje jednoduše, přesto věrohodně spodobněná knihovna. Dominantou jeviště je kruhový průzor v nejvyšší z klášterních zdí, jímž střídavě prosvěcují hvězdy, měsíční svit i snové vize postav. Časové prodlevy mezi přestavbami scény jsou sice delší, vteřiny navíc však nechávají myšlenkově doznít dialogy, které si to zaslouží. Jméno růže je přitom teprve druhým činoherním titulem uvedeným na hudební scéně Městského divadla, proto je paradoxní, že si jej po zhlédnutí nelze představit v jiném (a menším) prostoru.

S výtvarným pojetím dokonale souzní hudba Dalibora Štrunce. Tóny houslí, varhan, kontrabasu i cimbálu napomáhají gradaci děje, emotivní melodie se prolínají se sborovými zpěvy. Ze zvukových efektů zaujme řinčení zvonu, pouliční ruch při bohoslužbě nebo kvičení prasete při zabijačce – detaily, které i na divadelním jevišti nedávají divákům zapomenout, že je mrazivý prosinec roku 1327.
Nadmíru obtížnou látku se Kracikovi podařilo vměstnat do poutavé divadelní zkratky, v níž se – stejně jako v Ecově románu – snoubí realita s fantazií, radost s krutostí a vysoké umění s „populárním“.

Jméno růže v divadelním zpracování v Městském divadle Brno

Karla Hofmannová 24. únor 2011 zdroj www.zivotnistyl.cz

Divadelní adaptace Clause J. Frankla bere z obsáhlé látky jen to nosné a dramatické, nezatěžuje děj zbytečnými zápletkami a přivádí na jeviště jen důležité postavy. Oprošťuje děj od historizování a moralizování, spor mezi benediktýny a františkány je uveden jako logická součást děje.
Režisér Petr Kracik byl omezen těžkou scénou Jaroslava Milfajta. Ten ponuré zdi kláštera otočením geniálně přeměnil na labyrint knihovny a efekty vizuálních deformací a plamenů zajistil projekcí Petr Hloušek. Jednání mnichů je omezeno na stále stejný, ne příliš velký prostor s pevně určenými příchody a odchody. Přesto se děj odvíjí svižně a má gradaci. Nahrávky hudby Dalibora Štrunce jsou parafrází na liturgické chorály a navozují občas děsivou atmosféru. Akustika hudební scény není stavěná na neakustické slovo, herci se proto nevyhnuli mikroportům. Kouzelná a při tom přirozená a vkusná je scéna milostného spojení Dívky a Adsona.

Herci se zhostili úloh excelentně. Výkon Viktora Skály v roli Viléma z Baskervillu je uměřený v souladu s duší vědce a při tom plnokrevný. Mladý Vojtěch Blahuta v roli Adsona z Melku je dojemný, dynamický a suverénní. Absolutní špička je Stano Slovák v roli Salvátora, obdivuhodně roli drží v naturalistickém provedení a v energetickém náboji. Ladislav Kolář jako Jorge z Burgosu je tvrdý ve svém fanatismu, Martin Havelka jako Bernard Gui je slizký a nadřazený a botanik Severin v podání Miroslava Čížka nepostrádá humor i ve své tragičnosti. Zaujal i Igor Ondříček jako Ubertin z Casale tragickou upřímností a hořkostí a Zdeněk Junák jako Abbo, opat kláštera, snažící se udržet zdání pořádku za každou cenu.
Hra Jméno Růže je sugestivní a dramatický gotický thriller, ve kterém každý divák najde něco, co ho zaujme a strhne a který probouzí zájem o dějiny a zápas lidského rodu o existenci.

Moudrost už nebrání příchodu antikrista

Jiří P. Kříž 23. únor 2011 zdroj Právo

Na jeviště MdB přivedl Jméno růže v noblesním a kultivovaném „velkém stylu“ překladu Václava Cejpka a Moniky Kučerové Petr Kracik. Rozhodující kvalitou je hudba Dalibora Štrunce, od mužských chrámových sborů přecházející k volnější rytmizované skladbě podpořené saxofony, fagoty, varhanami, ale i cimbálem.
Velké jeviště brněnské Hudební scény umožnilo scénografovi Jaroslavu Milfajtovi vytvořit dokonalou iluzi klášterního monumentu s temnými chodbami a fantazijním knihovním labyrintem odkazujícím na prvky gotického románu. Dračí přeludy, andělská zjevení a hořící hranice vykouzlil mág scénických projekcí Petr Hloušek. Mnišskou strohost, ale i vyzývavě potrhané šaty jediné ženské postavy, lůna neřesti, zneužívané Dívky (Hana Kováříková nebo Andrea Březinová), má na svědomí Andrea Kučerová. Kracik měl vytvořit inscenaci, která by naplnila velký sál Hudební scény. S výjimkou nenapodobitelného Seana Conneryho v roli „detektiva“ Baskervilla, kterého v Brně s hloubavou vědoucností o zlořádských praktikách církve představuje Viktor Skála, se režie snažila postavy maximálně přiblížit charakteristikám Annaudova filmu.
 
I vědění lze zneužít
Nejvíc podobností najdeme u novice a Vilémova žáka Adsona, kterého hraje Vojtěch Blahuta, u strážce dogmat a šílené důstojnosti Jorgeho z Burgosu Ladislava Koláře, u knihovníkova pomocníka Berengara Michala Nevěčného. Nejlepší výkony: Stano Slovák nebo Erik Pardus v postavě degenerované stvůry, heretika Salvátora. V Brně mají velký divácký spektákl. Přes akcentování detektivní zápletky zůstává Jméno růže podobenstvím o zneužití vědění a moci.
                                                                                                   

Jméno růže – mysteriózní drama a detektivka v české divadelní premiéře

Kateřina Šebelová 23. únor 2011 zdroj Velká Epocha

„Milovníci dobrého příběhu, napětí a záhad si jistě přijdou na své, a to je to podstatné"
Tvůrci divadelní podoby Jména růže si nekladli za cíl soupeřit s knižní předlohou nebo filmovým zpracováním. Avšak srovnávání hry s knihou či filmem se přitom autoři vůbec nebrání. Některé ze scén známých z knihy či filmu však v představení nenajdete. Cílem není se striktně držet knižní předlohy, ale naopak na divadelních prknech zvýraznit to, co ve filmu či knize až tak nevynikne. A to se podařilo velmi dobře. Tajuplná atmosféra ve světle loučí, napětí ve stísněných klášterních stěnách, strašidelné kulisy, chóry zpívané mnichy umocněné výbornou hudbou Dalibora Štrunce podbarvující stísněnou atmosféru - to vše v kombinaci se skvělými hereckými výkony podtrhává napínavý příběh až do samého konce. Emotivita mužské herecké obce dobře vykresluje touhu po moci a slepou víru, která sice někdy může povznášet, ale také i pořádně dusit. Pevný řád, který za každou cenu potlačuje přirozenost, však v sobě nese trhliny, které rozvíří stojaté vody klášterního žití. Postupně se tak rozmotává klubko vztahů, tužeb a emocí, které se nevyhnou jak obyčejným lidem, tak i mnichům. Vilém z Baskervillu se díky svojí moudrosti a odvaze dovede vzepřít církevní autoritě a stejně tak vlastním strachům a démonům.
Herci hrají naplnoRoli Viléma z Baskervillu se představil Viktor Skála, který podává bravurní výkon. Zpod mnišské kápě se rýsuje zralé herectví, které nepostrádá potřebný šmrnc a nadhled. Jeho druh, mladý novic Adson v provedení Vojtěcha Blahuty, přináší mladistvý přirozený výkon, možná až přespříliš naivní, ale v roli mladého novice není až tak na škodu. Zaujme Stanislav Slovák v roli znetvořeného a bláznivého Salvátora nebo jediná výrazná žena v ryze mužském partu Hana Kováříková jako múza i padlá žena v jednom. Apokalypticky děsivý Ladislav Kolář v roli Jorge z Burgosu zúročí ve své roli četné emoce a Jaroslav Matějka jako knihovník Malachiáš dovede být dostatečně záhadný až do své divadelní smrti. Prostě herci rozehráli skvělý part, ve kterém hrají na plný výkon.
Zpracovat tak obtížné téma, jako je Jméno růže, jeden z nejlepších románů současnosti, vyžaduje dávku odvahy a umění. Petr Kracik se svého úkolu zhostil s patřičnou noblesou. Nezbývá než jeho počinu upřímně zatleskat. Jméno růže v provedení brněnského Městského divadla nabízí napínavý děj od začátku do konce. A rozhodně nenudí, jedinými hluchými místy jsou mezičasy při výměně kulis. Avšak skvělá Štruncova muzika dovede toto nutné „zlo" zmírnit na maximum. Jméno růže ponouká diváka k zamyšlení nad smyslem lidské existence. Milovníci dobrého příběhu, napětí a záhad si jistě přijdou na své, a to je to podstatné.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->