Osmý Anouilh v Městském divadle
Vít Závodský 1. listopad 2010 zdroj Kam
Plodný francouzský spisovatel Jean Anouilh, jakožto autor zhruba čtyřiceti her nazývaný „Moliér 20. století“ se objevuje na našich jevištích poměrně často. Platí to také o Městském divadle Brno, které za svou pětapadesátiletou existenci uvedlo např. tituly Antigona, Valčík toreadorů, Cestující bez zavazadel, Romeo a Jana či Zkouška. Po dvou dekádách od vynikající inscenace Milana Páska (a šesti rocích po Srbově nastudování v činohře ND) se vrátilo do zdejší nabídky proslulé, rovněž zfilmované drama Becket aneb Čest Boží (1958), které Anouilh označil jako „kostýmové“ a jež mělo českou premiéru v přetlumočení Mileny a Josefa Tomáškových v roce 1969 v pražském Národním divadle.
Se shawovským nadhledem brilantně napsaný text čerpá (bez nároků na stoprocentní faktografickou přesnost) z britské historie 12. století. Vybírá si atraktivní příběh rozporuplného vztahu krále Jindřicha II. a anglosaského šlechtice Tomáše Becketa, který se coby panovníkovi oddaný důvěrný přítel na jeho příkaz nedobrovolně stává energickým kancléřem a dokonce asketickým arcibiskupem canterburským. Až v tomto obětavě vykonávaném úřadě nachází své pravé poslání (čest Boží se stává i jeho ctí), takže je úkladně zabit přímo před oltářem a záhy oficiálně prohlášen mučednickým světcem. I když dramatik přirozeně věnuje pozornost spletité dobové rovině politicko-společenské a církevní, zajímá jej především nadčasová poloha lidská – peripetie osudového konfliktu dvou protikladných osobností, z nichž jedna za rozchod platí trýznivou niternou samotou a druhá dokonce životem, demonstruje tedy jakési „hoře z přátelství“.
Dramaturg Jiří Záviš (který sestavil jako obvykle důkladný programový tisk) zvolil ad hoc nově pořízený překlad pražského herce Jiřího Žáka (spolupracoval při nedávné uvedení Veberova Blbce k večeři), který sice nezbavil sporných vulgarismů, ale jinak (v součinnosti s režisérem a jeho synem) výrazně pokrátil. I tak se čtyři jednání ve dvaceti třech ojediněle přesunutých obrazech protáhla na dvojdílný tří a půlhodinový večer. K nastudování byl přizván slovinský tým – všestranný lublaňský divadelník Janez Starina, který v MdB hostoval již dvakrát (Maratonci běží čestné kolo, Manželství na druhou), scénograf Jože Logar a skladatel Mirko Vuksanovič, zatímco kostýmy navrhla osvědčená domácí výtvarnice Andrea Kučerová. Z nepopisné, spoře nasvěcované stupňovité konstrukce s drátěným pletivem se postupně ozve většina autorem retrospektivně navozených a kruhovou kompozicí skloubených myšlenkových okruhů, témat a motivů, nezdá se však, že by některé z nich ležely v ohnisku režisérova zájmu natolik, aby se o ně mohl opřít zřetelný a originální interpretační výklad celku. Sugestivně tak vycházejí spíše jednotlivé sekvence (poslední setkání obou soků na mrazivé větrné planině), zatímco jiné (papežský palác v Římě, výjevy anglické církevní hierarchie i barbarských baronů) nemají daleko ke zjednodušující schematičnosti.
Hlavním ziskem dlouhého nastudování tak zůstávají především některé herecké výkony. Spolu s několika dalšími (ležérně pragmatický francouzský král Ludvík Viktora Skály, prozíravý stařec Arcibiskup Pavla Kunerta, upřímně milující Gvendolina Hany Holišové) jsou ve spolehlivé souhře se smyslem pro ambivalenci charakterů a jejich vzájemného poměru charismatičtí protagonisté, laureáti divadelních cen. Pohledný egoistický Jindřich Petra Štěpána, z jehož zorného úhlu autor děj předestírá, je figurou navenek dynamickou, zprvu nezodpovědně náladovým hýřilem a posléze vnitřně nahlodaným osamělcem. Jiný vývojový oblouk nabízí autorem introvertněji a existenciálněji koncipovaná role Tomáše Becketa, kde nám statný Petr Gazdík dává citlivě nahlédnout do každé ze tří syžetových fází jeho iniciační cesty k sebepoznání a pevně zakotvené jistotě.
Další anouilhovská premiéra na Lidické možná neoplývá mimořádným osobitým pojetím známé předlohy, působivé klíčové kreace však obecenstvo přilákají a po zásluze zaujmou.
Přátelství v soukolí politiky
Vít Závodský 5. říjen 2010 zdroj Týdeník Rozhlas
Po dvaceti letech od vynikající inscenace Milana Páska vrátila se do Městského divadla Brno proslulá hra plodného francouzského dramatika Jeana Anouilha Becket aneb Čest Boží (1958). Poučený dramaturg Jiří Záviš požádal o zbrusu nový překlad pražského herce i romanistu Jiřího Žáka a k nastudování jeho zkrácené úpravy přizval lublaňského divadelníka Janeze Starinu a jeho slovinské výtvarné i hudební spolupracovníky.
Zručně napsaná, konverzačně laděná a rovněž zfilmovaná předloha s mnoha bystrými paradoxy vychází při faktografických licencích z anglické historie 12. století, kdy přímo v katedrále mučednicky zahynul pozdější světec Tomáš Becket, který jako saský dvořan a věrný přítel krále Jindřicha II. Plantageneta prošel strmou dráhou vladařova kumpána, kancléře a canterburského arcibiskupa. Více nežli dobová spleť politických a církevních intrik přitahuje dramatika nadčasová rovina rozporuplného přátelství dvou protikladných individualit, téma hledání sebe sama a nalezení vlastní důstojnosti v důsledném naplnění nadosobního poslání. Na ztemnělé, vertikálně členěné scéně s drátěnými výplety předestírá tyto klíčové motivy rozměrný, retrospektivně komponovaný tříapůlhodinový večer dramaturgicky poučeně, poctivě a místy působivě (poslední rozmluva osamělých rivalů na větrné pláni), avšak bez osobitější režijní interpretace celku – pokud ji ovšem nespatřujeme kupříkladu v pitvořivé šaškovské dvojici, se sílící stereotypností propojující řádku epizodních figur. Hlavní přínos nastudování tak spočívá v solidní, místy až nadprůměrné herecké složce. Spolu s osvědčeným Viktorem Skálou (ironizující francouzský panovník Ludvík) vychutná divák plasticky nejednoznačné kreace obou dobře si rozumějících nositelů divadelních cen – Petra Štěpána v postavě výbušného náladového, avšak intelektuálně submisivního i žárlivostí se sžírajícího Jindřicha a Petra Gazdíka coby introvertního, silného a obtížným vývojovým obloukem procházejícího titulního hrdiny.
Becket: Začal jsem milovat Čest Boží
J. P. Kříž 6. červen 2010 zdroj Právo
Do brněnského Městského divadla se bude chodit na Petra Štěpána a Petra Gazdíka
Becket aneb Čest boží Jeana Anouilha má štěstí na znamenité herce, kteří vytvářejí ústřední dvojici nejprve kumpánů, později protivníků na život a na smrt: krále Jindřicha II. A arcibiskupa z Canterbury Thomase Becketa.
Připomenu jenom Petra O´Toola a Richarda Burtonav Glenvillově filmu z roku 1964. Z dvanácti nominací na Oscara ale zisk sošky pouze jediné: za nejlépe adaptovaný scénář. Na Broadwayi hráli krále a primase Anthony Quinn a Laurence Olivier. V české premiéře v Národním divadle Martin Růžek a Radovan Likavský…
Slovinci umí
U Mrštíků zářili v Páskově inscenaci v roce 1970 Jiří Tomek a Ladislav Večeřa. A nyní se budou diváci obdivovat Petru Štěpánovi a Petru Gazdíkovi.
K nastudování Becketa pozvali do Městského divadla Slovince Janeze Starinu. Ten přijel do Brna s částí vlastního týmu: autorem místy sugestivní hudby je Mirko Vukanović, potemnělou scénu chrámů a paláců dvanáctého století navrhl Jože Logar. Jenom lepší kostymérku než je Andrea Kučerová, vždy v náznaku přesnou a invenčně nevyčerpatelnou, nenašli. Zato Starina v překladu Jiřího Žáka objevil jindy opomíjené tóny. V tragickém dramatu, které se i v Brně hraje tři a půl hodiny – a nikoho nenudí – akcentoval odlehčující, humorné polohy.
A smysl pro scénickou obraznost režisér prokázal. Za všechny Becketovo pozvání žebráků, když se loučí se světským žitím, komponované jako poslední večeře…Velká chvála hereckých proměn Michala Isteníka a Jaroslava Matějky. Vytvářejí na jevišti plejádu figurek od šašků, vojáků a mnichů až po rytíře a barony. A Jána Jackuliaka, Stanislava Slováka, Josefa Juráska, Rastislava Gajdoše (biskupové, baroni), Hany Holišové (Gwendolina), Jakuba Przebindy (mladý mnich), Jana Mazáka (kardinála)…
Mocenské protiklady Jak už to v nastudováních Anouilhova Becketa bývá, plnokrevnější, a avlastně hlavní postavou je spíše Jindřich. Exceluje v něm Petr Štěpán. Z jeho krále tryská pudovost, živočišnost, nevzdělanost, primitivní síla, závislost na kumpánském vztahu, jehož přerušení proměňuje nikoli v mocenskou, nýbrž osobní nenávist.
Postava Becketa je složitější. Jeho charakter se ustavením do církevní funkce mění. Petr Gazdík hraje arcibiskupa s vědomím mučednického předurčení. Stává se obhájcem církevních zájmů. Do posledního dechu hájí boží čest, která historickému předobrazu vynesla svatořečení. V Brně další špičkové inscenační číslo.
Becket aneb Čest Boží
David Kroča 1. červen 2010 zdroj Český rozhlas Vltava
Ačkoliv od prvního uvedení hry Jeana Anouilhe uplynulo víc než půl století, o její stálé aktuálnosti netřeba pochybovat. Téma politikaření, úplatkářství a ziskuchtivého taktizování je stále divácky vděčné, neboť je zprostředkuje atraktivní příběh o osudovém setkání dvou velkých postav anglické historie: krále Jindřicha II. a budoucího světce Tomáše Becketa.
Hostující slovinský režisér Janez Starina se ve své inscenaci soustřeďuje hlavně na komplikovaný a v podstatě intimní vztah dvou mužů, kteří se snaží – každý po svém – v životě realizovat. Sleduje hlavně vývoj tohoto vztahu, který postupně odkrývá další nadčasová témata. Becket stojí na začátku po králově boku jako jeho kancléř, ale také jako věrný přítel v pitkách a milostných dobrodružstvích. Poté, co jej král dosadí na post arcibiskupa, stávají se někdejší druhové zarytými nepřáteli. Inscenace pak vypovídá také o tom, jak složitá je někdy cesta za poznáním sebe sama i za odhalením svého místa v životě.
Režisér navázal na autorskou snahu odlehčit závažné poselství vtipnými mezihrami. V brněnském nastudování však mají tyto komické etudy někdy až podobu nevázaných klauniád, jejichž kvalita kolísá. Zatímco výstup, kdy Jindřichovi baroni doslova zápasí s vidličkami, docela vtipně karikuje prostoduchost na královském dvoře, opakované slovní vulgarity působí dost samoúčelně a nemají ani oporu v jinak svižném novém překladu Jiřího Žáka. Inscenaci neprospělo ani nadbytečné rozehrávání detailů. Zvlášť únavně působí ve finále, kdy by mělo napětí gradovat. V Brně se naopak temporytmus ztrácí, a to možná i kvůli tomu, že od královy první repliky k poslednímu monologu uplyne těžko uvěřitelných 210 minut.
Navzdory své délce se inscenace zadírá pod kůži. Je to zvláště zásluhou hereckých výkonů, mezi nimiž dominují představitelé ústřední dvojice. Petr Štěpán jako Jindřich II. je muž přímočarého myšlení, který jedná pudově, protože má moc, ale nemá patřičné vzdělání ani noblesu. Becketa trestá, ačkoliv ho stále miluje, protože mu to velí uražená ješitnost. Petru Štěpánovi se také podařilo vyjádřit královu rozporuplnost v tom, že z jeho strany nejde ve skutečnosti o vztah přátelství, ale o jakýsi zvláštní typ rozmaru či posedlosti. Nejednoznačnou postavu vytvořil rovněž Petr Gazdík v Becketovi. Ten nejprve toleruje svému králi jeho vrtochy, jako duchovní však v sobě objevuje přirozený klid a sebekontrolu. Z rozmařilého kumpána v radovánkách se postupně stává asketa, jenž hájí čest Boží i za cenu vlastní zkázy.
A ještě jeden důvod, proč se vyplatí brněnského Becketa vidět. Vedle hereckých kreací jsou to efektní výtvarné obrazy, které režisér vytváří s pomocí důmyslného svícení a hlavně náznakové scény, kterou navrhl přední slovinský scénograf Jože Logar. Když se oba protagonisté naposledy setkávají, výmluvně jejich těla obklopuje mrazivá mlha, a když Becket na konci druhého dějství zasedá k hostině s pozvanými chudáky, připomíná to obraz poslední večeře Ježíše s učedníky. Inscenace tak dostává punc působivé podívané, což v současném divadle zdaleka není samozřejmost.
Dráma plná protichodných citov
Peter Stoličný 31. květen 2010 zdroj divadlo.sk
Becket v Mestskom divadle Brno
Réžie sa ujal Janez Stranina, herec a režisér (občas umelecký šéf a riaditeľ) slovinského divadla v Nové Gorici. Tam Stanislav Moša, riaditeľ brnianskeho divadla, hosťoval (réžia muzikálu Kabaret) a spoznal Starinu ako herca aj režiséra. Preto sa rozhodol dať mu príležitosť v Brne a ... DOBRE UROBIL. Becket v jeho režijnej interpretácii je výsostne herecké divadlo. Bez zložitých finesov (k nim dobre technicky vybavené javisko láka), pomocou jednoduchých vyjadrovacích prostriedkov, vrátane hudby a svetla, vytvoril emocionálne silnú inscenáciu.
Variabilná iba náznaková scéna hosťujúceho Jože Logara mala asi pripomínať nadčasovosť Anouilhovej hry. Ale všade prítomná zamrežovaná kovová konštrukcia pôsobila trochu rušivo. Viac by sa asi hodila do West Side Story, než do obdobia ranného stredoveku. (Geniálny slovenský scénograf Ladislav Vychodil presne na takú „zadrôtovanú“ scénu postavil svoju „Westsku“ na bratislavskej Novej scéne v roku 1968.)
Nemám k dispozícii prvý preklad Becketa od Mileny a Josefa Tomáškových. Pamätám sa však, že im kritika vyčítala nejaké výrazné škrty, ale ja som bol bezprostrednými replikami a silou textu unesený. Prekladateľom textu, ktorý použili v Brne, je Jiří Žák. Skúsený prekladateľ z francúzštiny, ktorý má výbornú prípravu: bol totiž dlhé roky hercom v oblastných divadlách, okrem iného aj v pražskom Vinohradskom. A tak sú ním napísané repliky vždy nosné, zrozumiteľné a výrazovo silné. Verím, že veľmi blízke tým, ktoré v origináli vytvoril Jean Anouilh.
Konečne sa dostávame k hercom. Roly arcibiskupa, biskupov, barónov, francúzskeho kráľa, ale aj úlohy žien, či už manželky alebo dievčat „na použitie“, boli vierohodne zahrané a za ich interpretáciu možno všetkých súhrnne pochváliť. Stanislavskij by mal radosť. Doslova som tušil, cítil, odkiaľ tie postavy prichádzajú a aký bude ich ďalší osud, keď scénu opustia. Bolo to také „obyčajné“ realistické herectvo, o ktorom Stanislavskij vravel, že „najjednoduchšie veci sa robia najťažšie“.
Ďalej tu boli pekne vypracované postavy kráľovských stráži, šašov a mníchov, drobné, ale krásne prepracované groteskné etudy. Stvárnili ich s veľkou radosťou Michal Isteník a Jaroslav Matějka. Papež (Ladislav Kolář) a jeho suita zohrali grotesknú scénu, ktorá mi bola sympatická ( priznávam, nemilujem politizujúci klérus). No nie som presvedčený o tom, že aj Anouilh zdieľal tento uhoľ pohľadu. To však nič nemení na fakte, že ja som sa bavil, a iste sa nad hysterickým pápežom usmievali aj ďalší diváci, pokiaľ sa ich to, naopak, nedotklo.
V podstate celá hra má dvoch hlavných hrdinov. Becketa a anglického kráľa Henricha druhého. Prirodzene, že na seba strhol pozornosť kráľ. Pretože rola Becketa je naozaj ťažká. Kto raz skúsil hrať „mlčanlivého“, asi pochopí. Tomáš Becket je zložitá postava. Najprv priateľ aj poslušný sluha kráľa, neskôr však dôsledný arcibiskup, rozhodný a neústupný. A pri tom nejde o nejakú zmenu charakteru. Je to stále ten istý Becket. Človek, v ktorom sa snúbi oddanosť s neústupčivosťou. Peter Gazdík dokázal výrazom tváre, telom ktoré sa takmer nepohne, úspornými gestami zahrať túto komplikovanú postavu skutočne vierohodne. Ani autor, ani Gazdík Becketa nedopovedajú. Prenechajú divákovi možnosť, aby si domýšľal jeho pohnútky a skutky. Aby sám hľadal cestu k pochopeniu jeho oddanosti na jednej strane a neústupčivosti na strane druhej. Bolo by chybou Becketa dopovedať, dovysvetľovať. Našťastie ani režisér, ani Gazdík sa k takému „polopatizmu“ neuchýlili a nechali toho budúceho svätca umrieť so všetkými nedopovedanými otázkami. (Prečo prevrátil svoj život naruby a zbavil sa všetkého majetku aj rozkoší? Dá sa to vôbec? Kedy bol Becket ozajstným Becketom? Pri veselých pitkách s kráľom alebo ako kňaz, ktorému ide o život, vie to, ale aj tak neustúpi? V čom sú skutočné hodnoty? A stojí za to pre zachovanie cti umrieť? Čo to je česť? Veď Becket pre kráľov rozmar bol ochotný obetovať svoje dievča. Kde vtedy bola jeho česť? Ako vidno, otázok do diskusie je okolo Becketa veľa. A je dobre, že ich Gazdík citlivo nastolil a zahalil mlčaním. Ono totiž to mnohoznačné ticho provokuje. Petrovi Gazdíkovi sa teda podarilo to najťažšie, čo možno od herectva očakávať.
Celkom iný je kráľ Henrich Petra Štěpána. Panovačný a rozšafný flamender, tvrdohlavý a často hrubý kráľ, rozmaznané decko, nezodpovedný otec a manžel. Kôpka neuspokojených nervov, žiadostivosť na strane jednej a „nedomazlivosť“ na strane druhej. Ach, aká je to nádherná, plnokrvná rola. A ako nádherne ju Petr Štěpán využil. Dal do nej všetko, srdce, energiu, telesné vyčerpanie aj obrovskú radosť z nekonečnej šírky emócií, ktoré mu táto postava dala. Nie je nič krajšie pre herca, ak môže zahrať despotu, ktorý sa v okamihu zmení na malé zraniteľné dieťa. A to všetko Petr Štěpán skutočne využil. Klobúk dolu.
Zasa sa treba vrátiť k slovinskému režisérovi. Neviem, aké mal pocity pri stavbe mizanscén, ale verím, že dobré. Pretože ansámbel Mestského divadla v Brne je nevšedný svojou kvalitou a vyrovnanosťou. Sú to jednoducho pracovití ľudia a dobrí umelci. No a režisér dokázal tieto kvality patrične využiť.
Môžem na záver povedať jediné: Blahoželám.
Jean Anouilh: Becket aneb Čest Boží
David Kroča 25. květen 2010 zdroj Český rozhlas 3 - Vltava
Ačkoliv od prvního uvedení hry Jeana Anouilhe uplynulo víc než půl století, o její stálé aktuálnosti netřeba pochybovat. Téma politikaření, úplatkářství a ziskuchtivého taktizování je stále divácky vděčné, neboť je zprostředkuje atraktivní příběh o osudovém setkání dvou velkých postav anglické historie: krále Jindřicha II. a budoucího světce Tomáše Becketa.
Hostující slovinský režisér Janez Starina se ve své inscenaci soustřeďuje hlavně na komplikovaný a v podstatě intimní vztah dvou mužů, kteří se snaží – každý po svém – v životě realizovat. Sleduje hlavně vývoj tohoto vztahu, který postupně odkrývá další nadčasová témata. Becket stojí na začátku po králově boku jako jeho kancléř, ale také jako věrný přítel v pitkách a milostných dobrodružstvích. Poté, co jej král dosadí na post arcibiskupa, stávají se někdejší druhové zarytými nepřáteli. Inscenace pak vypovídá také o tom, jak složitá je někdy cesta za poznáním sebe sama i za odhalením svého místa v životě.
Navzdory své délce se inscenace zadírá pod kůži. Je to zvláště zásluhou hereckých výkonů, mezi nimiž dominují představitelé ústřední dvojice. Petr Štěpán jako Jindřich II. je muž přímočarého myšlení, který jedná pudově, protože má moc, ale nemá patřičné vzdělání ani noblesu. Becketa trestá, ačkoliv ho stále miluje, protože mu to velí uražená ješitnost. Petru Štěpánovi se také podařilo vyjádřit královu rozporuplnost v tom, že z jeho strany nejde ve skutečnosti o vztah přátelství, ale o jakýsi zvláštní typ rozmaru či posedlosti. Nejednoznačnou postavu vytvořil rovněž Petr Gazdík v Becketovi. Ten nejprve toleruje svému králi jeho vrtochy, jako duchovní však v sobě objevuje přirozený klid a sebekontrolu. Z rozmařilého kumpána v radovánkách se postupně stává asketa, jenž hájí čest Boží i za cenu vlastní zkázy.
A ještě jeden důvod, proč se vyplatí brněnského Becketa vidět. Vedle hereckých kreací jsou to efektní výtvarné obrazy, které režisér vytváří s pomocí důmyslného svícení a hlavně náznakové scény, kterou navrhl přední slovinský scénograf Jože Logar. Když se oba protagonisté naposledy setkávají, výmluvně jejich těla obklopuje mrazivá mlha, a když Becket na konci druhého dějství zasedá k hostině s pozvanými chudáky, připomíná to obraz poslední večeře Ježíše s učedníky. Inscenace tak dostává punc působivé podívané, což v současném divadle zdaleka není samozřejmost.
