Peklo - pojem filozofický i umělecký
Tomáš Hejzlar 12. únor 2009 zdroj Haló noviny
K nové muzikálové inscenaci brněnského Městského divadla
Mnozí ještě pamatujeme leckdy i nefunkční fráze o tzv. angažovaném umění. Podstatu této floskule samozřejmě vyloučit nelze, pokud není deformována a zneužívána. Pak i v současnosti vysmívané sousloví angažované umění má svůj smysl a společenský význam. Platilo to v antice, ve středověku, platí to i v naší době.
Na počátku devadesátých let, kdy se hroutily i mnohé zřetelně pozitivní tradiční umělecké hodnoty, jsem s určitou (zřetelnou!) nelibostí vnímal transformaci někdejšího brněnského Divadla bratří Mrštíků v nově koncipované Městské divadlo Brno (MdB). Obával jsem se, že nesporné zřetelné kvality budou zdevastovány a proměněny v tehdy módní jen dobrodružné a nezodpovědné avantgardní výboje. Ostatně na nejedné české a moravské scéně jsme toho byli bohužel svědky - a leckde tato situace přetrvala celá dvě desetiletí...
Záhy jsem se však přesvědčil, že nově koncipované trendy brněnského Městského divadla mají zcela odlišný charakter: jsou sofistikované, mají uměleckou podstatu a jsou často až nemilosrdně aktuální. Nejdou tedy jen po líbivém pozlátku snobské popularity či po kasovním úspěchu, jak jsme tomu svědky především na muzikálových scénách pražských (nedávná umělecky plytká a necitlivá transkripce Haškova Švejka či znovuobnovená umělecky nepodařená odvarová premiéra muzikálu Dracula jsou toho nejaktuálnějším dokladem).
Naopak muzikály brněnské provenience, na nichž se nejčastěji podíleli skladatelé Zdenek Merta či Petr Ulrych a coby zkušený libretista Stanislav Moša (úspěšný ředitel MdB, jenž se i mezinárodně etabloval coby respektovaný režisér), navázaly na někdejší moravské tradice především z let šedesátých a sedmdesátých (například tvorba skladatele Miloše Štědroně). Současná produkce muzikálových hitů od počátku devadesátých let je nejen umělecky svébytná, ale navíc výsostně aktuální - řeší obvykle problematiku mezilidských vztahů v návaznosti na celospolečenské aspekty). A to na špičkové umělecké úrovni, jež se nemusí spoléhat na reklamu - třebas i skrytou, ale zřejmě velmi dobře uplacenou. O brněnských úspěších svědčí také průkazné mezinárodní renomé; občasné nevrlé výlevy nevole naivních pražských pisálků tedy nemohou odborná hodnocení zastínit.
Když brněnští inscenátoři uvedli loni v říjnu na Hudební scéně MdB původní muzikál Peklo z tvůrčí dílny Merta - Moša, hodnotitelé i široká veřejnost jej pochopitelně srovnávali nejen napříč s celkovou muzikálovou úrovní v naší zemi či i v cizině, ale také v časovém horizontu. Činil jsem tak samozřejmě také. V porovnání s ostatní golemovskou nadprodukcí muzikálů sotva průměrné úrovně a často i kýčovitého pojetí je nynější brněnská novinka opět perlou. Moša dokáže dokonale najít výpovědní zkratku, jež současně akceptuje uměleckou a především estetickou substanci.
Moša jako dlouholetý i mezinárodně zřetelně úspěšný principál dlouhodobě sleduje dva zásadní principy: uměleckost (a s tím spojený pozitivní estetický, tedy i morální dopad) a rovinu myšlenkovou, přímo filozofickou. Platilo to i o předchozí muzikálové tvorbě: každý titul totiž sledoval jisté společenské problémy, aniž by mentoroval, či aniž by se publiku jakkoliv podbízel. Klade totiž otázky zcela natvrdo, neohlíží se na momentální politickou atmosféru, ale nespoléhá se jen na prvoplánovitou kritičnost. Současně totiž odhaluje i cestu k nacházení odpovědí. V souladu s Čapkem, Dostojevským, Remarquem, Tolstým a dalšími velikány. Mošova libreta jsou obvykle kvalitní (či alespoň nápaditá) z hlediska rýmotvorné substance, ale současně nejde jen o trapné veršovánky, jak lze tak často nacházet vlastně ve všech pražských muzikálových scénách (s výjimkou Hudebního divadla Karlín). Tím se Moša dokonce odlišuje od produkce v ostatních evropských metropolích - včetně muzikálových velmocí Berlína, Budapešti či Vídně. Brněnští tudíž navazují na pozitivní muzikálové trendy šedesátých let, kdy ještě tak očividně nefungovala inflace muzikálového showbyznysu, jak je tomu nyní, ale naopak prioritní byla tvůrčí prestiž.
V tomto případě tedy nejde jen o pouhé málo osobité (či spíše jen bezduché ) zrýmované - často i velmi naivně! - oprašování známé tematiky, jako jsou Kleopatra, pověst o Golemovi a další, ale o skutečnou filozofickou substanci s aktualizačním přesahem. Tak i Mošovo Peklo není jen kopií, jak ji vytvořili Dante Alighieri, Johann Wolfgang Goethe a další moudří duchové světové kultury, nýbrž o osobitý přepis, který sice respektuje hlubší ideály a širší myšlenku, ale současně vnímá tematiku jako problém současný. Vždyť - citujme s klasikem - kde jsme my, je peklo. Kde je peklo, jsme my. Až jednou zajde celý svět, a kdejaký tvor bude očistěn, pak bude peklo vše, co není nebe.
Přestože premiéra muzikálové novinky se uskutečnila již loni v říjnu (připočtěme však ještě dobu vzniku partitury a čas potřebný k nastudování!), tedy v době, kdy se současní vládnoucí čeští politikové snažili vehementně zlehčovat možnost příchodu současné světové krize i do naší republiky, jde o téma, jež právě v této době hospodářského a finančního zhroucení nepoctivého kapitalistického byznysmanství ozřejmuje lidské charaktery a odhaluje lidskou hamižnost až na samotnou dřeň.
Popisovaná kauza mladého sochaře Davida (jde o zpodobení Michelangelova díla?) v působivém provedení zkušeného Stanislava Slováka ve vztahu k tanečnici Leně Paulové, již přímo mistrovsky ztvárňuje Radka Coufalová, v sobě obsahuje komickou parodii i výrazovou drsnost, emotivní éteričnost i ďábelskou rebelii už od samotného počátku, tedy prostředí baletního konkursu v současné době, čímž je divák informován, že nejde o středověký mýtus, ale o obraz naší doby. A pak již sledujeme proměny obrazů s problémy individuálními (např. rozluka dvou sester, té úspěšné a neúspěšné - tedy další téma!) i kolektivními (včetně parodie na ješitnost při scéně společenského plesu či ministerskou ješitnost povýšenecké snobské smetánky atp.). A do toho se vplétá všudypřítomná všednodennost od opilého křepčení party mladých výrostků až k tematice rozvodovosti (barončin zpívaný monolog patří k melodicky nejzřetelnějším), jíž pak v kontrapunktu myšlenkově odpovídají ony pekelné scény s dokonale vypracovanou měkce působící choreografií a s využitím i takových prvků, jako je voiceband atp.
Těch témat je tu skutečně mnoho - ovšem tato intenzivní myšlenková různorodost s námětovými odhledy pak místy přehlušuje diváckou pozornost, tedy i možnost okamžité orientace v dějovém vývoji. Zdá se, že už první díl zamýšlené trilogie by sám o sobě byl nosným sukcesem pro přinejmenším dvě samostatná představení. Možná i činoherní.
Společně s hlavními představiteli (a jejich alternanty Petrem Gazdíkem a Svetlanou Slovákovou) se i ostatní výkony - jak je tomu na scéně MdB tradičně a pravidelně - vyznačují dokonalou přesvědčivostí a spontánním pochopením (technické předpoklady jsou samozřejmostí!). To vše se odvíjí v dokonalé součinnosti všech složek, jejichž pozitivní hodnocení by už nadbytečně přesáhlo rámec tohoto zamyšlení.
V případě brněnského Pekla tedy nejde jen o lacinou, až primárně podlézavou efektní zábavu s úrovní často až tristní, jak tyto aspekty převažují v produkci pražské (navíc nejednou mohutně finančně dotované!); naopak jde brněnským inscenátorům spíše o hlubší zamyšlení. Tím se vracejí k podstatě tohoto žánru: bavit vkusně, ovšem také i hodnotově oslovovat. A tady bychom mohli opakovat: skutečně angažované umění nesmí být jen politicky proklamovaným plakátem, ale musí opravdu hodnotovými principy potěšit i povzbudit. Jak to ostatně ve své tvorbě tak často prokazovali i naši levicoví tvůrci minulosti. V Brně například Jiří Mahen a další. V jejich stopách brněnské Městské divadlo zdařile pokračuje.
Peklo, které žijeme
Iveta Macková 1. prosinec 2008 zdroj Kult
Světovou premiéru prvního dílu volné muzikálové trilogie Osudová komedie nazvanou Peklo uvedla v polovině října Hudební scéna Městského divadla Brno. Jako již mnohokrát tvůrčí tým původní inscenace tvoří osvědčená dvojice - hudební skladatel Zdenek Merta a režisér Stanislav Moša.
Jejich Peklo je Alighieriho trilogií Božská komedie inspirováno spíše ideově a pocitově, nikoli obsahem. Mošovo Peklo představuje peklo, které žijeme. Stejně tak samotná trilogie divadla nebude koncipována coby za sebou tři navazující části, ale jako volné díly, jejichž společným jmenovatelem bude očišťování člověka.
Hlavními postavami Pekla jsou sestry, profesionální tanečnice, které hledají dobré angažmá, avšak úspěch získává jen jedna z nich - Lena (Radka Coufalová). Odtud se Lena vydává cestou slávy a blahobytu, zatímco Lucie (Hana Holišová) zůstává na ulici obklopena kriminalitou, drogami a násilím. Dva odlišné světy skýtají inscenátorům možnost inscenačního vyžití jak po stránce obrazové, tak taneční, pěvecké a samozřejmě herecké.
Autorem mnoha scénických obrazů, od moderních přes dramatické až po náznakové civilní, je Jaroslav Milfajt, směsici kostýmů vytvořila Andrea Kučerová. Dílčí složkou inscenace je hudba Zdenka Merty, která je však spíše jakýmsi doprovodným, nikterak invenčním či snad umocňujícím prvkem. Zcela jinak je tomu s choreografií Lucie Holánkové, které se podařilo skvěle, přirozeně a umně provázat herecké a taneční party.
Nová muzikálová inscenace nabízí vedle velmi solidních hereckých, pěveckých a tanečních výkonů také skvělou živou podívanou plnou dramatických i optických efektů, proměn a triků. Především ale promlouvá k divákovi svou víceméně nabídkou či upozorněním na to, v čem a jak žijeme, vedle koho žijeme a s jakým svědomím či morálními zásadami...
Peklo jako ilustrace života
Miloš Hudec 13. listopad 2008 zdroj Echo
Naše Brno snese charakteristiky z mnoha stran. Tou nejsoučasnější může být, že Brno je město divadel. Tradice, současnost, význam i stav divadelních domů to plně potvrzuje.
Každý z divadelních domů má jinou vůni, barvu, ale též uměleckou úroveň. Již řadu let stojí na nejvyšším schodu Městské divadlo Brno, které má pod vedením principála Stanislava Moši svou konstantně nejvyšší úroveň repertoárem, poctivým režijním i tvůrčím herectvím, úrovní scény, kostýmní techniky a samozřejmě hudební složky divadla. Chce se říci, že každé představení tohoto divadla je též představení díků zásluhám bývalého ministra Pavla Dostála, jednoho z tvůrců muzikálové scény, který, žel, již není mezi námi.
Dne 18. října 2008 zaplnili Muzikálovou scénu Městského divadla Brno do posledního místa diváci světové premiéry prvního dílu hudební trilogie Peklo, Očistec a Ráj. Osvědčená autorská dvojice Stanislav Moša a Zdenek Merta „Peklo“ nazvali „osudovou komedií“, ale dílo nás naplnilo řadou myšlenek, které určitě nejsou komické. Moša nezůstal nic dlužen svému filosofickému přístupu k životu a práci a Merta, jako obvykle, vyšel z tradice hudebních tvůrců v minulosti největších. Přístupy obou jsou však mladé, původní, moderní a hlavně citlivě hluboké. Divadlo je plné snad všech tvůrčích uměleckých hereckých projevů. Složku scénickou střídají hudební, pěvecké, choreografické, kostýmové a interpretační nápady té nejsvětovější podoby. Člověk s úctou sleduje tvůrce, kteří použili zcela nových, náročných a původních nápadů. Chceme-li charakterizovat děj, vyznačuje se pojmy láska, svoboda, volnost, obětování, ale též tragičnost, násilí, spekulace - „vše, co vidíme, je jen iluze“.
Do realizace svého díla zapojil Stanislav Moša, režisér představení, své nejbližší stálé spolupracovníky. Scénografa Jaroslava Milfajta, kostýmovou výtvarnici Andreu Kučerovou, dirigenty Jiřího Petrdlíka, Dana Kalouska a hudebního aranžéra Igora Vavrdu, choreografky Lucii Holánkovou a Leonu Kvasnicovou. Jevištěm prošlo více než osmdesát herců. Jmenujme alespoň Radku Coufalovou, Hanu Holišovou, Svetlanu Slovákovou, Martu Prokopovou, Petra Gazdíka, Stanislava Slováka, Petra Štěpána, Martina Havelku, Jana Apolenáře, Alenu Antalovou, Zoru Jandovou, Dušana Vitázka, Jána Jackuliaka.
Závěrem připomeňme sugestivní Mertovu hudbu a světový nápad s hrající skleněnou krychlí v závěru hry. I to dělá z tohoto představení něco nezapomenutelného.
"Peklo" aneb první část "Osudové komedie" - Nový milník hudebního divadla v Česku?
Ondřej Doubrava 24. říjen 2008 zdroj Musical.cz
Zdenek Merta a Stanislav Moša jsou dnes už respektovanými osobnostmi brněnského hudebního divadla. Tento fakt by měl ale platit celonárodně, jelikož zásluha těchto dvou pánů o naprosto původní česká díla je více než značná [...] Kdykoliv se v Městském divadle Brno nasadí nějaké jejich společné dílo, vypukne doslova mánie a vstupenky jsou rozebrány maximálně druhý den předprodeje (většinou ale už ten první). Výborný ohlas měla dříve jejich díla též v Praze, jelikož už se ale dlouho nekonalo žádné hostování, naprosto nezaslouženě tu upadají v zapomnění. Současná generace pražských muzikálových příznivců už jejich díla nemá možnost znát, což rozhodně zamrzí a možná by se to dalo nějakým hostováním napravit.
Nicméně v Brně je každé jejich společné dílo skutečně napjatě očekáváno, jelikož vždy přineslo na jeviště novou dávku originality. Navíc jejich muzikály tu snad ani nejsou primárně pro zábavu, jako spíše k zamyšlení. I u rozverné Shakespearovské adaptace „Sny svatojánských nocí“ budete žasnout nad tím, jak skvěle tvůrci popsali vztahy mezi mužem a ženou. „Svět plný andělů“ vás zase psychicky rozloží na kousky, aby vás na konci zase složil, možná i s přesvědčením, že musíte zásadněji změnit svůj život. A v „Zahradě divů“ se zase musíte velmi aktivně zapojit do děje. Tato tvorba si tedy rozhodně nezaslouží srovnávat s „oddechovkami“ a ty přece jen v muzikálovém žánru silně převažují. „Mertovky – Mošovky“ jsou zkrátka své! A jaké je tedy jejich Ovidiem a v názvu Dantem inspirované původní „Peklo“?
PoutavéPříběh na začátku sleduje účast dvou sester – talentovaných tanečnic na konkurzu do divadelního angažmá. Zatímco z hlavní hrdinky Leny se díky úspěchu stane národní celebrita, její sestra Lucie se zdrcena uchýlí s partou kamarádů do squatu. Ač rozděleny, neustále na sebe myslí. Lena navazuje milostný vztah s ženatým zámožným aristokratem Sebastianem. Ten ji po sebevraždě své ženy pojímá za manželku a dostává zvláštní nápad. Nechá si vyrobit talentovaným sochařem Davidem její sochu. Při práci Lenině kouzlu podlehne i sochař. Postupně se sbližují. Lena stále touží po své sestře. Jejich osudy se opět střetnou. Při jednom plánovaném setkání ale Lena shodou nešťastných náhod umírá. Sebastian za viníka označuje Davida a rozhoduje se udělat mu ze života PEKLO... Peklo je totiž to, co žijeme, jak praví oficiální teze počinu. Navíc se vrací sestra Lucie. Ta musí mrtvou Lenu v Sebastianově ďábelské hře nahradit. Mezitím David trpí coby Sebastianův vězeň.
Šokující
Předem upozorňujeme, že je lepší vidět inscenaci nejméně dvakrát, protože autoři tentokrát přivádějí na svět dílo možná divácky nejnáročnější. Samozřejmě se tak děje s přítomností Mošovy osobité poetiky, kdy přemýšlíte (a rádi) nad každým slovem a veršem a i v tom nejjednodušším spojení hledáte neustále nové významy. Přesto představení, převážně v první polovině nepůsobí příliš kompaktně. Je poměrně roztříštěno do různých míst a tak si dáváte hůře dohromady souvislosti. Z dění na scéně tak může přijít jistý šok. S tím souvisí i další bod...
Agresivní
To zejména počtem vjemů, co za zhruba tři hodiny v sedadle vstřebáte. Může za to i scénografie Jaroslava Milfajta. Ta je využita opravdu naplno. Rozsáhlé baletní choreografie Lucie Holánkové sklízejí zaslouženě dlouhé ovace na otevřené scéně.
Pestré
Určitě, co se variace prostředí a hudební stránky týče. Zdenek Merta opět hravě přeskakuje od popu k úžasným rozsáhlým pasážím hudby klasické (což je na „Pekle“ možná to vůbec nejlepší), přes requiem, k až téměř čistokrevnému rock’n’rollu. Zkrátka, jak jsme u něj zvyklí. Opět odvádí svůj vysoký standard s několika geniálními momenty. K hudbě se ale ještě vrátíme níže.
Kouzelné
Představení obsahuje hned několik naprosto okouzlujících scén, ani ne tak po stránce efektů, ale jistě si užijete již zmiňované scény taneční, či roztomile půvabné sólo Leny, když Davidovi předvádí celou svou povahu. Zmiňme také scénu na pouti, nechybí zde akrobaté, střelnice, ani Dům hrůzy. Bude zajímavé sledovat, kolik lidí kvůli pár minutám (a jedné bezvadné písničce) tvůrce obviní z naprostého kýče.
Hravé a zpěvné
Tento odstavec ukrývá zhodnocení hereckých a pěveckých výkonů. A jako vždy se na ansámbl Městského divadla Brno, který tentokrát dostal i mnoho tanečních úkolů, kouká velmi příjemně. To, že byla hlavní (dvoj)role Leny psána na tělo pro Radku Coufalovou poznáte prakticky okamžitě a její výkon je tradičně neuvěřitelně komplexní po všech třech stránkách - herecké, pěvecké i pohybové. I Hana Holišová v roli Lucie má na jevišti nádherné momenty. Výborný výkon pak podává Stano Slovák v roli sochaře Davida. Scény ve skleněném vězení v jeho podání vyzní neuvěřitelně silně i dojemně.
Působivé aneb souhrnný pohled na inscenaci pohledem běžného diváka
Díky všem jednotlivým popsaným složkám, které do sebe pasují, si divák odnáší poměrně silný zážitek, který vám v následujících týdnech asi nepůjde z hlavy. Zřejmě tedy, i podle dosavadních ohlasů, odejde nadmíru spokojen.
Rekapitulační aneb souhrnný pohled na inscenaci z pohledu dlouholetých příznivců a obdivovatelů autorské dvojicePosluchači a diváci, co už mají tvorbu dvojice Merta–Moša více v malíčku, budou asi zaskočeni tím, jak moc „Peklo“ připomíná „Svět plný andělů“. Zejména konec je u obou děl prakticky totožný. I v hudbě uslyšíte předchozí díla, ať už se jedná o „Sny svatojánských nocí“, či zmiňovaný „Svět plný andělů“, určitě uslyšíte i kousek „Bastarda“. Zkrátka retrospektiva, jak má být. Což u předchozích děl nebývalo vůbec, či jen ve velmi malé míře. Až na druhý poslech a dojem najdou v „Pekle“ originální prvky asi i tito diváci. Jedná se o inscenaci, která nemá v tuzemském současném muzikálovém dění obdobu.
Peklo je v nás..!
Peter Stoličný 22. říjen 2008 zdroj Musical-opereta.cz
Skladatel Zdenek Merta a libretista, režisér a ředitel MdB Stanislav Moša uvedli v říjnu 2008 na Hudební scéně Městského divadla v Brně původní muzikál Peklo. Je to první díl ohlašované trilogie. Následovat má Očistec a Ráj. Podívejme se tedy, jaké je pokračování tvorby autorské dvojice M & M. Od Snů nocí svatojánských, přes Bastarda a Babylon, po Svět plný andělů a Za-hradu divů. Jak to všechno navazuje na poslední jejich „kus“?
Vše samozřejmě navazuje na vše tak, jako vše souvisí se vším. Ovšem jak v libretu, tak v hudbě Pekla je cítit blízkost a jakési pokračování Bastarda – který, nejen dle mého mínění, byl zatím nejkonzistentnějším dílem z této tvořivé dílny. Kdyby to neznělo v souvislosti s hudebním divadlem tak nezvykle, nazval bych obojí, Bastarda i Peklo filozofujícím muzikálem. Není to jenom vnější, formální příbuznost (Bastard a jeho spor s ďáblem). V Pekle jako by šli autoři dál v kladení otázek a hledání odpovědí. Ve shodě s filosofií Sörena Kierkegaarda hledají peklo ne vně, ale uvnitř lidských bytostí. A z pekla se stává ne topografie místa, ale místo univerza. Již básník Goethe ve Faustovi, ústy Mefistofela říká: Kde jsme my, je peklo. Kde je peklo, jsme my. Až jednou zajde celý svět, a kdejaký tvor bude očistěn, pak bude peklo vše, co není nebe.
Peklo je skepse. Peklo je život bez naděje, život, který sami sobě dobrovolně chystáme. Proto na první pohled zaráží, že autoři dali svému dílu podtitul Osudová komedie. Ovšem to je „jenom“ připomínka jisté souvislosti s Danteho Božskou (a tedy také osudovou) komedií. V Danteho díle se také moc nezasmějeme. Ona plánovaná trilogie si vypůjčila od Danteho strukturu názvů – ale tam veškerá nápodoba končí. Protože peklo těchto autorů je docela civilní a civilizací poznamenáno.
V Mošově podání je peklo v osudovém konání Sebastiana von Steinberga, bohatého muže, který všechno může. Aby pak nešťastný zpíval: Doslova a do písmene / do kamene vryju / co jsem proved zatraceně / proč já ještě žiju / Triumfuju mezi slepci / blázen jednooký! / Jako voda mezi prsty / odtekly mi roky. Příběh muzikálu je totiž jednoduchý, dalo by se říci, klasicky osudový: Dvě sestry, tanečnice, se musí od sebe oddělit. Lena vyhrála konkurz, stane se slavnou tanečnicí, vstupuje do V.I.P. společnosti, má milence, bohatého Sebastiana. Ta druhá, Lucie, se stává děvčetem ulice a techno party. Lena je příčinou, že se manželka Sebastiana zastřelí, aby pak Lena rychle nastoupila na její místo a bude milována a hýčkána bohatým Sebastianem. Lucie žije na ulici a ulicí, hladová a nenaplněná, i když si asi stále říká, jaká je fajn ta její svoboda.
Sebastian dá udělat sochu své bohyně Leny, sochaři Davidovi. Ten se do své sochy – i do jejího ztělesnění zamiluje. A žárlivý Sebastian ho dá zabít. Ovšem nešikovný vrah zabije omylem Lenu. Sebastian chce sochaře Davida potrestat více než smrtí. Chce, aby trpěl. Jeho láska k Leně byla a je přece zdrojem i jeho trápení. A zde je klíčový postoj autora k Peklu. Sebastian Davidovi vytvoří klec, ve které žije v nereálném světě se sochou, kterou miluje (podobenství s Pygmalionem není náhodné), a navíc do klece „nažene“ onu Lenčinu sestru Lucii, která se v jistých okamžicích mění před nešťastným sochařem ze sochy v reálnou bytost. Toto „nežití“ v nereálném světě, tato duševní muka jsou mnohem horší, jako fyzické trápení, fyzická bolest. Ovšem Sebastian vlastně netuší, že to pokračující duševní mučení sice sleduje poživačně se sklenkou vína v ruce, ovšem i on prožívá nejméně stejné peklo, stejná muka, kterých je sám strůjcem. Když je socha Davidem rozbita, když se rozuzlí, kdo je kdo a není to věru optimistické rozuzlení, ozve se Sebastian: Říká se, že peklo nás čeká po smrti. Ale to je nesmysl. Peklo je to, co žijeme. Celý život na něco, na někoho čekáme. Je to jako na jezdících schodech... pod nohama s vámi utíká čas a cestou proti vám projíždějí své životy různí lidé a vy hrajete hru s hrstkou těch, které vůbec potkáte – tuhle ne, tuhle ne, ještě je čas, ještě potkáte nějakou lepší, ale čas pod nohami běží, už vidíte konec, výběr se ztenčuje, a pak
skoro na konci cesty potkáte dokonalou ženu...a pak... pak přijde peklo.
V úvodu zde byla zmínka o jisté návaznosti muzikálu Peklo na Bastarda. Nejde však jenom o návaznost. Jde o kvalitní krok. Od poctivě sepsaného libreta s mnoha verši, které si zasluhují pozornost (Do dlaně vyrytá / roklina života / a pod ní ukrytá / jeskyně slibů!) po hudební zpracování, ve kterém se snoubí všechna kvalitní Mertova melodičnost s techno hudbou (nebo co to je – těm rytmům nerozumím) a v krásných dramatických kontrastech z muzikálu vystupují mnohaleté zúročené zkušenosti autorské dvojice (například duet Lucie a Leny: Utíkám a nevím kam / Musím jít a zůstávám. Nebo Davidovo vyznání soše nebo Sebastianova sebezničující árie: Od krve zuby / krvavé oči / A svoje ruce / v téhle krvi smočím / Pak ruce sevřu / A všechno v nich / rozdrtím!)
Když už je zde zmínka o písních (které jsou vždy v muzikálu důležité) je zde ještě vhodná jedna poznámka: Obyčejně se hodnotí muzikál podle toho, zda jsou písničky v něm obsažené medializovány. Alespoň tři! Alespoň jedna! Šlágr, neboli odrhovačka, vždy patřily k hudebnímu divadlu. Zpívaly se árie z Figarovy svatby i z Carmen, zpívaly se písně z West Side Story i z Hair. Jenomže z některých, třeba i slavných muzikálů se písničky nezpívají. Třeba Schonbergovi Bídníci mají vhodné šlágry (například skoro revoluční písnička kluka Gavrocha nebo malé Cossety) a stejně to není mediální a medializovaný šlágr. Nebo písně z nádherného Steinova díla Šumař na střeše. Nebo písně z muzikálu Čarodějky z Eastwicku – nejedna by zasloužila zpopularizovat a nic... jak se říká „ticho po pěšince“. Naproti tomu z dílny pražských muzikálových rychlotvůrců (od Svobody počínaje – o mrtvých jen dobře, po Landu, Davida, atd.) se vždy dočkáme hitů, které znějí v rádiích. Návod je jednoduchý: udělej líbivou písničku středního proudu, obsaď do ní známou pop hvězdu a podstrč ji do rádia. Potom to už funguje stejně, jako v každé jiné marketingové praxi. Reklama je jako setrvačníkové autíčko. Stačí popostrčit, chvíli jede hlučně dopředu, potom tiše zanikne. Ale do doby zániku na sebe a pro tvůrce vydělává.
Proč to Zdenek Merta nedělá stejně? Proč nepopostrkává šlágrové autíčko kupředu? Vždyť jeho písničky na to mají, být veřejným šlágrem. Odpověď bude asi složitá. Kdyby Merta tvrdil, že mu na tom nezáleží, že je pro něj na prvním místě výsostný divadelní tvar a šlágry ať jdou k čertu, určitě by lhal. Ale v Mertovi (i v Mošovi) je jistá noblesa, která jim nedovoluje dryáčnické trhové (a tržní) jednání v oblasti pop music. To raději ať si ty písničky tiše sedí v plyši divadelních sedadel, než aby je tvůrci proháněli přes mediální společnosti. A myslím, že s tvůrci lze souhlasit. Jejich tvorba je především divadelní, oni píší pro divadlo a bulvár ať jde k čertu.
Divadlo. Ten zázrak odvozen od slova dívati se. Konečně se dostáváme k samotné realizaci muzikálu. Že to Moša s režií v tomto oboru umí, to nikoho nepřekvapí. Už mnohokrát dokázal, jak vytvořit imaginaci světel, zvuků a jednání postav. že je vždy perfektně připraven a souzvučí se scénografem, kostyméry, choreografy, dirigenty, to také není nic nového. A že je soubor MdB nejlépe muzikálově disponovaným ansámblem v republice, to už ví i manažeři divadel v celé Evropě. Co je však překvapující, je novost nápadů, s kterými přichází. Například slovenský režisér Jozef Bednárik – patřící určitě ke špičce v tomto oboru, nikdy nezklame, jeho režie jsou vždy brilantní, ale má již svůj tak zaběhnutý rukopis, že je sice brilantní, ale nepřekvapí. A Moša překvapuje, a nejednou. Totéž lze napsat o hudebním zpracování Zdenka Merty. O jeho výborné průpravě ke klasickému muzikálu jsem nikdy nepochyboval. Rocková muzika je mu také blízká (Bastard), ale to techno, či co to bylo, ono rytmické bušení s nápaditými stále se opakujícími motivy... no, nevím, co na to řeknou odborníci z generace „náctiletých“, ale rytmus to byl jako hrom a příležitost pro taneční kreace také.
Ještě bych se měl konkrétně zmínit o interpretech. Na prvním místě je dirigent Jiří Petrdlík, jehož interpretace díla byla citová, má smysl pro divadelní prostor a přesné vedení hudebníků i zpěváků. A ti na jevišti? Koho z nich jmenovat a nejmenovat všechny? Protože v Mošových režiích jsou vždy všichni důležití, i to dítě kdesi biomem, co si jakoby lehce a bezstarostně poskakuje. Vše tvoří celek. Ale přece jen. Na premiéře jsem viděl v roli Sebastiana Petra Štěpána. Myslím, že je to – a zaslouženě – jeho životní role. Není často vidět v muzikálu tak procítěné činoherní herectví. Stanislav Slovák v roli sochaře Davida nepřekvapil. Postava rozervaného umělce je mu nádherně blízká a hrál ji s chutí a plným nasazením. Kdo mne naopak překvapil, byla Radka Coufalová v roli Leny. Jistě, i v Markétě Lazarové se projevila jako dramatická herečka. V Čarodějkách ukázala svou výbornou pohybovou průpravu. Ale v Pekle to bylo vidět všechno nádherně pohromadě. Temperamentní a nešťastná, hluboce milující i nenávidící. Takto bych mohl pokračovat dál. Vyjmenovat všechny interprety. Byli totiž výborní.
Peklo je zdařilý, moudrý muzikál, který zase posunul Hudební scénu Městského divadla v Brně o kus dál. A těším se na pokračování. Na onu trilogii. Nebude to mít dvojice tvůrců M&M jednoduché. Postavili si totiž laťku dost vysoko.
